9. prosince 2013 v 21:42 | Aranel van de´Corvin
|
Děkuji za beta-read i za komentáře. Limit je opět 21. Doufám, že přežiju zápočtový týden. Taky toho máe tolik?
Moje malá pauza nebyla tak nenápadná, jak jsem si původně myslela. Gertruda čekala v kuchyni, připravena mě zabít pohledem. Místo toho mi naložila tolik práce, že zítra ráno nebudu muset vstávat, protože budu tady a budu drhnout síň! Pokorně jsem si vzala kýbl a hadry. Proč musí mít tolik serepetiček? Kdo z toho má pořád utírat prach?
Měla jsem pravdu. S úklidem jsem skončila pozdě. Nemělo cenu jít do hostince. Spala bych dvě hodiny a potom bych se musela vrátit sem. Místo toho jsem si ustlala v kuchyni. Nebyl to zrovna nejlepší nápad. Zapomněla jsem na to, jak Gertruda chrápe. Ráno budu hluchá. Nakonec jsem usnula, na hodinu. Gertruda o mě ráno zakopla. Připadalo mi, že o mě zakopl slon a protrhl mi ledvinu! A místo omluvy jsem dostala vynadáno, co se tady válím. Jsem hrozná. Já vím. Beze slova jsem začala dělat snídani. Byly jsme tu zatím samy; ostatní přijdou za půl hodiny. Dneska bych mohla dostat nějakou klidnou práci. Zatím kupodivu unavená nejsem. Vyspávala jsem celý víkend.
"Tohle vezmi Eragonovi a tohle Murtaghovi," ukázala na dva tácy.
"Nemohla bych jít radši nakrmit prasata?" zeptala jsem se se smutným výrazem. Murtagh je pořád v ráži ze včerejška.
"Ne."
"Stejně oba tácy neunesu," poukázala jsem na zřejmý fakt.
"Tak půjdeš dvakrát."
"Při troše štěstí mě Murtagh zabije," zabrblala jsem. Vezmu to od toho nejhoršího. Tentokrát je ve vedení Murtagh. Puberta s ním mlátí, až to hezký není.
Ušklíbla jsem se na dveře. A je to tady. Třeba ještě spí. Nedivila bych se. Stejně nechápu, proč všechno musím nosit já. Už přišly i jiné služky. Gertruda už asi přišla na to, jak mě nejvíc potrestat. Opatrně jsem nakoukla dovnitř. Nevšimla jsem si žádného pohybu. Potichu jsem se položila tác na stůl a koutkem oka sledovala postel. Spal s pusou dokořán. Málem jsem vyprskla smíchy. To byl pohled. Co to? Popošla jsem kousek blíž. Odkdy má čtyři nohy? Ou, dámská návštěva. Mizím. Jeho společnice mají tendenci mě tyranizovat. Ještě teď se mi zvedá žaludek při vzpomínce na pád ze schodů. I když... s kým asi skončil? Vrátila jsem se zpátky. Díkybohu, že jsem ten tác už dala na stůl. Údivem jsem otevřela pusu. Musím špatně vidět. Přece by do postele nevlezl s Joanou číslo dvě! Vážně musím zjistit jak se ta holka jmenuje. Donutila jsem se zavřít ústa a otočit se k odchodu. Murtaghův styl se očividně změnil. Dřív by si o Joanu neopřel ani koště, ale s její kámoškou, které je Joaně víc něž podobná, si to rozdává! Stále fascinovaná jsem se vrátila do kuchyně. Doufám, že ta holka je aspoň z poloviny takový psychopat jako Joana. Už se těším, až se budu Murtaghovi smát.
K Eragonovi jsem musela chvátat. Trochu nestíhám. Do pokoje jsem vběhla jako uragán, připravena se obhajovat. Jenomže tu bylo ticho. Žádný rádoby vtipný poznámky? Možná jen neví, že mu dneska jídlo přinesu zase já. Sakra! Já jsem zapomněla na ty košile! Měla jsem mu je donést. Toto zase začíná. Prvně jsme si myslela, že už je pryč, ale ležel rozvalený na posteli a měl hlubokou noc. Teď mě tak napadá - neměla jsem Murtagha vzbudit? Co když někde má být? Obvykle všichni vstávají brzo. Eragon taky spí. Buďto zaspali oba, nebo opravdu nemají nic na práci. Mám ho vzbudit a zeptat se? Stála jsem tam snad pět minut než jsem se rozhoupala. Za zkoušku nic nedám. Přešla jsem k němu a jemně s ním zatřásla. Nic.
"Eragone."
"Eragone!" řekla jsem už hlasitě. Pořád nic. Žije vůbec? Jo, dýchá.
"Eragone," trhla jsem mu s peřinou, na který ležel. Vzpomněla jsem si na včerejší rozhovor s Katrinou. Měl na sobě jenom kalhoty. Poprvé jsem si ho pořádně prohlédla. Dobrá. Je hezký! Počkat. Původně jsem se ho snažila vzbudit. Znovu jsem zatahala za peřinu. Tentokrát silou. Jenomže v ten samý moment se přetočil, čímž se peřina uvolnila a já spadla na zadek. Cestou na zem jsem ještě stihla
vrazit do nočního stolku, z kterého spadl svícen. Tohle Eragona už probudilo. Ostražitě se posadil a byl připraven zaútočit.
"To jsem já," protočila jsem oči.
"Co to děláš?"
"Nechávám se probodnout svícnem!" Zvedla jsem se ze země a svícen vrátila na stolek. Asi jsem si narazila kostrč.
"Co?" zeptal se zmateně.
"Nic. Budila jsem tě, protože jsem nevěděla, jestli jsi nezaspal."
"Nezaspal. Dneska máme s Murtaghem volno. To je snad poprvé."
"Aha, tak spi dál."
"Když už jsi tady, můžeme se společně nasnídat," navrhl.
"Nemám čas. Jdu ti ještě pro košile a pak musím do kuchyně."
"Kašli na košile." "Nemůžu. Nebudu pak celý týden poslouchat, jak jsem k ničemu."
Nakonec jsem musela jít prvně do kuchyně. Gertruda potřebovala s něčím pomoct. Chvíli jsme tam zůstaly samy. Paní vedoucí byla naštvaná a brzy jsem se dozvěděla, proč. Jedna ze služebných ještě nedorazila do práce. Bydlí tady na hradě, tam, kde jsem dřív byla i já, ale nikde ji nemůžou najít. Dala jsem si dvě a dvě dohromady a došlo mi, že hledají Murtaghovu společnici. Mezi nadávkami jsem postřehla její jméno. Honorie. Neřekla jsem, kde by ji našla. Jednak nejsem práskač, i když tuhle nánu by mi nevadilo prásknout, a jednak by služka neměla zkoumat, kdo spí "pánovi" v posteli.
V poledne mě jsem se chystala odnést jídlo, ale Gertruda mě zastavila. Čekala jsem další přednášku o tom, že se nemám vybavovat s jezdci a co místo toho dělat, ale překvapila mě. Teď se podržte. Dala mi na odpoledne volno! No, na celý odpoledne ne, ale na většinu. Stačí jenom když dodělám pár drobností. S mým nadšením to šlo samo. Během hodiny jsem stihla všechno dodělat. Už jenom skočím do prádelny pro Eragonovy košile.
S úsměvem na tváři jsem Eragonovi nesla slíbené košile. Byla jsem kousek od jeho pokoje, když do mě vrazil. Byl uřícený a vypadal na infarkt.
"Co je? Neříkal jsi, že ty košile tak spěchají," zamračila jsem se. Eragon měl na sobě jenom kalhoty a výraz šílence.
"Ne. Katrina. Tam!" vydoloval ze sebe.
"Neumím číst myšlenky! Zformuluj to do věty jako normální člověk!" Místo toho mě chytil za ruku a táhnul pryč. "Zpomal, jinak za chvíli budu vytírat podlahu," upozorním na jeho elfskou rychlost. Bože, je nějaký rozhozený.
"Musíme si pospíšit. Katrina tě volá." No konečně. To nemohl říct rovnou?
"Co tak spěchá, prosím tě? Vypadáš, jako kdybys viděl ducha."
"Katrina rodí. Mám tě přivést!"
"COŽE?" vykřikla jsem zděšeně. Na jednu stranu mě zarazil fakt, že rodí, a na druhou to, že tam mám být! Proboha, proč? Co já vím o porodu?
"Nemá rodit!" dostala jsem ze sebe udýchaně. Pokud mě paměť neklame, má ještě nejmíň měsíc čas.
"Já vím."
"Co se děje?"
"Katrina začala mít bolesti a praskla jí voda a... já nevím, jak to vy ženský poznáte! Měl jsem pro tebe skočit."
"A neměl bys spíš skočit pro porodní bábu?!"
"Ne. Řekla, že mám skočit pro tebe." "Nečekáte, že ji odrodím, že ne?" ujistila jsem se. Nadějně jsem se podívala na Eragona a čekala až mě ujistí, že bude všechno v pořádku a já mám Katrinu jen držet za ruku a uklidňovat ji.
"Co? Ne. Pro porodní bábu šel Murtagh." Po těchto slovech, která mě měla nejspíš utěšit, se mi zděšením zastavilo srdce. Murtagh? Než ji sežene, Katrina porodí! Konečně jsem byli přede dveřmi. Slyšela jsem Katrinu, jak zakřičela. Začínala se mě zmocňovat panika. Nevím, co mám dělat!
"Kam jdeš ?!" zakřičela jsem na Eragona, který, jakmile slyšel Katrinu, vzal nohy na ramena.
"Pro Rorana!" Áh! Bez dalšího přemýšlení jsem vzala za kliku a vrazila do Murtagha. Štěstím jsem se málem rozbrečela.
"Řekni mi, že jsi ji sehnal!" zakňučela jsem.
"Už je tam."
"Kam jdeš?" zeptala jsem se zmateně, když se procpal na chodbu.
"Najít Rorana."
"Už ho hledá Eragon!" zařvala jsem na něho. Nepochybuju o tom, že to slyšel. Stejně ten prevít zahnout za roh! "Srabe!" Dobře. Jenom v klidu. Porodní bába už tam je.
Nikdy v životě nebudu rodit. K tomuto závěru mi stačil jediný pohled. Katrina ležela na posteli, která byla od krve. Ten pohled na Katrinu ležící v krvi nikdy v životě nezapomenu, a to nemluvím o zvukových efektech. Ten křik by šel slyšet i přes Gertrudino chrápání. Okamžitě jsem k ní přiběhla a chytla ji za ruku. Nevím, co jiného bych měla dělat. Chtěla jsem se zeptat, jestli je v pořádku, ale vzhledem k situaci mi to přišlo nepatřičný. Stejně tak otázka: Ty už rodíš?
"To bude v pořádku," řekla jsem místo toho.
"Já se hrozně bojím!" zavzlykala.
"Já vím. Ale určitě to bude dobrý. Jenom se ten drobeček rozhodl, že přijde na svět o chvíli dřív," usmála jsem se, nebo jsem se o to spíš snažila. Porodní bába nevypadala zrovna nadšeně. Něco se jí nejspíš nezdálo.
"Budeš tu se mnou? Roran je za městem," řekla se zatnutými zuby a v pevném sevření mi drtila ruku.
"Eragon s Murtaghem ho šli hledat. Za chvíli tu bude taky."
"Nevím, co se děje. Bolí to." Druhou rukou jsem jí hadrem utírala pot z čela. Porodní bába ji říkala, ať zatím netlačí. Říkala i něco dalšího, ale nemohla jsem se soustředit na jednotlivá slova. Byla jsem snad ve větším šoku než Katrina.
Trvalo to už hodinu a Roran stále nikde. Katrina byla vyčerpaná. Střídavě jsem jí dávala napít, utírala pot a utěšovala ji.
"Dítě bylo obráceně. Podařilo se mi ho otočit. Paní, teď musíte zatlačit z plných sil," řekla bába. Po dlouhé době jsem se na ni podívala. A ztuhla mi krev v žilách. Něco nebylo v pořádku. Nechtěla jsem Katrinu děsit, tak jsem se na ni jen povzbudivě podívala. Za chvíli bylo po všem. Katrina se svalila na postel a snažila se popadnout dech. Nadzvedla jsem jí hlavu a dala jí znovu napít. Už mi došlo, proč se porodní bába tvářila jak na pohřbu. Nebyl slyšet žádný křik. Mrtvolné ticho, které tu zavládlo, značilo jen jedno. Nikdo se neměl k tomu, aby to řekl nahlas.
"Tak co? Kluk nebo holka?" V očích mě zaštípaly slzy. Snažila jsem se ze sebe něco dostat, ale nešlo to.
"Proč nic neříkáš?" Nemusela jsem jí říkat, proč. Jakmile si všimla mých slzy, pochopila.
"Ne," zakroutila hlavou.
"NE!" Pevně jsem ji objala a nechala ji, ať všechen ten vztek a smutek ze sebe dostane. Nemělo cenu teď něco říkat. Neposlouchala by. Porodní bába mezitím odstřihla pupeční šňůru a miminko zabalila. Potom se začala starat o Katrinu.
Ležela jsem vedle Katriny. Bylo mi jí hrozně líto a toho miminka samozřejmě taky. Udělala jsem tu chybu, že jsem se na něj podívala. Bylo to hrozný! Katrina chtěla své miminko vidět, ale přesvědčila jsem ji, ať to nedělá. Jenom by to všechno zhoršilo. Konečně jsem na chodbě uslyšela kroky a hlasy. Roran. To to trvalo! Vymanila jsemse z Katrinina sevření a šla otevřít Roranovi. Měli by být chvíli sami a Katrina si navíc potřebuje odpočinout. Ztratila hodně krve, ale prý bude v pořádku. Roran to už nejspíš věděl. Musel potkat porodní bábu. Beze slova jsem ho pustila dovnitř a zavřela za ním dveře. Musím si dát horkou koupel.
Eragon s Murtaghem čekali na chodbě. Jakmile mě uviděli, úsměv je přešel. Jenom jsem zakroutila hlavou a automaticky se rozešla do kuchyně. Eragon na mě něco volal, ale nevnímala jsem ho. Což mi připomíná, že bude potřebovat nové košile.
"Počkej," dohonil mě Eragon. Donutila jsem se na něj otočit. Eragon mi byl v patách a Murtagh radši vyklidil pole.
"Co je?" fňukla jsem.
"Kam jdeš?"
"Do kuchyně. Vezmu si věci a půjdu se do hostince umýt."
"Takhle?" poukázal na šaty od krve. "Umyješ se u mě. Já ti mezitím skočím pro věci," rozhodl. Nebránila jsem se. Eragon má krásnou koupelnu. A ta vana! Akorát bude dlouho trvat než si tam nanosím teplou vodu. Alespoň budu chvíli myslet na něco jiného.
S blaženým úsměvem jsem se rozvalila v teplé vodě. Musím se na chvíli odreagovat. Když jsem se trochu vzpamatovala, začala jsem zkoumat, co tady Eragon má. Měl tu v lahvičce nějakou vůni do koupele. A těch mýdel! Začala jsem všechny očuchávat. Nakonec jsem si vybrala růžové, které podle mě vonělo nejlíp - a navíc bylo vidět, že ho nepoužívá. Ponořila jsem se až po bradu do vody. Nemám ráda hrady. Je tu hrozná zima.
Za hodinu jsem byla nucena vylézt ven. Jednak jsem se začala rozpouštět, a jednak mi už Eragon třikrát klepal na dveře, jestli jsem se neutopila. Obmotala jsem kolem sebe osušku a vykoukla ven. Eragon ležel rozvalený na posteli a měl zavřené oči.
"Spíš?" zeptala jsem se.
"Ne."
"Kde mám to oblečení?" Ledabyle ukázal ke stolu.
"Už jsem začínal uvažovat o tom, že tě z té vany budu muset vytáhnout," zamručel se zavřený oči.
"A já jsem si zase myslela, že to oblečení pomocí kouzel vyčistíš," protočila jsem oči.
"Promiň, zapomněl jsem," hbitě vyskočil na nohy a už stál u mě. Nechápu, proč nám jezdci dávají věci na vyprání, když si můžou "vyprat" sami.
"Dík."
"Potkal jsem Rorana," řekl zamyšleně a odmítal pustit moje oblečení.
"Co Katrina? Jak je jí?"
"Mám ti vyřídit, že máš zůstat na hradě. Hned zítra ti zařídí vlastní pokoj," přešel moji otázku.
"Proč?" nechápala jsem.
"Abys mohla být s Katrinou..."
"Aha," to je logický. Katrina si bude chtít s někým povídat. "Tak já skočím do hostince a ohlásím, že tam dneska budu naposled."
"Ehm, napadlo mě, že..." znervózněl. To bude zase moudro. "…že, bys tady mohla zůstat už dneska, pro jistotu." Pro změnu jsem znervózněla já. Jako u něj? Očekává od toho něco? Ne. Není to takový hovado. Nedokážu si představit, že by po dnešku měl chuť vymýšlet nějaký... sbližovací akce. Na druhou stranu mě jeho nabídka potěšila. Nechci být sama.
"V první řadě se obleču. Je mi zima. Pak to probereme," vytrhla jsem mu konečně oblečení z ruky a šla se převléct. Byla jsem z Eragona zmatená. Možná Katrina měla pravdu. Líbím se mu a... dává to najevo pěkně blbě. Koneckonců je to Eragon! On je extrémista. Buďto to holce dává najevo až moc, je k ní skoro přilepený anebo si drží takový odstup, že to málokomu dojde. Nebo si to nalhávám. Uh, dneska nemám náladu ani energii něco takovýho řešit. Pořád před sebou vidím Katrinu a to malý. Což bude asi nakonec jeden z důvodů, proč tu zůstanu. Nedokážu si představit, že bych se teď zavřela sama v pokoji a civěla do stropu. Navíc se mi nikam nechce. Je tady krásně teplo. V hostinci takový teplo není. Nesmím zapomenout na Katrinu. Třeba si bude chtít s někým popovídat o nějaký blbosti, aby přestala myslet na to, co se dneska stalo.
"Zůstala bych tady, kdyby ti to nevadilo. Akorát si musím zajít pro zbytek věcí do hostince a říct, že už tam nebudu," řekla jsem rozpačitě.
"Já to zařídím."
"Dík. Za to ti ráno donesu snídani," ušklíbla jsem se.
Byla to super kapča, jen škoda, že tak krátká...