23. listopadu 2013 v 15:10 | Aranel van de´Corvin
|
Opět zavedu pravidlo 21 komentů. Teď toho budu mít hodně, takže další kapitolu zveřejním jakmile bude nad 21 komentů :)
P.S." Omlouvám, že to sem dávám až dneska, ale včera jsem byla v knihovně a pak dělala na seminárce
Vzbudila jsem se s divným pocitem. Nepodařilo se mi dešifrovat, proč se mi úzkostlivě svírá srdce. Nebyl to ten samý pocit, jako tehdy, když jsem Aryi říkala, že se něco stane. Tohle bylo spíš psychického charakteru. Něco mi bránilo v tom, abych na tváři vykouzlila úsměv. Na náladě mi nepřidal ani déšť, který nemilosrdně bičoval okna. Možná, že za můj pocit úzkosti mohlo příšerné počasí a tma, do které jsem se měla každou chvíli vydat. V hostinci bylo mrtvo. Proklouzla jsem ven a otřásla se. Alespoň přijdu včas. Už se nemůžu dočkat toho, až budu běhat s koštětem po hradě. Aneb jak jsem opustila Dračí hory, abych se znovu stala služkou. Tomu říkám změnit život. No co, mohlo to být i horší. Nemusela jsem najít nic a spát pod mostem. Eragona ani Murtagha jsem nikde nepotkala. Ironie. Když je nechci vidět, jsou všude, ale jakmile od nich něco potřebuju, jsou pryč! Prý odjeli něco zařídit. Měli se vrátit včera večer, ale přišlo mi blbý čekat na ně nedočkavě na náměstí. Vypadalo by to, že jsem se nemohla dočkat, až je znovu uvidím. To radši budu drhnout celý den podlahu.
Přišla jsem včas. Poprvé za moji kariéru služky. Udivená byla i Gertruda. A to si na mě nemohla vzpomenout. Očividně ví moc dobře, o koho jde.
"Předpokládám, že si pamatuješ jak to tady chodí," koukla na mě.
"Jo," řekla jsem, když jsem pochopila, že čeká na odpověď.
"Takže zajedeme do starých kolejí," strčila mi jídlo do ruky. "Král a královna," dodala. Na tváři se mi objevil vševědoucí výraz. Roran! Na toho jsem úplně zapomněla. A Katrina samozřejmě. Konečně někdo normální.
S nově nabitou energií jsem mířila k jejich komnatám. Aspoň doufám. Zjistila jsem, že za ty dva roky jsem se trochu přestala orientovat v hradu. Ne, že by má orientace byla někdy dobrá. Díkybohu měli přede dveřmi strážné.
"Kdo jste?" zastoupili mi cestu.
"Kdo myslíte?" poukázala jsem na jídlo, které jsem nesla na talíři.
"Nepamatuju si na vás," řekl ten vlevo.
"Já na vás taky ne," ujistila jsem ho. Tentokrát zareagoval ten první.
"Nebyli jsme informováni o novém zaměstnanci."
"To je divný, protože Gertruda je vždycky tak upovídaná," řekla jsem ironicky.
"Dojdu se na to zeptat," řekl ten druhý a zmizel. Paráda. To bude poprvé, kdy jídlo přinesu pozdě a nebude to moje vina.
"Pracujete tu dlouho?" podívám se na vojáka, které si mě zvědavě prohlížel.
"Tohle není práce. To je čest!"
"Jak dlouho vám už je ctí?" upravila jsem svůj dotaz.
"Něco přes rok."
"Aha, proto si vás nepamatuju," zamumlala jsem si pod nos. Stejně, co by tady dělali s Galbaroxovými vojáky? I když ne všichni tu tehdy byli dobrovolně.
"Prosím? Vy jste tu dřív pracovala? Za dob toho tyrana?!" začal se čertit.
"Co se tu děje?" vykoukla ze dveří Katrina. Voják na mě ukázal a chtěl začít s vysvětlováním, ale Katrina mu skočila do řeči.
"Ellie?" zeptala se s úžasem.
"V celé své kráse," zazubila jsem se.
"Pojď dovnitř," uvolnila mi cestu.
"Ale ona-"
"Vím, kdo to je. V pořádku," odbila ho Katrina. "Co tady děláš?"
"Nesu snídani," ukázala jsem na ty dobroty.
"Co?" zamračila se.
"Dělám zase služku," pokrčila jsem rameny.
"Co? Jak? Počkej! Kde jsi se tady vzala? Eragon říkal, že tě ztratili v horách. Mysleli si, že jsi mrtvá!"
"Víš jak to dopadá, když si Eragon nebo Murtagh myslí," protočila jsem oči. Následoval dlouhý rozhovor. Vysvětlila jsem jí celou situaci. Katrina mi na oplátku řekla, co se dělo u nich. Měla krásnou dceru, která ještě spinkala v postýlce. A navíc byla znovu těhotná.
"A kde máš Rorana?" napadlo mě.
"Musel jít něco zařídit. V noci přišli další vojáci a došlo k menší bitce. Vážně ty muže občas nechápu. Proč, když se opijí, musí vyvolávat rvačky?" povzdechla si.
"Rozhodla jsem se, že chlapy přestanu řešit. Zešílela bych z toho," řekla jsem popravdě.
"Jsem ráda, že jsi tady," řekla po chvíli ticha. "Všichni se ke mě chovají, jako kdybych byla ze skla. A to nemluvím o těch neustálých poklonách a zdvořilostním tlachání."
"Toho se u mě opravdu bát nemusíš," uklidnila jsem ji. Dokážete si mě představit, jak se klaním třeba Murtaghovi nebo Eragonovi? "Musím už jít. Gerturada mě rozporcuje do guláše, jestli se ještě chvíli zdržím! Už teď jdu pozdě."
"Neboj se. Já jí to vysvětlím," mávla nad tím ledabyle rukou. "Zatím," usmála jsem se a chvátala do kuchyně. Gertruda mě zabije.
Nakonec ke mně byla smrt milostivá. Gertruda potřebovala, ať co nejrychleji uklidím v druhém patře, jinak bych už nechodila mezi živými. Když jsem došla na místo určení, naznala jsem, že by bylo možná lepší, kdyby mě sprovodila ze světa. Vypadalo to tady jako na bojišti. Hůř. Na bojišti by nebylo tolik zvratků. Za tohle budu chtít příplatek. Po hodině se ke mě připojila další nešťastná duše. Nepromluvila na mě ani slovo. Jenom na mě kývla a tím naše "konverzace" skončila. Nestěžuju si. Z mé poslední upovídané spolupracovnice se vyklubal blázen. Do oběda jsme měly uklizeno. Zdrceně jsem za sebou táhla koště a snažila si vymazat pohled na pozvracenou místnost z hlavy. Toho utrpení by mě zbavila jedině amnézie.
Odpoledne mě čekala jinačí zábava. O dost zábavnější. Měla jsem za úkol nakoupit koření. Téhle cti se mi nikdy předtím nedostalo, takže jsem bez váhá skočila po nabídce. Jenomže jsem zapomněla, jaký je dnes venku počasí. Lilo jako z konve. Pořád lepší než uklízet. Podívala jsem se na seznam. Nevěděla jsem, že existuje tolik druhů koření. Kupodivu mě bavilo běhat mezi stánky a kupovat pytlíčky s kořením. Do hradu jsem se vracela s úsměvem na tváři. Cestou zpátky totiž přestalo pršet a ve vzduch nádherně voněl, přesně jako po každém dešti. Cestou do kuchyně jsem se stavila ještě pro jablka. Gertruda bude dělat nějaký koláč. Převzala jsem košík s jablky na smluveném místě. Podívala jsem se na chodbu. Nikdo tam nebyl. Vzala jsem z košíku jedno jablko a kousla si do něj. Bylo vážně dobrý. Rozešla jsem se do kuchyně, ale zastavil mě něčí hlas.
"Slyšel jsem, že jsi opět zavítala mezi lidi, ale doteď jsem tomu nemohl uvěřit." Málem jsem se udusila. Jablko jsem schovala za zády a podívala se, kdo mě poznal. Chvíli mi trvalo než jsem ho poznala. Měl vousy.
"Rorane, ehm překvapil jsi mě," dostala jsem ze sebe, když se mi podařilo spolknou sousto.
"Klidně to dojez," zasmál se. Protočila jsem oči. Teď už je to jedno. Znovu jsem se zakousla do jablka.
"Katrina bude mít radost, až tě uvidí. Poslední dobou si nemá s kým povídat. Její staří přátelé jsou pryč a ona si připadá osamělá."
"Už jsme spolu mluvily."
"Kdy?" zamračil se.
"Dneska ráno. Přinesla jsem vám snídani."
"A jéjé. Zapomněl jsem jí říct, že jsi zpátky.Ty tady pracuješ?"
"Ty jsi to věděl?"
"Eragon se zmínil. Ptám se znovu, ty tady pracuješ?"
"Ne, baví mě uklízet zvratky. Je to moje posedlost. Přímo to vyhledávám," řekla jsem ironicky.
Roran neměl čas na povídání. Musel jít do sálu, někdo tam na něj už čekal. Začínám Katrinu chápat. Roran je podle všeho plně zaměstnaný a na Katrinu už nemá tolik času jako dřív. Dnešek nakonec nebyl tak špatný, když pominu dopolední rozcvičku. Katrina mě doprovodila k hostinci, se zástupem strážných. Má můj obdiv. Nesnesla bych, kdyby za mnou někdo chodil dvacet čtyři hodin denně. Vzpomínaly jsme na staré časy. Přesněji řečeno, ona povídala a já ji dokolečka přesvědčovala, že jsem s Eragonem tehdy nic neměla. Bezvýsledně. To, že se někdo probudí skoro nahý vedle chlapa neznamená, že se s ním vyspal!
Ráno jsem se automaticky oblíkla, najedla a šla pomalu do práce. Na starý kolena začnu chodit všude včas. Katrina mi včera večer slíbila, že se zkusí poptat po nějaké práci. Předpokládám, že královnu jen tak nikdo neodbije. Alespoň jsem nemusela vyhledávat Jelimány. Hm, ani mě nenapadlo zeptat se Katriny, kde se zdrželi. Dneska se už Gertrudě svůj údiv z mého včasného příchodu podařilo skrýt. Automaticky jsem s ní začala dělat snídani. V kuchyni bylo pár dalších služek. Nikdo z nich se mnou nemluvil. Začínalo mi to být trochu podezřelé. Spolu mluvily, ale mě jen potichu pozdravily a šly si po svém. Gertrudy jsem se na to ptát nechtěla. A stejně by mi neodpověděla.
Mlčenlivost služek jsem pochopila chvíli předtím, než jsem odešla z kuchyně. Do kuchyně totiž přišla služka, na kterou jsem si pamatovala. Stačí dvě slova. Kamarádka Joany. Koukala se na mě jako na vraha. Nemusela jsem se ani otáčet, abych viděla, jak na mě ukazuje a něco říká ostatním. Tohle bude ještě zajímavý. Tentokrát mě stráže k Jejich Veličenstvům automaticky pustily. Byla jsem tu o něco dřív. Všichni tři ještě spali. Položila jsem tác na stůl a šla pryč. V kuchyni bylo rušno. Všichni pobíhali sem a tam. Najednou se ozval řinkot. Kamarádka Joany, teď si nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje, upustila na zem tác s jídlem. Gertruda ji probodla vražedným pohledem.
"Na co civíš?! Koukej to posbírat!" zaprskla na Joanu číslo dvě. Ta něco zamumlala a začala sbírat střepy.
"Pojď mi pomoct udělal novou snídani a pak to i odneseš," houkla na mě Gertruda. Bez protestů jsou dělala míchaná vajíčka. Poslušně jsem všechno naložila na tác a šla pryč. Potom mi něco došlo.
"A kamže to mám donést?" zeptala jsem se hloupě.
"Jezdci! Je ve třetím patře, však víš kde!" Už mi bylo hloupé zeptat se, kterému jezdci. Proč nemáme jen jednoho? Takhle v tom je zmatek. Jelimán měl před dveřmi taky stráže. Kupodivu o mně už věděli. Potichu jsem za sebou zavřela dveře a šla ke stolu. Všechno tu bylo pořád stejné. Zvědavost mi nedala. Nakoukla jsem, kdo z Jelimánů spí v posteli. Nikdo? Chtěla jsem odejít, ale pak jsem si uvědomila jednu věc. Jsem služka, musím tu ustlat. Kam až jsem to klesla? S povzdechem jsem začala naklepávat polštář.
"Myslíte, že byste mi mohla vyprat košili?" vylezl z koupelny Jelimán Mladší. Ručníkem si drbal hlavu, takže mě neviděl.
"Kterou?" podívala jsem se po pokoji. Na židli byly hozené rovnou tři. Jakmile zaslechl můj hlas, přestal si sušit vlasy.
"Co tady děláš?"
"Naklepávám polštář."
"To vidím. Ale proč?" Povzdechla jsem si. Mají tady nějaký únik informací nebo co?
"Pracuju tady. Stačí? A už nemám nervy vysvětlovat to dalšímu člověku." Několikrát jsem ještě uhladila peřinu. Hotovo. "Jakou košili?" vrátila jsem se k jeho původní otázce.
"Ehm," zamumlal a nespouštěl ze mě oči.
"Tuhle si nech. Zbytek beru. Nazdar u oběda," hodila jsem po něm poslední košili, která vypadala reprezentativně.
"Počkej," vzpamatoval se konečně.
"Co je?"
"Ty se zlobíš?!" JÁ HO ZABIJU! On to snad dělá naschvál. Ty se zlobíš? Áh! Šlehla jsem po něm naštvaným pohledem a zabouchla za sebou dveře. Stráže se na mě dívaly jak na blázna.
"Příště po něm ten tác hodím," zamumlala jsem si pro sebe.
Vztekle jsem loupala brambory. Jak mě mohl tak rychle vytočit?! Pitomá věta. Má jediný štěstí, že jsem se do oběda uklidnila. S úsměvem jim donesu oběd a nenechám se vytočit. Jakoby nestačilo, že i v kuchyni je dusno. Cítím na sobě jejich pohledy. Akorát Gertruda se ke mě chová normálně.
"Tak jdeš?!" křikla na mě právě jmenovaná. Trochu jsem se zamyslela. Dnešní den stojí oficiálně za prd. Psychicky jsem se na Eragona připravila. Jenomže jsem nepočítala s tím, že na oběd dorazí i jeho bratr. Katrina na mě zamávala, proto jsem šla prvně za ní.
"Stalo se něco? Vypadáš naštvaně." Dobře. Možná jsem svůj vztek zas tak dobře neschovala.
"Nic. Jen mě ráno vytočil Eragon."
"Kouká na tebe," špitla, když jsem se nad ní nakláněla a nalévala jí vodu.
"Hm." Na to nemám co říct.
"Stav se po obědě ke mě. Něco ti musím říct a ráda bych si s tebou promluvila o samotě."
"Budu tam." Zvolila jsem si menší zlo a šla nalít víno Murtaghovi. Ten mě dneska ještě nenaštval.
"Nevěděl jsem, že se ti tu tolik líbilo," ušklíbl se.
"Ty nevíš věcí," odbila jsem ho a šla dál. Eragon se na protější straně zakuckal. To by byla blbá smrt dračího jezdce. Už to vidím v zítřejších novinách: Stínovrah se udusil pečeným seletem. Unikl mi malý úsměv. No co, každý musíme na něco zemřít. Bohužel mu Roran dal herdu do zad a bylo po tragédii. Bože, nemůžu uvěřit, že zrovna on zabil Galbatorixe.
"Nechceš se najíst s námi?" navrhl mi Roran. Druhá služka po mně střelila pohledem. Díky Rorane. Do teď mě nechtěly zabít.
"Ne. Mám ještě nějakou práci."
"Připadá mi divné, když nás obsluhuješ," nakrčil čelo Roran.
"Je to jen přechodná práce," pokrčila jsem lhostejně rameny.
"Můžeme si promluvit?" zeptal se mě Eragon, když jsem mu brala talíř od předkrmu.
"Teď nemám čas," zašeptala jsem.
Nepochybuji o tom, že budou mít ostatní služky, co probírat. Oběd nedopadl tak, jak jsem si to představovala. Celé dopoledne jsem se psychicky připravovala na dnešní oběd jenom proto, abych pak po Murtaghovi hodila bramborovou kaši... a kuřecí stehno. Ujely mi nervy. Tak moc jsem se soustředila na Eragona, že jsem zapomněla na druhou hrozbu. Murtagh se mě snažil vytočit už od předkrmu. Každopádně si zasloužím pochvalu, protože jsem to vydržela až do dezertu. Stráže stály okamžitě u mě a byli připraveni mě okamžitě zavřít do té smrduté cely! Oni mají takové štěstí! Kdyby jim pořád někdo nestál za zadkem, už jsou dávno mrtví! Aspoň to pobavilo Katrinu. Smála se, až jí z očí tekly slzy, a Roran na tom byl podobně. Murtagh soptil. Snažila jsem se nesmát, ale když tam tak stál s kaší na hlavě a kuřetem v ruce, nešlo to.
Ke Katrině jsem se musela proplížit. Neříkala jsem Gertrudě, že si odpoledne udělám na chvíli volno. Udělám to potom. Hlavně to nesmí zjistit, jinak budou drhnout podlahu do konce života. Katrina ležela na posteli a četla si knížku.
"Kde máš malou?" zeptala jsem se, když jsem toho malého ďáblíka nikde nenašla.
"Šla s chůvou na chvíli ven, abychom měly soukromí."
"Ah, děje se něco? Vypadáš vážně."
"Všimla jsem si, že mezi tebou a Eragonem se něco děje."
"Definuj to přesněji," zamračila jsem se.
"Pohádali jste se?"
"Jestli jsme se pohádali? On na mě z ničeho nic vystartoval a pak odjel pryč! A jakoby to nestačilo, nařídil Murtaghovi, ať mě vezme s sebou! Nevím, co to do něj vjelo."
"Jen tak? Nic se nestalo? Prostě na tebe z ničeho nic vyjel?"
"Vždyť ti to říkám!" začala jsem se vztekat. "Asi má krámy, nebo já nevím."
"To mi k němu vůbec nesedí. Je pravda, že je poslední dobou náladový..."
"Třeba je zase udělaný do Aryi," napadlo mě.
"Bože, jen to ne!" zděsila.
"Myslela jsem, že ji máš ráda."
"To jsem ji ještě tak neznala. Vybarvila se jako pěkná mrcha. Eragonovi zlomila srdce. Trvalo mu, než se přesto dostal."
"Eragon byl hlavně blbec, když se do ní zamiloval. Co ho na tý tříhlavý sani mohlo přitahovat?"
"Eragon je hodný kluk. A navíc je i pěkný," zastala se ho Katrina.
"Víš to, že jsi provdaná za jeho bratrance?" ujistila jsem se.
"Jen to říkám! Neříkej, že sis toho nevšimla," ušklíbla se.
"Já se po něm nedívám," rozhodila jsem bezmocně rukama.
"Vážně? Ani tehdy v tom stanu?" A je to tady zase. Jak dlouho mi tu noc ještě budou předhazovat?
"Nic jsem s ním neměla!" "Dobře. Uklidni se. Jen se ptám..."
"Takže svůj život riskuju kvůli tomu, abys zjistila, jestli se mi líbí Eragon? Gertruda zabíjela už pro míň!"
Úžasná kapča, moc se těším na další! :)