Autorka→ terkaceplova@seznam.cz
Stála jsem vedle svého bratra v jedné z předních linií vojska. Každý držel v ruce svou dýku. Okolo nás stáli muži v plné zbroji, štíty a zbraněmi. V celém vojsku Vardenů jsme byli jediní, kteří si odmítli vzít brnění. Všichni nás se zájmem pozorovali. Do boje se zapojili lidé, elfové, kočkodlaci, trpaslíci, urgalové, Angela, Eragon se Safirou a...já s bratrem. Jsme jediní zástupci Vlčího lidu v Alagaësii. V davu jsem spatřila Nasuadu na nádherném hřebci, jak jede do čela vojska. Naproti nám, stálo několikrát větší vojsko než vardenské, ale Galbatorixe jsem tam neviděla. To je snad takový srab, že se nepřiletí podívat ani na bitvu?! To je teda král...já se aspoň účastnila každé potyčky mezi mou a nějakou smečkou. Než jsme se všichni přemístili na pole, vzkázala nám Nasuada, abychom se, já a bratr drželi pohromadě. Stále jsem na svýho bratra naštvaná, že mě přišel hlídat. Pak Galbíkova strana vyslala posla. Typovala jsem, že to bude typu 'Vzdejte se, vydejte nám vaši vůdkyni a budete ušetřeni.' Brzy se posel zase vracel na svou stranu. Jak dojel, vojsko zatroubilo na lovecké rohy. Trochu jsem se při tom zvuku otřásla. Na odpověď zazněly i rohy vardenů. Spustila se bitva. Ještě než jsem vyběhla, postřehla jsem, jak se rubínová ještěrka vznáší k nebi a nese si na zádech svého jezdce. To samé udělali i Safira s Eragonem. Safiře se blyštily šupiny v záři slunce. Trnovy šupiny až tak moc ne, ale i tak to bylo oslepující. Společně s Mikelem jsem běžela do dění války, ale pak jsem se odtrhla. Udělala jsem to naschvál. Nechtěla jsem, aby se o mě pořád staral a tak. Už jsem začala jásat, že jsem se mu ztratila, ale to by nemohl být můj bratr. Najednou se objevil vedle mě a podrazil mi nohu. Dopad nebyl silný, ale já se naštvala a zavrčela. Vytáhl mě na nohy a vlepil mi pohlavek. "Co sakra děláš?! Máme zůstat spolu!" Pomalu jeho hlas začal chytat hysterický ječák, ale zarazil to Galbíček (voják na Galbově straně), když se vrhl na bratra. Věděla jsem, že si Mikel poradí a tak jsem zdrhala dál od něj. Vtrhla jsem do hloučku Galbatorixových přívrženců, kteří se snažili zabít nějakého muže s kladivem. Několik Galbíků padlo pod mou dýkou a většina pod kladivem toho muže. Při zabití posledního muže se na mě děkovně usmál. Úsměv jsem mu oplatila a vykročila s ním k dalším vojákům. Nepočítala jsem kolik vojáků jsem už zabila, ale bylo jich už dost. Při dalším vraždění jsem se zeptala toho muže: "Jsem Star, kdo jsi? Tak výborného válečníka jsem ještě nepotkala." Usmál se, ale nevěnoval mi pohled. "Jsem Roran. Ale říkají mi Kladivo. Já zase ještě neviděl dívku, která se umí tak výborně ohánět dýkou." S veškerou vděčností jsem mu věnovala úsměv. Roran, Roran, Roran...to jméno už jsem slyšela... Pořádně jsem si prohlédla jseho tvář. Byla mi povědomá...není to náhodou příbuzný...Eragona? Některé rysy se shodovaly s Eragonovými. Počkat, nemá Eragon náhodou bratrance? Bože já jsem tak blbá! Radši se ho na to nebudu ptát, ať si nemyslí že jsem úplný debil. Zase jsem začala věnovat pozornost vojákům přede mnou. Vlastně i za mnou, no prostě ti vojáci byly ze všech stran. Utvořili dokonce kolem mě a Rorana kolečko. Vyrazila jsem proti jednomu z vojáků. Nečekala jsem, že se ubrání síle vlkodlaka a navíc mi vyrazí zbraň z ruky. Zacouvala jsem zase zpátky k Roranovi, který statečně vykrýval všechny údery. Začala jsem panikařit. Sakra, sakra, sakra...co si počnu beze zbraně?! Pak mi v hlavě svitlo, když jsem jazykem přejela přes zostřené špičáky. Star, mysli, vždyť jsi vlkodlak! Okamžitě jsem se přeměnila. Teď tam místo celkem hezké mladé hnědovlasé dívenky stála větší bílá vlčice s černým flekem ve tvaru měsíce na levé straně krku. Nesmím zapomenout zmínit i světle modré oči a vyceněné lesklé bílé tesáky. Všichni přítomní okolo 5-ti metrů ztuhli. Přestali se hýbat, možná i dýchat. V tomhle klidu jsem si všimla Aryi, která nám běžela na pomoc. Teď tam stála jak solný sloup. Ušklíbla jsem se. Z hrdla se mi vydralo hrozivé zavrčení, doprovázené ukázkou tesáků. Teprve teď jsem si všimla, jak vypadá Roran. Chudák, tohle asi nečekal. Ikdyž, jsou kočkodlaci, tak proč by nemohli být i vlkodlaci? Zpátky k Eragonovu bratrancovi. Stál tam, oči upřené na mě. Cítila jsem z něho strach. Ehm, vlastně ze všech byl cítit strach...ale to je jedno. Zívla jsem si a ostatní sebou cukli. Co si myslí? Že je sežeru? Mám sice hlad, ale že bych žrala spocené, smradlavé muže s kilama železa na sobě? NE! Jeden voják se pohnul. Zavrčela jsem. Dotyčný zbledl na barvu bílé stěny. Pak jsem ucítila krev, sice ano, krve se tu prolévá hodně, ale tahle byla hodně blízko a bylo jí málo. Porozhlédla jsem se po přítomných. Aryu nějaký voják, který si mě nevšiml, řízl mečem přes raneno. Vyběhla jsem k ní. Cestou jsem porazila čtvery muže a pak toho, co udělal Arý šrám. Pár kousanců a bylo po něm. Sedla jsem si na jeho mrtvolu a olízla si jazykem zakrvácenou tlamu. Všichni na mě čuměli. Zavrčela jsem na ně. "CO JE?!" vyslala jsem k nim myšlenku. Arya ze sebe nakonec vykoktala: "S-star? Js-jsi t-to ty?" Odfrkla jsem si. "Ne...jsem akorát bílý vlk, který vypadá jako Star a přišel se sem nažrat. ANO jsem to já!" Trochu sebou cukla, když jsem nahodila úšklebek. Zvedla jsem se a přiblížila k Arye. Stála tam jako přimražená a sálal z ní strach. Otřela jsem se jí o nohu. "Neboj, já nekoušu...moc." Vykouzlila jsem na svým vlčím obličeji co nejlepší úšklebek. Nervózně se na mě usmála. Otočila jsem se k vojákům a Roranovi. Opatrně jsem se blížila...a hop, už jsem byla na jednom z galbíčků. Arya se konečně chytila boje. Brzy jsme vyčistily prostor 10-ti metrů od Rorana, který na nás jen nevěřícně zíral. Pomalounku jsem se k němu blížila s nejnevinějším pohledem, ale můj pohled neviňátka kazila krev na tlapách, náprsence a tlamě. Zůstala jsem před ním stát a upřeně jsem se mu dívala do očí. Po chvilce se usmál, zamachroval kladivem a my tři jsme zase vyrazili do bitky. Arya radši mlčela, protože asi nechtěla riskovat, že bych ji pokousala kdyby mě kárala za to, že nejsem s bratrem. Zabily jsme ještě několik lidí, když se z oblohy ozval řev. Prudce jsem otočila hlavu ke zdroji řevu. Červený drak i s jezdcem padal k zemi. Ušklíbla jsem se. Pak se ale ozval ještě mocnější řev a celé válečné pole pohltil prach. Zvuk vycházel z hrdla obrovského černého draka, který zrovna mával křídly, aby se dostal do dostatečné výšky. Díky svému zlepšenému sluchu jsem zaslechla, jak Safira zanaříkala. Když si prach sedl, spatřila jsem drakovo černé tělo v plné kráse, bohužel měl i na zádech jezdce, Galbatorixe. Zakňučela jsem. Arya nasucho polkla a Roran, radši dělal že nic neslyšel, nic neviděl. Pak jsem zaregistrovala, jak Trn dopadl na zem. Bez jakéhokoli rozloučení, jsem se k drakovi rozběhla. Ve vzduchu jsem cítila síru a nad sebou létat draky. Spatřila jsem nad sebou modrý oheň a pak normální. Dál jsem si boje nad hlavou nevšímala, pouze jsem přála Safiře a Eragonovi, ať se jim nic nestane. Za malý momentíček jsem už byla u Trna, který zrovna žvejkal nějakého vardena. No tfuj! To není drak, to je Prase! Mohl mu aspoň sundat brnění... Když muž skončil v jeho břiše, vykašlal brnění. Bylo úplně nepoužitelné a to nemluvím o těch slinách co z toho tečou... Přiskočila jsem před Trna a začala ho dráždit štěkáním. Uspěla jsem. Když se už rozžhavil, ikdyž ono to moc nejde poznat když má červenou barvu normálně. Chňapal po mě svýma obříba čelistma se zuby jako dýky. Já se mu vždy vyhla. Když stočil hlavu a mě se tím uvolnil přístup k jeho hrdlu, bez váhání jsem vyrazila. Byla to ta největší hloupost v mém životě. S obtížemi se mi povedlo zahryznout do jeho krku. Cítila jsem ostrou bolest ze všech stran. Víte že dračí krev je víc než vroucí? Já to nevěděla... Bolest byla opravdu nesnesitelná. Dračí krev mi spálila jazyk, celou tlamu a krk, šupiny mi pořezaly jazyk, jak sebou Trn házel, několikrát se mnou praštil o zem a já se ho stále držela! Mé svědomí mi říkalo: Star, ty jsi úplně blbá! Nemůžeš být ani alfa, když se takhle chováš...
Zmlkni! Hele, jsi jen nájemník v mém těle, takže...klídek. okřikla jsem své svědomí. Můj pud sebezáchovy chtěl rázně zakročit, ale stačila jsem to v sobě utišit. Drak asi omdlít z malé ztráty krve nemůže, co? Jasně že ne. Už mě to deptalo. Já kňučela o sto šest, Trn jakbysmet a Murtagh klel. Ještěže nepoužil kouzla...to by myslím nedopadlo moc dobře. Začala jsem plánovat další postup. Rozhodla jsem se. V okamžiku jsem se pustila a skočila na Murtagha (pro úchyláky: zaútočila jsem na něj). Stihl se vyhnout. Po chvilce útočení a vyhýbání Trn máchl křídly a my letěli. Teď zkusím tvou fantazii...představ si, jak bílá vlčice stojí na letícím rudém drakovi, drakův jezdec se brání kudličkou ale ten vlk ne a ne se pohnout. Jestli si to nedokážete představit jste normální. Pokud ano, zajděte k psychiatrovi, než skončíte jako já. Ale zpátky k mému příběhu... V té situaci, kterou jste si měli představit jsem byla já. Já byla vyděšená, protože vlci normálně nelítaj 1000 stop nad zemí. Já lítám možná tak...prepočítávám...30 stop nad zemí. Divíte se, jak může vlkodlak lítat? Nebojte, v Alagaësii žádná marjanka není...jen já jsem něco jako postižená...ale o tomhle v příštích kapitolách. Ale teď 'Vesele' zpátky k příběhu! Takže malá rekapitulace: Já jako bílá vlčice jsem přišpendlená na zádech draka, přede mnou machruje jezdec s kudličkou a jeho drak určitě na mě chce udělat atentát. Se strachem z pádu, jsem se doplížila k Murtaghovi. Chtěla jsem ho hryznout a povedlo by se mi to, kdyby ta okřídlená ještěrka neudělala otočku a já nespadla. Takže teď padám a padám a padám...
A stále padám. Přeměním se na dívku, když si ověřím, že mě Murtagh ani Trn nevidí. Přetočím se čelem k zemi. Bude ze mě mastnej flek...velkej mastnej flek kterej nebude připomínat ani člověka ani vlka. Nádech, výdech. Já nechci umřít! Jsem ještě mladá a co moje smečka?! Uvidím pod sebou asi 40 stop ode mne modrého draka. Safira! Jupíí! Dopadla jsem na ni. Asi pět minut jsem se vzpamatovávala z šoku který jsem prodělala. Pak jsem pocítila řezavou bolest na vnitřku stehen. Odolala jsem se tam nepodívat, protože jsem věděla co by následovalo...slzy a hlavně řev. Pohlédla jsem před sebe. Jako první jsem spatřila obrovský osten, až pak Eragona a nakonec extrémně velkýho černýho draka s jezdcem! Prudce jsem se otočila, až jsem se praštila o osten za mnou. Dopr. Dopr. Dopr...musím zmizet, pokud se nechci stát pečínkou... Můj myšlenkový pochod přerušil Eragonův hlas. "Star co tady děláš?!" Omluvně jsem se usmála. Tušila jsem, že nebudu moct vydat ani hlásku tak jsem rovnou zkusila myšlenky. "Ehm, já...spadla?" Stačil pouze zakroutit hlavou, když po něm Galb vyslal kouzlo. Stihl ho odrazit. Teď jsem ještě víc přemýšlela, jak se odtud dostat, když mé oči spatřily rudého draka, jak letí k nám. Zuřivě cenil zuby. Ten nám asi pomoct nepůjde...ale počkat! Po chvilce přemýšlení, jsem sama se sebou souhlasila. Počkala jsem si, až se Trn přiblíží víc k Safiře a pak skočila... Ano, jsem blb. A šílenec. Koho by taky napadlo skákat naproti rozzuřenému drakovi? Jasně že jenom já! Dopadla jsem Trnovi na čelo. Měl tam ostřejší šupiny, než jsem počítala, takže jsem se trošku pořezala na břiše. Trn z leknutí změnil směr, takže jsme nakonec nenarazili do Safiry a myslím, že mě by to bolelo nejvíc... Ta retardovaná červená ještěrka sebou děsně škubala, ale já se i přes to plazila k Murtaghovi. Seděl tam jak přibitý že kdybych ho přetáhla prknem tak by tam stejně nehnutě seděl. Opatrně jsem se kolem něj proplížila a 'půjčila' si jeho dýku. Sedla jsem si za něj do sedla, prohlédla si dýku a přiložila ji k Jezdcovu hrdlu. Jak Murtagha čepel zastudila, škubl sebou a trošku se řízl. Trn zařval a zkoušel po mě chňapat. Pokusila jsem se zamlaskat, pokus marný. Tak jsem Trnovi aspoň odpověděla v myšlenkách. "Ale ale, přece nechceš přijít o půlku své duše...přerostlá ještěrko." Trn zakňučel. "Dobře, snes se dolů a nepokoušej se cokoli provést." Znovu zakňučel, ale my už pomalounku, polehounku přistávali. Teď takové info pro vás...jak to tam teď vypadalo: Trn kňučel jak štěně, Murtagh se třásl, ale strach o vlastní život skrýval za neoblomnou maskou a mě se udělalo blbě. Jednak z toho, jak ze zdola páchla krev a další humusy a pak také protože mám úplně roztržená stehna a taky jak vysoko jsme lítali a nezapomeňme na můj pád... Za letu jsem dělala kázání svému žaludku v myšlenkách. Neblij...neblij...hlavně neblij! Konečně jsme byli na zemi. Stále jsem držela ruku s dýkou u Murtaghova krku. Něco zařvalo. Všichni bojovníci (i já) se podívali vzhůru. Dokonce i Trn otočil hlavu a přestal kňučet. Řev se zopakoval, ale tentokrát jsme již viděli kdo to byl. Šruikan. I ze země bylo vidět, jak hluboké má šrámy. Teď jsem docela i ráda, že jsme se Safirou kamarádky. Něco mě povalilo na záda. Podívala jsem se na tu zátěž. Murtagh. A vypadal, jako kdyby ani nedýchal, ale já cítila jak mu tluče srdce a jeho zrychlené dýchání. Snadno jsem ho odvalila, problém totiž nastal až potom. Trn se sesunul k zemi a já vyletěla ze sedla. Murtagh měl štěstí, jelikož měl připoutané nohy. Já bohužel spadla na břicho, na což můj žaludek ihned zareagoval. Ano jak se dá očekávat, poblila jsem se. Klečela jsem na zemi opřená o ruce a žaludek vyvracel svůj obsah. Černý drak opět zařval. Ozval se i křik jeho jezdce. Pozvedla jsem hlavu. Šruikan i Galbatorix se řítili obrovskou rychlostí k zemi. Zavřela jsem oči, při dopadu na zem. Správně jsem udělala, protože se zvedla vlna prachu. A ten otřes...málem jsem spadla. Pak se ozval ohlušující jásot. Zalila mě únava. Následoval ostrý dopad na zem, kdy se mi znovu zvedl kýbl. Zaslechla jsem, jak někdo běží mým směrem. Pak se ozvalo: "Star! Co se stalo?! Ty teda vypadáš!" Přiřítil se ke mě bratr. Nastavil mé tělo do příhodné polohy a hladil mě po vlasech. Následoval příchod Jezdce a jeho dračice. safira se vítězoslavně nesla, trochu mi připomínala páva. Ale já bych se taky takhle nesla, kdyby mi nebylo blbě. Eragon přisedl ke mě. Prohlédl si všechny rány a chtěl začít léčit, kdybych ho nezastavila. Nechápal mě. Safira ke mě strkala čumák, a žadonila, abych se nechala vyléčit. Tvrdohlavě jsem odmítala. Můj bratr si mezitím sundal svou tmavě rudou košili, roztrhl ji a ovázal mi nohy. Neměla jsem sílu ani přikývnout. Pak nastoupil další člen sdružení - Arya. Okamžitě zamířila ke mě, ani jsem ji nestihla zastavit a už léčila. Za pár minut se mi naskytl pocit uvolnění a taky Aryin obličej, který chytl barvu hodně světle béžové. Bratr mě hladil po vlasech, Safira se usmívala a vrněla, Arya se vzpamatovávala a Eragon se postavil a chystal se k odchodu. Když vstal, ucítila jsem pach volně tekoucí krve. Podívala jsem se na Eragona. Ten ale nic neříkal, otočil se a kráčel od nás. Ušel jen pár metrů, když se složil na zem. Jako první jsem vyskočila na nohy a byla u něj. Za mnou hned vyběhla Arya a po ní Safira. Safira se během minuty ze samého štěstí přeměnila na osobu která je na prášky. Opatrně a prudce jsem Eragonovo tělo otočila na záda. Ani jsem se nemusela přeměnit na vlka, abych našla ránu. Byla to ošklivá popálenina a ve středu se nacházela kudlička. Tahle obrovská rána se nacházela přímo na břiše. Při pomáhání Arye, jsem se snažila soustředit na jeho ránu, ale jeho tělo se mi přímo nabízelo. Bylo tak středně vypracované, žádný přebytečný tuk navíc... Nech toho! Jsi alfa, ta neslintá nad pekáčem buchet! okřiklo mě svědomí. Musela jsem se mu poddat. Po ukončení jsem já i Arya byly bílé jako stěny, ale hlavní úkol splněn - zachránit Jezdce.


moc pěkná kapitola a jo já si to dokázala představit a u psychiatra už jsem byla
