3. ledna 2014 v 20:01 | Aranel van de´Corvin
|
Děkuji za komentáře. Limit je opět stejný :) Doufám, že se bude líbit
P.S.: Snažila jsem se najít někoho, kdo aspoň trochu připomíná Eragona (podle mých představ) ale nemůžu nikoho najít. Našla jsem pár kandidátů, ale pokaždý dotyčnému muži něco chybělo (buď byl moc roztomilý, nebo naopak starý nebo to prostě k němu nesedělo). Docela by mi k němu seděl tenhle kluk, ale pořád tomu něco chybí....

Mám takové neblahé tušení, že mě čeká další hádka. Musím si k Eragonovi pro věci. Rozhodla jsem se, že složím své tělo zase do kuchyně vedle Gertrudy. Roran mi slíbil, že zítra dopoledne už budu mít přichystaný pokoj. Sice je hrad obrovský a má spousty pokojů, ale nechtějte je vidět. Obydleli jen část hradu, a místnosti, které nepotřebovali, jsou v hrozném stavu. Nabídla bych se, že si ho uklidím sama, ale když jsem dopoledne do jednoho nakoukla, všechna aktivita mě přešla. Jednu noc u Gertrudy přežiju. Dneska tu bylo docela rušno. Zpráva o návratu Aryi se roznesla rychle a v kuchyni se už připravovali vegetariánské speciality, aby se naše vznešenost mohla najíst. Původně jsem měla taky připravovat jídlo, ale když Gertruda viděla, jak nemilosrdně krájím petržel, vyhnala mě pryč.
Zastavila jsem se přede dveřmi a slušně zaklepala. Nikdo mi neotvíral. Třeba se koupe. Vzala jsem za kliku a nic. Zamčeno. Odkdy se zamyká? Vztekle jsem praštila do dveří. Super. Mám tam všechny věci. Vím, že svého rozhodnutí budu litovat, ale nezbude mi nic jinýho než skočit za Murtaghem a zeptat se, jestli neví, kde je jeho bratr. Přinejhorším může použít kouzla k odemknutí dveří - je to elegantnější než je otevřít pomocí sekery. Ach-můj-bože. Špatně vidím. Určitě špatně vidím. Musím. Osoba naproti mě zřejmě přemýšlela o tom samým. Bez váhání jsem zašla do další chodby a donutila se k běhu. Přiblížit se k ní na pět metrů neručím za sebe. Jak si tam kráčela! Husa! Pěkně vykulila oči, když mě viděla. Nejspíš jí o mně neřekli. Seběhla jsem až do sklepení, kde byly žaláře. Tady mě určitě hledat nebude. Vypadá to tady pořád stejně, akorát je tu víc uklizeno. Roran očividně není barbar a ani zloděje a vrahy nenechá sedět ve vlastních výkalech. Poprvé jsem na opačné straně mříží.
"Co tady chcete?" Nadskočila jsem dva metry vysoko. Byla jsem tak zaujatá Aryou a změnou v hygieně, že jsem si nevšimla strážných, kteří na mě překvapeně hleděli.
"Ehm, nevadilo by, kdybych se tady na chvíli schovala?" usmála jsem se nevinně. Za půl hodiny je večeře. Arya bude určitě tam, takže budu moct nenápadně zalézt do kuchyně. Prý "vyhýbat se a je to". Pohoda. Elfská pipina tu kazí vzduch ani ne hodinu a už jsem na ní narazila.
"Vadilo. Sem je vstup zakázaný."
"Ale ta tvá holka sem může," uchechtl se druhý strážný.
"Buď zticha," zavrčel na svého kolegu.
"Třeba ti taky dá, když na ni budeš hodný. Nebo mě," znovu se zasmál ten vzadu a konečně vylezl ze stínu. Většího slizouna jsem ještě nikdy neviděla a nejmladší zrovna taky nebyl. Vlastně se divím, že tady ještě pracuje.
"Nedá," ujistila jsem je oba.
"Honorie, to jsi ty?" ozvalo se vzadu za mřížemi. Byl to dívčí hlas a nějak povědomý. Zmrzla jsem na místě.
"Vypadni odsud," sykl strážný vedle mě. Otočila jsem se k odchodu, když vtom znovu zavolal onen hlas. Hbitě jsem se otočila zpátky a proběhla kolem strážných. Ten starý dědek se ani nestihnul zvednout a už jsem stála u zadních mříží. Koukla jsem se do cely a nemohla uvěřit vlastním očím. Vtom mě chytil ten druhý strážný a začal mě tahat pryč.
"Pusťte mě, chci se tam jenom podívat!"
"Už jsi toho viděla dost! Jestli okamžitě nevypadneš, tak tě tam zavřu s ní!" Jen to ne. Ještě s vykulenýma očima jsem vyběhla pryč. Nikdy mě nenapadlo se zeptat, co se vlastně stalo s Joanou. Jedno vím ale jistě. Určitě bych nečekala, že je zavřená tady dole. Tak od ní má Honorie všechny ty pomluvy. Nepotkaly se dřív! Honorie s ní mluví tady! Chodila jsem dokolečka a vydýchávala ten šok. No co, tak je tady. Zavřená na tři západy, takže se nemusím nijak stresovat. Snad.
"Ellie!" uslyšela jsem za sebou Eragonův hlas. Nevím, za co ho mám seřvat dřív, jestli za jeho blbou poznámku nebo za to, že je Joana zavřená ve vězení a já o tom nic nevím!
"Co je?" řekla jsem značně naštvaně a podívala se na něj jedním ze svých zabijáckých pohledů. Dneska už víc novinek nesnesu. Ignoroval můj optimistický výraz a pokračoval, jakoby se nic nestalo.
"Prý jsi šla od mého pokoje. Potřebovala jsi něco?" Eragon mě občas dokáže tak vytočit! Aspoň omluvit se mohl. Nebo dát nějak najevo, že se naše poslední konverzace odehrála, ale ne. Budeme dělat, že se nic nestalo.
"Jo, šla jsem si pro věci," řekla jsem skrz zuby.
"Proč?" On se mi snad zdá! Jak někdo tak chytrý může být tak hloupý?! Nějaký věci mu vůbec nedocházejí.
"Jestli jsi mě touhle otázkou chtěl vytočit, blahopřeju. Máš už odemčený pokoj? Vezmu si věci a vypadnu," zavrčela jsem.
"Počkej, myslel jsem, že do zítřka zůstaneš u mě," chytnul mě za loket, když jsem měla v plánu odejít.
"Dej ty pracky pryč, nebo ti je zpřelámu! A vůbec, jak víš, že jsem byla u tvýho pokoje?" napadlo mě se zeptat na docela podstatnou otázku. Nebyly tam stráže.
"Arya tě viděla. Prý jste se potkaly," pustil mě.
"Koza jedna užvaněná," zamumlala jsem si pro sebe.
"Co?"
"Nic. Tak jdeme? Nemám na to celý den." Vlastně mám, ale znám lepší způsoby jak strávit večer.
"Vidíš, s Aryou jste se viděly a nic se nestalo," pokračoval v konverzaci cestou k jeho pokoji.
"Nestalo, a víš proč?" zastavila jsem se a čekala až odemkne. Nedala jsem mu příležitost odpovědět. "Protože jsem vzala nohy na ramena dřív, než bych jí utrhla hlavu. A víš, kam jsem utekla?" začínala jsem přidávat na hlase. To už jsme byli v jeho pokoji. "Do sklepení. A víš, na koho jsem narazila v žaláři?!" Teď už jsem byla vytočená. V koutku duše jsem si pořád nadějně myslela, že o ní nevěděl, ale jakmile jsem řekla slovo žalář a nasadila svůj vražedný výraz, všechno mu došlo.
"Oj," bylo jediné, co na to řekl. Za to jeho "oj" jsem po něm hodila polštář a následně svícen. Prvně zabiju jeho a pak Murtagha, protože nevěřím tomu, že by o tom nevěděl. Oni ví, že se tady o mě šíří hnusný pomluvy, který vypouští ta husa ze žaláře a nenapadne je, mi říct, kdo za tím stojí. Už dávno jsem ji mohla umlčet. Od zítřka jí budu nosit snídani. Však já si to zařídím. Honorie se k ní znovu dostane jen přes moji mrtvolu.
"Já ti dám oj! Co sis myslel? Víš, co si kvůli ní musím denně vyslechnout?!"
"Třeba si za to můžeš zčásti sama," pokrčil ledabyle rameny. Jedním skokem jsem přeskočila postel a chtěla mu jednu vrazit, ale chytl mě za zápěstí. Vztekle jsem sebou škubala ve snaze se mu vykroutit. Jenomže měl hroznou sílu! Naštvaně jsem se na něj podívala a trochu se zachvěla. Kdy tak vyrostl? Měla jsem v plánu mu dát hlavou do nosu, ale byla jsem moc malá. Byla jsem mu po ramena.
"Uklidni se, nechci ti ublížit."
"Jediný, kdo tady přijde k úrazu, jsi ty! Proč to říkáš, když to není pravda? Nebo si vážně myslíš, že tajně chodím za tvým bratrem?!" zmítala jsem se dál.
"Nemyslím si, že s ním spíš, ale že k němu něco cítíš."
"Co? Zbláznil ses?! Jediný, co cítím v jeho přítomnosti, je vztek, protože se chová jako idiot! Ale neboj, začínáš se dostávat do vedení!"
"Já se chovám jako idiot?!" Konečně se mi podařilo dostat se z jeho sevření. Bolestně jsem si promnula zápěstí. Chtěla jsem mu aspoň jednu vrazit, ale ukázalo se, že jediný důvod, proč jsem momentálně volná, je ten, že mě chtěl lépe chytit. Potupa.
"Jo!" řekla jsem vztekle. Začaly se mi drát do očí slzy. Perfektní. Tuhle svoji vlastnost nesnáším! Tak moc jsem nad ním chtěla tuhle nesmyslnou "bitku" vyhrát, až to bylo směšný. Já mu mám dát za vyučenou, a místo toho mě drží jak malou holku a připadá mi, že se u toho docela baví. "Protože přede mnou pořád něco tajíš! To byl ale proslov, že ti mám věřit! Vždyť ty mi nic neřekneš! Jenom mě urážíš!"
"Nechtěl jsem tě urážet! A mně věřit můžeš."
"Nemůžu," řekla jsem potichu a prudce se mu vytrhla. Možná mě jenom nechal, nevím. Začala jsem si sbírat svoje věci.
"Kam jdeš?"
"Do kuchyně. Do zítřka budu tam," ani jsem se na něj nepodívala. "Ahoj," vzala jsem za kliku a chtěla vypadnout dřív, než doopravdy začnu brečet. Leknutím jsem nadskočila. Eragon ke mně elfskou rychlostí přiběhl a dveře prudce zabouchl. Odvážila jsem se na něj podívat. Takhle naštvanýho jsem ho ještě neviděla.
"Už mám dost toho, jak musíš mít poslední slovo a vždycky utéct! Máš něco na srdci, tak mi to řekni a neschovávej se pořád někde," začal křičet. Automaticky jsem začala couvat, dokud jsem nenarazila do stěny. Beru zpět všechno, co jsem o něm řekla. Už to není mladý kuře. Přiznávám, že z něho jde respekt. Na bitevním poli bych proti němu nechtěla stát a už vůbec ne, kdyby měl za zády Safiru. Začala se mi klepat kolena. Snažila jsem se to zastavit, ale nešlo to. Eragon se nade mnou hrůzostrašně tyčil a já jsem si automaticky vzpomněla na TO, co se mi stalo. Taky už byl večer a stmívalo se. Přišli k nám domů a po tom všem, co udělali - co jim udělali - si mě jeden z nich všimnul. Byl vysoký a jeho výraz nepřipouštěl žádné protesty. Přirazil mě ke stěně a... Začaly se mi třepat ruce a polil mě pot. U všech bohů, uklidni se! Je to jenom vzpomínka.
"Ellie? Co se děje?" Už jsem neměla odvahu se na něj podívat. Viděl něco, co nikdo už nikdy vidět neměl. Můj strach. Snažila jsem se něco říct, ale vyschlo mi v krku. Za boha jsem si nemohla vzpomenout, o čem jsme se předtím bavili. "Ellie?" z jeho hlasu jsem zaslechla obavy. Kéž bych se teď mohla na místě propadnout. Musím vypadat jako blázen!
"N-no?" vydechla jsem nakonec. Zničehonic jsem něco ucítila na své hlavě. Splašeně jsem ucukla a konečně se na něj podívala. Eragon mě chtěl asi jenom pohladit. Uh, myslela jsem si... Nevím, co jsem si myslela. Eragon z toho byl úplně vykolejený. Bohužel, já víc a nepodařilo se mi to zamaskovat. Vůbec jsem nemohla ovládnout své tělo. Vím, že stojím před Eragonem a nic mi nehrozí. Jenomže nohy jakoby ani nebyly moje a nebezpečně se mi svíral žaludek. Jestli se tady pozvracím, tak to moje ego už vážně neunese. Jsem hrdý člověk. Nechci, aby někdo viděl moji slabost.
"Ty se bojíš?" zeptal se po chvíli ticha.
"Ne," zašeptala jsem a nahodila něco, co se podobalo úsměvu. Někdo zaklepal na dveře. Nadskočila jsem podruhý. Bože, co blbnu? Nádech a výdech! Za chvíli to bude zase v pohodě a jakmile si vzpomenu, proč jsem na Eragona naštvaná, tak to pěkně slízne.
"Dále," řekl trochu víc nahlas, aby ho ten za dveřmi slyšel. Cítila jsem, jak mi po tvářích tečou slzy. Urychleně jsem si začala utírat obličej. Párkrát jsem zamrkala. Dobrý.
"Kde jsi? S Roranem a Aryou na tebe čekáme," vpadl dovnitř Murtagh. Byla jsem tak mimo, že jsem se ani při myšlence na Aryu nerozčílila. "Co tady děláte?" zarazil se, když si mě všimnul. Zamračeně mě sledoval. Musel si všimnout, že se něco stalo. Sice jsem už na tváři měla zase ten svůj lhostejný výraz, ale musely mě prozradit uplakané oči.
"Nic, co bychom měli dělat? Šla jsem si jenom pro věci," řekla jsem rozechvěle.
"Můžu s tebou mluvit?" otočil se Murtagh na Eragona. Eragonovi se očividně nechtělo pryč. Zato já jsem v duchu štěstím skákala dva metry vysoko. Občas se Murtagh hodí.
"Nepočká to chvíli?"
"To nevadí. Stejně už jsem unavená. Ať Roran pozdravuje Katrinu," řekla jsem do země a z podlahy vzala svoje věci.
"Hned jdu. Počkej chvíli venku," kývl na něj Eragon.
"Dobře, ale pospěš si. Arya má dneska šílenou náladu."
"Počkej tady na mě," otočil se ke mně, když se za Murtaghem zavřely dveře.
"Jsem unavená . Chci si jít lehnout. Tuhle debatu můžeme dokončit jindy." Byla jsem vyřízená. Alespoň jsem už zase začala cítit nohy.
"Lehnout si můžeš tady. Vyřídím to a za chvíli jsem zpátky."
"Nemyslím si, že je to dobrý nápad," znovu jsem protestovala. Chci být chvíli sama.
"Prosím, nic víc po tobě nechci. Jenom tady na mě počkej. Můžeš se jít zatím vykoupat, nebo si jít lehnout."
"Eragone, já-"
"Nejpozději za hodinu jsem tady," umlčel mě. "A jestli máš v plánu utéct, tak si tě stejně najdu." Ani zaprotestovat jsem nestihla. Právě jsem ztratila veškerou svoji autoritu.
Využila jsem možnosti a šla se vykoupat. Celou dobu jsem na sebe nadávala. Styděla jsem se za své chování. Teď vypadám jako slaboch. Nevím, co mě to popadlo. Poslední tři roky jsem si na to skoro nevzpomněla. No, nevzpomněla. Samozřejmě, že jsem si vzpomněla, ale už jsem nebyla tak vyklepaná. Dokonce jsem spala i s mužem! Takhle lekává jsem byla první rok po té noci. Potom jsem se uklidnila. Proč? Proč zrovna teď? Možná to bylo tím, že jsem byla rozrušená a pak, když jsem byla přitisknutá ke stěně a byl nade mnou... Prostě jsem znovu byla třináctiletá holka a nade mnou nestál Eragon, ale onen voják, který byl cítit po alkoholu. Znovu jsem se rozklepala. Zhluboka jsem se nadechla. Jednou jsem si řekla, že se nenechám minulostí ovlivnit a taky nenechám! Tohle byl jenom takový malý výpadek. Stane se. Jenomže jak to teď vysvětlím Eragonovi?
V horké vaně jsem se trochu uklidnila. Jsem prostě magor. Tohle vysvětlení musí Eragonovi stačit. V osušce jsem přešla do ložnice, kde jsem si oblékla noční košilku. Mohla jsem jít spát do kuchyně, ale jsem ještě trochu mimo a kdyby Gertruda v noci zachrápala, asi bych dostala infarkt a do hostince se mi nechtělo. Byla jsem vrátit osušku do koupelny a když jsem se vracela zpátky, uslyšela jsem skřípání dveří. Vážně si pospíšil. Nebyl pryč ani tři čtvrtě hodiny. Zrovna dneska musí chvátat.
"Počkalas," promluvil jako první.
"Hm," nechtělo se mi to rozmazávat.
"Jestli se mě bojíš, nemusíš tu se mnou zůstávat přes noc," udělal opatrně krok ke mně. Asi mě nechtěl vystrašit. Trochu mě to rozčílilo. Nemusí se ke mně chovat, jako bych byla z porcelánu.
"Nebojím se tě," řekla jsem popravdě.
"Opravdu? Protože před hodinou, když jsem se k tobě přiblížil, jsi hrozně zbledla a začala plakat. Vypadalo to, že každou chvíli omdlíš..."
"Eragone, já se tě doopravdy nebojím. Jenom jsem se zamyslela a... prostě to nebudeme řešit, jo?"
"Tohle je zrovna jedna z věcí, co by se vyřešit měly," odporoval mi. "Promiň, neměl jsem na tebe křičet."
"To s tebou vážně nijak nesouvisí. A neřval jsi na mě poprvý," připomněla jsem mu.
"Já vím, ale dneska jsem se trochu rozjel."
"Eagone, vážně, necháme toho," zkusila jsem znovu toto téma utnout.
"Ellie, já nejsem hlupák," udělal dva kroky a stoupl si těsně ke mně. Cítila jsem z něho, že si pořád udržuje jakýsi odstup. "Ty víš, že bych ti nikdy nic neudělal." Samozřejmě, že to není hlupák. Navíc asi mluvil s Murtaghem. Murtagh měl už dřív podezření, že mě někdo... Zneužil. Nebo to věděl?
"Víš to? Víš, že bych ti neublížil?" zeptal se mě znovu, když jsem neodpovídala.
"Já vím." Koukala jsem všude možně jen ne na něho. Prosím, víc už to rozebírat nechci. Je to divný, bavit se o tom s mužem. Periferním viděním jsem si všimla, že ke mně natáhl ruku. Čekala jsem, co udělá. Dotknul se mého lokte a ukazováčkem jel až k mému zápěstí.
"Nevěděl jsem, že jsem tě stiskl tak pevně," zamumlal. Já zase nevěděla o čem mluví. Podívala jsem se na svoje zápěstí. Aha. Už se mi tam začíná rýsovat monokl v podobě jeho prstů.
"Já taky ne. To nevadí," mávla jsem nad tím rukou.
"Vadí. Občas zapomínám, jakou mám sílu. Měla jsi říct, že tě to tak bolí," řekl zamračeně.
"Neřeš to! A přestaň být tak... Opatrný! Nemůžeš se chovat zase jako předtím?"
"Chovám se vhodně k situaci."
"Žádná situace není. A jestli si myslíš, že se vykroutíš z toho, že jsi mi zatajil Joanin pobyt ve vězení, tak to sni dál. A ještě jsem ti neodpustila ty tvoje narážky o mně a Murtaghovi!" Přistoupila jsem k plánu B. Hlavně změnit téma.
"Myslel jsem, že se o tom už dneska nechceš bavit," promnul si oči.
"Nechci, ale taky se nechci bavit o tom, co se stalo!"
"Dobře. Vzdávám se. Jdu se vykoupat a pak za tebou přijdu."
Zachumlala jsem se pod teplou péřovou peřinu, která vážila snad tunu, ale bylo pod ní teplo. Jenom si nejsem jistá, jestli budu schopná jí ze sebe zvednout. Měla jsem na sobě jenom noční košilku, která mi sahala do půlky stehen - tento fakt jsem si uvědomila, až když jsem šla do postele. Eragon vzal koupání hopem. Během pěti minut stál u skříně jenom v osušce. Stál ke mně zády. Zkoumala jsem jeho tělo. Měl široká záda a na rukou se mu rýsovaly svaly. Ze skříně něco vytáhl a vrátil se zpátky do koupelny. Když vešel do pokoje podruhý, měl na sobě jenom spodní prádlo. Zhasnul svíčky a lehnul si ke mně. Jenomže já jsem nemohla usnout. Převalovala jsem se ze strany na stranu. Eragon ležel nehybně vedle mě a v klidu oddechoval. Jak to dělá? Jakmile položí hlavu na polštář, spí. Posadila jsem se a promnula jsem si krk. Ráno budu vypadat příšerně.
"Proč nespíš?" ozvalo se vedle mě. Překvapeně jsem se na něj podívala. Viděla jsem jenom obrys těla.
"Nemůžu usnout." Taky se posadil.
"Mám jít pryč?" Protočila jsem oči. V hlavě mu pravděpodobně utkvěla myšlenka, že se ho bojím.
"Proč bys chodil pryč? Jen nemůžu usnout. Včera jsem tady taky spala. Pamatuješ?" připomněla jsem mu.
"Dobře. V tom případě tě uspím." Zaváhala jsem. Jak uspí? Trefí mě kamenem do hlavy? Sednul si vedle mně a začal mě jemně tlačit dolů. Po celém těle mi naskákala husí kůže, když se mě dotknul. Poslušně jsem si lehnula. Ležela jsem mu na levé ruce. Přitisknul si mě víc k sobě. Pochopila jsem, co po mně chce. Trochu jsem se nadzvedla a položila mu hlavu na hrudník. Tomuhle říká usnout? Nevím, jestli budu schopna v téhle poloze usnout.
"Vážně jsi v pořádku? Hrozně ti tluče srdce." Dostala jsem sto chutí ho praštit. To ho nenapadlo, že mi srdce zběsile tluče z jinýho důvodu?
"Jsem v pořádku, a jestli se zeptáš ještě jednou, tak tě praštím."
"Jen jsem chtěl, aby ses cítila dobře."
"Cítím se dobře," ujistila jsem ho. Díky bohu, že moji slabou chvilku nevidělo víc lidí. Nedokážu si představit, kdyby se ke mně takhle opatrně chovali všichni. Vážně mi bylo dobře, proto jsem se víc uvolnila a levou rukou mu přejela po vypracovaném břichu, hrudníku a zastavila se až u jeho ramene, kde jsem ji nechala ležet. Cítila jsem jak mu po těle přejel mráz. Začal mě hladit ve vlasech. Možná se občas chová jako idiot, ale uspávat doopravdy umí. Čekala jsem, že hnedka usne, ale vytrvale mě hladil, dokud jsem klidně neoddechovala.
Wau a óóóó
tak to nám to nabralo krásné otáčky :) doufám že brzo bude další kapča a stejně dobrá jako tato 