30. listopadu 2013 v 11:01 | Aranel van de´Corvin
|
Děkuju za korekci karolina.martinkova11@seznam.cz :) Limit je opět 21 komentů. Děkuji za předešlé komentáře :)
Nevěděla jsem, jestli má cenu spěchat. Stejně už jdu pozdě. Co by mi mohla udělat? Dát trest? Podle všeho jsem měla čtyřicetiminutové zpoždění. Mohlo to být horší, kdyby mě Lily nenašla. Posledních padesát metrů jsem běžela, abych byla udýchaná. Hned to vypadá věrohodněji. Zaklepala jsem na dveře a snažila se popadnout dech.
"Vstupte!" ozvalo se naštvaně. Teď už mě zachrání jenom infarkt.
"Dobrý večer," pozdravila jsem slušně.
"Dobrý? Čekám tu na vás skoro hodinu!"
"Omlouvám se. Usnula jsem v knihovně. Dělala jsem úkol do věštění," vyhrkla jsem. Ten její drdol mě děsí.
"Na co čekáte?! Vezměte si hadr a kýbl a jděte dělat společnost panu Blackovi! Je v druhém patře a drhne záchody!"
"Ah, jistě," otočila jsem s k odchodu.
"Hůlku!" rozkázala. Málem mi ji vytrhla z ruky.
"Až doděláte druhé patro, bude vás čekat třetí. Pan Black může přijít dřív. Tak jděte!" vystrčila mě ze dveří. Podívala jsem se na plesnivý hadr. Merline, s ním snad vytírali už zakladatelé. Kromě Salazara samozřejmě. Nedokážu si ho představit, jak mydlí podlahu.
Siriuse jsem našla s rukou v záchodě. Smála bych se, ale vidina, že mě každou chvíli čeká to samý, mě donutila zachovat vážnou tvář. Neslyšel mě přijít. Dokonce ani neslyšel jak napouštím vodu do kýblu. Tomu říkám pracovní zápal. Potichu jsem šla drhnout vedlejší záchod. Merline, ochraňuj mě. Chlapi jsou takový prasata. Raději ani nebudu popisovat, co vidím. Holčičí záchody budou určitě v lepším stavu. Musí.
"U Merlina!" vykřikl Sirius, když mě uviděl. "Jak dlouho jsi tady?"
"Přišla jsem chvíli po tobě," zalhala jsem a ani se u toho nezačervenala.
"To určitě. Před deseti minutami jsem si byl vyměnit vodu a nikdo tu nebyl." Tak to mi nevyšlo.
"Fajn. Přišla jsem před chvílí."
"A kde jsi se vůbec flákala?! Myslela sis, že to odedřu sám?"
"Kdyby ti to Lily neřekla, taky o tom nevíš! Tak si tady přestaň vyskakovat. Jednoduše jsem na to zapomněla. O to tady budu dýl, uklidni se," protočila jsem oči. Dneska zase nemá náladu.
"Když jsme si to vyjasnili, možná bys mi chtěla říct, co jsi dělala s Malfoyem na opuštěný chodbě!" Přeběhl mi mráz po zádech. Jak o tom ví? Předpokládám, že naráží na náš rozhovor ve sklepení. Jinak jsem s Luciusem už sama nebyla. Nikdo nás neviděl. A navíc jsme tam stáli zhruba deset minut!
"Cože?" otočila jsem se na něj překvapeně.
"Nedělej blbou! Vím, že jste tam spolu byli sami a Merlin ví, co jste tam dělali!"
"Zaprvý, nebyla to žádná opuštěná chodba. Šli jsme jenom do vedlejší chodby, aby jsme jak paka nestáli před vchodem do společenky. Zadruhý, nic jsme spolu nedělali. Chtěl si se mnou promluvit a naznala jsem, že křičet po sobě přede všemi opravdu nemusíme."
"A tomu mám jako věřit?!" "Tak se zeptej toho špeha, nebo koho jsi na mě nasadil. Potvrdí ti to!" řekla jsem naprosto vážně. Nic jsme neděli, takže nemohl nic vidět. Ehm, kromě toho malého polibku. Byla tma. Nemohl nic vidět...
"Nikoho jsem na tebe nenasadil!"
"Vážně? A jak to teda víš? Máš nějaké speciální schopnosti, o kterých nevím?"
"Nemám, ale řekněme, že vím kdo, kde a s kým je," ušklíbl se. Co to tady na mě hraje? Pořídil si snad mudlovské kamery a teď špehuje své spolužáky?
"Jistě, pane vševědoucí," protočila jsem oči.
"Nemusíš mi věřit. Hlavní je, že odteď budu sledovat každý tvůj pohyb!"
"Nech si ty výhružky pro někoho jinýho! Špehuje mě Petr! Přiznej to!" vypálila jsem na něj svoji domněnku. Proč by jinak byl ve sklepení? Vypadal nervózně.
"Petr?" zamračil se.
"Jo! V pátek jsem ho potkala ve sklepení! Vypadal vykuleně, když jsem ho potkala."
"Co by tam dělal?" zamumlal si pod nos. Znejistěla jsem.
"To na mě to překvapení hraješ?"
"Nic nehraju!" řekl vztekle.
"Hele, ty vědmo, je mi jedno, kdo mě sleduje, ale ať s tím okamžitě přestane! Mám právo na soukromí!"
"Jistě! Aby sis mohla užívat s tím peroxidem!" "Už postý ti říkám, že mezi námi nic není! Zeptej se toho pronásledovatele. Všechno ti potvrdí," zúžila jsem nebezpečně oči. Naštvaně jsem vstala. Jeden záchod mám za sebou.
Ticho vydrželo celou hodinu. Přesunuli jsme se do třetí patra. Cestou nahoru jsem málem usnula. Nevím, jestli budu schopná dojít do sklepení. Pravděpodobně usnu na schodišti. Alespoň to budu mít ráno kousek do síně na snídani. Sirius si hrál na uraženého. Přitom bych uražená měla být já! Už teď trpím paranoiou. Odteď se budu všude otáčet a hledat toho slídila. Kdo by byl tak blbý a poslouchal Siriusovi rozkazy? No jistě! Nějaká jeho slepice. Třeba jí slíbil sex výměnou za pár dní špehování. Takhle by mohl špehy měnit každý týden. Merline! Podezřelá je každá blonďatá holka! Musím zjistit, kdo to je. Nevěřím mu ty jeho kecy o tom, že to prostě ví.
"Ty jsi se pohádal s Remusem?" prolomila jsem jako první ticho.
"Cože?"
"Jestli ses pohádal s Remusem? Lily říkala, že jste se ráno asi kvůli něčemu pohádali."
"Hm, tohle," zamručel.
"Jo, tohle. Tak co?"
"Co je ti do toho?" "Mám takový podezření, že šlo o mě, protože po dějinách se mě snažil dohonit i Remus." "To je mezi mnou a jím!"
"Tak si to třeba sežer! Jen jsem nechtěla, aby jsi si na Remuse vybíjel vztek kvůli nějaký hovadině. Třeba bych ti to mohla říct já," nadhodila jsem. Opravdu jsem mezi nimi nechtěla vyvolávat hádky. Znám Siriuse. Něco mu přelítlo přes nos. Umí být pěkně náladový. Doufám, že z té puberty brzy vyroste. Nemusí úplně. Stačí jenom trošku. Momentálně se s ním dá mluvit jenom po sexu a to moc praktický není.
"Tebe se už na nic neptám."
"Fajn, zeptám se Remuse," pokrčila jsem lhostejně rameny.
"Zeptej se Remuska," řekl fiflenovským hlasem.
"Aha, už mi je to jasný! Mám něco i s Remusem? A s kým ještě? Povídej! S Jamesem? S Petrem? S Rudlou? Tak dělej! Už se nemůžu dočkat, až mi řekneš, s kým jsem spala!"
"Neříkám, že jsi s ním spala!"
"Ale na něco narážíš. Koukej to vyklopit, nebo mi dojdou nervy!"
"Tobě?!" "Snad ne tobě? Prostě se zeptej na to, co tě zajímá!" "Dobře! Co jste s Remusem dělali sami v opuštěné učebně? A neříkej mi, že ti přišlo blbý povídat si před vchodem do společenky!"
"Ne. Remus přišel za mnou. Nevím, jak mě našel, ale-" zarazila jsem se v půlce věty. Jak mě vlastně našel? Nenašel mě stejným způsobem jako Sirius? Tohle začíná být děsivé. "Jak to děláte?! Tohle není vtipný! Nemůžete špehovat lidi!" změnila jsem téma.
"Dík za vysvětlení," zavrčel.
"Našel mě," pokračovala jsem, i když se mi do toho nechtělo. Musím zjistit, co za tím vězí. "Ehm, nebylo mi zrovna nejlíp a on mi pomohl. Stačí?!"
"Co ti bylo?"
"Co je ti do toho?! Chtěl jsi vědět, co jsme tam dělali. A já ti říkám, že mi Remus donesl večeři, pomohl mi po psychické stránce a pak jsme si šli každý po svým. A teď mi řekni, jak víš, kde jsem byla!"
"Po psychický stránce? Copak se ti stalo? Luciusek ti nedal?" ušklíbl se. To byla poslední kapka. Byla jsem unavená, nevyspalá a poslední, co jsem potřebovala, byly tyhle blbé poznámky. Zatnula jsem zuby a jednu mi vrazila. Nebylo to žádný polechtání. Rozmáchla jsem se a vší silou mu jednu vlepila. Ustoupil o krok dozadu a překvapeně se chytl za tvář.
"Vypadni odsud. Dodělám to sama," řekla jsem ledově a klekla si zpátky k záchodu. Pevně jsem svírala štětku. Z okna mi unikla slza. Toho si mám brát? Je to egoistický fracek, který si myslí, že se všechno točí kolem něho.
"Řekla jsem, abys vypadnul!" vyštěkla jsem, když mě chytil ze ruku a chtěl otočit k sobě. Chvíli na to jsem uslyšela kroky. Na druhou stranu... mohl tu ještě chvíli zůstat. Potřebovala jsem ještě někoho praštit. Po té facce se mi trochu ulevilo. Dám mu ještě pěstí, jsem v pohodě.
Zdrceně jsem se ploužila do sklepení. Nemůžu zažít aspoň jediný klidný den?! Ve sklepení jsem narazila na kolejního špicla.
"Ani se nenamáhej," zavrčela jsem, když chtěl odplachtit do společenky a oznámit, že už jsem tady. Předběhla jsem ho a vešla jako první. Třeba Baron dělá na obě strany a donáší i Siriusovi. Blbost. Sirius je moc hrdý na to, aby komunikoval s někým ze Zmijozelu. Ve společence seděl Lucius a četl si noviny. Potlačila jsem protočení očí.
"Kde jsi byla tak dlouho?"
"Měla jsem trest. To víš," prošla jsem okolo něj a nevěnovala mu pozornost. Jdu upadnou do kómatu.
"Nemáš chvíli čas?"
"Nemám. Jdu spát. Dočti si v klidu noviny." Slyšela jsem jak vstal a šel ke mě. Prudce jsem se zastavila. To si ze mě dělá srandu? Nemůže to prostě nechat být?
"Počkej chvíli."
"Nepočkám, a víš proč?! Protože toho už dneska mám plný zuby! Dva dny jsem nespala. Jsem unavená a totálně vytočená! Celý dnešek stojí za hovno! A přísahám Bohu, že jestli mě teď nenecháš jít spát, udělám takový cirkus, že se na to bude vzpomínat i v příštím stoletím!" řekla jsem se zatnutými zuby. Něco v mém výrazu ho muselo zastavit. To bude možná ten vyšinutý pohled.
"Dobře. Uvidíme se ráno." Nic jsem na to neřekla. Otočila jsem se a šla umřít. Nestihla jsem se ani převléct. Jakmile jsem dopadla na postel, usnula jsem.
Ráno bylo příšerné. Připadala jsem si, jako kdybych vůbec nespala. Dokazovaly to i kruhy pod očima. Kdyby mě někdo praštil cihlou, bylo by mi líp. Netuším, jak jsem se dopravila na snídani. Pamatuju si jenom to, jak vstávám z postele, a najednou sedím tady. Neměla jsem sílu najíst se. Neuzvedla bych ani hrníček s kafem, proto jsem udělala jedinou možnou věc. Odsunula talíř stranou a pokračovala ve spaní.
"Gigi, musím na hodinu."
"Gigi."
"Gigi!"
"Bože, bože, bože, bože," opakoval jsem stále dokola.
"No konečně," povzdechla si Drusila.
"I zombie vypadá líp," uslyšela jsem za sebou Severuse.
"Ach jo," zvedla jsem hlavu ze stolu. Síň už bylo skoro prázdná. "Já vás dohoním," zamumlala jsem rozespale.
"To známe," ušklíbla se Drusila a už mě tahala pryč ze síně. Nemám ráda šikanu po ránu. Nechala jsem se dotáhnout do učebny. Sednula jsem si na první volné místo a hlavu položila na stůl. Mám takový tušení, že dneska budu mít menší krizi. Při myšlence na McGonagallovou se mi chtělo upřímně brečet. Nejsem si jistá, jestli zvládnu dnešní trest. Sadistka. Proč ho musím mít celý týden?
Drusile budu muset večer poděkovat. Kdyby nebylo jí, tak dneska nedojdu na žádnou hodinu. Celý dopoledne mám rozmazaný. Vím, že mě na konci hodiny Drusila vzbudila a já v polospánku došla na další hodinu. Akorát na obraně jsem musela dávat pozor. Díkybohu, že to byla teoretická hodina. Tvářila jsem se, že dávám pozor, a snažila jsem se nevypadat jako zfetovaná. Mám takový tušení, že na mě někdo občas mluvil, ale úplně jsme je zazdila. Na obědě jsem se trochu probrala a byla schopná do sebe něco dostat. Nikde si neodpočinete lépe jak ve škole.
"Ono to žije," řekla naoko překvapeně Drusila.
"Dík za přechod mezi hodinami."
"Máš za co. Vzbudit tě je umění." Mírumilovné ticho nám vydrželo, dokud se nepřiřítil Lucius se svým dvorem. Bellatrix si sednula naproti mě a nasadila škodolibý výraz. Netrvalo to dlouho a začala se do mě navážet. Bylo mi to ukradený. Úplně. I když mi řekla děvko, tak to se mnou nehne.
"Bello, dneska jsi mi úplně u prdele," vysvětlila jsem jí a nalila si kafe. U stolu zavládlo ticho. Aspoň si Lucius může v klidu přečíst noviny.
Odpoledne bylo pravým opakem rána. Během odpolední vyučování jsem se dospala. Navíc jsem do sebe na obědě nalila snad dva litry kafe. Jednou se ten kofein musel projevit. Po vyučování se mi už vůbec nechtělo spát, proto jsem se rozhodla, že si dopíšu všechny úkoly na tento týden. Nevím, kde se ve mě vzalo to nadšení pro školu. Co do toho kafe dávají? V knihovně jsem seděla sama, tak jsem toho využila a broukala si melodii, co mě zrovna napadla. Jenom nesmím zapomenout na dnešní trest. To už by Drdol pravděpodobně nerozdýchal. Mám v plánu McGonagallovou večer překvapit. Nejenže přijdu včas, ale odevzdám i úkol do obrany, který máme na příští týden. Což znamená co? Volný víkend! Už teď žiju jenom tou představou. Lehnu si do postele s kupou knížek a samozřejmě nesmím zapomenout na sladkosti! A večer si budeme s holkami v klidu povídat!
"Ty si děláš úkoly?" ozvalo se nade mnou.
"Jo, proč?" otočila jsem se na Remuse. Jak mě zase našel?! Uznejte, kdo by mě hned po škole hledal v knihovně?
"Jen tak. Nevšiml jsem si, že jsi tak zodpovědná."
"Umím to dobře skrývat," zasmála jsem se. "Jak jsi mě našel?" Úsměv mi zmizel z tváře.
"Šel jsem dělat úkoly a viděl jsem tě. Vadí ti snad moje společnost?"
"Ne. Jen mě začíná vytáčet, jak mě ty a Sirius dokáže najít," zamračila jsem se.
"Náhoda," usmál se. Bohužel jsem si všimla toho zaváhání.
"To povídej holubům na střeše."
"Slibuju, že už tě nikde přepadávat nebudu," usmál se.
"To je sice moc hezký, ale nemohl bys to spíš říct Siriusovi? Docela mě děsí, že ví o každém mém kroku."
"Ono ho to přejde..."
"Co? Jak to ví? Nechává mě sledovat?" Remus se od srdce zasmál.
"Ne. Nikdo tě nesleduje. Nemůžu ti říct, jak to dělá. Dali jsme si slib, že o tom nikomu neřekneme." Fajn. Nechám to být. Přijdu na to jinak. Shodou okolností mám ve sklepní Netopýra, který nebude váhat a s radostí na Siriuse vyhrabe špínu.
"Necháme to tak," uzavřela jsem téma.
"Ehm, ty jsi měla včera se Siriusem trest, že?" zeptal se nejistě po chvíli ticha.
"Jo," pokrčila jsem ledabyle rameny.
"A říkal něco?"
"Co myslíš?" ušklíbla jsem se.
"Promiň. Ode mě si nenechal nic vysvětlit. Poslední dobou je výbušný, když se jedná o tebe a Malfoye."
"Je to psychopat. Měl by se nechat léčit."
"Dneska máte trest zase spolu?"
"Ani mi to nepřipomínej," zabručela jsem rozmrzele. Možná by nebylo od věci začít uzavírat sázky na to, kdy Siriuse zabiju.
Ahoj,moc hezký blog :)