2. února 2014 v 11:58 | Aranel van de´Corvin
|
Je čas, abych vás psychicky připravila na konec této povídky. Konec odkládám už dlouho, ale nejde to tak do nekonečna. Vidím to tak na dvě/tři kapitoly. Děkuji za komenty :)
P.S.: přemýšlela jsem, o čem bych mohla psát další povídku, ale nic mě nenapadá. Mám něco rozepsaný, ale není to fan fiction a nevím, jestli to budu vůbec zveřejňovat...(jde o to, že by kapitoly přibývaly strašně pomale. Musela bych dopředu promyslet celou povídku atd.) Čímž vás chci vyzvat, abyste napsali (jestli teda máte zájem) do komentářů o řem by mohla být další povídka. Třeba mě vaše nápady nakopnou :)
"Nevezmu," zasýpala jsem.
"Opravdu?" Škubl se mnou a přetočil mě na záda. Dal mi pěstí do žeber. Bolestí jsem vyjekla. Donutila jsem se zakroutit hlavou. Stoupnul si a kopl do mě. Automaticky jsem se stočila do klubíčka, připravena na další ránu.
"Vezmeš. Hned teď se zvedneš a půjdeš tomu krvezrádci říct, že jsi jenom uječená hysterka a svatba bude."
"Proč tě to vůbec zajímá? Prostě mě nechej vydědit! V životě mě už neuvidíš!" sykla jsem.
"Věř mi, že to udělám, jestli nepřijdeš k rozumu. Jenomže tady jde o to, že zrušením zasnoubení, bys vrhla špatný světlo na naši rodinu. A to já nikdy nedopustím," zavrčel.
"Asi nebudeš mít na vybranou."
"Budu," ušklíbl se a začal mě kopat do holeně. "A laskavě se přestaň motat kolem Luciuse Malfoye! Myslíš, že o tom nevím?! Abraxas je vzteky bez zebe a dává mi to najevo!" Zhluboka jsem se nadechla. Nemůžu tady takhle ležet a nechat do sebe kopat. Přinutila jsem si kleknout na kolena. Kopnul mě do zátylku. Zatočila se mi hlava a zatmělo se mi před očima. Nejistě jsem otevřela oči a opatrně jsem začala zvedat hlavu, čekala jsem další úder. Nesmím se nechat znovu srazit na zem. V duchu jsem se uklidňovala tím, že na pozemcích školy mi nic závažnýho neudělá. Musím být schopná zvednout se a dojít do pokoje. Překvapením jsem otevřela pusu dokořán. Před sebou jsem uviděla něčí nohy. Vzápětí jsem uslyšela i hlasy. Hlavně hlas svého otce. Byl nepříčetný. Měla jsem mžitky před očima. Zamrkala jsem. Poznala jsem ten hábit. Zaúpěla jsem. Brumbál. A nebyl sám. Někdo se ke mně skláněl. Byla jsem zmatená. Znovu jsem zamrkala. Všechno se se mnou točilo. Nevím, jak se mi podařilo si sednout. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Skláněla se ke mně Lily se slzami v očích. Proč ona brečí? Jediný, kdo tu má právo brečet, jsem já. Mám takový pocit, že mám v hlavě zaraženou sekeru.
"Dobrý," odehnala jsem ji od sebe. Konečně jsem začala vnímat hlasy kolem sebe. Otec křičel po Brumbálovi, aby se nemíchal do rodinných záležitostí. Brumbál si jako vždy udržel klidný hlas. Sáhla jsem si na obličej. Z nosu mi tekla krev. Otec se konečně trochu uklidnil. Alespoň jsem si to myslela, ale pak mě znovu chytil za vlasy a vytáhl na nohy. Co je to za blbý zvyk?!
"Vidíte, je v pořádku!" ukázal na mě otec. Všechny pohledy se stočili na mě. "Že jsi v pořádku?!" zatřásl se mnou.
"Myslím, že byste ji měl pustit," řekl autoritativně Brumbál. Všimla jsem si, že sahá po hůlce. Kouzla. To tu vážně chybělo. Připadalo mi, že se snad ani nejedná o mě. Stála jsem tam jak tvrdý Y a snažila se ignorovat bolest.
"Brumbále, do našich-" Nevím, co otec chtěl říct. Brumbál ho pomocí kouzla odmrštil v momentu kdy otcův stisk povolil. Nečekal to. Dál jsem jejich rozhovor nevnímala, protože se ke mně přiřítila Lily a... Remus? Kolik jich tady je? Kde se tady vzali? Bože, on je tu i James!
"Co tu děláte?" byla první věc, co jsem ze sebe dostala. Ublíženě jsem si projela vlasy. Proč zrovna vlasy?
"Viděla jsem tvého otce, jak jde do síně. Hledal tě. A pak... To máš jedno. Jsi v pořádku?" blekotala Lily. Remus s Jamesem ji odstrčili na stranu.
"Odvedeme tě na ošetřovnu. Hlavně teď prosím neomdlívej," podepřel mě James. Odstrčila jsem ho.
"Nikdo tady omdlívat nebude," ujistila jsem je. "Jen potřebuju chvilku, abych se vzpamatovala. Ošetřovna není třeba," odstrčila jsem od sebe kluky a opřela se o stěnu. Nedokázala jsem popsat, jak jsem ráda, že přišli a odtrhli ode mě toho psychopata, ale na druhou stranu jsem se styděla. Tohle zrovna vidět nemuseli. Založila jsem si ruce na hrudníku a hodila po nich pohled typu "jsem-v-pohodě-můžete-jít".
"Dostala jsi ránu do hlavy. Co když máš otřes mozku?" nedala se Lily.
"Nekoukejte tak na mě," povzdechla jsem si.
"GEORGIANO, JEŠTĚ JSME SPOLU NESKONČILI," zařval otec z druhého konce chodby. Brumbál mu na to něco řekl a s vražedným pohledem ho šel vyprovodit pryč z hradu - aspoň doufám.
"Ale skončili," sykla jsem jeho směrem. "Ehm, dík, že jste přišli, ale ráda bych byla chvíli sama," snažila jsem se jich zbavit.
"Na to rychle zapomeň. Doprovodíme tě na ošetřovnu," zamítl můj nápad James.
"A nemůže mě doprovodit jenom Lily? Chodit zvládnu sama." Lily se otočila ke klukům a něco s nimi potichu začala řešit. Vážně. Dnešek je o mně, ale beze mě. Nevím, co jim Lily řekla, ale odešli pryč. Moc se jim do toho nechtělo.
"Gigi, promiň, že jsme nepřišli dřív, ale nevěděli jsme, že tě otec najde tak rychle. Když jsme zjistili, že jste spolu, hned jsme šli pro Brumbála a řekli mu-"
"Počkej, jak jste zase věděli, kde jsem?" zarazila jsem ji.
"To je jedno! Hlavně, že jsi v pořádku... Více méně."
"Jsem v pořádku. Jenom jak mě kopnul do hlavy, tak se mi zatmělo před očima. To je všechno."
"Všechno? Vypadáš, jako kdyby na tebe spadl klavír!" Nadzvedla jsem obočí. Co je to za přirovnání?
"Lily, já jsem opravdu v pořádku! Nepotřebuju jít na ošetřovnu! Hlava se mi už netočí!"
"I kdyby ne, tak tam půjdeš," dupla si. "A navíc, Brumbál to přikázal."
"Kdy? To si nepamatuji. A co si nepamatuji, to se nestalo."
"Říkal to mezitím, co jsi byla v bezvědomí. Jdeme." Merline, to je ale diktátor. James to nemá lehký.
"Fajn."
V tichosti jsme šli k ošetřovně. Lily mi začínala lézt na nervy. Sice jsme spolu nemluvili, ale ty její pohledy se nedaly vydržet. Čekala jsem, kdy propuknu v pláč, tak jako vždycky, ale nestalo se. Je to divný, ale cítila jsem se dobře. Myslím psychicky. Fyzicky to bylo horší.
"Nezmínila ses, že máš v plánu zrušit zásnuby," prolomila Lily ticho.
"Ještě včera jsem to v plánu neměla. Je to žhavá novinka," ušklíbla jsem se.
"Ale proč? Došlo mi, že jste se Siriusem pohádali, ale hádáte se pořád."
"Řekněme, že překročil čáru. Jsou věci, který ani já nestrpím."
"Co ti mohl říct?" zeptala se spíš sebe.
"To je jedno. Teď už Siriuse nemusím řešit."
"Nechceš si to ještě rozmyslet?" zeptala se nejistě.
"Cože? Už i ty?! To jste se proti mně spikli nebo co?!" vyjela jsem. Proč mi najednou všichni radí, abych to nerušila!
"Ne. Jenom tvůj otec mě vyděsil... Sirius není takový tupec, jak vypadá."
"Lily, tohle téma je pro mě uzavřený." Zastavila jsem. Potřebovala jsem si chvíli odpočinout. Zase se mi začala točit hlava. Bolely mě nohy, jak mě do nich kopal. Naštěstí nemám nic zlomeného.
"Je ti dobře? Pobledla jsi! Neměla jsem kluky posílat pryč," nadávala si.
"V klidu. Jenom se na chvíli opřu." Vím, že jsem říkala, že odpoledne bude opravdu něco, ale tohle předčilo moje očekávání. Spíš jsem čekala scénu od Siriuse a později Lily. No, něco mi říká, že Sirius přijde na řadu později. Děkovala jsem bohu, že tam nebyl. Jakoby nestačilo, že tam byl James a Remus. Během pár vteřin jsem byla zase v pojízdným stavu. Moje priority se změnily. Už se nechci zavřít u sebe v pokoji a umřít. Chci dojít na ošetřovnu a nechat do sebe nalít nějaký dryák. Ráno budu zase vypadat normálně a ne jako boxovací pytel. "Co je?" podívala jsem se na Lily, která začala taky podezřele blednout.
"Nic, nic. Jenom ta krev mě trochu rozptyluje," zamrkala.
"Tak se na mě nedívej," poradila jsem jí.
Nestihly jsme ani otevřít dveře a už se na mě vyřítila Poppy s McGonagallovou za zády. Merline, čím dál tím lepší. Teď mi něco došlo. Proto tam nebyl Sirius. On měl trest s Drdolem! Ale co tady dělá?
"Konečně! Už jsem vás chtěla jít hledat. Slečno Carterová jste v pořádku?" otočila se na mě McGonagallová.
"Jo." Neměla jsem v plánu to nijak rozvádět. Došla jsem k první posteli a sednula si na ni. Potom začal hotový chaos. Poppy okolo mě začala běhat. Lily poslala pro nějakou mastičku? Nevím. Neposlouchala jsem. McGonagallová se mě pořád ptala, jestli nemám něco zlomenýho.
"Nemám," řekla jsem už poněkolikáté. "Je mi vážně dobře. Jenom mě bolí hlava." Poppy mi z obličeje smývala krev.
"Vy teda vypadáte," zamumlala si pro sebe.
"Děkuji," sykla jsem, protože mi dala něco na rty a štípalo to.
"Slečno Carterová slyšíte mě?" zatřepala jemně se mnou Poppy. Proč bych ji jako neslyšela?
"Jo."
"Podívejte se na mě?" Chtěla jsem protočit oči a říct něco v tom smyslu, že jsem neoslepla, ale zvednul se mi žaludek. Nevím, kdo přede mě dal takovou tu misku. Jakmile jsem dozvracela, začala jsem se cítit trapně.
"Omdlela?" zeptala se Poppy, nejspíš Lily. Nic jsem neslyšela. Někdo mi vytrhnul misku z ruky.
"Víte, kde jste?" začala mi Poppy něčím svítit do očí. Profesionál.
"Jo."
"Musíte mi odpovídat jinak než 'jo'. Mluvte ve větách," napomenula mě.
"Vím, kde jsem," řekla jsem ochraptěle. "V Bradavicích, na ošetřovně," dodala jsem, když na mě pořád civěly.
"Slečno, vraťte se zpátky do společenské místnosti," otočil se Drdol na Lily. Chtěla protestovat, ale neměla na výběr. Nuceně jsme na ni mávla. McGonagallová něco zašeptala Poppy do ucha a zmizela taky. Byla jsem ráda, že jdou pryč, protože se mi znova začal zvedat žaludek. Tohle je snad zlý sen!
"To je v pořádku. Máte otřes mozku. Lehněte si a zůstaňte v klidu." Kam bych teď asi šla? Byla jsem hodná pacientka. Lehla jsem si na postel a zkusila na chvíli zavřít oči. Když jsem je znovu otevřela, motala se se mnou celá místnost. Poppy byla během minuty zpátky.
"Mluvte na mě," poručila.
"A co mám říkat?"
"Nevím... třeba jak bylo dneska ve škole?"
"Co myslíte?" zeptala jsem se ironicky.
"Jistě, to byla hloupá otázka. Budete sem chtít donést nějaké věci?" změnila raději téma.
"Věci? Proč? Já tu zůstanu?"
"Samozřejmě, máte otřeš mozku. Minimálně dva dny vás chci mít na očích."
"Dobře, byla bych ráda, kdyby mi někdo donesl pyžamo a něco na čtení," řekla jsem po chvilce přemýšlení.
Konečně mě Poppy nechala na pokoji. Nezvracela jsem celou půl hodinu, takže usoudila, že mě může nechat chvíli o samotě. Zkontrolovala ostatní zranění. Jak jsem říkala, nic zlomeného nemám. Byla tu znovu McGonagallová. Poppy si nepřála, aby se mnou teď mluvila. Prý potřebuju klid. Místo toho jí řekla, ať mi někdo přinese věci na převlečení.
"Slečno Carterová?" zatřásla se mnou Poppy. Unaveně jsem otevřela oči.
"Hm?" zeptala jsem se rozespale.
"Zapomněla jsem vám říct, že vás budu muset budit," ukázala na hromádku oblečení na nočním stolečku.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Hodinu. Byl tu pan Malfoy, přinesl vám věci," ukázala na hromádku oblečení. "Chcete pomoci s převlékáním?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Dobře. Budu vás chodit průběžně kontrolovat." Vzala jsem si hromádku oblečení do ruky. Vytáhla jsem si kraťásky, kalhotky a... Luciusovo tričko. Usmálala jsem se. Vonělo po něm. Zítra si zase poslechnu proslov na téma "já to říkal".
Noc byla dlouhá a hlavně přerušovaná. Poppy mě chodila budit každý dvě hodiny. Vlastně kolem půlnoci mě budila snad po čtvrt hodině, protože jsem znovu zvracela. Páni, to musela být ale rána. Ani mi to nepřišlo. Každopádně ráno jsem byla víc unavená než včera večer. Poppy do mě dostala nějaký lektvar a byla štěstím bez sebe, když jsem ho hned nevyzvracela - jak málo některým lidem stačí ke štěstí.
Byla jsem tu sama celý den. Poppy ke mně nikoho nepustila. Na druhou stranu, stejně jsem většinu dne prospala. Odpoledne se ve dveřích objevil Brumbál. Přitáhnul si k mé posteli židli a sednul si naproti mně. Měli bychom se tady přestat scházet. Mluvím s ním buď v ředitelně nebo na ošetřovně.
"Je vám už lépe?"
"Ano, jsem jenom unavená."
"Chtěl jsem s vámi mluvit o tom včerejšku a ujistit vás, že se sem váš otec už nedostane."
"To je dobře," kývla jsem hlavou a doufala, že tím je celá věc vyřešená.
"Doslechl jsem se důvod jeho návštěvy," pokračoval.
"To mě nepřekvapuje."
"Měla jste jít nejdříve za mnou. Mohl jsem zabránit tomu, aby se sem dostal."
"Nevěděla jsem, že bude reagovat tak rychle," pokrčila jsem rameny.
"Nemluvím jenom o včerejšku," zarazil mě, když viděl, jak se nadechuju k dalšímu slovu.
Rozhovor s Brumbálem mi byl nepříjemný. Ptal se mě proč jsem to neřekla už dřív a že se nemám za co stydět. Všechno jsem mu odkývala. Pravděpodobně vycítil, že mi tahle konverzace není příjemná, takže jakmile jsem mu přísahala, že kdyby mě otec jakkoliv obtěžoval, půjdu za ním a řeknu mu to, odešel pryč. Večer za mnou Poppy pustila Lily a kluky. Přišel i Sirius. Ignorovala jsem ho. Neměla jsem mu co říct. Sirius občas vypadal, že by rád něco řekl, ale nikdy se k tomu neodvážil. Lily mi přinesla spoustu sladkostí. James vyprávěl jeden vtip za druhým. Byl to příjemný večer. Kolem
sedmé hodiny proběhlo střídání stráží a mé nebelvírské kamarády vystřídali ti zmijozelští, Narcisa s Drusilou. V osm je Poppy vyhodila! Takhle mi kazit zábavu.
Ležela jsem na zádech a koukala do stropu. Nemohla jsem usnout. Začalo se ozývat mé bolavé tělo a bylo mi hrozné horko. Chtěla jsem si dlouhou chvíli zkrátit čtením, ale jakmile jsem přečetla dva odstavce, začala mě bolet hlava. Otevřely se dveře. Myslela jsem si, že je to Poppy, takže jsem se nenamáhala otočit hlavu. Periferním viděním jsem zpozorovala, jak si ke mně někdo přisunul židli. Donutila jsem se otočit. Lucius seděl naproti mně a beze slova mě pozoroval. Přikryla jsem se, i když mi bylo teplo. Byla jsem samá modřina. Nechci, aby to viděl. Jakoby nestačilo, že uvidí můj obličej. Když jsem šla odpoledne na záchod, podívala jsem se do zrcadla a hned pochopila, proč se Lily na mě tak dívala. Pod levým okem jsem měla monokl, oko rudé, trochu přivřené, roztržený ret a celkově jsem měla divnou barvu v obličeji. Nebudeme si nic nalhávat. Kdyby mě v noci někdo potkal, zahodil by peněženku a utekl.
"Pořád si myslíš, že to byl dobrý nápad?" promnul si oči.
"Nemám náladu na kázání. Jestli jsi přišel kvůli tomu, můžeš jít. Seřvat mě můžeš, až přijdu z ošetřovny," zašeptala jsem a otočila se na druhou stranu. Může jít.
"Nepřišel jsem proto, abych na tebe řval a podívej se na mě, když s tebou mluvím."
"Tak co chceš?" ignorovala jsem jeho vyzvání.
"Chtěl jsem tě jenom vidět a zjistit, jestli jsi v pořádku. Otoč se!" S povzdechem jsem se k němu otočila.
"Jsem v pořádku. Vidím na tobě, že mi to chceš rozmluvit. Měl bys odejít dřív, než tě pošlu někam."
"Nikam mě posílat nebudeš. Tuhle fázi už snad máme za sebou, ne?" tón jeho hlasu nepřipouštěl žádné protesty. "Nepřišel jsem proto, abych ti dával přednášku," řekl už mírněji.
"Přišel jsi kvůli tomu, aby ses ujistil, že jsem v pořádku?" zeptala jsem s nadějí v hlase.
"To taky," připustil. "Ale přišel jsem i kvůli tomu, že ti chci říct svůj názor a dát ti radu."
"Nemůžeme zůstat u toho, že jsi se sem za mnou přišel jen podívat?" Káravě na mě pohlédl.
"Nechci, aby sis vzala Siriuse Blacka, jenomže my jsme v trochu jiný společnosti. Ve společnosti, ve které se tě neptají na to, co chceš a vzepřít se rozkazu neznamená nic dobrýho."
"Já vím! Jenomže já nechci žít v téhle společnosti! A zrušením zasnoubení se od nich odrhnu! Už k nim nebudu patřit," skočila jsem mu do řeči, když se nadechoval k další větě.
"To si opravdu myslíš? Georgiano, podívej se na mě," naklonil se blíž ke mně. "Od téhle společnosti se nikdy nedistancuješ. Vyděděním se nic nemění. Kromě toho, že budeš bez peněz. Podívej se na Siriuse Blacka. Je to zrádce a stejně ho všichni pořád považují za Blacka, a i když on sám si to nepřizná, jeho rodina se na něm podepsala, stejně jako na tobě."
"To není pravda-"
"Georgiano, tady končí všechna sranda! Tohle je vážná věc. Nemůžeš svého otce poslat někam a čekat, že to přejde jen nějakým stupidním vyděděním! Takhle to v našem světě nechodí a je načase. abys to pochopila."
Tuhle povídku uplně žeru
Sirius by se měl snažit, aspoň omluvit, když je to vlasrně na 90% jeho chyba... Doufam, že bude brzo pokračování... 