Autorka→ terkaceplova@seznam.cz
Ležela jsem ve svém stanu. Porozhlédla jsem se už snad po dvacáté po pokoji. U jedné ze stěn seděla na židli spící Arya a vedle ní Solembum. Byla jsem ráda, že Arya konečně usnula, protože ztratila mnoho energie a taky matku...královnu Islanzadí. Solembum otevřel jedno oko. Hlídá mě...to nemůže usnout?! Chtěla jsem totiž odtud co nejdřív zmizet, protože tu je nuda a mě nic není. Pouze mám trochu odřená stehna, břicho, ruce, furt se mi dělá blbě...ale chci pomáhat, ne jenom ležet a ležet. Musím zmizet, musím zmizet, ale jak? Zamyslela jsem se. Opatrně jsem se začala zvedat. Kočkodlak mě bedlivě sledoval, ale nic jiného nedělal. Postavila jsem se a pohlédla ke vstupnímu dílci. Pak jsem se prudce otočila na Solembuma a udělala mlčící gesto. Nic neříkal. Otočila jsemse a udělala krok k východu. Kočkodlak se naježil a zasyčel. Arya z leknutí spadla na zem ale já nic nedělala, ani jsem se nepohnula, což byla chyba. Hned se totiž vzpamatovala a svalila mě k zemi. Oči měla ještě stále do červena od pláče, ale vypadala neoblomně. Marně jsem se snažila vykroutit, držela mě až moc pevně. "Aryo, notak!" Zakroutila hlavou. "Já vím, že mám ležet, ale já nechci! Chci být venku, pomáhat, prostě udělat cokoliv jen abych tady nemusela ležet." Udělala jsem na ni psí oči. Nezměkla. Myslí jsem začala hledat Safiru. Našla jsem ji u Eragonova stanu. "Safiro! Prosím pomoz mi! Arya mě nechce pustit ven!" V mysli se mi rozezněl tlumený dračí smích. "Star, Arya tě nechce pustit, protože máš ležet. Angela to říkala..." Nestihla to doříct a už jsem se jí skočila do řeči. "Safiro, je mi jedno, co říkala Angela. Já chci pomáhat, nejsem domácí zvíře." Pořád se ještě Safira smála, ale už ukončovala spojení. Né! A já jsem myslela, že mi pomůže. No co, musím si pomoci sama... Znovu jsem se zavrtěla. Arya nepovolovala. Zlomyslně jsem se ušklíbla. Trochu znervózněla. Přeměnila jsem se ve vlka, vyrvala se z objetí a vyrazila tryskem ze stanu. Arya za mnou stačila pouze zavolat. Pádila jsem bez rozmyšlení na bitevní pole. Aspoň zkusím najít přeživší... Na kraji bojiště jsem se zastavila a zavětřila. Nikoho živého jsem blízko sebe necítila, ale i tak jsem se rozhodla projít a hledat. Jak probíhala cesta? No, viděla jsem mrtvolu, dvě mrtvoly, kupu mrtvol, umírajícího vojáka...nic moc, ale pro mrchožrouty hotová královská hostina. Ignorovala jsem jakékoli krkavce a havrany, kteří se krmili mrtvými a nepřátelsky po mě pokukovali. Asi po čtyřech hodinách jsem ucítila přítomnost velké mysli, vlastně dvou ale ta druhá se ztrácela. Co když to je Galbatorix? Přemýšlím, přemýšlím... Asi ne, kdyby jo tak to s ním skončím jednou provždy. Vyběhnu tím směrem. Ke svému (ne)překvapení jsem uviděla červeného draka. Několikrát jsem kolem něj kroužila, ale nic, kromě draka v bezvědomí jsem neviděla. Až po hodině, kdy jsem to chtěla vzdát, jsem zaslechla nadávky. Připlížila jsem se k tomu místu. Spodní půlkou těla byl pod drakem, svým drakem...Murtagh. To byl pohled! Při pozorování jsem se po vlčím potichu smála. No co, představte si, jak se Murtagh pokouší vysoukat z pod tunového draka! Po asi dvaceti minutách plných smání jsem tam chtěla jít. Zarazila jsem se včas. Co kdybych si z něho udělala srandu? Jo, to bude prča, aspoň pro mne... Pomalounku, potichounku jsem se k němu plížila jako správný lovec a vrčela jsem z plna hrdla. Trhl sebou, když mě uviděl. Stále jsem se k němu blížila a mé vrčení zesilovalo každým krokem. Snažil se ještě víc vysoukat zpod svého draka. V mysli jsem se ušklíbla. Když snahu vzdal a natáhl ruku po meči, zastavila jsem se, nejvýhružneji zavrčela a udělala přehlídku nádherných, velkých, lesklých tesáků. V jeho očích jsem viděla starch a ani se ho nesnažil maskovat. sklonil hlavu a zavřel oči. Poddal se osudu. A já byla soudcem, který to rozhodne. S výhružným vrčením jsem k němu přišla a otevřela tlamu, tak, aby se mi tam vešel jeho krk. Bylo jen na mě, jak to rozhodnu a on se mi poddal. Kdybych byla blbá, zabila bych ho. Já však přeskočila jeho tělo a zmizela za hromadou mrtvol. Tam jsem se přeměnila. Docela dlouho jsem se chechtala, ale pak jsem se zvedla, trochu si zacvičila, abych získala udýchaný výraz a běžela zpátky k němu. Hned mě zpozoroval. Nejdřív jsem zamířila k tělu draka. Už jsem se natáhla, že tělo nadzvednu, ale na poslední chvíli jsem si vzpomněla, jak dračí šupiny řežou. Otočila jsem se zpátky na Dračího jezdce. Poklekla jsem k němu a začala mu sundávat rukavice. Teď se určitě ptáte: Proč rukavice? Spíš mu má svlíct brnění, vestu, košily a obdivovat jeho tělo! Je jednoduchá odpověď: Já ho chci dostat zpod toho draka a vlastní rukavice nemám. Koukal na mě jak na blázna. Jak je měl sundané, započala jsem si je navlékat já. Měla jsem je nasazené ihned. Opět jsem vstala a došla k drakovi. Vsunula jsem ruce pod draka a pokusila jsem se ho zvednout. Marně. "Co si o sobě myslíš?! Že jsi superman-woman?! komandovalo mě svědomí a rozum dohromady. Připomeňte mi prosím, že si to s nima mám někdy vyřídit... Nechám tělo draka a přesunu se opět k Murtaghovi, tentokrát si za něj stoupnu. Dívá se na mě jak na debila. Ignoruju to. Popadnu ho za ramena. Škubne sebou, když mu dojde, co chci udělat. Otočí na mě hlavu a zadívá se mi do očí. Podlehnu. V jeho očích je strach, bolest ale hlavně zřetelná věta: Ne. Nedělej to. Ušklíbla jsem se na něj. Neskrýval svůj strach pod maskou, nechal ho volně plynout. Zapřela jsem se nohama a tahala. Jezdec přitom skučel bolestí, nadával a z nohou mu vytékaly struhy krve. Věděla jsem, že ho musím vytáhnout co nejrychleji, ale podařilo se až po půl hodině. Z nohou měl sedřené pruhy kůže od ostrých šupin. Sáhla jsem mu na zkrvavené koleno. Zaúpěl. Rychle jsem stáhla ruku zpět. Určitě má zlomené obě nohy...musím ho dostat do tábora.Začala jsem mu sundávat vestu. Jak jsem začala rozšněrovávat košili, zastavil mě. Srazila jsem jeho ruku zpět na zem a vydrmolila mezi zuby: "Chceš žít? Tak mě nech!" Přestal dotírat. Košile i vesta byla dole. Sáhla jsem po košili a roztrhla ji. Bylo mi jedno, jestli to bylo drahé oblečení, jen jsem ho musela zachránit. Nevím proč jsem to dělala, něco mě táhlo...něco mi říkalo, že ho prostě musím zachránit bez ohledu na cenu. Košile i vesta byla rozcupovaná na cáry a já mu tím narychlo ovázala nohy. Zvedla jsem se. Došla jsem k drakovi a kopla do něj. "Vstávej sakra!" Nic. Myslí jsem vyhledávala jeho vědomí. Bylo velké a když jsem se s ním spojila, nechtěl komunikovat. "Hééj, ty ošklivá rudá ještěrko! Vzbuď se šípková růženko!" Co myslíte, že mi odpověděl? Pokud si myslíte, že nic, dávám za pravdu. Prostě se mnou nechtěl komunikovat, ikdyž jsem chtěla zachránit jeho jezdce. Začala jsem panikařit. Najednou se mi v hlavě rozsvítilo a zobrazil se mi obrázek Safiry. Že mě to nenapadlo ihned! "Safiro! Safiro!" Během pěti minut se mi podařilo navázat spojení se safírovou dračicí. "Copak Star? Stalo se něco? Arya tě stále nechce pustit?" Hlavou se mi nesl dračí smích. "Ne, dostala jsem se z jejího sevření. Potřebuju od tebe jistou pomoc...a tak bych ráda, abys přiletěla co nejrychleji a prosím...radši neber Eragona. Nemuselo by to dopadnout nejlíp." Místo odpovědi jsem dostala obrázek, jak Safira vzlétá...s Eragonem. Otočila jsem se zpátky k Murtaghovi. Po čele mu stékal pot a zatínal zuby bolestí. Došla jsem zpět k němu. Přisedla jsem si jeho chvějícímu se tělu. Šetrně jsem položila ruku na jeho pravou nohu. Zasyčel. Pomalu s největším klidem jsem odříkávala kouzlo na spojení kostí. Dlouho se nic nedělo, pak jsem ale pod kůží ucítila, jak srůstávají kosti. Murtagh zrychleně dýchal. Ukončila jsem kouzlo a pocítila úbytek sil, nijak velký ale přesto jsem se zakymácela. Uslyšela jsem rychlé mávání křídel a pak dopad a otřes země. "Star!" zakřičela Safira a už si to štrádovala k nám. Eragon mezitím seskočil a utíkal směrem ke mě. Jak spatřil Murtagha, zastavil se a zatnul pěsti až mu zbělely klouby. Murtagh také ztuhnul. Koukaly nehnutě na sebe. Netušila jsem, co udělat. Trochu to rozptýlila Safira, která když spatřila Murtagha, tak zavrčela a zuby mě odtáhla stranou, jako kdybych byla malé dítě, které si hraje s cizím. Napůl jsem se vzpírala. Nevěděla jsem, co chci. Na jednu stranu jsem chtěla Murtagha zachránit, na druhou se mu pomstít, jak se mnou jednal, jako se služkou. Při této vzpomínce mi přejel mráz po zádech. Po pěti minutách Murtagh odvrátil pohled na opačnou stranu, na svého draka. Který ovšem byl v bezvědomí. Myslela jsem, že mu po tváři steče aspoň jedna slza, ale ono nic. Jen tam civěl. Otočila jsem se na Eragona. "Musíme mu pomoct." Podíval se na mne takovým nenávistným pohledem. Vyhledala jsem jeho mysl a jen jemu jsem říkala: "Je to tvá krev...tvůj nevlastní bratr." Obličej vykazoval, že Eragon netuší, odkud to vím. "Cítila jsem tvou krev i krev Murtagha. V obou je něco stejně štiplavého. Podle toho to můžu poznat." Hleděl na mě s otevřenou pusou. Murtagh se navíc smál a tak na něj Safira zařvala a on utichl. Pohladila jsem Safiru po čumáku a vydala se k Murtaghovi. V půli cesty jsem se otočila na Eragona. "Není moc zdvořilé zírat s otevřenou pusou. A to nemluvím o tom, že ti tam může vlítnout moucha..." Pomohla jsem Murtaghovi na zdravou nohu. Jak jsme šli k Safiře a on se o mě opíral, tak jsem se v duchu modlila, aby se mu noha znovu nezlomila. Naštěstí vydržela. Eragon mi s ním pomohl do sedla a sám si sedl. Když ke mě natáhl ruku, odmítla jsem. "Půjdu po svých. Jen ho v táboře předejte do Angeliny moci. Stačí, když mu rány ošetří, já mu pak kosti spravím." Usmála jsem se. Aspoň budu moct něco dělat. Eragon po chvilce přikývl. Murtagh na mě hleděl, jako by chtěl abych letěla s ním. Myslím, že se aspoň trochu bál svého nevlastního bratra. Safira se o mě akorát otřela a vzlétli. Když byli dostatečně daleko, přeměnila jsem se na vlka. Lehkým během jsem si to mířila rovnou k táboru. Kousek od tábora mi zakručelo v břiše, tak jsem to otočila k lesu. Po půl hodině stopování, jsem narazila na stádo srn se srncem v čele. Dlouho jsem si prohlížela každou dospělou srnu, já totiž vrahem mláďat nejsem a ani nechci být. Konečně jsem nalezla svou kořist, srnu, co kulhala a byla už hodně stará. Neslyšně jsem se k ní plížila. Když jsem už byla v dostatečné blízkosti, vystartovala jsem. Celé stádo začalo utíkat před predátorem alias mnou. Ta nemocná byla na kraji. Velmi snadno jsem ji dohnala. Několikrát jsem jí skočila po krku a po nohách, až se mi ji podařilo skolit. Celý lov netrval ani dvacet minut. Sežrání kořisti trvalo i míň jak deset minut. Důkladně jsem ji ohryzala, že nic nezbylo. No co? Měla jsem hlad! Vždyť jsem nejedla víc jak dva dny a když živíte dvě osoby v jednom... Zbytek jsem tam nechala. Kašlu na nějaké zahrabávání, vždyť jsem napůl zvíře, tak co by po mě chtěli? Když jsem vycházela z lesa, přeměnila jsem se. Do tábora mě nechtěli pustit, protože jsem byla celá od krve. Takže jsem se zase otočila k lesu a vyrazila po pachu vody. Blízko byl opravdu potok. Svlékla jsem se a skočila do vody. Chvilku mi trvalo, než jsem ze sebe tu krev smyla, ale podařilo se. Znovu jsem se oblékla a vrátila se k táboru. Nenastaly žádné potíže (naštěstí pro ty vojáky). Zamířila jsem rovnou do ošetřovny pro 'vzláštní hosty' mezi které, jsem patřila i já. Vešla jsem do stanu. Nacházela se tam malá skřínka se zdravotními potřebami, pár židlí a dvě lůžka. Jedno volné a na druhém náš 'převálcovaný' dračí jezdec! Hurá, sláva! On spí! Rychle jsem přicupitala k jeho lůžku a sedla si na židli. Šetrně jsem mu vyhrnula nohavici kalhot na levé noze, aby se neprobudil. Trochu sebou škubnul, ale jinak spal jak nemluvně. Položila jsem svou dlaň na jeho dokonale roztříštěnou nohu. Propojila jsem se s energií ve svém těle a započala odříkávání kouzelné formule. Po několika minutách mu kosti srostly a já otevřela oči. Byla jsem už trochu vyčerpaná, ale stále jsem se držela. Nastalo překvapení...až teď jsem si všimla, že mě Murtagh pozoruje. Pohlédla jsem mu do očí. Byl tam vděk, ale i něco jiného, co jsem nikdy neviděla, ale připadalo mi to lákavé...a to moc. Takhle mě neláká ani úplněk nebo nejlibovější maso. Ten pocit byl jak magnet...ale já se jen tak nedám. Pokusila jsem se odvrátitoči, ale jako kdyby byly přitahovány kouzlem. Prověřila jsem to. Žádný kouzlo. stále jsem mu civěla do očí a on do mých taky. Díky bohu za to, že někomu spadl meč naněco železnýho. To mi pomohlo od zajetí a tak jsem vypálila ze stanu jak torpédo. Před stanem jsem si prudce dřepla, až jsem měla pocit, že sem si narazila zadek. Opřela jsem se zády o stěnu stanu a prohrábla si pravou rukou dlouhé hnědé vlasy. Co to sakra bylo?! Co?! Bože, co?! Já už tam nepůjdu, když tam takhle přimrznu. Popřípadě budu dělat slepou... Můj myšlenkový pochod přerušil malý kluk, co mi zaklepal na rameno. Leknutím jsem sebou trhla. Klučík se pokorně omluvil a předal mi vzkaz od Nasuady. "Paní Nasuada vám vzkazuje, ať se co nejrychleji dostavíte do jejího stanu." Jelikož jsem celkem slušně vychovaná, tak poděkuju a jak de*il se tam nechávám odvést. Před stanem nás zastaví temní jestřábi a ohlásí mě. Nemusím dlouho čekat, hned mohu vstoupit do stanu. K mému překvapení tam nebudu s Nasuadou sama. Všichni seděli na židlích a pozorovali mě. Mnoho přítomných jsem ještě nepoznala (což mě dost překvapovalo). Takže...byli tam: Nasuada (jak jinak), Eragon (furt bledý jako stěna, ale vypadal trošku líp), Arya (probodávala mě pohledem - asi nezapomněla na to, jak jsem ji shodila), Safira (pouze hlava), urgal, další elf (tentokrát muž), trpaslík s méga velkým kladivem, chlap s korunou na kokosu (asi král či co) a kočkodlak. S největším zájmem mě pozoroval právě ten kočkodlak, ostatní sice taky, ale ne tak moc. Chtěla jsem se tomu kočičákovi radši vyhnout (kočka x pes = nic dobrého). Jaké bylo taky zklamání, když tam jiná židle kromě té vedle číčouna volná nebyla! Se skrývaným trucem jsem se posadila. Nasuada nás všechny seznámila, mé tajemství neřekla (ani ho nevěděla) a ani mě nepřirovnávala k žádné z ras. Snažila jsem se být co nejslušnější, ikdyž neznám etiketu ale Půltlapovi (tak se ten kočkoun jmenoval) jsem ruku nepodala. On se také k tomu neměl. Nasuada započala radu ohledně volby vládce Alagaësie. Já ani Grimr jsme neposlouchali, poze na sebe nepřátelsky civěli. On ze mě cítí vlka, jinak by se tak nechoval. Rozhovor mezi vládci jsem nějako neposlouchala a to byl kámen úrazu. Když rozhovor utichl, všechny zraky se obrátili na mne. Byla jsem totálně vymatlaná. "Co?" Vydala jsem ze sebe. Grimr se začal zuřivě chechtat na můj účet, když mi Nasuada zrychleně vysvětlovala, o čem se bavili. S kočičákem si to pak vyřídím a pěkně si to užije! Zamyslela jsem se. Koho dosadit na trůn za lidi? Jak to mám sakra vědět! Takže počkat...Eragon? Ne! Radši ne...Roran? Ehm, krev je krev, spíš tedy ne...Orrin? Hmm, neznám ho moc, ale je z něj cítit alkohol...Nasuada? To by šlo! Vedla Vardeny, tak proč ne království? "Jsem pro Nasuadu." Orrin do sebe vyklopil další pohár vína. A pak to začalo. Hromadný souhlas pro Nasuadu! Na konci se Nasuada trochu vítězně usmívala, zato Orrin měl oči vykulené a dokonce přestal chlastat! Teď se akorát čekalo na výrok Půltlapy. Všichni byli zvědaví a nejvíc asi já. "Mě je jedno, kdo na trůn dosedne, jen abychom měli to slíbené místo...vlastně dohodu jsem uzavřel s paní Nasuadou, takže jsem pro ni." Počkat, on si vyžebral místo vedle trůnu?! Si dělá snad prdel! Na jeho slova jsem se trochu nechala unést a rozchechtala se. Ostatní si mě radši nevšímali, jen náš číčoun se rozčileně na mě otočil. Když už porada skončila a my jsme se začali sedat, tak se Grimr přeměnil a sekl mě. To byla poslední kapka. Nasupeně jsem se po něm otočila. On se zákeřně smál. Vybral sis svůj osud! Přeměnila jsem se. V tu chvíli všichni kromě Aryi a Grimra ztuhli. Grimr se pouze přestal smát a čekal, co se stane. Skočila jsem po něm a započala rvačka. Kocour vs. vlk. Po stanu se rozléhalo mňoukání, syčení a vrčení. Škoda že to Nar Garzhvog přerušil, už jsem ho málem sežrala! Ten urgal popadl Grimra a mě za kožich a odstrčil nás od sebe. Při dopadu na zem jsem se přeměnila. Byla jsem jen trochu poškrábaná, ale to samé o kočkodlakovi říct nemůžu. Jen pohled na něj a chechtala jsem se jak blázen. No, zkuste si představit velkou dokonale ožužlanou kočku z které ještě zkapávají sliny. A syčí jak pominutá. Eragon, kdyby se neovládl, tak by chytl výtlem jako já. Asi po 10-ti minutách smíchu jsem se aspoň trochu uklidnila. Chtěla jsem odejít a tak jsem udělala krok dozadu a...pád. Nevím jak se mi to povedlo, ale zakopla jsem o truhlu a uhodila se o židli. Přitom se mi povedlo si zlomit pravou ruku a levou nohu a ještě si snad udělat otřes mozku. Při dopadu jsem ještě nic necítila, bolest přišla až tehdy, když jsem se pokusila vstát. V tu chvíli se mi podlomily ruce i nohy a já ucítila, jak mi z rány v hlavě vytéká krev. Znovu jsem upadla na zem. Snažila jsem se znovu nějak více pohnout, ale mé tělo vnímalo pouze bolest, na mé příkazy nereagovalo. Ucítila jsem blízko u sebe teplo a pak i uslyšela bláznivý kočičí smích a Eragonovo naléhání. "Star! Neboj...to bude dobrý. Hlavně neusínej!" Šetrně mě vzal do náruče a někam mě nesl. Snažila jsem se ze všech sil řídit jeho pokynů, ale únava mě jistojistě přemáhala. Vešli jsme do stanu. Hned ve vstupu na nás vystartovala Angela, jakože proč tak vypadám, co se stalo a proč jsem normálně neležela v posteli-jak mi nakázala. Eragon se překonal, nechal Angelu Angelou a nesl mě k lůžku vedle...MURTAGHA! Teď jsem chtěla utýct. Rozhodně jsem nechtěla být s tímhle...týpkem! Snažila jsem se sebevíc, ale nic nepomohlo. Prostě jsem tam musela ležet. Vedle Murtagha. Vedle Jezdce kterému jsem zachránila život i přes svou nenávist. Podvolila jsem se. Únava na mě doléhala ze všech stran, hned po bolesti. Už jsem neměla ani sílu udržet hlavu na místě, takže mi spadla doprava. Tam ležel Murtagh se zarputilým výrazem. Jeho očím jsem se vyhýbala, ale nakonec mě dostihly. Nejdřív na mě působily jako něco, při čem nemůžu usnout, ale později to na mě působilo jako ukolébavka. Víčka se mi pomalu klížila...a spím. Ať se ještě probudím...


super
a je to celkom dosť dlhé
úplne sa teším na pokračovanie
