close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

6.kapitola

3. listopadu 2013 v 14:31 | Aranel van de´Corvin |  Zvláštní život
Autorka→ terkaceplova@seznam.cz


Otevírám oči. Zkoumám okolí, jelikož si moc nepamatuji. Pak mé unavené oči zabloudily k zavázané noze. Natáhla jsem k ní pravou ruku. Zpozorněla jsem. I ta ruka byla zavázaná. Co to sakra... Teď mě napadlo sáhnout si na hlavu. Zvedla jsem levou ruku a přejela přes čelo a hlavu. Narazila jsem na zaschlou krev a sešitou ránu. Polkla jsem. Snažila jsem si vzpomenout...marně. V hlavě se mi zobrazil obrázek...Murtaghovy oči. Prudce jsem otočila hlavu doprava. Murtagh. Žijící. Čučící na mě! Zase jsem svou hlavu otočila. Co se stalo?! Jsem zraněná, pamatuju si bolest a pak úlevu v Murtaghových očích... Myslí mi proběhl obrázek truhly, židle a země. Doprdele! Já slítla! Ale kde? Další obrázek. Tentokrát to byla rada v čele s Nasuadou. Hmm, skvělý...opravdu skvělý. Murtagh si odkašlal. Ignor. Znovu. Ignor. Nic. Ticho. Krásné ticho. "Ehm, díky." Ignoruj ho Star, ignoruj. Murtagh se odmlčel. Nejspíš hledal správná slova... "Kdybys nepřišla, asi bych byl mrtvý...opravdu děkuju." Já: Nic. Slyšela jsem, jak si prohrábl vlasy. "Jak se jmenuješ?" To se mě ptá až teď?! Když si mě přivlastnil tak nic! Jeho otázku jsem přešla s tím, že jsem ji neslyšela. "Jak se jmenuješ?" Já: Furt nic. Už mě to přestává bavit... Prohlédnu si stan. Byla tam tma. Venku je asi taky tma...dopr...není dnes úplněk?! Soustředím svou mysl na jedno, spojit se s někým. Jako první se mi objevil Murtagh. Ne, toho se ptát nebudu. Tomu bude ukradený v jaký je měsíc fázi. Další...Safira! Okamžitě se s ní spojím. "Jé Star! Ty už jsi vzhůru? Podle toho, co jsem přes Eragona viděla jsi moc zdravě nevypadala..." Moc uklidňující, díky Safi. "Ehm, Safiro, nevíš, v jaký je měsíc fázi? Nutně to pořebuju vědět!" Zapřemýšlela. "Umm, Star, nevím, ale měsíc ještě nevyšel." "Díky za pomoc." Odpojila jsem se a okamžitě se spojila s bratrem. "Star! Jsi už v pořádku? Když tě ten...Dračí Jezdec odnesl na ošetřovnu, vypadalas hrozně." Místo odpovědí jsem přešla rovnou k věci. "Bratře, v jaké fázi je dnes měsíc?" Zamyslel se. "Dnes má být v úplňku, proč?" "Díky." Ukončila jsem spojení.
Když jsem se zase vrátila duchem do stanu, Murtagh už spal. Spíš dělal že spí. Potichounku jsem se zvedla z postele a odplížila ke vchodu. "Kam jdeš? Máš ležet.", oznámil mi velkoryse Dračí jezdec. "Já...musím." "Musíš si odskočit? Jestli jo, tak půjdu s tebou." Už se zvedal z postele. Úchyl. Odešla jsem, no, spíš co nejrychleji odkulhala. Již dnes se slavilo, že Alagaësie bude mít novou královnu, Nasuadu. Vykulhala jsem z tábora a tam se přeměnila. Teď jen najít nějaké opuštěné místo. Po půl hodině kulhání ve tmě jsem našla malinký palouček. Krásné opuštěné místo s říčkou a skalčičkou. Dokulhala jsem k té skalce. Přeměnila jsem se na dívku a sedla si. Vyčkat, jen vyčkat do doby, kdy měsíc vykoukne. Po chvíli se ukázala část zakulaceného měsíce. Polila mě bolest ze zad. Přebila vše ostatní. Zatínala jsem zuby a ruce držela v pěsti. Až po pěti minutách mi na zádech protrhly kůži bělostná andělská křídla. Divíte se? Máte důvod. Vlkodlak co má o každým úplňku andělská křídla. Jsem tak trochu 'postižená'. Narodila jsem se s tím. Nikdo nevěděl, co to má znamenat, ale vím o tom jediné...jsem mýtická bytost a tím pádem žiju na věky věků. Ale zpátky k příběhu. Když se křídla řádně roztáhla, celá jsem zářila. Bolest pomalu ustávala a já cítila zase bolest zlomenin. Opatrně jsem se postavila. Málem jsem spadla, ale jedno mávnutí křídly a jsem zas na nohou. Podívala jsem se vzhůru. Měsíc stále ještě vylézal na černo černou oblohu plnou zářivých hvězd. Sedla jsem si do trávy a porávala si s pár uschlými listy. Vydržela jsem takhle sedět asi čtyři hodiny. Zalila mě záře měsíce a vlila mi energii do žil. Bez přemýšlení jsem se postavila, odrazila se a máchla křídly. Vzlétla jsem. Jó, jsem borec! Teď jen neslítnout... S každým mávnutím křídel, jsem se dostávala výš a výš a výš až jsem byla přímo tváří v tvář měsíci. Byla jsem volná...totálně volná, ale zároveň jsem si uvědomovala svou povinnost vůči smečce. Neměla jsem ji opouštět...snad se má dobře.
Pohled mého bratra Mikela
Bože, tady je nuda. Sedím totiž kousek od vůdkyně Vardenů, která se stane novou královnou lidí. Je tu kupa jídla a pití, ale nějak mě přešla chuť, když vím, že má sestra nejspíš trpí bolestmi ve stanu. Ach, Star...ty nemehlo. A ani mi moc nelepší náladu, že sedím naproti tomu skvělému Dračímu jezdci. Nemám ho zrovna v oblibě. Hned na první pohled se mi znelíbil. Znovu se mi v mysli zjevil obraz mé zmrzačené sestry. Jak jí asi je? Mohl bych ji navštívit...teda jestli vůbec můžu. Najednou pocítím přítomnost dívčího vědomí ve své mysli. Okamžitě jsem ji poznal. "Star! Jsi už v pořádku? Když tě ten...", hledal jsem slušné slovo, "Dračí Jezdec odnesl na ošetřovnu, vypadalas hrozně." Neodpověděla. Místo toho na mě vychrlila otázku, jestli nevím, v jaký je fázi měsíc. "Dnes má být v úplňku, proč?" Spěšně poděkovala a odpojila se. Od té doby jsem si s tím lámal hlavu. Při prvních paprscích měsíčního světla, co dopadly na mou tvář mi problikly vzpomínky... Úplněk...Star...křídla...anděl...krása... Nějak to souvisí... Seděl jsem u stolu, ponořen v myšlenkách a vzpomínkách. Málem jsem se pleskl do čela, když jsem na to přišel. Na to...proč chtěla Star vědět v jaké je měsíc fázi. Na to..., že je Star andělem. Bez omluvy a slušného chování jsem se vyřítil ke stanu, kde jsem naposledy viděl Star. Rozhrnul jsem vstupní dílec a prohlížel vnitřek. Viděl jsem nějakého muže, dvě postele, skříňku a několik židlí, ale Star NIKDE! Zavětřil jsem. Hned jsem cítil, její charakteristickou vůni po nejčistší vodě ve které plavou voňavé růže... Tahle vůně mi připomněla domov a mou lásku...Kell. Urychleně jsem se vzpamatoval a stopoval Star. Po chvilce jsem došel k východu z tábora. Nikdo to tu nehlídal, tak jsem se přeměnil.
Temnou nocí utíkal černo-šedivý vlk se zářivýma zlatýma očima, hledájíc svou sestru po čichu. Už jsem to chtěl vzdát, když jsem v dálce spatřil tlumené bílé světlo. Oči se mi zaleskly. Už to začalo... Vyběhl jsem tím směrem nejvyšší rychlostí, kterou jsem v tu dobu mohl vyvinout, přerážejíc se o kořeny, keře, stromy, stromky a různá trniště hnán jediným cílem, dostat se k ní. Doběhl jsem. Naskytl se mi pohled na sestru, která by se spíš dala přirovnat k nadpozemské krásce. Seděla na malé skalce a dychtivě popadala dech. Najednou se dech uklidnil. Opatrně vstala, ale vzápětí se jí podlomila zlomená noha a ona málem spadla. Jediným mávnutím křídly zase stála na nohách. Zvedla hlavu vzhůru. Posadila se do trávy a hrála si s listy. Když měsíc již visel uprostřed oblohy, Star se znovu postavila. Několikrát mávla křídly a už byla tváří v tvář měsíci. Pozoroval jsem ji pomalu s otevřenou tlamou. Co to tam sakra dělá?!
Uběhlo již několik hodin, ale má sestra stále visela na obloze. Měsíc už zalézal, ale ona tam prostě pořád byla a pozorovala ho. Musím ji dostat nějak dolů, nebo ještě slítne. Vyskočil jsem na tu malou skalku a podíval se nahoru. Viděl jsem sestru a zalézající měsíc. Star ve mě budila dojem, že ona je dcera měsíce...ta která vládne noci...druhý nový měsíc. Zaklonil jsem hlavu a dlouze vyl. Otočila na mě svou zářivou mystickou tvář. Zářil na ní úsměv. Po chvilce pomalinku, polehounku klesala, až přímo přede mnou stanula na zemi. Podíval jsem se jí do světlých modrých očí. Měsíc už se úplně schoval a Star spadla s křečí v zádech na zem. Za skoku jsem se přeměnil a pak během její přeměny zpátky ji konejšil a hladil po vlasech. Stále pro mne byla tou malou bezbranou holčičkou, která se mě držela za ruku a říkala "blatříšku". Skrytě jsem se pousmál. Konečně proměna skončila. První hřejivé paprsky nás zahřály, když začalo svítat. Pohlédl jsem na sestru. Třásla se jak osika ve větru vyčerpáním. Vysvlékl jsem si košili a pořádně ji zabalil. Šetrně jsem ji vzal do náruče a šel po cestě zpátky k táboru.
Konečně jsme přišli do ošetřovny. Bohužel tam na nás už čekala Angela s dost nepřívětivým výrazem. Pustila se do nás. Star se ještě pořád třásla a tak jsem Angelu obešel a uložil sestru na lůžko. Ta ani nic neřekla a upadla do prázdna. Pousmál se. Otočil se s úmyslem, zmizet co nejdřív ze stanu, ale opět mu cestu zastoupila ta...mocná žena. "Stále jsi mi neodpověděl, proč tvá sestra najednou zmizela ze stanu a ty jsi ji pak přines." Zakroutil jsem hlavou a odešel.
Zpátky ke Star...
Probudila jsem se a okamžitě se chytla za hlavu. Hrozně mě bolela. To jsem slítla nebo co? Po chvilce to přešlo. Znovu jsem se uklidnila a z nudy civěla do plachty. "Kam jsi včera zmizela? Dnes ráno tě sem přinesl nějaký muž a ty ses celá třásla." Oh, bože. On mě bude zpovídat! Já si toho vytrpěla už dost a těď tohle! Zavřu oči a snažím se nic nedělat, dokonce i nepřemýšlet. Marně. Bééé. Já si chci odpočinout! Tak mě už nechte! "...A stále jsi mi neřekla, jak se jmenuješ." Nádech, výdech. "Proč bych ti to měla říkat?" Nemusela jsem ani otevřít oči, abych poznala, že se zaradoval ale zároveň znervózněl. "Ehh, protože...jsem Dračí jezdec?" Hlasitě jsem se zasmála. Nechápavě se na mě díval a probodával pohledem. "Jen proto, že jsi 'Vážený Dračí Jezdec' ti své jméno nemusím říkat." Zvedl se z postele. To upoutalo mou pozornost a tak jsem ho lehce sledovala, stále s pobavením ve tváři. Sedl si na židli vedle mé postele a pozoroval obvázaná místa. Najednou natáhl ruku nad mou levou nohu a zamumlal zaklínadlo. Nic jsem mu nerozuměla. Ale skoro okamžitě se dostavil výsledek. V noze to udělalo křup a já zařvala bolestí. Hrozně to bolelo, ale byla jsem mu vděčná. Usmíval se a díval se mi do očí. Teď bude chtít mé jméno. "Řekneš mi už své jméno?" Já snad umím předpovídat... Dělala jsem, že hluboce přemýšlím. "Myslím...že ne. Možná až mi spravíš i ruku..." Zamumlal kouzlo, ozvalo se křup a ruka byla opět v pořádku, tak jako noha. Nadšeně jsem ruku zvedla a zakroutila zápěstím. V pořádku, až na malou bolest po tom srůstu. Vděčně jsem se usmála. Taky mi věnoval úsměv. "A teď tvé jméno." Mlčela jsem. "Tak dobře...Star." "Co?" "Jmenuju se Star!" Začervenal se. Prohrábl si splihlé tmavě hnědé vlasy. "Promiň...tvé jméno je nádherné." Mrkla jsem, ale nic neříkala. Naklonil se nade mne. Na obličeji jsem cítila jeho horký dech, ale v tu chvíli jsem vnímala pouze oči. Nedivila bych se, kdybych si uslintla a bez mrknutí poslouchala i kdyby mi nadával. Teď ale popíšeme jeho očička...přece, mám krásný výhled ne?
Bez mrknutí mě pozorovaly dvě tmavě hnědé oči, ve kterých se dala poznat i rudá barva...ale ta tvořila se hnědou takovou rezatou. Nejspíš ji chytil až když se mu vylíhl Trn. V těch očích se mu zračilo tolik utrpení, které snášel již od dětství, ale jen jeden pocit schovaný za nepatrnou jiskrou mě fascinoval a přitahoval...možná i děsil zároveň. Tento pocit jsem nedokázala nikam zařadit, nikdy jsem ho totiž neviděla. Nevědomky mě přitahoval a mé návykové já by se bez protestu poddalo.
Murtagh mi nenápadně vjel prsty do vlasů a pak...si mě přitáhl a vlepil mi vášnivý polibek. Nejprve jsem vůbec nereagovala a poddávala se, ale po chvilce, kdy mi konečně naskočil mozek jsem se začala bránit a odstrčit ho od sebe. Bohužel mě držel až moc pevně...takže stále mě svíral a líbal. Díkybohu mou čest (a svědomí) zachránil Mikel, který mi přinesl oběd...ano, už je tak pozdě. Jak spatřil toto divadélko a mě, jak se snažím bránit, neopatrně odložil tác s jídlem a pitím a vrhl se po násilníkovi. Brutálně ho ode mne odstrčil a chtěl ho popadnout za flígr, ale já v rychlosti vyskočila a přitulila se k bratrovi. Mikel se trošku uklidnil, ale myslím, že mě nebude nechávat jen tak tady s ním... Pro jistotu jsem nepatrně střelila pohledem po Jezdci, aby pochopil že s ním se cucat nebudu a ať ani nepomyslí na útok na bratra. Murtagh stál na místě jak přikovaný a já za to byla celkem ráda. Obrátila jsem bratra k východu a vyšla s ním ven. Bezeslova jsme došli na takový palouček, kde tekla malá říčka a rostla nádherná tráva. Došli jsme až k vodě a tam se posadili. Po asi hodině ticha jsem potichu promluvila. "Bratře...já..." Nemohla jsem to ani doříct, protože mě Mikel okamžitě přerušil. "Začal s tím on?" Sklopila jsem zrak a přikývla. Oddechl si. Otočil se na mne a usmíval se. Pak si prohrábl splihlé tmavé vlasy a v očích se mu zaleskla radost. Nečekaně mě objal. Byla jsem totálně vedle. Co ho to popadlo?! "Sestro, jsem tak rád že sis s ním nic nezačala. Ale to neznamená, že se mu to nevrátí..." Teď jsem ho pro změnu přerušila já. "Ty mu nesmíš ublížit. Je pro Alagaësii důležitý, tak jako Eragon." Odtáhla jsem se od Mikela a zahleděla se do jeho zlatých očí. Po chvilce přikývl, ale stejně Jezdce mít rád nebude...
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ew ew | 25. prosince 2013 v 22:33 | Reagovat

Je to dobrá povídka a pěkně se čte :) Hodila by se další kapitola :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama