1. března 2014 v 16:42 | Aranel van de´Corvin
|
Děkuji za komenty, nbez nich by to asi nedala. Ve škole je toho čím dál tím víc. Navíc teď budu muset překldáat anglické a němcké knížky, které mám zadané k seminárce :( Vzhledem k tomu, že německy umím říct 3 věty, asi mi to zabere hodně času...
Ráno jsem šla do kuchyně o něco dřív. Chtěla jsem Gertrudu poprosit, jestli by mi nedala zítra alespoň na půl dne volno. Měla jsem kruhy pod očima a v obličeji jsem byla bledší než obvykle, proto jsem doufala, že by se mohla slitovat a na nějaký čas mě v kuchyni oželet. V noci jsem špatně spala. Nemohla jsem z hlavy dostat Honorii s Joanou. Další věc, která mi nedala spát, byl můj zbabělý útěk od Eragona. Styděla jsem se a nechtěla jsem u něj zůstat přes noc. Nevěděla jsem, jak se k celé situaci stavět, tak jsem zbaběle utekla. Nikdy jsem s nikým neměla vztah. Tedy aspoň si myslím, že s Eragonem máme nějaký vztah. S Jorahem to bylo jiný. Neměli jsme žádný vztah. Byl to přítel, ten nejlepší. Milovali jsme se spolu, protože mi chtěl pomoct. Všiml si, že jsem nesvá, když na mě nějaký muž sáhne. Jednou jen tak navrhl, že bych potřebovala jinou zkušenost... Samozřejmě, že z toho měl užitek i on. Nejsem naivní. Zní to hloupě, ale opravdu to pomohlo. Byl tak něžný. Zachvěla jsem se. Cestou jsem si představovala, jaký by to bylo, kdyby se mě takhle dotýkal Eragon. Včera večer to bylo moc příjemný. Dneska už konečně musím mluvit v soukromí s Katrinou! Chtěla jsem se jí zeptat na spoustu věci. V hlavě mi vířilo tolik myšlenek, že jsem v noci nemohla usnout. Potřebuju alespoň nějaké odpovědi!
"Dobré ráno," vešla jsem opatrně do kuchyně, kde byla zatím jenom Gertruda. To jdu tak brzy?
"Co tu děláš tak brzy?" řekla s pohledem upřeným na krajíc chleba, který zrovna mazala máslem.
"Nemohla jsem spát," pokrčila jsem rameny,"napadlo mě, že bych zatím mohla připravit snídaně." "Sedni si," ukázala na stoličku. Poslušně jsem si sedla. Těžko říct jakou má náladu. K mému překvapení přede mě postavila namazaný krajíc chleba a mléko. Málem jsem údivem otevřela pusu. "Prvně se najez." Vyrazila jsem ze sebe něco jako poděkování a hladově se zakousla do chleba dřív, než si to rozmyslí a já dostanu tu "věc", co každé ráno snídáme. (Nesčetněkrát jsem se chtěla zeptat, co je to vůbec za kaši, protože to mělo zajímavou konzistenci. Když otočíte talíř vzhůru nohama, kaše se ani nehne.) V tichosti jsme jedli a já neměla odvahu se zeptat, jestli dostanu volno. Vypadá to, že má dobrou náladu, ale už jsem dostala chleba a chtít po ní ještě k tomu volno, by mohlo být už moc velký sousto.
"Na Honorii si dávej pozor," řekla nečekaně. Zadrhla jsem se v půlce pohybu.
"Cože?"
"Slyšela jsi. Honorie je zákeřná, když na to přijde," vzala mi talíř.
"Včera jsem měla tu čest to poznat," přiznala jsem.
"Já vím."
"Ehm, mohla bych odnést snídani královně a králi?" zeptala jsem se s malou dušičkou.
"Ano."
"A nevadilo by, kdybych se tam chvíli zdržela? Opravdu jenom chvíli! Odpoledne bych si to odpracovala," řekla jsem jedním dechem.
"Dobře, Dorota odnese snídani jezdcům za tebe," řekla po chvíli rozmýšlení. Vycenila jsem na ni zuby v radostném úsměvu. Chtěla jsem se původně zeptat na to, jestli mi dá volno, ale potřebuju akutně mluvit s Katrinou. Volno ještě jeden den počká.
Přestože jsem šla se snídání o chvíli dřív než je zvykem, Katrina s Roranem už byli vzhůru. Roran už běhal po pokoji, ale Katrina se ještě válela v posteli. Předně jsem se jim omluvila za tu včerejší scénu, kterou museli přetrpět. Roran mě ujistil, že to nevadí.
"Eragon ještě spí? Potřebuju, aby se mnou zašel do síně. Musíme něco neodkladně vyřešit," vykoukl z koupelny Roran.
"Ehm, já nevím... Nenesla jsem mu snídani," řekla jsem překvapeně. Nejsem hloupá. Roran už určitě ví, že něco mám s jeho bratránkem. Jednak jsem to včera defacto přiznala v síni a jednak Katrina mu to možná řekla, nebo Eragon. Musela jsem se červenat, protože Katrina se začala usmívat.
"Ah, myslel jsem, že jste spali spolu... Jako že jste spali v jeho pokoji... nebo tvým. Ne, že jste spolu spali jako spali," zamotal se do toho. Katrina si dala ruku před pusu, abych neviděla jak se culí. Nenápadný.
"Ne, spala jsem u sebe," řekla jsem rychle a doufala, že tohle téma končí. Sice jsem o tom chtěla mluvit, ale rozhodně ne s ním.
"Vážně jsi spala ve svým pokoji?" zeptala se Katrina, když její manžel odešel.
"Jo."
"Vy jste se pohádali?"
"Ne! Jenom jsem v klidu potřebovala o něčem popřemýšlet." Tázavě nadzvedla obočí. Chtěla jsem se jí zeptat na něco, co mi zatěžovalo mysl celou noc, ale nevěděla jsem jak začít.
"Eragon zase něco udělal nebo řekl?"
"Ne... Nebo vlastně jo," plácala jsem zmateně.
"Ale nepohádali jste se?" ujišťovala se.
"Ne. Jde o to, že jsem zmatená," připustila jsem.
"V jakým slova smyslu?"
"Změnil se. Nemyslím jenom po fyzický stránce, ale i po psychický. Dřív byl víc plachý a...." nemohla jsem najít správná slova.
"Vím jak to myslíš," ujistila mě. "Eragon se hodně změnil to je pravda. Hlavně po fyzické stránce," mrkla na mě.
"No, nenarážela jsem zrovna na jeho fyzickou stránku, ale je pravda, že jsem ho prvně ani nepoznala. V klidu jsem okolo něho prošla," usmála jsem se při vzpomínce na naše setkání.
"To jako vážně? Zas tak moc se nezměnil," divila se.
"To je teď jedno. Mně jde spíš o to, že se změnil uvnitř," vrátila jsem se k původnímu tématu.
"K horšímu?"
"Ne, k lepšímu. Někdy mi připadá, že ta změna je až moc... Rychlá a divná," přiznala jsem nejistě. Občas mě napadá, že to na mě jenom hraje. Třeba se vsadil s Murtaghem o to, kdo mě dostane dřív do postele. Jak jsem říkala, v noci se mi špatně spalo a vymýšlela jsem všechny možné varianty. Katrina se na mě zamračila.
"Jeho proměna nebyla rychlá. Nezapomeň, že jste se tři roky neviděli. Poslední roky byly náročný," zavzpomínala. "Eragona změnila hlavně válka, díky niž dospěl. Musel dospět neměl na výběr. Další životní zkušenost mu poskytla Arya," povzdychla si. "Dřív byl Eragon, co se týče milostného života a dívek velmi nezkušený a plachý, ale po tom co mu Arya zlomila srdce..." Bylo na ní vidět, že Aryu nemá zrovna v lásce.
"Začal spávat s ženami?" dořekla jsem za ni.
"Občas mi připadlo, že si dávají s Murtaghem závody, kdo jich za týden stihne víc," ušklíbla se. Vyjeveně jsem se na ni podívala. "Neboj. Tohle období ho brzy přešlo. Myslím si, že ho začalo unavovat být každý den s jinou." Tím jsem si nebyla tak jistá. Přeci jen to byl muž a vím, že mají určité potřeby. Koneckonců mi to sám ukázal.
"No, já jsem ho viděla s jinou," přiznala jsem se sklopeným pohledem. Moje mysl samovolně zabloudila k další myšlence, kterou jsem nemohla dostat pryč z hlavy. Co když se bude chtít milovat s jinou, když mu já nedám?
"Cože? On tě podvedl?" skoro to zakřičela.
"Ne, bylo to v Yazuaku," rychle jsem dodala.
"Neříkám, že Eragon od svého přelétavého období s nikým nespal," opravila se. "Jestli to chápu dobře, ty se bojíš, že tě podvede nebo že tě po sexu opustí?" zeptala se, když si všimla mého ustaraného pohledu. Kývla jsem.
"Toho bych se nebála. I když se změnil, vevnitř je to pořád ten stejný Eragon, který touží po trvalejším vztahu," snažila se mě uklidnit. Promnula jsem si nervózně ruce.
"No ono jde o to, že... Včera jsme byli u něho v pokoji a, ehm, no," lezlo to ze mě jak z chlupatý deky.
"A vy jste se spolu milovali a ty se teď bojíš, že se něco změní," zkusila to za mě doříct. Zakroutila jsem hlavou. "Takže se už nebojíš," zkusila to znovu. Opět jsem zakroutila hlavou.
"My jsme se nemilovali, ale Eragon asi chtěl," zamumlala jsem.
"Ale ty jsi nechtěla." Snažila jsem se jí vysvětlit, proč jsem couvla, ale taky jsem se přiznala, že by mi to nevadilo. Celý můj proslov byl tak chaotický, takže mě Katrina občas zastavila a na něco se zeptala. Najde si někoho jinýho na sex dokud mu ho nedám já? Vím, že to tak muži dělají. Když nejsou spokojení s jednou ženou, najdou si další. Navíc Eragon je jezdec, žen se kolem něj motá víc než dost. Ovšem mě nejvíc dělala starosti jedna žena. Arya. Arya byla vlastně jeden z důvodů proč jsem chtěla mluvit s Katrinou. Řekla jsem jí, co si myslím o Aryi. Chce Eragona pro sebe. Viděla jsem jí to na očích. Co když ji Eragon pořád miluje?
Dopoledne bylo hektický. Zapovídala jsem se s Katrinou a později jsem nic nestíhala. Lítala jsem od jedné práce k druhé a nevěděla, kde mi hlava stojí. Do kuchyně jsem přišla pozdě, takže jsem
si nedělala iluze, že zbylo něco k jídlo. Kdo zaváhá nežere. Kupodivu jsem byla mile překvapena. U stolu seděla holka, zhruba v mém věku, a jedla polévku s chlebem. Všimla si mého pohledu.
"Ještě trochu zbylo,"řekla potichu. Mile jsem se na ni usmála a vzala si talíř. Podívala jsem se na špinavé ruce. Měla bych si je umýt. Jedno prase tady na hradě už je a nehodlám Murtagha v jeho stolování podporovat.
"Já ti to klidně nandám, běž si zatím umýt ruce," vzala si ode mě talíř. Málem mi vypadly oči z důlků. Služka a komunikuje se mnou. Copak ji Honorie ještě nenaočkovala?
"Ehm, děkuju." Opláchla jsem si ruce a sednula si naproti ní. Nedočkavě jsem se pustila do jídla, z toho běhání mi vyhládlo. Byla jsem překvapená, když se mnou opět navázala konverzaci. Důvod proč se se mnou bavila byl jednoduchý. Byla tu nová. Mohla mě to napadnout. Vypadala vyplašeně a nešťastně. Zeptala jsem se jí, jestli jí něco není, ale zběsile začala kroutit hlavou.
"Jenom jsem ráno byla uklízela v pokojích vojáků a nějak mě to... Rozhodilo," zamumlala. Soucitně jsem se na ni podívala. Roran své muže drží zkrátka a většina z nich nejsou žádní hrubiáni, ale najdou se i tací, kteří když se napijí, nedokážou se ovládat. Za vlády Galbatorixe to bylo stokrát horší.
"Každá práce má nějaké mouchy. Neboj, oni si jenom otevírají hubu, ale nic ti neudělají," snažila jsem se ji uklidnit.
"Hm," povzdechla si.
Odpoledne mě čekalo překvapení v podobě Samanthy. Volala na mě přes celou chodbu a v zápětí se za mnou rozběhla. Chudák Gertruda ji nestačila. Nakonec to vzdala a nechala svoji malou vnučku, ať si běží.
"Ellie! Kam jdeš? Půjdu s tebou!" řekla rozhodně. Usmála jsem se na ni.
"Jdu odnést prádlo do prádelny a ty půjdeš hezky s babičkou. Neměla bys jí takhle utíkat," pokárala jsem ji. Gertruda už k nám konečně přišla, celá rudá v obličeji.
"Samantho, nesmíš mi tady takhle utíkat! Můžeš se ztratit," rozčilovala se.
"Šla jsem jenom za Ellie," mávla nad tím rukou Sam.
"Už musím jít. Uvidíme se později," mrkla jsem na malou.
"Ale já chci jít s tebou!" vztekala se.
"Dneska mám hodně práce, ale až skončím, přijdu za tebou do kuchyně," uchlácholila jsem ji.
"Doopravdy?" podívala se na mě podezíravě.
"Doopravdy. Hned jakmile povleču postele budu tam."
"Budu čekat," zavolala za mou. Otočila jsem se na ni, abych ji ještě zamávala, ale to už ji babička tahala pryč. Na Gertrudě bylo vidět, že je unavená. Matka Samanthy byla ustavičně v práci a po otci, ani vidu, ani slechu, takže malá Sam zůstala na starost Gertrudě.
Cestou do prádelny jsem si nadávala, že jsem se pořádně nenapila. Měla jsem sucho v puse a doušek vody by přišel vhod. V prádelně jsem si nabrala čistý povlečení a pospíchala do Murtaghova pokoje. Cítila jsem, jak mi hoří tváře a celkově mi bylo nějak divně. Zpomalila jsem. Neměla bych to moc přehánět, nebo mě za chvíli trefí šlak. Od rána jsem se nezastavila a můj organizmus očividně vyhlašuje stávku. Začínalo mi být až nepřirozeně teplo. Byla jsem z toho nesvá a cítila jsem se jako chvíli po probuzení. Dezorientovaně a zpomaleně. Musím si dát pauzu. Na chvíli si sednu a ono to přejde. Položila jsem koš na zem, opřela se o zeď a zhluboka se nadechla. Uh, lepší. Zamračila jsem se, když mi pohled znovu padl na koš s prádlem. To povlečení je špinavý! Rázně jsem si vzala do ruky kus látky a málem vykřikla zděšením. Bylo od krve! Cítila jsem jak si mi zrychlil tep. V klidu! Tohle bude určitě jenom nějaký vtip. Honorie se asi nudila. Roztřeseně jsem hodila prostěradlo zpátky a v tom okamžiku jsem si všimla další věci. V koši něco leželo. Klekla jsem si na zem a zvědavě šáhla do koše. Strnula jsem na místě. Uříznutý prst. Nebyla jsem ze sebe schopna vydat jedinou hlásku. Vzpomínky mi začaly zaplavovat mysl a já je nemohla ničím odehnat.
Byla jsem opět v našem domě, krčila jsem se na zemi a zakrývala jsem si oči. Nemohla jsem to vidět. Nemohla jsem se dívat na to, jak vojáci ubližují mé mamince. Bylo jich tu nejmíň dva tucty, nebo mi to tak alespoň připadalo. Dva z nich drželi mého tátu a dva maminku- jejich smích mi zní v uších do dnes. Vojáci ji osahávali a měli oplzlé poznámky. Tím to ale neskončilo. Potom... Se na ní postupně začal každý uspokojovat. Jakmile s ní voják skončil, jeho pozornost se přenesla na mého táty. Co znásilnění, to jeden prst. Prý aby si pamatoval kolik mužů jeho žena měla. Nakonec mému otci zbyl jenom malíček a ukazováček. Pak se jejich pozornost přenesl na mě...
Prudce jsem vyskočila na nohy a zrychleně dýchala. Musela jsem párkrát zamrkat. Viděla jsem rozmazaně. Zkusila jsem znovu zaostřit.
"Co to-" vyjekla jsem. Padla jsem zpátky na klena a hystericky se začala přehrabovat v koši na prádlo. Nejen, že tam nebyl ten prst, ale dokonce ani žádná zaschlá krev. Vyházela jsem všechno povlečení na zem a začala se v něm přehrabovat. Nic tu nebylo.
"Bylo to tam. Bylo," mumlala jsem si pro sebe. To není možný. Viděla jsem to! Viděla! Nervózně jsem začala chodit po chodbě. Už mi asi oficiálně hrabe. Znovu jsem se vrhla na nebohé prádlo a hledala zaschlou krev. Nic jsem ale nenašla. Ruka mu ztuhla v půlce pohybu. Něco se v koši hýbalo. Se zatajený dechem jsem natáhla ruku ke koši a opatrně nadzvedla poslední prostěradlo, které tam zbylo. Šokovaně jsem vyjekla. Uvnitř byla krysa a žvýkala onen uříznutý prst. Pustila jsem prostěradlo a do koše vší silou kopla. Nesnáším krysy! To Honorie! Musela se k tomu koši dostat přede mnou. Určitě tu někde je. Sleduje mě. Ona ukradla to špinavé prostěradlo!
"Vylez, vím že jsi tady!" snažila jsem se křičet, ale nešlo to. Snaží se ze mě udělat blázna. Tohle jí neprojde. "No,t-tak vylez," řekla jsem těžce. Uslyšela jsem za sebou kroky. Čekala jsem, že to bude ona, ale osud má zřejmě krutý smysl pro humor. Stál tam jeden z nich. Ten, který zneužil moji matku.
"Konečně se zase setkáváme. Naposledy jsem si s tebou nestihl užít. Co bysřekla na to, kdybychom si to vynahradili?" zlověstně se ušklíbl. Cítila jsem jeho pach i na takovou dálku. Začala jsem od něj couvat pryč. Snažila jsem se křičet, ale z mých úst nic nevyšlo. Vyděšeně jsem klopýtala chodbou a snažila se nevnímat jeho oplzlé řeči. Zacpala jsem si uši. Začala se mi točit hlava. Teď jsme nemohla omdlít! Byla jsem připravena na zběsilý útěk, ale zakopla jsem. Tvrdě jsem dopadla na zem. Srdce mi
splašeně mlátilo o hrudník. Nebyla jsem schopna se postavit, začala jsem se alespoň plazit. Každou chvíli musím na někoho narazit.
"Už mi neutečeš," zasyčel mi do ucha. Chytnul mě za nohy a přitáhnul si mě k sobě. Snažila jsem se bránit, ale moje tělo bylo na takový boj moc unavený. Mluvil na mě, ale nerozuměla jsem mu ani slovo. Vzal si můj obličej do dlaní a natočil si mě k sobě. Nechtěla jsem se na něj dívat! Periferním viděním jsem si všimla dalších lidí, kteří stáli za ním. Konečně! Na co čekáte? Pomozte mi! Nikdo nic nedělal. Slyšela jsem jejich hlasy, ale nic víc. Po nekonečně dlouhé době se k němu někdo kleknul. Zírali na mě. Nemohla jsem rozeznat tváře, ať už jsem mrkala sebevíc, abych onu mlhu před mýma očima rozehnala. Voják se pohnul a donutil mě převalit se na bok. Teď to přijde. Vezme si mě a potom i všichni ostatní. Zavzlykala jsem. Potom se stalo něco, co bych vůbec nečekala. Nikdo se mi nesnažil rozervat šaty. Místo toho mi jeden z nich strčil prsty až do krku. Začala jsem se dávit. Muž mě však stále nepouštěl. Alespoň do té doby než jsem začala zvracet. To mě chtěl ještě před tím ponížit? Naneštěstí se mi začala točit hlava a já cítila, že brzy upadnu do bezvědomí. Byla jsem za to ráda. Takhle si nebudu nic z toho pamatovat.
TO-SNAD-NE!!!
To je mrcha! Já bych ji zabila, přísahám, zabila bych ji, a předtím ještě nějaký ten čas mučila.
Doufám, že ji tak našel Eragon a ne Murtagh.