15. března 2014 v 12:11 | Aranel van de´Corvin
|
Jsem zavalená prací a říct, že nestíhám není dostatečný výraz. Mám rozepsanou Služku, ale vážně nevím, kdy se dostanu k tomu, abych ji dopsala. Jinak se nám pomale ale jistě blíží konec Gigi...
Někde v hloubi duše jsem doufala, že je to jenom náhoda a Sirius jde na hodinu. Veškeré iluze mě přešly v momentě, kdy jsem vyšla ze síně a Sirius se málem zabil o prvňačku, jen aby mě doběhl. Byla jsem na něj tak naštvaná, že zabitím by mu prokázala laskavost. A já husa s ním spala! Dobrovolně! Tiše jsem zuřila a ignorovala jeho přítomnost. Zatím se držel krok za mnou. Z části jsem doufala, že zase ztratí odvahu a odejde, jako už několikrát. Lily mu musela dát pěkně za uši. Zaslechla, jak se Sirius baví s Jamesem o tom, proč chci zrušit zasnoubení. Přiběhla za mnou vytočená na nejvyšší obrátky a dobrou hodinu nadávala na Siriuse. Bylo to děsivý. Když si představím, že jsem chytla až druhou vlnu... Nechci vědět, co chytnul Sirius. Kdyby mě tak nevytočil, možná bych ho i politovala.
"Máš chvíli čas? Potřebuji s tebou mluvit," překonal ten poslední krok, co nás dělil. Ach jo.
"Nemám. Musím na ošetřovnu," řekla jsem se zatnutými zuby. Nehorázně mě vytáčelo jak se snaží být milý. Nesnáším přetvářky.
"Doprovodím tě."
"Neobtěžuj se," zrychlila jsem krok.
"Neobtěžuju se." Ignorovala jsem ho. Když jsme došli k ošetřovně, práskla jsem před ním dveřmi dřív, než stihl vstoupit. Chvíli jsem čekala, jestli nevstoupí dovnitř. Zůstal venku. Nejspíš to vzdal. Poppy už na mě čekala.
"Máš štěstí. Kdybys přišla jen o minutu později, přivázala bych tě tady na další dva dny." Aspoň k něčemu byl Sirius dobrý. Nebýt jeho, nedonutila bych se k takovému tempu.
Z ošetřovny jsem nijak nespěchala. Dneska a zítra ještě nemusím na vyučování. Dva dny volna. Ošetřovnu jsem opouštěla s úsměvem na rtech, který mě přešel v momentě, kdy jsem zavřela dveře. Stál tam Sirius. Merline, proč? Hodina začala už před dvaceti minutami a on tu stál, opřený o stěnu a očividně na mě čekal. Nehodlala jsem na něj plýtvat slovy. Beze slova jsem okolo něj prošla a zamířila do společenky.
"Promluvme si," předhonil mě a zastoupil mi cestu.
"Nemám s tebou o čem mluvit." Nehodlal mě pustit. Jakmile jsem udělala krok doprava, zase stál přede mnou. "Nemám náladu na tohle divadlo," zavrčela jsem. Hlavně nemám náladu na něho.
"Máš právo být na mě naštvaná. Já to chápu, ale vyslechni mě!"
"Ano, mám právo být na tebe naštvaná a taky mám právo, poslat tě do prdele, tak prosím. Cestu máš volnou," ukázala jsem za sebe a konečně se mi podařilo okolo něho projít. Byla jsem na něj nepříjemná, ale zasloužil si to. On tak se mnou mluvil. Nechápu, proč bych já neměla.
"Dobře, řeknu ti to cestou." Zuřila jsem! Připadalo mi, že každou chvíli můj vtek vyletí ven a toho imbecila zmlátí.
"Mě to nezajímá. Co na tom nechápeš?"
"Mělo by tě to zajímat."
"Jenomže nezajímá, a ani nevidím důvod, proč by mělo. Nechápu, o co ti jde. Už nás k sobě nic neváže, tak klidně můžeš jít roztahovat nohy nějaký naivní páťačce," ušklíbla jsem se.
"Vážně se snažím být klidný, ale začínáš mě rozčilovat," zavrčel si pro sebe.
"Oh, vážně? Já tě rozčiluju? Tak to pardon vaše výsosti. Já zapomněla, že vy můžete takhle urážet všechny, ale o vás se nesmí říct nic špatnýho... I když je to pravda."
"Fajn, tohle jsem si zasloužil. Do toho, pojď do mě, ať to máme konečně za sebou a já ti můžu říct to, kvůli čemu jsem za tebou přišel." Byl nebezpečně blízko. O krok jsem ustoupila.
"Siriusi, nebudu tady po tobě řvát. Víš, co si o tobě po našem posledním rozhovoru myslím. Uvědom si, že nemůžeš ostatní lidi jenom urážet a pak od nich čekat, že to blahosklonně zapomenou. Takhle to nefunguje," řekla jsem smrtelně vážně. Znovu jsem se dala do pohybu, ale Sirius má dneska výdrž. Začíná mě unavovat.
"Vím, že to tak nefunguje. Sakra, stůj!"
"Nemáš mi, co rozkazovat," pokračovala jsem dál v cestě.
"Jak se ti mám, sakra, omluvit, když mi utíkáš!"
"Nevím, zkus to poštou," pokrčila jsem lhostejně rameny.
"Omlouvám se, slyšíš?" srovnal se mnou na schodech krok.
"Jo, slyším. To bylo všechno? Jestli jo, můžeš jít."
"Nic mi neřekneš?"
"Bacha, ať nezakopneš. Nerada bych se s tebou tahala na ošetřovnu." Už jsme byli ve sklepení. Za chvíli od něho budu mít pokoj. Pochybuju, že se bude cpát i do společenky.
"Vážně mě to mrzí. Omluvil jsem se ti!"
"Blahopřeju, že ses překonal. Pokud sis myslel, že se z toho posadím na zadek a vzdám ti hold, musím tě zklamat."
"Fajn, mysli si, co chceš. Další věc, o který jsem chtěl s tebou mluvit, je naše zasnoubení."
"Merline, o čem chceš diskutovat? Prostě to napiš domů jako já a je to."
"Viděl jsem to tvoje "a je to". A domů psát nebudu, protože se nic neruší!" Tohle mě donutilo se zastavit.
"Cože? Spadl si snad z višně?! Samozřejmě, že ruší!"
"Ne."
"Zruší, to tě ujišťuju."
"Nezruší a až vychladneš, budeš za to ráda."
"Až vychladnu?! Já jsem vychladla už dávno! Teď si užívám jen ten krásný pocit volnosti," zasyčela jsem.
"Volnosti? Tvůj otec tě málem zabil! A co si myslíš, že bude po škole? Jakmile vyjdeš ze školy, bude ti v patách a vyřídí si to s tebou!"
"Možná, ale to už je můj problém," postavila jsem se do bojové pozice.
"Bude to i můj problém, protože za to budu moct zčásti já! Nechci mít do konce života pocit viny."
"Dobře, Siriusi. To, co dělám, nijak nesouvisí s tebou, takže kdyby se něco v budoucnu stalo, nemusíš mít pocit viny. Je to lepší?" podívala jsem se na něj jak na malého kluka.
"Není."
"Ty jsi zase neměl sex, co? Udělej nám všem laskavost a jdi si vrznout! Není s tebou k vydržení."
"Já to zasnoubení nezruším. Už jsem napsal domů, že jestli něco zaslechli, jsou to jenom fámy," ignoroval mě.
"Pravdivý fámy."
"Jednou mi to odpustíš a budeš ráda, že se budeme brát," řekl sebejistě.
"Koukám, že ta naivita je nakažlivá. Možná bys mohl zkusit sex s nějakou chytřejší. Mohlo by to na tebe mít dobrý vliv." Vážně jsem začínala pochybovat o jeho psychickém zdraví.
"Chtěl jsem mít sex s chytřejší, ale odmítla mě," zvláštně se na mě podíval. "I když nechápu proč, když se jí to poprvý líbilo."
"Protože se poprvý nechoval jak kretén. Byl chvíli milý a ta naivka se nechala zblbnout. Věř mi, že teď už tak blbá není. Hlavně ne po tom, co jí řekl."
"Omlouvám se! Kolikrát to ještě musím říct?! Chtěl jsem tě a nemohl jsem to už déle vydržet. Líbilo se mi to s tebou a chtěl jsem tě znovu!" Neuvolnila jsem svůj bojový postoj, i když tohle měla být asi lichotka. Moc mu lichocení nejde.
"Jenomže já nejsem kus hadru, který můžeš ojet, když to na tebe přijde! Kdybych to tak dělala, byla bych skutečně štětka, jak jsi mě nazval!"
"Neřekl jsem, že jsi štětka."
"Opravdu budeme slovíčkařit? Oba víme jak jsi to myslel."
"Omlouvám se. Omlouvám se. Omluvám se! Byl jsem rozčilený!"
"Ah! Nemám na tebe náladu. Chci si jít lehnout!"
"Klidně si jdi! To, co jsem ti chtěl říct, jsem řekl."
"Řekl, ale dovol mi ti vysvětlit, že zasnoubení nejsme!"
"Jsme."
"Trhni si," zabručela jsem.
"Doufám, že takhle načuřená nebudeš i po svatbě," ušklíbl se. Myslel si, že je vtipný.
"Jdi někam."
"Gigi, jednou si uvědomíš, že jsem udělal dobře, když jsem naše zasnoubení nezrušil," řekl se zaťatými zuby. Musím uznat, že dneska se drží dobře.
"Já jsem ho zrušila!"
"Ty jsi nezrušila nic. Copak to nechápeš?" Teď se pro změnu díval on na mě, jako na pětileté dítě.
"Vážně? Když jsem ho nezrušila, proč otec tak vyváděl?"
"Protože jsi ho svým dopisem rozčílila! Díky bohu, že tě nenapadlo napsat k nám domů! To by z tebe zbyl mastný flek na zdi."
"Nebylo to jenom tím, že jsem ho rozčílila! Nemohl se přenést přes to, že jsem se rozhodla, neuposlechnout jeho rozkaz!" Sirius vztekle rozhodil rukama.
"Ty to pořád nechápeš?! Tvůj názor nikoho nezajímá! Klidně bys mohla napsat ministrovi kouzel, ale dokud naše rodiny budou se svatbou souhlasit, nic neudělá!"
"To není pravda!" obvinila jsem ho.
"Ale je a ty moc dobře víš!"
"Není, kdyby to bylo, tak jak ty říkáš, proč by se otec vůbec obtěžoval sem chodit?! Prostě by mě k oltáři dotáhnul a basta!"
"Čistokrevní nemají rádi skandály, jak sis už určitě mohla všimnout."
"Po škole odejdu a je to. Nikdo o mně už tady neuslyší."
"To bych chtěl vidět. S největší pravděpodobností bys nestihla dojít ani do Prasinek a už by tě měl."
"Siriusi, nech mě už konečně na pokoji! Jdu si lehnout. Jsem unavená," uzavřela jsem jednou pro vždy tuhle nesmyslnou konverzaci. Doufám.
Vztekle jsem hodila rozečtenou knížku na zem. Kvůli tomu idiotovi se nemůžu soustředit na čtení. Podařilo se mu, zasít do mě zrníčko pochybnosti. Co když sem otec přišel doopravdy jen kvůli tomu, aby mě donutil vdát se v tichosti a bez hysterických scén? To přeci nemůže udělat! Když si někoho vzít nechci, nemusím! Aristokrati a jejich blbá pravidla! Byl čas oběda. Neměla jsem hlad. Bolela mě hlava z toho ustavičného přemýšlení. Proč něco nemůže být jednoduchý? Možná by život nebyl tak hrozný, kdyby jsme si ho sami neztěžovali. Ve všem musí být problém. Jakmile něco probíhá hladce, je to divný.
Na večeři jsem už musela. Odpoledne se za mnou v pokoji stavila Drusila a hubovala mi, že vůbec nejím. Pro klid její duše jsem se tedy došourala do Velké síně a zmučeně zasedla k Havraspárskýmu stolu. Což bylo jasné znamení pro všechny, že nechci být rušena. Neměla jsem náladu na aristokratický kecy, kterými mě Bellatrix při každý příležitosti zahrnuje a ani jsem netoužila po nebelvírských, protože naproti Lily seděl Sirius a toho dneska už vážně podruhý nedám. mrzimorský stůl byl pro mě také zapovězený. Mrzimorští jsou nějací oprsklí a začínají se mnou navazovat kontakt. Jedině Havraspárští dělali, že tam nejsem, díky tomu se stal Havraspár mojí nejoblíbenější kolejí.
Vydržela jsem se rýpat v bramborách rekordně dlouho. V síni bylo už jenom pár opozdilců. Všechno soustředění jsem věnovala rozmělňování potravy. Z celé večeře se mi podařilo udělat kaši. Člověk by ani nepoznal, že je v tom někde schovaný kuře. Od stolu odešel poslední student. Možná bych to už mohla sníst. Nejistě jsem se podívala na svůj výtvor. Sice to vypadalo jako když to někdo vyplivne, ale chutnalo to dobře.
"Budeš tady sedět ještě dlouho?" uslyšela jsem za sebou nezaměnitelný hlas.
"Záleží na tom, co pro tebe znamená dlouho," řekla jsem bez zájmu a strčila si do pusy poslední sousto.
"Co jste si s Blackem zase řekli?" Potlačila jsem protočení očí. Jak o tom zase ví?
"Radši ani nechci vědět, jak to víš," vstala jsem od stolu. Zrovna tady bychom se spolu moc ukazovat neměli- jako by to Lucius nevěděl. V tichosti jsme šli ke společence. Měla jsem v plánu udělat Luciusovi kázání o tom, že bychom se spolu neměli před spolužáky moc ukazovat, ale neměla jsem na to sílu. Vím, že jsme jenom šli vedle sebe a nijak se nedotýkali, ale v téhle škole i nevinný pohled dokáže rozjet drby ve velkém stylu.
"Půjdeme se někam projít?" přitiskl mě ke stěně a začal mě líbat na krku.
"Hej, stojíme na docela frekventovaným místě," odstrčila jsem ho se smíchem.
"Vidíš tady snad někoho?" nadzvedl obočí. Opřel se rukama o stěnu, čímž mě uvěznil.
"Děláš jako kdybys neznal Severuse. Má neobyčejný dar zjevovat se na místech, kde ho zrovna není vůbec potřeba."
"Copak náš Severus," ušklíbl se. "Tak co, půjdeme se někam projít?"
"Nechce se mi ven," přiznala jsem se. Byla tam na můj vkus až moc velká zima.
"Nemusíme chodit ven."
"Dobře, ale jenom na chvíli."
Procházeli jsme se nepoužívanými chodbami hradu a bavili se o hloupostech. Většinou o škole. Nechtěla jsem se bavit o Siriusovi a řekla jsem mu to hned na začátku. Bylo to nádherný. Příjemnou atmosféru občas zkazilo jenom to, že se někdo objevil na chodbě a my se museli schovat... I když to byla vlastně taky docela zábava. Nevěřila jsem tomu, že mi procházka po chodbách takhle zvedne náladu. Nic neřešit. Jen si užívat Luciuse.
"Ty jsi studovala v Kruvalu?" zeptal se nevěřícně, když jsem mu vyprávěla o mých předchozích školách. Bradavice jsou v pořadí čtvrtou institucí, ve které studuji a doufám, že i poslední.
"Jo, proč se tak divíš?" zasmála jsem se.
"Nevypadáš jako někdo, kdo by chodil do Kruvalu."
"No, většina lidí mi tady říká, že nevypadám na Zmijozel... tak asi tak," pokrčila jsem rameny.
"To je pravda," řekl zamyšleně. "Třeba se klobouk přeřekl, když tě zařazoval do koleje."
"To by bylo hodně blbý přeřeknutí."
"Proč jsi vlastně odešla z Kruvalu?"
"Řekněme, že patřím mezi ty lidi, který jsou věčně nepochopení."
"Aha, už chápu. Špatně jsem se zeptal. Za co tě vyhodili?" cukl mu jeden koutek.
"Hej," bouchla jsem ho do ramene. "Proč by mě hned museli vyhazovat?"
"No, já nevím. V tvým případě to může být cokoliv. Kruval není zrovna jedna z těch škol, co ignorují..."
"Odlišnost?" doplnila jsem ho.
"Dejme tomu. Tak za to bylo?"
"To máš jedno ne?"
"Právě jsi vzbudila moji zvědavost."
"Byla to blbost." Pořád se na mě díval. Ach jo. "Dobře, vždyť je to jedno. Řekla jsem našemu úžasnému řediteli, že je kretén."
"Proč?" zamračil se.
"Proč? Protože to kretén skutečně je. Byla jsem upřímná."
"A co tě k tomuto názoru vedlo?" S povzdechem jsem se zastavila. Nemyslím si, že zrovna on by to pochopil. Vím, že se ve Zmijozelu stejně jako v Kruvalu na mudly dívají... Nadřazeně.
"Řeknu to takhle. Týkalo se to mudlů a tím bych tuto naši konverzaci uzavřela."
"Nemyslím si, že by to byl důvod k vyhození ze školy."
"To by asi nebyl, kdybych ho následně nenapadla," zasmála jsem se. "Kruval jsem nesnášela. Neviděla jsem důvod, proč se tam dál zdržovat. Navíc jsem věděla, že je to moje jízdenka do Ameriky. A teď vážně. Měníme téma!"
"Mně se tohle téma líbí."
"Teď jsi na řadě ty. Povídej, co zakázaného udělal Lucius Malfoy?"
"Nic, jsem hodný a vzorný student." Káravě jsem se na něj podívala.
"Koho se tady snažíš oblbnout?" Objevil se mu na tváři jeden z těch jeho výrazů, který znamená jen jedno. Se smíchem jsem se rozběhla pryč. Lucius má hravou a všichni víme jak to dopadá. Nebudu to znovu dělat v učebně. Netrvalo to dlouho. Chytnul mě hned po pár metrech. Natáhla jsem se na špičky a dala mu pusu.
"Neruším vás?" To si ze mě už snad dělá srandu.
MMoc ..moc hezké jen tak dal .... a hlavme vice těch vášnivích okamžiku ^^