close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

7.kapitola: dočasně! Aneb jak jsem se vrátila k práci služky

24. října 2013 v 18:32 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
V příštích kapitolách to už budu zajímavější...

Let byl dlouhý. Myslela jsem, že se nedočkám večera. Těším se na pevnou půdu pod nohama a na to, až budu od Murtagha dál. Stačilo by blbých pár centimetrů. Jsem na sobě nalepený celý den. Ani se nemůžu otočit, abych mu jednu vrazila. Celá tahle situace mě dohnala k depresi. A mám takové podezření, že mě jen tak neopustí.
"Díkybohu," zamručela jsem si sama pro sebe. Konečně dole. Žádný odporný vítr! Mám zmrzlý obličej. Murtagh mi sice nabídl šálu, ale odmítla jsem. Tohle byla naše jediné konverzace za posledních šest hodin. Jsme taková veselá banda. Trn si z toho zpočátku dělal legraci, že jsme jak manželé po dvaceti letech, ale smích ho brzy přešel. Murtagh ho začal ignorovat, tak jak jsem ignorovala já jeho. Mohli by nám říkat Tiché trio.
Nohy jsem měla ztuhlý. Musela jsem to rozchodit.
"Jdu..." No jo, kam jdu? Murtagh nadzvedl obočí a čekal až dokončím větu. Původně jsem chtěla říct, že jdu pro dřevo, ale vzhledem k tomu, že jsem v týhle blbý pustině...! Pro vodu taky nemůžu. Jídlo máme. Sakra! "Jdu na záchod," řekla jsem napůl vítězně. Ve skutečnosti to žádné vítězství nebylo. Není kam se schovat a před Murtaghem opravdu čůrat nebudu. Zas tak moc dobře se neznáme.
"Nechoď moc daleko," uslyšela jsem, jak na mě volá. To určitě. Zahlédla jsem strom. To by šlo. Sice se kousek projdu, ale stejně si potřebuju protáhnout nohy. Samozřejmě, že jsem s návratem nijak nespěchala. Měla jsem sto chutí roztáhnout ruce a začít křičet "Svobodááá", ale slyšel by to a mohl by si to vyložit špatně. Vracela jsem se snad hodinu. Když jsem dorazila do našeho "tábora", Murtagh už dělal jídlo. Obešla jsem ho a Šla k Trnovi. Připravím deky, ať v noci nezmrzneme.
"Jak dlouho máte v plánu spolu nemluvit?" kouknul na mě nenápadně Trn. Pochybuju, že si toho Murtagh nevšiml. Ještě jsem neviděla draka, který by dělal něco nenápadně.
"Klidně s ním budu mluvit, ale až se trochu uklidní."
"U všech bohů, to bude ale dlouhý let!"
"Co kdybychom se na něj vykašlali a letěli sami?"
"Občas mám chuť to udělat."
"Vy mě zase pomlouváte! Už toho mám dost!" ozvalo se od ohně.
"A je po srandě," protočila jsem oči. "Jo, protože všechno se točí kolem tebe," uzemnila jsem ho.
V tichosti jsme jedli večeři. To dusno by se dalo krájet. Po dalších dvou soustech jsem rezignovala. Mám to já zapotřebí? No, podívejte se na něj! Ani jíst to neumí! Kdyby neuměl kouzlit, tak s tou mastnou skvrnou chodí ještě příští měsíc! Hbitě jsem vyskočila na nohy, až to Murtagha polekalo. Došla jsem k Trnovi a vzala si svoje věci. Vrátila jsem se zpátky k ohni, abych si smotala deku a vydala se na cestu.
"Co to děláš?"
"Co myslíš?"
"Na to okamžitě zapomeň," vyskočil.
"Proč? Stejně se nemůžeme ani cítit. Takhle nám oběma ušetřím trápení."
"Jaký trápení zase? Tak jsme se chytli! To se stává každýmu."
"Jenomže já si nepamatuju den, kdy by to tak nebylo. Už toho mám dost!"
"Nemůžu za to, že jsi hádavý typ." Fascinovaně jsem se na něj zahleděla a snažila se ho zabít pohledem. Takže za všechno můžu já?!
"Kdyby ses nechoval jako idiot, neměla bych důvod hádat se!"
"Já se nechovám jako idiot, takže si zase hezky sedni zpátky a dojez večeři, nebo tě mám přinutit?"
"Prostě se smiř s tím, že jdu pěšky."
"Nikam nejdeš!" Přitáhnul si mě zpátky k sobě. Než jsem stihla odporovat, přehodil se mě přes rameno a nesl zpátky.
"Murtaghu, pust mě! Chováš se jako malý dítě!"
"Nejsem ten, kdo tady dělá scény!" Jako na povel jsem sebou přestala házet. Položil mě na zem a donutil mě si sednout. Nacpal mi do ruky misku a sám si spokojeně sednul naproti mě. Vztekle jsem svírala bezmocnou misku. Musela jsem. Jinak bych ji po něm hodila. Co si o sobě myslí? Nemůže mě tady jen tak držet!
"Musíme si promluvit," prolomil ticho.
"Bože," zaskučela jsem.
"Očividně máš nějaký problém. A nemohl jsem si nevšimnout, že tím problém jsem já," kouknul na mě.
"Bože," zasténala jsem znovu. Chci zpátky svoji depresi.
"Neříkej mi, že ses přes to přenesla, když jsi se přes to nepřenesla," řekl rádoby autoritativně.
"Přes co?" zeptala jsem se nechápavě. Je víc věcí, na který může narážet.
"Přes co asi! Kde jsi byla poslední roky? A koho za to viníš?" dostával se do varu.
"Byla jsem v ráji, ale to jsem si až do nedávna neovědomovala. A koho za to viním? Aryu, když už to musíš vědět," řekla jsem popravdě. Největší vztek jsem měla vždycky na tu nádheru.
"Jenom Aryu?!"
"Jsem unavená! Nemůžeš toho nechat?"
"Nemůžu. Chci to od tebe slyšet!"
"Fajn! Když to musíš mít! Nasrali jste mě všichni tři!" vykřikla jsem. Doteď jsme mluvili normálním tónem.
"Ale vysvětlil jsem ti to a Eragon taky!" "Vždyť jo! Nevím, co pořád řešíš. Já to chápu, jenom..." zarazila jsem se.
"Jenom co?" vybuchl
"Jenom jste mě hrozně zklamali! Nebyla jsem ani tak naštvaná, jako zklamaná. Stačí?!" "Nemohli jsme se vrátit," řekl už tišeji.
"Murtaghu, já to chápu! Jenomže jsi mi tam nechal vzkaz a s ním i hloupou naději! Neměl jsi to dělat. Měl jsi napsat, ať se schovám, nebo já nevím! Ale rozhodně ne, abych tam na vás čekala jak trubka!"
"Kdo měl vědět, že o nás Galbatorix ví? Museli jsme jednat. Možná bychom to stihli, ale Arya-"
"Nech toho! V horách jsem zažila krásný časy a už se k tomu nechci vracet."
"Ale neustále se k tomu vracíš."
"Nevracím! To jenom ty pořád meleš o jednom a tom samým!"
"Protože nemůžu pochopit, proč jsi na Eragona tak hodná."
"Áhhh! Říkám ti to po stý. Ze začátku jsme měli stejnou scénu jak s tebou, a chvíli mi trvalo, než jsem mu odpustila. Jenomže ty jsi mi ani pořádně nedal příležitost."
"Co to plácáš? Dal jsem ti jich hned několik!"
"Jo? Třeba jak mě tvoje holka srazila ze schodů? Nebo jak ses mě snažil v hospodě vytočit? Nebo jak jsi upozorňoval na mé nedostatky?!"
"Nebyla to žádná moje holka," rozmáchl se rukama. "Ty prostě jenom žárlíš!"
"Nežárlím!" Opravdu nežárlím.
"Tak co to teda je?"
"Víš co to je? VÍŠ CO TO JE?" Dnes jsem už podruhé vyskočila na nohy a svižně k němu přešla. "To je další zklamání! Protože já nána blbá jsem si myslela, že to s tebou třeba nějak pohne, když mě uvidíš. Neříkám, že jsme si měli skočit kolem krku... Ale rozhodně jsem nečekala, že si půjdeš zatrkat!"
"Nešel bych s ní, kdyby jsi mi pořád neutíkala. Jsem chlap! Když za mnou do pokoje přijde nahá holka, moc neváhám."
"Změň téma!"
"Proč? Říkala jsi, že nežárlíš."
"Nežárlím. Jenom nemusím znát podrobnosti o tvém sexuálním životě."
"To bude určitě tím," odfrkl si.
"Dobře, tak jo! Pojď do mě! Ale co kdybych ti prvně něco řekla já o tom svém, hm? Ať jsme si kvit?" Zamračil se. Trefa do černého.
"Co?"
"Jaký co? Chceš probírat náš sexuální život nebo ne?"
"Ne. To jsem řekl jen tak, aby řeč nestála," ušklíbl se.
"Příště už radši nic neplácej!" Vztekle jsme se na sebe dívali. Nevím, kdo byl víc vytočený. Chtěl odpovědi? Má je. "Když už jsme si to všechno vyříkali, jdu si lehnout," otočila jsem se na podpatku a důstojně odkráčela na své místo. Třeští mě z toho hlava.
"Hm, možná byl lepší ten bobřík mlčení," ozvalo se mi v hlavě. Oba dva jsme se nasupeně podívali na Trna.
"Dobrou," vyhrkl a předstíral spánek. Tohle byla poslední konverzace dnešního dne. Díkybohu za ty maličkosti.

Čím blíž jsme se blížili k cíli, tím menší mezi námi bylo dusno. Měli jsme malou ponorkovou nemoc, ale kdo by neměl. Diskutovali jsme převážně na téma počasí a oprava měst. U čehokoliv jiného jsme se pohádali. Málem jsem radostí seskočila z Trna, když se přede mnou objevilo hlavní město. Poslední minuty s Jelimánem Starším. To chce minutu ticha. Už se těším, až šlápnu na pevnou zem a hrdě řeknu: "přežila jsem".
"Eragon tam už je," oznámil mi naprosto zbytečně. Safira letěla k nám. Bez Eragona.
"Vidím." Safira udělala pár salt. Trn se po ní otáčel. Na to ať chlapec zapomene! Ty svoje výkruty může předvádět i později. Trn se připravoval k přistání. Překvapilo mě, že tu není tolik lidí. Obvykle se lidé chodí podívat na příjezd jezdce. I když tady to asi taková sláva není. KONEČNĚ. Po několika dnech utrpení jsem tady. Živá a psychicky docela v pořádku. Dopadlo to nad mé očekávání. Murtagh slezl jako první, aby mě dole chytil. Snažila jsem se netvářit jak měsíček na hnoji, ale nešlo to. Nedokážu svoji radost skrývat před světem. Murtagha to viditelně podráždilo. Teď už je mi to jedno. Ať jeho pubertální hormony kočíruje někdo jiný. Chudák holka, co s ním dneska vleze do postele. Netrpělivě jsem si odvazovala věci. Nešlo mi to. Utáhl to moc pevně. Čekala jsem až na mě milostpán zareaguje. Vůbec mě nevnímal.
"Co?"
"Odvážeš mi věci?" řekla jsem klidným hlasem. Pár sekund to musím ještě vydržet.
"Nechybí ti tam něco?" nadzvedne obočí.
"V tvém zájmu doufám, že ne. Jestli zjistím, že jsi mi něco vyházel z batohu, tak z tebe udělám dva Jezdce," zavrčela jsem nebezpečně. Snad není tak blbej, aby ho něco takového napadlo.
"Myslel jsem, jestli ti něco nechybí v té větě!"
"Murtaghu, mám jen jedny nervy! Poprosila bych tě, kdybys mě neignoroval!"
"Já jsem tě neignoroval."
"Že mě ignoroval?" otočila jsem se na vojáka, co stál za námi. Vytřeštil oči a kmital pohledem z jednoho na druhého. Od toho se pomoci nedočkám.
"Ehm, nevím. Nedával jsem pozor," zamumlal roztržitě.
"Máš jediný štěstí, že vojáci nemají odvahu. Jinak by tě už dávno naprášil," protočila jsem oči. Muragh se na mě chvíli díval, potom mi beze slova podal mé věci.
"Díky za svezení," poděkovala jsem Trnovi a Murtaghovi. Nečekala jsem na protivnou poznámku a otočila se k odchodu. Po pár metrech jsem potkala Eragona. Bože, jak ten mě minule naštval! Udělá mi z ničeho nic hysterickou scénu a potom uteče!
"Čau," pozdravila jsem a ani se nezastavila. Ještě jsem stihla zaregistrovat jeho překvapený výraz. Až budu mít čas, zeptám se ho, kvůli čemu na mě vyjel, ale teď si musím najít nějaký volný pokoj. A potom? Hledat práci. Určitě se tady něco pro mě najde.
Hostinců tu bylo tucet. Bohužel ne všechny byly pro mě cenově dostupné. Zbyly mi tři hostince, kde bych mohla delší čas pobýt. Šla jsem do toho, který byl blíž k náměstí. Byl čistý, což bylo hlavní. S ubytováním jsem se nijak nepárala. Hodila jsem svoje věci na postel a zase zamkla.
"Medovinu, prosím," sednula jsem si k pultu.
"Copak tady dělá taková mladá slečna sama?" nalil mi hostinský pití.
"Hledám práci."
"Ale my už tady místo nemáme." Zasmála jsem se.
"Nemyslím tady v hostinci, ale v Uru'baenu," vysvětlila jsem mu.
"Už jsem myslel, že vás zklamu. A jakou práci?"
"Je mi to jedno, hlavně, abych to fyzicky zvládala."
"To je přeci samozřejmé! Hm... zkuste se zeptat U Dračího dechu, tam by možná potřebovali pomoct."
"Děkuju. Určitě se tam stavím."
Začínala jsem být naštvaná. Z jednoho hostince mě posílali k druhému, až jsem znovu skončila U Dračího dechu! S povzdechem jsem se podívala před sebe. Ušklíbla jsem se. Stála jsem u hradu. Pomalu jsem se rozešla známou cestou. Zoufalá situace si žádá zoufalé řešení. Aneb jak jsem si žila roky v horách, aby ze mě byla zase služka. Lepší něco než nic. Roran služebným platí, na rozdíl od toho plešatýho egoisty!
Voják mě doprovodil až do kuchyně. Jakoby se bál, že tu něco ukradnu. Přitom jediný, co by se tu dalo štípnout, je brnění. Nejspíš vypadám jako zloděj starého železa. Počkal, až si mě přebere vedoucí kuchyně. Údivem jsem otevřela pusu. Gertruda! Ona ještě žije? Kolik jí je? Musí si pamatovat ještě prvního Jezdce!
"Někde jsem tě viděla," zamračila se na mě a dala si ruce v bok. Některé věci se nemění.
"Dřív jsem tu pracovala."
"Hm," zabručela. Tomu se říká šťastné shledání po letech. "Už vím. Pracovala jsi tady s tou holkou, co roztáhla každýmu nohy." Líp bych to sama neřekla.
"Jo. Přišla jsem se zeptat, jestli by tady pro mě bylo nějaké místo." Koukala na mě, jak kdyby mě chtěla zabít.
"Možná."
"Možná?" zeptám se, když pořád mlčí.
"V kuchyni nic nemám, ale kdyby jsi měla zájem o starou práci... Mám tu holku, která bude každou chvíli rodit, takže se její místo uvolní, ale jenom dočasně." První dobrá zpráva dne. Neměla jsem v plánu být tu navěky.
"To zní dobře."
"Plat není nic moc, ale vystačíš si s ním. Přijít bys mohla v pondělí," podívala se na mě.
"Dobře. V pondělí ráno jsem tady."
"V pět hodin ráno!" křikla za mnou.
"Já vím."
"A přijď přesně!" Copak jsem někdy nepřišla? Ve zbývajících dnech bych mohla zkusit rozhodit sítě. třeba najdu něco lepšího. Eragon nebo Murtagh by mohli o něčem vědět. Jenomže od Murtagha si musím dát minimálně dva dny pauzu, nebo ho zabiju. Doufám, že si to Eragon v hlavě všechno srovnal. Vypadá to, že ho brzy poctím svojí návštěvou. Venku už byla tma. Děti byly dávno zalezlý doma. Na ulicích ale bylo rušno. Kam jsem se podívala tam byl voják. Murtagh mi o tom říkal. Vojáci z určitých oblastí se stahují zpátky do Uru'baenu. I v hostinci bylo narváno. Proběhla jsem ke schodům vedoucím do druhého patra, kde jsem měla pokoj. Zamkla jsem se. Člověk nikdy neví. Ráda bych první noc prožila v klidu a pokud možno sama.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Můj život služky II?

Ano
Ujde to
Ne

Komentáře

1 Sai Sai | 24. října 2013 v 21:45 | Reagovat

Perfektná ako vždy!  Kedy bude ďalšia kapita? :-D

2 elline elline | 25. října 2013 v 18:38 | Reagovat

Zase zpátky na placu :-D

3 Armen Sangmanová Armen Sangmanová | E-mail | Web | 25. října 2013 v 23:38 | Reagovat

Těším se na další ;) A je mi to jasný, skončí na hradě! :-D

4 Ayrin Ayrin | 26. října 2013 v 7:53 | Reagovat

Skvělá kapitola :D ale ty jinak ani nepíšeš

5 novyeragon novyeragon | E-mail | 26. října 2013 v 10:09 | Reagovat

Super, jsem zvědavá jak se to dál vyvine...ale jedno je jisté...máš na psaní talent! A za druhé...jako vždy se těším na další :)

6 Šílenej Šílenej | Web | 26. října 2013 v 11:59 | Reagovat

jsem dost v šoku, že se fakt cestou nezabili! musim to jít rozdejchat...

7 Rogue Rogue | Web | 27. října 2013 v 23:50 | Reagovat

Páni, údiv, že jsou všichni naživu a v Uru'baenu! Úplně si nemyslím, že by v tom hostinci zůstala nějak extra dlouho, ale možná budu překvapená ;-)

8 Hanča Hanča | 28. října 2013 v 12:25 | Reagovat

Boží kapitolka, těším se na další. Já věděla, že Ellie je spíš na hajzlíky, jak jí tak pomalu sleduju... xD

9 TheSindy TheSindy | 29. října 2013 v 12:44 | Reagovat

Dobře se nemůžou vystát:3 nemůžu se dočkat, až se to změní..:D

10 dia dia | 29. října 2013 v 13:42 | Reagovat

uz se nuzu dockat , nejake te akce, chudak holka zase skoncit na stejnym miste odkud odesla :-D

11 Len Len | 29. října 2013 v 18:56 | Reagovat

Há, Ellie je zpět na hradě, to to dopadne :D Divím se, že se ti dva dokázali dopravit na místo bez úhony :D Těším se na další, tak nás nenech moc dlouho čekat! :D

12 Emily Emily | E-mail | Web | 30. října 2013 v 9:12 | Reagovat

Jako vždycky skvělé :D

Nominovala jsem tě na Liebster blog award, takže jestli se ti bude chtít a budeš mít čas, budu ráda, když se zúčastníš. :)

13 incompertus incompertus | 30. října 2013 v 19:44 | Reagovat

Chudak Ellie :D

14 Rien Rien | 31. října 2013 v 21:20 | Reagovat

pěkný, těšim se až se to rozjede :)

15 Wičííí Wičííí | 1. listopadu 2013 v 14:21 | Reagovat

Nedávno jsem tuto povídku začala číst a velice jsem si jí oblíbila :D aby přibyl nějaký ten další kapitola  ..moc se těším

16 Ewolan Ewolan | 2. listopadu 2013 v 23:33 | Reagovat

juu, už se těším na další kapitolu ;-)  ;-)  :-D

17 Dani Dani | 4. listopadu 2013 v 18:26 | Reagovat

Nádhera už se moc těším na další kapitolu:D

18 horky2000 horky2000 | 7. listopadu 2013 v 18:22 | Reagovat

dokonalý tahle povídka se mi moc líbí ale máš pravdu že tenhle díl byl celkem o ničem. líbí se mi tvůj styl psaní a těším se na další kapitolku :-D

19 horky horky | 20. listopadu 2013 v 21:28 | Reagovat

no ták další, další, další :-x  :-x  :-x

20 nymphilia1 nymphilia1 | 22. listopadu 2013 v 21:32 | Reagovat

Hmmm, tak jsem se podívala po delší době a vypadá to že tvé povídky jsou pořád skvělé.. :-D

21 Tsumi Tsumi | 11. prosince 2013 v 1:18 | Reagovat

Chudák Trn :D
Nějak nemůžu vymýšlet nijak inteligentní komentáře, když pořád spěchám žvejkat další kapitolku... tak třeba příště :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama