close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

38.kapitola

25. prosince 2013 v 15:12 | Aranel van de´Corvin |  Smlouva s ďáblem
Autorka→ Daidilik@seznam.cz


Ahojda lidičky, tak komentáře je velice potěšili, tak jsem dodělala tuhle kapitolku a doufám, že se bude páčit. Nezapomeňte na komentáře a přeju šťastné a veselé vánoce J
Ps: můžete se podívat na mé nové webové stránky- http://blackness-story.mistecko.cz/

Cítím se strašně. Mám takovou chuť něco kolem sebe rozmlátit, cokoliv. Jako by my to mohlo nějakým způsobem pomoct. Najednou mnou projede divný pocit, nejsem tu sama. Někdo tu je. Postavím se a vykročím o krok do předu. Právě když zahlédnu mihnutí velikého stínu mezi stromy. Tohle nebyl člověk. Pomyslím si, když za zady uslyším zlostné zvířecí vrčení. Trhnutím se ohlédnu přes rameno. Nade mnou se tyčí obrovité zvířecí tělo. Tohle není zvíře, ale vlkodlak. Veliká protáhlá hlava, kterou doplňují nažloutlé tesáky, a v žlutých očích se zračí naprosté šílenství. V posledním okamžiku se vyhnu obrovské tlapě s ostrými drápy. Přikrčí se jako šelma a vyskočí vysoko do výšky. Z ruky uvolním fialové lanka, kterými odrazím jeho další útok. Tvrdě dopadne na všechny čtyři nohy. Chvíli mě zlostně prohlíží a pak zavije. Za ním z lesa vyskáče dobrých třicet vlkodlaků. Většina z nich kolem mě proběhne k zámku, ale další čtyři se kolem mě rozestoupí. Kolem zámku se ozývají rány. Ač se snažím sebe víc jim vzdorovat, je jich na mě moc. Jeden z nich mě silou odhodí za zeď. I s omítkou padnu tvrdě na zem a nešťastně se udeřím do hlavy. S rozmazaným pohledem se jim i tak postavím čelem. Najednou mě uchopí lidská ruka pod krkem a hrubě mně přirazí zpátky na rozpraskanou zeď za mými zády.
"Pane, zdá se, že je to ona" Zaostřím, drží mě nějaký típek pět centimetrů nad zemí, po jeho pravici stojí starší muž s papírkem v ruce a těká očima z papírku na mě a zpátky a pak jen krátce přikývne. Ten co mě držel semnou mrskne o stěnu po jeho boku. Pro tentokrát hlavou přímo narazím do zdi, po té raně se mi hned zatemní, před očima.

*****

Probouzím se a strašně se mi motá hlava. Donutím se otevřít oči a zamžourám do tmy. Nikoho nevidím, vlastně nic nevidím je tmu kolem sebe. Je tu chlad a vlhko. Ve vzduchu je cítit plíseň. Po hmatu zjistím, že mám na sobě stále plesový šaty. Zvednu se na nohy a pomalými krůčky kráčím kupředu. Prsy nahmatám slizkou stěnu, je to fakt hnus na ní šahat, ale chci najít dveře, tak to skousnu. Bože do něčeho se mi zanořila ruka, no fuj a teď mi i smrdí ruka. Konečně narazím na vytoužené dveře a hned zjistím, že jsou zamčené, fakt bezva horší to nemůže. Vztekle kopnu do dveří.
"Pusťte mě!" Udeřím pěstím do dveří, přes ten vztek mě to ani nebolelo. Založím si ruce na prsou co teď, budu je tak dlouho srát, až mě pustí. Mohla bych to zkusit.
"Hej, je tam někdo?" Zkusím a nic takhle to zkusím ještě pětkrát a taky nic. Pořadně se nadechnu a zplna hrdla hlasy tě zařvu. "TAK KURVA JE TU NĚKDO, AT SE SAKRA DOZVÍM JAKO, KDE TO SEM!!!!!!" Moje hlasivky, asi sem to s nimi přehnala a teď nepromluvím. Ale něco to přineslo, slyším kroky. Radostí bych si zatleskala, ale neudělám tak, bůh ví, co za dveřmi číhá. Klíč zarachotí v zámku a do místnosti po otevření dveří pronikne světlo. Doslova mě to oslní a musím si zakrýt oči. Zamžourám do
světla a rozpoznám dvě mužské postavy. Jedna z nich byla upřímně dost vysoká a široká a ta druhá o hlavu nižší a podstatně hubenější.
"Už si vzhůru? Tak to je dobře" Podle se usměje ten menší a zvedne a natočí hlavu na toho většího.
"Za deset minut jí nám přiveď" Ten obr přikývne a zavře dveře. To je všechno ani sem se na nic nestihla zeptat a fakt paráda. Dozvím se kde to vůbec sem. Jak říkal, když asi těch deset minut uplynulo, tak se znova otevřeli dveře ve kterých stál obr. Změřil mě zlým pohledem a přejde ke mně. Drapl mě za loket a spoutal my ruce za zady a vlekl mě smykem za sebou. Proč zrovna smykem? Protože ten blbec mě nenechal zvednout, o což se celou dobu snažím a po celou dobu my nadával, že sem nemehlo, když neumím chodit, ale já mu po celou dobu vysvětluju, že chodit umím, že mu to s radostí ukážu. Ale on ne a kde to potom jsme, když on je takový debil a nechápe tak primitivní věc. Člověk, jako já umí chodit.
Zavedl mě do nějaké dlouhé slabě osvětlené haly, kde seděl na židli ten menší z věznice. Před sebou měl na hromádce několik papírů.
"Posaď se" Poukáže na volnou židli naproti němu za stolem. Nesedla jsem si sama, ale byla jsem obrem hrubě přinucená si sednout.
"Kde to jsem?" Zeptám se ho na rovinu.
"Později se to dozvíš, teď ti budu klást otázky a ty na ně budeš odpovídat, rozumíš" Ač nerada, tak přikývnu.
"Takže… Jsi Dita?" Přikývnu. "Takže nám něco řekni o tom vůdci……….. Teodorovi" Nemohl si vzpomenout na jméno.
"Co bych měla o něm říci?" Pořád mám v hlavě Teodora a tu holku.
"Jsi přeci jeho milenka?"
"To berete, kde?" V tu ránu přede mně, dopadne několik fotek mně a Teodora. První, které vidím, jsou, jak jsme společně u rybníku a ty další……. Jsou trochu intimnější. "Jste, uchyl" Zamračím se na něj.
"Tak a teď my řeknete vše, co chci vědět" Prudce se postavil a rukama se zapřel o stůl, tak aby byl u mě blíž. Též byl jen od mého obličeje jen několik centimetrů.
"Nikdy ti nic neřeknu, ty úchyle" Provokativně se na něj ušklíbnu, hned mi jednu vrazil. Beztak je to tu plné úchylů, jen ta myšlenka je strašná. Chytl mě pod krkem.
"Kde mate sídlo?" změří mě zlým pohledem.
"Neřeknu" syknu na něj.
"Ne?" Pohlédne kam si za mě. Taky se tím směrem podívám. Jediné co vidím je, blížící se další obr. Který si hladí pěst, což se mi vůbec nelíbí. "Dito, tohle je drtič" Bože, ta hora se vedle mě postavila. Tohle není špek, ale samý sval. Doufám, že si do mě nebouchne. "Věř, že ti rozváže jazyk" Zvedl se a když procházel kolem drtiče. Tak mu vážně řekl "Je tvoje, ale nezabij jí." Těžce polknu. Polije mě
strach, když vidím napjaté svaly u drtiče. Drtič jednou rukou odhodil stůl jako by to byl jen kousek papíru. Vrhl se na mě a udeřil mě pěstím do břicha. Zadržím bolestný výkřik, neudělám mu radost z mého nářku. Na to mě opět udeří a pak znova a znova. Rány se nevyhne ani tvář. Několik minut snesu tuhle nakládačku, ale později to už bolestí nevydržím. Břicho mám jak v jednom ohni a i samotné nadechování je pro mě utrpení. Vyzradím mu, kde má Teodor Sídlo. Vůbec nejsem na sebe hrdá, ale nedalo se to vydržet.
"Dobrá práce" Pochválí mě ten menší. "Tak a teď mi pověz, všechno o jeho bojovnících, třeba kolik jich je" Vytřeštím na něj oči, to si mám vycucat z prstu, nebo co?
"To nevím" Vyhrknu.
"Drtiči" Otočil se na Drtiče, ten přikývne.
"Ne" Zaprosím, ale nepomohlo mi to.
"Tak vzpomněla sis?" Zakroutím hlavou. Přikývnu na drtiče a je to tu na novo. Cítím se, jak boxovací pytel. Nevím, kdy do mě přestal tlouct. Poslední co bylo, jak ten menší ho zarazil. Musel mu doslova zarazit ruku ještě za letu.
"Přestaň, Tímhle tempem bys jí akorát zabil" Vyjel po něm. "Odnes jí do cely" Nakázal drtičovi. Přehodil si mě přes rameno a odnášel mě. Trochu jsem doufala, že mě na tu chladnou zem položí, ale ne. On mě musel na ní hodit. Tělem mi zas projede bolest. Zaslechnu zabouchnutí dveří a pak zámek. Zamkl mě, asi si myslí, že bych jím mohla utéct.

*****

Probouzím se, asi jsem musela usnout. Realitu mi připomene, šílená bolest břicha. Schoulím se do klubíčka a rozbečím se. Přišlo to tak náhle, že to ani nezastavím. Teodore, kde si? Nebo snad už mu na mně nezáleží. Možná teď tráví svůj čas s tou holkou. Co když na mě zapomněl.

*****
Po dvou hodinách zaslechnu kroky a pak rachocení klíčů v zámku. To snad ne, znovu si lehnu a dělám, že spím. Někdo vstoupil do místnosti a kroky se zastavují těsně u mě. V duchu se modlím, aby zas odešel, ale….
"Nedělej, že spíš" Drapl mě za loket, to by probralo i mrtvého. Odvlekl mě do stejné haly, jako posledně. Tam mě zas vyslechli stejným způsobem, jako předtím. Jsem zoufalá, celé tělo mám v křečích a břicho mám nateklé. Samotný dotyk ruky na břiše my vyvolal bolest. Nejspíše mám zlámané žebro. Celé tělo my zachvátila teplota a je my špatně. Přetočím se na záda a dívám se na strop. Takto ležím, už několik hodin, než se ozve první ohromující rána. Unaveně otevřu oči a po chvíli zaslechnu kroky, spěšné kroky, musí běžet. Rozrazily se dveře a dovnitř vtrhl drtič a ten prcek. Zoufalstvím zaúpím.
"Dneškem se na tebe usmálo štěstí…. Přišel si pro tebe Teodor" Svitla mi naděje, že tyhle strašné dny skončili. Musím se sama pro sebe usmát, přece si pro mě přišel.
"Tak to vás asi zabije" Řeknu veseleji, za to oni se zamračí. Drtič ke mně přistoupí a hodí mě přes rameno. I když to bylo bolestivé, tak to nenechám na sobě znát.
"Moc se neraduj malička" Zavrčí mi do tváře ten prcek. Vyběhnou se mnou na chodbu, a brzo narazíme na první těla. Přes ten pak krve a rámus kolem nás mě ne můžou hned najít, musím na sebe upozornit. Z posledních sil vypustím z volné ruky slabá fialová lanka. Trhnutím ruky se lanka řítí podél zdi a rozdrásají jí. K tomu se mi podařilo sejmout toho protivného prcka, který narazil ranou do zdi. S vražedným pohledem se zvedl a jednu mi vrazil. Doufám, že to slyšel, protože nic víc nemohu pro teď udělat. Nenechali mě dlouho čekat. Za námi se vynořili první od nás v čele s Teodorem. V prvním momentě při pohledu na mě vytřeštil oči, ale pak jeho výraz zvážněl a řekla bych, že i s výrazem psychopatickým vrahem je sjel od hlavy až k patě.
"Vydejte nám jí, stejnak nám neutečte" Promluví Teodor.
"Jistě, že vám jí vydáme" Odpoví mu Prcek a kývne k drtičovi, který mě zvedne vysoko do vzduchu. To už zas poletím, doufám, že mě kluci chytnou. Ucítím v břiše ostrou bolest, pohlednu dolu, kde mi z břicha trčí dýka a pak už letím vzduchem. Zaslechnu řev.
"Ne!!" Dopadnu Teodorovi do náruče. Pohlédnu nahoru na vyděšenou tvář Teodora. Jeho hlas je strašně vzdálený, ale i tak mu ještě trochu rozumím.
"Chytněte je sakra, ale nezabijte je" Rozkáže Teodor a zbytek se rozuteče za těma dvěma. Teodor mi prvně vytáhne dýku z břicha a tou pak rozřízne šaty. Ani nevíte, jak mi to pomohlo, můžu zas o trochu více teď dýchat, ale teď je to k ničemu. Začal mě hned léčit. Rána se rychle zaceluje, ale ztratila jsem hodně krve a po celém těle jsem vařící z toho, jak mě předtím mlátili. "No tak zlato, vydrž" Řekl prosebně, ale já slábnu. Upadnu do bezvědomí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Komentáře

1 Wičííí Wičííí | 25. prosince 2013 v 19:37 | Reagovat

Zdá se mi to a nebo je tato povídka díl za dílem víc a víc napínavá :D Dita nesmí zemřít, to by bylo hodně zlé a osobně si myslím, že teď má ta povídka šmrnc :D Tak rychle další :) kapču :D

2 vanesa vanesa | E-mail | 25. prosince 2013 v 19:57 | Reagovat

Super ako vždy.... ďalšiu kapitolu rýchlo...

3 Veronika Veronika | 25. prosince 2013 v 22:58 | Reagovat

dalšííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí

4 Seléna Seléna | 25. prosince 2013 v 23:54 | Reagovat

Tak jako nevím jestli mám být naštvaná nebo brečet smutkem. jako byla to užasná kapitola jen ten konec sakra holka ty nám dáváš ti povím, jediné co mi teda chybělo, byla třeba i kousek teodorova pohledu, kdy se dozvěděl, že Ona je pryč.. jinak to bylo užasné

5 Lili Lili | 26. prosince 2013 v 21:50 | Reagovat

Pecka! Doufam ze ti co ublizili Dite dostanou pekne pres hubu :D a dalsi kapitolu co nejdelsi :)*

6 Libikkk Libikkk | 9. ledna 2014 v 14:25 | Reagovat

husí kůže hustý napínavý je statečná :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama