25. prosince 2013 v 15:15 | Aranel van de´Corvin
|
Tak jo no, ale není to opravený, tak se nelekejte. Limit jako vždy :) Doufám, že jste měli pěkné Vánoce a bohatého Ježíška
To se mi snad zdá. Vždycky se musí něco pokazit. A to jsem si slíbila, že mě dneska už nic nerozhodí. Přijdu včas, jsem milá a dokonce odevzdám i úkol! A co dostanu? Siriuse a toho blba Rudolfuse! Proč musel zrovna dneska šikanovat prváky? Proč? PROČ?! Bohužel tohle ještě není všechno. Místo drhnutí záchodů nás čeká výlet do "zapovězeného" lesa. Proč tomu říkají zapovězený nebo zakázaný les, když tam posílají studenty? Jistě, ve dne tam chodit nemůžeme, protože je to nebezpečný. Ale v noci? Proč ne? Všechny potvory, co tam bydlí, už určitě spí, tak v čem je problém? V podobným duchu jsem pokračovala až ven. Venku jsem začala regulérně mrznout. Alespoň jednu výhodu ta zima má, vůbec si nevšímám těch dvou expertů, kteří mudrují nad kouskem pergamenu. Před lesem na nás čekal Hagrid. Stoupla jsem si za něj a doufala, že na mě aspoň nebude foukat. Hagrid nás ještě zval na něco malého k snědku. Jeho jídlo bylo pověstný, proto oba dva moji společníci urychleně odmítli. Já ne. Nebyla jsem blbá. Kdybych v lese něco potkala, tak to Hagridovým koláčkem bezpečně zabiju. Mezitím, co mi Hagrid šel pro "sváču", jsem Siriusovi vytrhla pergamen z ruky a začala luštit škrabopis. Zběžně jsem to proletěla.
"Bezul? Co to je? To viděli naposled neandrtálci, ne?" zavrčela jsem si pro sebe vztekle. Měla jsem náladu pod psa. Rudla se tvářil jako anglická královna a předstíral, že nás nevidí. Sirius byl podezřele zticha. Podezírám ho, že mu přimrzly rty k sobě. To má z toho, že si je tak olizuje. Konečně přispěchal Hagrid. Předal mi munici, dal nám instrukce, kam nemáme chodit a šel zase do tepla. Tomu říkám práce.
"Já půjdu tímhle směrem," ukážu doleva, "a budu hledat první tři rostliny. Vy si to rozdělte, jak chcete. Kdyby se něco dělo, zakřičte. Třeba vám Hagrid přijde na pomoc." Tím moje komunikace skončila. Vzala jsem si pytlík a šla umrznout do lesa, kam nikdo nechodí. Byla tu děsivá tma. Díky mé paranoie jsem si za každým keřem představovala nějakou příšeru. Kde je Lucius, když ho potřebuju? Nedokážu si představit, že by na něj někdo zaútočil. Tuhle myšlenku jsem měla asi potlačit. Místo hledání rostlinek, který touhle dobou jsou stejně zmrzlý, myslím na Luciuse a přeju si, aby mě zahřál ve svém objetí. Přeběhl mi mráz po zádech, ale tentokrát to nebylo zimou. Kytka! Donutila jsem se k pohybu. Nevěřila bych, že v téhle zimě může něco růst. V tomhle světě je možné vše, nevím, proč se divím každé maličkosti. Skrčila jsem se a chtěla vytáhnout kytku, jenomže za mnou něco zapraskalo. Srdce mi vynechalo jeden úder a potom se rozběhlo jako splašený. Snažila jsem si vybavit, co tady žije za potvory, ale v hlavě jsem měla prázdno. Mozek mi zmrzl už před půl hodinou. Další křupnutí. Bylo to blízko. Pevně jsem sevřela jeden z koláčků a hodila ho směrem, odkud přicházel hluk. Trefila jsem se. Potvrdil mi to rozzuřený Rudla, který si bolestně mnul čelo. A holky prý neumí házet.
"Zbláznila ses?!" vyjel na mě.
"Já? Ty se tady ke mně zezadu kradeš jako zloděj a já jsem se zbláznila?"
"Nevěděl jsem, že tady stojíš jak tvrdý Y!"
"Bože, za co?" zaskuhrala jsem k nebi.
"Samozřejmě, vy dva tady máte čajový dýchánek, zatímco já hledám jako idiot kytky!" vynořil se ze tmy Sirius.
"Nikdo tady žádný dýchánek nemá!" zaťala jsem vztekle zuby.
"Vrazil jsi do stromu?" ušklíbl se Sirius, když si všimnul Rudlovy boule.
"Vtipný. Tady dáma po mě hodila šutr!" napráskal mě.
"Jenom jeden?" nadzvedl Sirius obočí.
"Nebyl to šutr, ale koláček!" bránila jsem. "Nemůžeme pokračovat v hledání? Tímhle tempem tady budeme do příštích Vánoc!"
"Já tady nežvatlám," řekl ukřivděně můj budoucí manžel. Ještě jedna taková poznámka a bude ze mě vdova.
Co si budeme nalhávat. Bylo to nekonečný. Chvílemi jsem vyhlížela i nějakého vlkodlaka a doufala, že mi tohle utrpení zkrátí. Váček jsem už měla plný. Jestli to byly správné rostlinky, to nevím. Vzala jsem všechno, co tuhle ukrutnou zimu přežilo. Předpokládám, že by nás sem Drdol neposlal pro nic za nic. Už se těším na zítřejší trest. CO by mohlo být horší než tohle? Jedině kdyby do našeho šťastného kolektivu zařadila i Bellatrix. Rovnou se Severusem, ne? Když už, tak už. Řekla bych, že mě v životě už nic horší nepotká, ale to bych nesměla vědět, kdo bude můj manžel. Zapovězený les mi připadal malinkatý. Z okna vypadal větší. Musel se nějak srazit, asi tou zimou. Jinak si nedokážu představit, proč na sebe pořád narážíme.
"Jdeme. Stejně tady už nic nenajdeme," zavolala jsem na... Ani nevím, jak je mám slušně pojmenovat. Kupodivu ke mně přišli a souhlasili. Otočili jsme se beze slova k odchodu. To jsme zašli tak hluboko do lesa? Ještě před chvílí jsme byli na kraji! Cestou zpátky jsme se prodírali z nějakého důvodu křovím. Vymysleli to Rudla a Sirius. Vadilo jim, že "velím", proto si museli dupnout a jít někudy jinudy, než jsem jim řekla. Blahopřeji pánové. Konečně jste se na něčem shodli. Můžeme už jít normální cestou? Jako na povel se houští rozestoupilo. Rudla se už tlačil mezi stromy. Samozřejmě, že jako správný blbec jsem šla za ním, takže když mě o pár sekund později šlehla větvička, ani jsem si nezanadávala. Za blbost se platí. Pěkně to štíplo. Promnula jsem si tvář. Sirius měl druhé Vánoce. Smích ho přešel, když větvička šlehla i jeho. Nikoho tady šetřit nebudu. Rudla zakopnul o kořen stromu, což mě znovu dostalo do čela průvodu. Kupodivu se nám podařilo vyklopýtat z lesa bez vážnějších škod. Byla jsem tak šťastná, že jsem málem radostí snědla poslední koláček. Ten druhý jsem hodila po Siriusovi, když si začal stěžovat na zimu. Ano, je zima. Nemusíš nám to připomínat!
Zpátky do hradu jsme šli každý sám. Sirius nasadil zběsilý tempo a Rudla mu byl v patách. Díky bohu za tu zimu. Jinak bychom se tam zabili. Takhle se každý soustředil jenom na sebe a na práci, abychom byli co nejdřív zpátky v teple. Jakmile jsem se dostala do hradu, zpomalila jsem. Musím vstřebat dnešní den. Nevím, jak je to možný, když jsem prospala polovinu dne, ale bylo toho na mě moc. Rýpavá nálada mě přešla. Dopadla na mě krutá realita. Nedokážu si představit Siriuse jako svého manžela. Zabijeme se uprostřed obřadu. A to to vypadalo, že spolu budeme vycházet. Bohužel, se Siriusem se dá mluvit jenom po sexu nebo krátce před ním. Zaskučela jsem. A bude hůř. Nedokážu si představit, jak bude Sirius vypadat třeba po měsíci abstinování. Ve sklepení jsem nepotkala nikoho jinýho než Krvavýho barona.
"Rychle, než ti uteču," protočila jsem oči, když mě letěl napráskat Luciusovi. Hrozný. Jednu výhodu to mělo. Nemusela jsem se učit heslo do společenky. Jakmile Baron oznámí, že jsem na cestě, Lucius mi jde naproti. Tak kde to vázne? Stoupla jsem si před vchod a čekala. A taky že jo. Během chvilky se portrét otevřel a v něm se objevil Lucius.
"Máš zpoždění," oznámila jsem suše a procpala se dovnitř. Nikdo tu nebyl. Využila jsem příležitosti a sednula si do křesla u krbu. Počkám, až rozmrznu a potom se půjdu vyspat.
"Zpoždění?" nadzvedl obočí.
"Neřeš to."
"Co se ti stalo?" Pro změnu jsem nadzvedla obočí já. Co by se mi stalo?
"Co?"
"Máš tady rudý pruh," ukáže si na tvář.
"A jo. Větev," mávla jsem nad tím rukou.
"Rudolfus měl pro změnu bouli. Tomu se stalo co?" sednul si na gauč.
"To byl koláček."
"Kdeže jste to byli?"
"Nekaž mi už tak zkaženou náladu," povzdechla jsem si.
"Pojď za mnou," nahodil ten svůj výraz, na který mě vždycky dostal. Nedokážu ho popsat. Odvrátila jsem od něj hlavu. Dneska jsem v až moc velkém pokušení. Potřebovala bych od někoho obejmout, ale mám strach, že bych se od Luciuse už neodlepila. A za kým jiným mám jít? Za Siriusem? Ten by na mě momentálně nesáhnul ani násadou od koštěte.
"Děláš to jenom těžší," zamumlala jsem si pro sebe. Slyšel to.
"Ne, to jenom ty to ztěžuješ," ušklíbl se. Zvednul se z gauče a než jsem stihla cokoliv říct, držel mě v náručí. Posadil se se mnou na gauč a pevně přitiskl k sobě. Srdce mi zběsile bilo. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Uklidni se, sakra! V klidu. Jenom tě drží. Nic se neděje. Dělo. Hrozně jsem se ho chtěla chytit a už nikdy nepustit. Prostě se zvedni a hrdě odkráčej do svého pokoje. Nedovolím, aby měl Sirius pravdu! Ne! Nevím, jak se mi podařilo vyskočit na nohy. Najednou jsem stála u schodiště a koukala na vyjeveného Luciuse. Nečekal tak rychlou reakci.
"J-já... Dobrou," zablekotala jsem a urychleně vyběhla schody. Slzy mi tekly po tvářích a já neměla sílu je zastavit. Svalila jsem se do postele a vzlykala do polštáře. Po pár minutách se mi konečně podařilo uklidnit. Oblékla jsem si staré tričko, ve kterým spím. Byla jsem unavená. Psychicky. Poslední měsíc stál za nic. Pokazilo se všechno, co se dalo. Palačinka. Otec. Lucius. Sirius. Připadá mi, že jsem všechno zkazila. Možná jsem neměla přistupovat na tu svatbu. Třeba by se mi podařilo sehnat nějaký peníze na nájem. I když nemá cenu si nic nalhávat. S Luciusem bych stejně nezůstala. Byla bych pod mostem a bez Luciuse. Takhle budu alespoň v teple.
"Gigi?" zašeptala Narcisa. Popotáhla jsem. Asi nemá cenu předstírat, že spím.
"Hm?"
"Jsi v pořádku?"
"J-jo."
"Nevypadáš tak." Za to může Lucius. Člověk se snaží srovnat a on potom přijde a všechno zkazí! Jakmile mě vzal do náruče a přitisknul k sobě... Nikdy jsem nechápala ty kecy o tom, že někomu srdce pukne žalem. Jenomže v té chvíli jsem to cítila. Srdce se mi bolestivě sevřelo a...
"Gigi. Co se stalo? Něco na trestu? Vím, že tam šel i Rudla," sedla si ke mě Narcisa. Musela jsem se ušklíbnout. Prý Rudla. Začíná to ode mě chytat.
"Trest se dal přežít," zašeptala jsem. Bála jsem se mluvit nahlas.
"Taky jsi mi pomohla. Chci ti pomoct!" Jenomže mě už se pomoct nedá. Jedině, kdyby jsi zabila Siriuse, udělala něco skandálního, aby se zrušilo tvoje zasnoubení a nakonec zařídit, abych byla z čistokrevné rodiny, aby si mě mohl Lucius vzít.
"Jdi spát. Asi jsem tě vzbudila."
"Ne! Už to konečně vyklop. Nejde jenom o dnešek! Myslíš si, že jsme si s Narcisou ničeho nevšimly?!" ozvala se trochu pobouřeně Drusila. Pevně jsem stiskla víčka. Nechci se o tom bavit. Možná tak za dvacet let.
"Bezva," zamručela jsem.
"Gi, o co jde? Něco se Siriusem? Nebo otcem?" Drusila si sedla vedle Narcisi.
"Nechci se o tom bavit."
"Musíš o tom s někým mluvit, jinak se z toho zblázníš," chytla mě Narcisa za rameno.
"J-já... nechte to být," zakroutila jsem nakonec hlavou. Schovala jsem hlavu pod polštář. Po chvíli jsem ucítila jak se zvedly a šly pryč. Udělám to, co vždycky. Vybrečím se z toho. Ráno budu zase plná energie, což sice Severus moc neocení, ale co. Znovu jsem propukla v pláč. Hrozně mě deprimovalo to, že Sirius i Remus ví, kde jsem! Připadala jsem si jako v přísně střeženým vězení. Zítra zahájím útok na Lily. Nedali mi na výběr. Všeobecně tady platí, co ví Black, ví i Potter. A co ví Potter... Jestli Lily není svině, poví mi to. Nenechám se terorizovat. Sirius si musí uvědomit, že nejsem pes, který bude celý život na vodítku. Po několika minutách jsem vystrčila hlavu zpod peřiny. Byl tu klid. Holky už očividně zase spaly. Zhluboka jsem se nadechla. To byl ale vrchol dne. A to jsem si přísahala, že deprese už mít nebudu. Ale kdo by neměl? Doma otec. Ve škole vězení. Do toho se budu muset začít učit na zkoušky. No není to krása? Zbystřila jsem. Něco jsem slyšela. Některá z holek šla asi na záchod. Zavřela jsem oči a dělala, že spím. Dneska se o tom prostě bavit nebudu! Možná až se uklidním. Nevím, která z nich to je, ale obešla mě a sednula si ke mně. Tipuju to na Narcisu. Asi mi chce oplatit službu a taky mi pomoct. Snažila jsem se dýchat pravidelně. Jdi už pryč! Aspoň v noci chci mít chvíli klid.
"Víš, že poznám, když nespíš," upozornil mě hlas, který jsem vůbec nečekala. Nevěřícně jsem otevřela oči. Seděl na kraji postele a zamyšleně mě pozoroval. Jakmile mi došlo, že tady OPRAVDU je, vymrštila jsem se do sedu a zděšeně se podívala ke dveřím. Nesmí ho tady vidět! Co ho to napadlo?!
"Nejsou tu," řekl, když si všiml kam se dívám.
"C-cože?" vydolovala jsem ze sebe. Kam se poděly? Neslyšela jsem je odcházet! To se mi musí zdát!
"Narcisa s Drusilou spí u nás v pokoji. Rudolfus je u Bellatrix..." Znova. Cože?
"Ty jsi je vyhodil?" konečně jsem přemohla počáteční šok. Pro změnu jsem začínala být naštvaná. Co si to o sobě myslí? Nemůže si sem jen tak nakráčet!
"Ne. Byl jsem dole, když za mnou Narcisa s Drusilou přišly." Zamračila jsem se.
"Proč?"
"Očividně o tebe mají strach." Musela jsem si to urovnat v hlavě. Ony ho sem poslaly? Narcisa se musela zbláznit!
"Hned se vrať zpátky! Co když je někdo uvidí, jak od vás odcházejí?" Začínala jsem panikařit. Sirius se to domákne a je po mně! Co když už to ví?
"Nikam nejdu." A na důkaz svých slov mě odstrčil a začal se cpát za mnou do postele.
"Luciusi!" napomenula jsem ho.
"Co se děje? Narcisa říkala, že se asi něco děje. Chováš se divně."
"Nic se neděje! Přestaňte to všichni řešit! Jdi pryč. Slyšíš? Jdi pryč!" znělo by to autoritativně, kdyby se mi v půlce nezlomil hlas. Dokonce jsem ho chtěla bouchnout, ale chytil mě a stáhnul k sobě na klín. Zase! Chtěla jsem se zvednout a odejít pryč, ale tentokrát mi to nedovolil. Pevně mě držel. Bylo marný se vzpouzet. Uvolnila jsem se. Když poznal, že jsem dobojovala, přitiskl si mě k sobě ještě víc. Oči jsem měla pevně sevřené. Snažila jsem se udržet si odstup. Ruce jsem zatnula v pěst. Nesmím. Prostě nesmím! Políbil mě na spánek. Neulehčuje mi to.
"Luciusi, měl bys odejít," zakňučela jsem. Mé tělo mě přestává poslouchat.
"A ty bys mě měla obejmout a říct mi, co se děje." Povzdechla jsem si. Podívala jsem se na něj uslzenýma očima. Jenom objetí. Potřebuju to. Položila jsem mu hlavu na rameno a nechala se objímat a hladit. Měla jsem se cítit provinile. Čekala jsem až ten otravný pocit dostaví, ale nic. Jenom úleva.
"To musel být ale hrozný trest, když tě vehnal do mé náruče," ušklíbl se.
"To není tím trestem," protočila jsem oči. Každopádně musím ocenit jeho snahu o nadlehčení situace.
"Čím? Nebo je to snad tajemství?"
"Tak trochu," zamumlala jsem. Tohle jsem asi říkat neměla. Znám Luciuse. Jakmile jde o tajemství je k nezadržení. Musí vědět o všem, co se děje. Ne proto, že je drbna, ale musí být v obraze, aby ho něco nepřekvapilo. "Neřeš to. Pracuju na tom," snažila jsem se zachránit situaci.
"Musím vědět o co jde. Jak jinak bych ti mohl pomoct?"
"Nijak. Tohle jde mimo tebe."
"Proč ti to nevěřím?"
"Vážně s tím nemůžeš nic dělat... Nebo možná jo," zamyslela jsem se.
"Povídej."
"Nechci, abys mě nechával sledovat Baronem! Mám dost jiných problémů!"
"On tě nesleduje. Jenom tě kontroluje. Kdyby se ti něco stalo, dá mi vědět a já ti můžu pomoct..."
"Luciusi! Prostě toho nech! Před chvíli jsi říkal, že mi pomůžeš!"
"Takhle ti pomáhám." Nerada jsem se od něj odtrhávala, ale musela jsem. Nemůžu mu nadávat a u toho se po něm válet.
"Nepomáháš!" Vztekle jsem se postavila a začala pochodovat po pokoji.
"Dobře. Nechám toho, když mi řekneš, co se stalo."
"Na druhou stranu... Už jsem si na toho špicla docela zvykla," pokrčila jsem rameny.
"Georgiano!" Už jsme stáli oba. Nevinně jsem se usmála." Ty se mi snad zdáš," promnul si oči.
"Dneska jsem náhodou hodná," řeknu naoko vážně. "Náhodou jsi mě rozveselil," přiznala jsem.
"Čím?"
"Tím, že jsi za mnou přišel," sklopila jsem hlavu.
"Nevěděl jsem, že je to tak jednoduchý. Proč mě od sebe teda odháníš?"
"Ty víš proč," zamračila jsem.
"A teď ti to nevadí?" Začínal být podrážděný.
"Vadí. Jenomže dneska... Já..." Nevěděla jsem jak to zformulovat bez toho, abych vypadala jako slaboch. "Poslední dny byly hektický," to bylo jediný, co jsem řekla.
"Povídej," zkusil to znovu. To tak.
"Povídám, že bylo od Narcisi hezký, že tě zavolala." Nečekala jsem takhle přátelské gesto. Jakoby vytušila, co potřebuju. "A vím, proč to udělala."
"Hm?"
"Věděla, že potřebuju obejmout," usmála jsem se a přitiskla se k němu. "Už bys měl jít."
"Proč? Jsme domluvený, že ráno o hodinu dřív vstane a prohodíme se."
Za tohle budu muset Narcise a Drusile ráno poděkovat. Snažila jsem se být co nejdéle vzhůru a užít si jeho přítomnosti. Ležela jsem mu na hrudníku a přála si, ať tahle noc nikdy neskončí. Tentokrát jsem nechala svědomí za dveřmi. Ať si Sirius skáče třeba po hlavě. Navíc ho stejně nepodvádím. Jenom se objímáme. Dokonce jsme se ani nepolíbili. Lucius by sice chtěl, ale vím, jak by to dopadlo. Jediná věc, která mi kazí tuhle chvilku, je představa, že za pár hodin Lucius odejde a všechno se bude muset vrátit do starých kolejí.
Z Luciuse se nám snad pomalu stává romantik, to jsou mi věci. Každopádně jestli se toho domákne Siriuse tak po té hlavě bude stejně skákat i když se jen objímali
To byla trefa jak od Robina Hooda!
A ty koláčky... Mě rozsekaly. Chudák Rudla