26. ledna 2014 v 19:53 | Aranel van de´Corvin
|
V pátek jsem měla poslední zkoušku a všechno mám úspěšně hotové :) Kromě tý blbý seminárky, kterou mi zase vrátila! Jsem flegmatik, ale jestli mi to znovu přepošle, až to spravým, tak další kapitolu budu psát ve vězení... Děkuji za komentáře. Kdyby vás nebylo, tak se snad ani k psaní nedokopu :) Příště už budou zase kouzla
Ten mi teda pomohl. Koukala jsem na něj jak na zjevení a čekala na nějaký dovětek, jakýkoliv. Dovětek nikde. Dívali jsme se na sebe a jí nebyla schopna cokoliv říct. V hlavě už jsem to měla zformulovaný. Byla jsem nervózní. Vůbec nevím proč. Za to může ten jeho intenzivní pohled. Dostala jsem nápad. Získám tím víc času a k tomu se ještě trochu zkulturním. Vadí mi, že jsem zpocená a špinavá po celodenní práci.
"Nevadilo by ti chvíli počkat? Dneska jsem měla hrozný den a ráda bych se vykoupala," navrhla jsem. Byl trochu zaskočený, asi předpokládal, že se konečně k vyjádřím k... Němu.
"Dobře," promnul si unaveně oči.
"Ale jestli ti to vadí, tak-"
"Nevadí," skočil mi do řeči.
"Budu opravdu rychlá. Zatím se tady nějak zabav. Třeba si něco přečti," ukázala jsem na knihovničku.
Ve vaně jsem se začala drhnout jako o život. Byla jsem špinavá až za ušima. Umyla jsem si i vlasy. Mezitím jsem se snažila vymyslet, co mu řeknu. Nevěděla jsem, co přesně ode mě momentálně očekává. Jak už jsem říkala. V těchto věcech docela plavu. Navíc musím vzít v úvahu moji včerejší scénu. Pořád jsem nepřekonala to, že mě tak viděl. Vylezla jsem z vany a obmotala kolem sebe osušku. Druhou jsem si zatím vysoušela vlasy, hezky mi voněly. Byla jsem spokojená. Teď už se k němu můžu přiblížit. Zhluboka jsem se nadechla. Stála jsem před dveřmi jenom v noční košilce a nejistě koukala na kliku. Nemůžu tady stát věčně a slíbila jsem, že si pospíším. Potichu jsem vklouzla do pokoje. Eragon seděl v křesle, které stálo u knihovny a něco četl. Obešla jsem postel a stoupla si ke křeslu. Když si všimnul, že stojím u něho, zaklapl knížku. Vzala jsem si ji od něj a uložila ji zpátky na svoje místo.
"Promiň, že jsem ráno utekla," vysoukala jsem ze sebe.
"Nevyznám se v tobě," pozoroval mě zamyšleně.
"Já v tobě taky ne."
"Ve mě? Já se ti poslední dobou snažím dávat najevo, kam bych chtěl aby náš vztah směřoval, ale ty to okázale ignoruješ," řekl se zatnutými zuby. Po včerejšku na mě asi nechtěl zvyšovat hlas.
"Neignoruju," podívala jsem se mu do očí. Včerejšek je tomu důkazem. Kdybych to nechtěla zkusit, netulila bych se k němu. Řekla bych mu, že mi vadí jeho přítomnost v posteli.
"Mě to tak připadá."
"Myslela jsem si, že jsem ti to dala najevo včera v noci," sklopila jsem pohled dolů, aby neviděl jak se červenám.
"Je ti zima?" změnil nečekaně konverzaci a vstal z křesla. Možná si všiml mých rozpaků a chtěl mi dát chvíli čas, abych se uklidnila.
"Trochu," hlesla jsem. Kdybych nebyla vyvedená z míry z posledních událostí nejspíš bych mu odsekla něco ironického.
"Zatím si zalez pod peřinu a já mezitím rozdělám oheň." "Dobře," usmála jsem se. Už mě zábly nohy. Stáhla jsem přikrývku z postele a chytala se do ní skočit. Díkybohu mě napadlo se na ni dřív podívat, než jsem tam zahučela. Vyjekla jsem a peřinu prudce vrátila na svoje místo.
"Co to bylo?" nadzvedl obočí Eragon.
"Doufám, že halucinace," zamumlala jsem. Opatrně jsem nadzvedla peřinu, abych se ujistila, že mě oči neklamou. Neklamaly. Bohužel. Na posteli ležela mrtvá krysa. Na bílém prostěradle byl rudý flek.
"Co tam máš?" zamračil se a jedním krokem stál u mě. "Kdo to sem dal?" zeptal se podrážděně.
"Nevím, asi nějaká služka,fuj," pustila jsem znechuceně peřinu. Otřásla jsem se. Nevím, co bych dělala kdybych si na ni lehla. Nejspíš by mě Eragon musel oživovat, protože tohle by se mnou zaručeně seklo. Jsem lekavý tvor.
"Služka? A tobě to připadá normální? Takhle ti vyhrožovat," rozohnil se.
"Vyhrožovat?" otevřela jsem pusu dokořán. Jako... Že ta mrtvá krysa znamená, že tak taky dopadnu? "To mě doteď nenapadlo," napůl jsem mu vynadala. "Neměl jsi mě náhodou uklidnit?" nadzvedla jsem tázavě obočí.
"Nechtěl jsem tě vyděsit."
"Nejsem vyděšená," řekla jsem dotčeně. "Jenom mě to překvapilo. Nenapadlo mě, uvažovat hned tak... drasticky."
"Promiň. Nevím jaký máte mezi sebou s ostatními služkami vztah. Pravda, přece by nebyly takový zákeřný," mluvil spíš k sobě.
"No, vztahy mezi námi moc vřelý nejsou, což ostatně vidíš, ale zabít se mě rozhodně nechystají... Možná," zamyslela jsem se nakonec. Leda tak Joana, jenomže ta je pod zámkem. Nebo Honorie? Nevypadá jako ďábelská mrcha s vražednými sklony- i když Joana tak taky původně nevypadala.
"Možná?"
"Nic. Zapomeň na to. Jen jsem se zamyslela. Nemohl bys tu krysu odnést prosím? Já to tady zatím prozkoumám. Nerada bych se v posteli válela s dalším škůdcem, ať už živým nebo mrtvým," nahodila jsem svůj štěněčí výraz. Nemám v plánu na to nějak makat.
"Dobře a po cestě se rovnou stavím do kuchyně a vyřídím to s nimi."
"Co? To ne!" zastavila jsem ho v půlce pohybu.
"Jak ne? Tohle si nikdo dovolovat nebude!"
"Já si to vyřeším sama. Udělal bys to jenom horší, kdyby jsi tam šel."
"Já-"
"Prosííím," zakňučela jsem. Hlavně ať nic neříká! Jinak budu procházet očistcem den co den.
"Dobře, ale jestli v tom budou pokračovat, tak je osobně vyprovodím ven z hradu."
"Nenajdeš. Oni byly jenom naštvaný, protože mi to tady musely uklízet." Doufám. "Vrátíš se potom za mnou?"
"Za chvíli jsem zpátky," chytnul krysu za ocásek. Automaticky jsem ustoupila dva kroky do zadu. Jakmile se za ním zavřely dveře, vyhodila jsem peřinu na zem a stejně tak prostěradlo. Prohledala jsem celou postel, ale už jsem nic nenašla, ani pod matrací nic nebylo. Všechno jsem čerstvě povlékla, starý povlečení mám v plánu spálit. Zalezla jsem si pod peřinu. Kde je? Lehla jsem si na břicho a tlumeně zahučela do polštáře. To byl den. Uslyšela jsem skřípání dveří.
"Byl jsi pryč dlouho. Neříkej mi, že jsi šel do kuchyně," donutila jsem se zvednout hlavu.
"Ne, dal jsem si rychlou koupel a převlíkl se." To mi došlo hned jakmile jsem se otočila.
"Ty zas půjdeš?" zeptala jsem se překvapeně.
"Neměl jsem to v plánu, ale ty už ležíš v posteli, takže jsem si vydedukoval, že jdeš spát."
"Byla mi zima. Myslela jsem, že bychom si mohli povídat," sklopila jsem oči. Snad mě tady nenechá samotnou. Potom, co mi vnukl myšlenku, že mi někdo vyhrožuje!
"To jsem měl původně v plánu."
"Teď už nás žádná krysa nevyruší. Zkontrolovala jsem to." Sednul si na postel. Tentokrát bylo na mě, abych udělala první krok. Nádech, výdech. Tohle mi vážně nejde. Jsem v tom horší než Eragon! On to někdy dává najevo až moc a já naopak nikdy. Budeme mezi sebou potřebovat nějakého tlumočníka... Kterým se už bez pochyby stala Katrina. Vsadím se, že za ní Eragon byl taky. Přisunula jsem se k němu. Koukal na stoleček vedle postele. Dobře, řeknu, co mám na srdci. Chtěla jsem využít toho, že si
prohlíží můj pokoj, ale jakmile jsem se nadechla ke slovu, stočil svůj pohled na mě. Na stoleček se dívej!
"Ehm," začala jsem důležitě. Pořád na mě koukal. "První věc, o které jsem chtěla mluvit je můj včerejší výstup. Nic neříkej. Nech mě domluvit," zarazila jsem ho, když se nadechoval k proslovu. "Za prvé, nebojím se tě, i když si uvědomuju, že to v tu chvíli tak vypadat mohlo. Za druhé, jelikož sis to domyslel, tak se o tom už nebudeme zmiňovat, ano? Nechci o tom mluvit, chápeš to?" čekala jsem na kývnutí. Zamračil se. Bože, klidně se mrač, ale kývej u toho hlavou, ať můžu pokračovat dál! Nechci se seknout zrovna na tomhle bodě.
"Chápu, že se o tom nechceš bavit. Já jenom... proč zrovna včera?" Unaveně jsem se svalila do polštářů.
"Řeknu ti to někdy jindy. Dneska mám za sebou hrozný den."
"Jenomže jak mám vědět, že to neudělám znovu? Muselo to být něco, co jsem udělal a nejsem si jistý co. Křičel jsem na tebe už-" Nevydržela jsem to. Vzala jsem polštář a přetáhla ho s ním po hlavě. Vyjeveně se na mě podíval.
"To bylo za co?"
"Protože mě sereš," zazubila jsem se.
"Kvůli tomu, že se ptám na vče-" Znovu jsem ho praštila polštářem.
"Tenhle typ konverzace mi vyhovuje," zamyslela jsem se nahlas. Znovu se chystal promluvit. Preventivně jsem si připravila polštář. No, vytrhl mi ho z ruky.
"Dobře, chápu. Někdy jindy." To byla doba. Kdyby kývnul hnedka na začátku ušetříme spoustu... Peří.
"Jsem ráda, že jsme se pochopili," neubránila jsem se tichému smíchu.
"Tobě to připadá vtipný?"
"Promiň," smála jsem se dál. Ve vlasech mu uvízla dvě pírka. Vypadalo to, že má rohy. Tomu říkají kvalitní polštáře? Smála jsem a u toho zavazovala povlak na polštář. Nemusí to tady vypadat jako v holubníku. Všiml si, že se nesměju našemu rozhovoru ale jemu. Projel si rukou vlasy. A je po srandě.
"To byla jediná věc, o který jsi chtěla mluvit?" zeptal se po chvíli ticha.
"Ne."
"Kdybych tě neznal přísahal bych, že jsi němá," řekl asi po pěti minutách ticha. Začínal být netrpělivý. Chápu ho.
"Nevím, jak to říct," přiznala jsem.
"Co?" Odhodlala jsem se k dalšímu kroku. Poslednímu, z mé strany, ať se taky chvíli potí on. Popolezla jsem k němu a vetřela se mu do náruče. Obličej jsem zabořila do jeho košile, aby neviděl jak se červenám. Ucítila jsem ruku v mých vlasech. Bylo to příjemný. Usmála jsem se a nadzvedla hlavu. Skoro jsme se dotýkali nosy. Věděla jsem, co teď přijde. Eragon se sklonil. Cítila jsem jeho dech na své tváři. Napětím jsem zapomněla dýchat. Přivřela jsem oči a čekala, až překoná poslední vzdálenost. Leknutím jsem nadskočila, když někdo zaklepal, ne přímo zabušil, na dveře.
"Čekáš někoho?"
"Ne. Ať je to kdokoliv, odejde," řekla jsem s nezájmem. Chci, aby mě políbil. Nikdo mi to kazit nebude! Usmáli jsme se na sebe a konečně se políbili. Přejel mi mráz po zádech. Otevřela jsem oči, protože Eragon zničehonic ztuhl.
"Neotáčej se," zašeptal téměř neslyšitelně. Bohužel, jeho výraz mě donutil otočit se. Málem jsem z něho spadla, když jsem viděla tu hrůzu před sebou. Arya na nás civěla s hubou dokořán. Stejně jako já na ni. Eragon mě stiskl ještě pevněji v předtuše, že se neudržím a její výsost bude o hlavu kratší. Tušil dobře.
"Co tady děláš?" zmohla jsem se jako první na slovo. Jakmile jsem si uvědomila, že stále sedím na Eragonovi, vyskočila jsem nohy. V tom mi došla další věc. Ona pravděpodobně viděl můj první polibek s Eragonem! Úplně mi to zkazila!
"Co ty tady děláš?" osopila se na mě. To ještě neviděla nikoho se líbat?
"Co asi?! Mám tady pokoj. Pila jsi, že nemůžeš trefit do svého pokoje?" založila jsem si ruce na hrudi. Ona mi vlítne do pokoje, zkazí tak hezkou chvilku a ještě na mě vyjede?
"Jak si dovoluješ mě takhle urážet?! Samozřejmě, že vím kde je můj pokoj. A kdyby jsi nebyla hloupá, tak by ti došlo, že se neptám na tvoji přítomnost v tomto pokoji, ale na to co tady děláš se Stínovrahem!" Málem jsem se jí zeptala, kdo je Stínovrah, neštěstí mi to v zápětí došlo. Nejsem zvyklá, že mu tak někdo říká. Druhá věc, která mě donutila přemýšlet bylo její obvinění, že jsem hloupá. Hloupá, ne blbá. Tady se někdo umí dobře ovládat. Škoda, že to neumím taky. Udělala jsem pár rázných kroků jejím směrem.
"Hloupá opravdu jsem, protože kdybych nebyla, zamkla bych se! A kdyby jsi TY byla vychovaná, nevtrhla bys do cizího pokoje bez vyzvání!"
"Já jsem vychovaná, ale došlo mi, že mi neotevřeš!"
"Jo, protože dokážu vidět i přes dveře a věděla jsem, že to jsi ty," řekla jsem ironicky.
"Kdo jiný by to asi byl," odsekla povýšeně.
"Ty jedna nafoukaná, malá mr-"
"Nemůžete se přestat hádat?" vložil se do toho Eragon a zarazil tak můj proslov.
"Můžeš nás nechat o samotě?" podívala se na Eragona ta slepice.
"Raději ne." Arya se nafoukla jak balón. Nečekala, že jí bude odporovat.
"Dobře, tak si tady zůstaň!"
"Co jsi vlastně chtěla?" odvedla jsem její pozornost od Eragona. Proč sem vůbec chodila?
"Chtěla jsem s tebou mluvit o tom, co se tehdy stalo. Jenomže mě to nějak přešlo. Vidím, že jsi jenom... společnice, která přeš noc baví muže, s takovými se já nebavím!" řekla znechuceně. Kdyby Eragon včas nepřišel a nestoupl by si přede mě, nejspíš bychom si navzájem vytrhaly vlasy.
"Nejsem žádná společnice ty blbko! Jdi si s tím svým povýšeným ksichtem strašit někam jinam! Nebo za-"
"Aryo, tohle jsi už vážně přehnala. Jdi pryč," řekl ledovým hlasem Eragon.
"Jistě, že půjdu. Nerada jsem vás vyrušila," ušklíbla se. Chtěla jsem po ní skočit, ale Eragon mě zastavil. Arya povýšeně došla před dveře. Podívala se na mě pohrdavým pohledem. Začala otevírat pusu. Nezajímalo mě, co mi chce říct. Došla jsem ke dveřím a prudce ji zabouchla před nosem.
"Doufám, že sis ji pořádně prohlídl, protože jestli ji zítra někde potkám, upravím jí obličej tak, že ji už nepoznáš," zasyčela jsem.
"Zapomeň na ni. Chtěla tě jenom vytočit," snažil se mě uklidnit.
"A povedlo se jí to," zafuněla jsem vztekle.
"Asi bych se už měl vrátit. Je pozdě a ty vypadáš unaveně." Objal mě a dal mi pusu do vlasů. Nechtěla jsem, aby šel. Bála jsem se to přiznat, ale trochu se tu bojím. Bůhví, co mi tady ještě mé drahé kolegyně schovali.
"Nechceš tu zůstat? Až se v noci vzbudím s krysou na hlavě, byla bych ráda, kdyby byl někdo po ruce a zabil ji," snažila jsem se znít ledabyle.
"Dobře," usmál se.
Chtěla jsem si s Eragonem ještě povídat, ale dneska jsem už na to neměla sílu. Oči se mi zavíraly i přes všechny moje protesty. Eragon si toho všimnul. Políbil mě na dobrou noc. Spokojeně jsem se k němu přitiskla a nechala se odnést do říše snů. Bohužel, ani tam mi Arya nedala pokoj.
Zneklidňovala mě její reakce, když viděla mě a Eragona. Rozčílilo jí to. Hůř. V jejích očích jsem zahlédla žárlivost.
Hej ta Aya tam byla dobrá
ale doufám že jimto nezkazí to by mě fakt naštvalo :P