close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Prolog

15. listopadu 2013 v 18:17 | Aranel van de´Corvin |  Ostrov Draků
Autorka→http://fantasyboss.blog.cz/

Eragonovy myšlenky byly nejasné. Stále Safiře záviděl její veselé sny, kde létá společně s Fyrnenem a stará se o své mládě a je šťastná. Není fér, že ona má svého druha a při tom pro něj konkrétně moc neudělala, oproti mně! Já Arye nejednou zachránil život, počemž se ani nerozhodla mně a Safiře důvěřovat natolik, aby nám řekla, že je elfí princezna. Faolin už je přece mrtev, proč nejde dál?! Po dlouhé době měl Eragon možnost přemýšlet o zdánlivě nedůležitých věcech - ale ty byly nedůležité během války - ale nyní? Nyní, po tolika věcech, které se Safirou udělali pro Alagäesii by to konečně někdo mohl uznat! Teď byly tyto věci dost důležité, a přesto, že moci se zabývat i veselými věcmi, než jen Murthagem a Bromem bylo skvělé, to nečekané množství času mu i ubližovalo... Poválečná euforie už jej dávno přešla a nyní - tedy krom výcviku jezdců - měl času na zbyt! A právě během tohoto času, pro něj nekonečných muk, si uvědomil, jak moc a jak beznadějně se do Arye zamiloval! Byla to jeho životní láska, jak by mohl jen na vteřinu pomyslet na jinou...
Eragonova víčka se pomalu uzavřela a on upadl do bdělého spánku. Už téměř nevnímal Safiřino snění a raději sledoval sebe a Aryu jak se drží za ruce a posedávají na mohutných kořenech stromu Menoa. Překrásná elfka - žena jeho snů - seděla vedle něj a opírala si hlavu o jeho rameno. Tlumeně mu do ucha šeptala okouzlující láskyplná slova, která jej konejšila a hřála u srdce. Najednou uslyšel její, tak krásný a pronikavý smích jeho družky a všechny jeho starosti byly ty tam!
Eragon se s křikem probudil, čímž také vytrhl Safiru ze spokojeného rozjímání. Hej! Vykřikla na něj rozzlobeně. Co si myslíš, že děláš?! Vytrhl jsi mě z krásného snu! "Promiň", omlouval se honem, "měl jsem divný sen..." Safiřin výraz trochu pookřál a zeptala se: Co v něm bylo? "Ani nevím". Eragon si rychle zablokoval tu část mysli, ve které se tyčil jako živý jeho sen. Safira se sice pochybovačně ušklíbla, ale usoudila, že to není důležitější, než Fyrnen a ona sama. Opět tedy pokračovala v blouznění o tom, že draci jsou nejhezčí stvoření na světě a oni dva jsou nejhezčí z draků!
Eagon naopak zděšeně zjistil, že jeho sen byl tak nehorázně sobecký, že by se snad měl zabít. Ale ne! Zabít se přece nemohu, to bych nemohl cvičit nové jezdce a myslím, že ani ostatní Eldunarí by z toho nadšená nebyla. Přinutil se myslet na příjemnější věci, než na jeho neopětovanou lásku k Arye, a tak přemítal o Mutaghovi. Kde s Trnem asi teď jsou?...Co dělají?...Myslí na něj taky??...no teda škytavku nemá, ale stejně!
Ráno přišlo nepříjemně pozdě a v noci se mu usnout již nepodařilo, pár hodin dokázal myslet na Mutagha, pak na Oromise a Glaedra, na Nasuada a Angelu, což jej přivedlo také k Roranovi a Katrině. Myslel na Gera, Broma, na Selenu, na Orika, na všechno možné, ale nakonec se stejně nechtěně vrátil k ní...
Na celém ostrově Vroengard a především na Dorů Areabě bylo příjemné, že když jste konečně vyšli ten nehorázný kráter obydlené sopky, měly jste dokonalý výhled na moře, na hojné, bujně zelené kvetoucí lesy pod vámi. Na písečné plážičky i dlouhé otevřené pobřeží s mysem plným malých ostrých kamínků, které Safiru prý lechtaly, nejlepší na tom byl ten pocit svobody. Pohled začínající šedými skalami přecházející od nejtmavší zelenou po tu nejsvětlejší, jak se rozrůstaly a zase řídly lesy, po tom květoucí stromy, které tvořili pás sytých barev připomínajících duhu, a nakonec modrou, která se stupňovala opět do šedočerné, jak bylo moře nekonečné! Nemělo cenu snažit se pohlédnout za obzor, protože i tam to bylo nekonečné. Omamná hra barev a stínů, které vrhaly stromy pod ostrým nátlakem slunce Eragona vždy natchly.
Každé ráno Eragon, bez pomoci Safiřiných křídel vyšphal až na hřeben kopce, chvíli se kochal překrásnou nekonečnou krajinou všude kolem, což mu zvedlo náladu o polovinu. Potom se protahoval několika úrovněmi Rimgaru, jejichž cviky se stále stěžovaly a stěžovaly a zároveň balancoval na úzkém výběžku kráteru. Kdyby boj o rovnováhu prohrál, možná ani kouzla by mu nepomohla předejít smrti. Tohle byl však hazard, který vždy s radostí ochotně připustil, za ten pocit vzrušení a dávku adrenalinu, která mu vždy stoupla do krve. Dokonalosti jeho výhledu mohlo konkurovat jen jediné, a to jeho dračice! Jen Safiřin nehynoucí s mořem dobře ladící modravý odlesk ho dokázal oslnit natolik, aby jen na vteřinu zapoměl na tyto pocity. Dokonce ani Fyrnen nebyl tak překrásný jako Safira, ředil jej spíš až za Safiru, jako druhého nejkrásnějšího draka v Alagäesii a tak jako třetí nejdokonalejší obrázek na světě!
Naneštěstí pomyšlením na zeleného draka si vzpomněl i na jeho jezdkyni - Aryu. Přemýšlel nad jejím krásným jménem a uvažoval, že dokonce ani Safira a Fyrnen spolu neladí tak hezky jako Eragon a Arya...
Byl zdrcen tou ironií, že jejich draci se do se zamilovali vzájemně a ihned, zatímco jezdci si lásku schopni opětovat nejsou.
Už jsem tu příliš dlouho, uvědomil si po chvíli a rozhodl se, že sem povolá Safiru, když usoudil, že cesta dolů je příliš zdlouhavá. Safira sice nejdřív breptala, že si z ní dělá služku, a že jí bohatě stačí to nekonečné obsluhování těch mldých dvounohých nemehel, ale nakonec přiletěla. Místo minimálně dvacetiminutového sestupu po strmé skále, se Eragon dostal dolů během dvaceti ssekund a hned dračici nasměroval do srdce města Jezdců.
Měl něco kolem dvaceti mladých učedníků, zbytek připadl Arye a oba měli přesně na polovinu rozdělené kupy velkých zářících Eldunarí, jejichž jedinou možnou zábavou bylo je peskovat, že takhle je nic nenaučí... Popravdě to Eragon nesnášel! Považoval sebe a Safiru ze víc než dobré mistry, i když musel připustit, že některé rady starých draků měly účinek.
Díval se zrovna na jednoho Jezdce, který měl napředstavitelnou potíž mrštit po něm kouli z vody, stejně jako jeho drak Safiru vytáčel, když se mu ani po sté nepodařilo vychrlit víc, než tři centimetry dlouhý plamínek, který byl sotva vidět... Oba stejně jako všechna Eldunarí usoudili, že nemá cenu s nimi ztrácet čas, ať to jdou zkoušet sami a povolali si další.
Tento pár - Ava a Elya - byly naopak dvě velmi talentované učednice! Avě nedělalo problém obejít Eragonův štít a patřičně jej zamokřit a Elya zase neměla problém chrlit deset metrů dlouhů plamen ohně čtvrt hodiny v kuse. Safira řekla, že by ji chtěla naučit nějaké základy k létání, které ji učil prvně Glaedr, dračice se cítila poctěna a do obličejů všech přítomných se brátil nepříjemný tlak vzduchu a poryv větru zařídil opadání poloviny listů každého stromu, jak se dvě mohutné dračice zvedly. Na Elye byla úžasná její barva! Zejména proto, že vlastně žádnou neměla, ano te´d to zní zmateně, jenže kdybyste ji viděli, vůbec by jste se nedivili! No vlastně divili, protože ji prakticky nemůžete vidět jinde než v mysli! Ano! Správně! Elya byla neviditelná, nebylo to vinou žádného kouzla, krom těch, která jsou u všech draků běžná. Její byrva byla průhledná. Většinou byla na výcviku posypána bílým práškem, aby ji ostatní viděli, ale vždy když letěla, Ava ji očistila a pak ji nikdo neviděl!
Všechny kolem, dokonce i Eldunarí to neskutečně fascinovalo a několik elfů z Ellesméry se kvůli tomu dokonce přestěhovalo a po večerech, když dračici čistili, její šupiny zkoumali a snažili se rozluštit příčinu zázraku.
Eragon Avě najednou řekl, ať vyvolá podstatu stříbra z Arenu (prstenu) a potom vytáhne maximum zlata z půdu. Co si budeme povídat, Ava na něj zůstala čumět s pusou dokořán a nechápala co po ní chce. Eragona to očividně potěšilo a vítězoslavně se pousmál! "Není to tak těžké, jak to zní", ale zdá se že Jezdkyni příliš nepřesvědčil. "Abys vyvolala podstatu stříbra z mého prstenu, musíš říct Arget a soustředit se na to, ale kouzlit snad umíš, ne?!" Ava se stále tvářila nešťastně a nasucho polkla, ale přece jen se snažila vzchopit a úkol za každou cenu splnit! Eragon jí musel propůjčit mnoho sil, ale až na vyvolávání zlata z půdu, což bylo podstatně náročnější kouzlo. Spokojeně svou učednici pochválil a s ůsměvem dodal: "Teď už víš, kde bral Galbatorix peníze a jak je získáš sama!" Oba se zasmáli a dívka si šla po svém... Vyběhla na malý palouček a mávala, tehdy Eragon teprve začal vnímat Safiru a zjistil, že se už s Elyou vrátili a že je s jejím výkonem zcela spokojená! Usmál se na ni v mysli a věnoval se dalším dívkám a chlapcům.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 zuzajda zuzajda | Web | 13. října 2014 v 18:20 | Reagovat

už se těším na další kapču :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama