1. dubna 2014 v 14:18 | Aranel van de´Corvin
|
Vím, že to trvalo, ale jednak jsem byla zavalená učením (pořád jsem, ale už jsem ve fázi "poblite mi prdel" ) a jednak jsem si všimla, že o poslední přidanou kapitolu nebyl moc zájem, takže mi tak trochu chyběla motivace psát... Zatím sem dám kapitolu bez korekce (došlo k nějaký chybě a soubor mi nejde otevřít, jakmile to vyřešíme, tak sem hodím opravou kapitolu)
Probudila jsem se do tmy. Třásly se mi ruce a pot mi stékal v pramíncích po zádech. Mé oči si nemohly zvyknout na tmu. Nevěděla jsem, jestli je to dobře nebo špatně. Poslední vzpomínka patřila onomu vojákovi a já se bála, že to nebyl jenom zlý sen. S obtížemi jsem se posadila. Byla jsem unavená a každý sval mě bolel. Co mi to jenom udělal? Hrdlo se mi sevřelo úzkostí. Po nekonečně dlouhé době jsem spatřila obrysy nábytku. Zmateně jsem zamrkala. Tady to znám. Eragonův pokoj. Úlevně jsem vydechla a znovu si lehla. Srdce mi stále zběsile poskakovalo v hrudníku. Nic jsem nechápala. Soustředila jsem se na své bolavé tělo. Čekala jsem bolest v podbřišku, stejně jako tehdy, ale nic jsem tam necítila. Museli přijít včas! Nevím, jestli můj tichý pláč spustilo vyčerpání nebo pocit štěstí. Nestihl mi nic udělat.
Donutila jsem se uklidnit. Měla jsem v hlavě hrozný chaos. Všechno, co se mi honilo hlavou, byly jenom domněnky. Dlouho jsem se přemlouvala, abych vylezla z vyhřáté postele. Bohužel jsem chtěla odpovědi na svoje otázky a tak mi nic jiného nezbylo. Jakmile se mé bosé nohy dotkly země, přejel mi mráz po zádech. Ignorovala jsem zimu, která se mi snažila dostat pod kůži. Své oblečení jsem uviděla poskládané na křesle. Na sobě jsem měla pánskou košili. Snažila jsem se, co nejrychleji obléct, ale moje ruce a nohy se pohybovaly zpomaleně, jako by se jim nechtělo nic dělat. Když jsem procházela kolem stolu, do nosu mě udeřila známá vůně, jenomže jsem ji k ničemu nemohla přiřadit. Popošla jsem tedy blíž a zamžourala na stůl. Byla tam miska a v ní bylinky. V tu chvíli mi došlo, odkud znám tuto vůni. Pamatuji si, jak Angela míchala podobné odvary. Přejela jsem si rukou po zpoceném obličeji. Nejdřív bych se měla podívat, jak vypadám.
Cesta do koupelny trvala snad věčnost. Bylo tu tepleji, než v pokoji. Položila jsem svíčku na malou skříňku a podívala se na svůj odraz. Myslela jsem si, že to nebude nic moc, ale tohle rozhodně předčilo moje očekávání. Znechuceně jsem si přejela po vlasech, které jsem měla nalepené na obličeji. Jakmile jsem se otočila, došlo mi, proč je tady tepleji. Ve vaně byla voda. Opatrně jsem si namočila prst do vody. Nebyla ještě studená. Někdo tu musel před chvílí být. Eragon nejspíš. Kdo jiný? Mé tělo vyžadovalo další spánek, ale já nemohla odolat. Možná mě koupel trochu vzpruží. Zavřela jsem za sebou dveře. Koupelnu ozařovala jenom svíčka. Zaposlouchala jsem se do toho ticha, které všude panovalo.
Zhluboka jsem se nadechla a ponořila se pod vodu. Měla jsem pravdu. Bylo mi o něco líp. V první řadě jsem si umyla vlasy. Vynořila jsem se a unaveně si opřela hlavu. Začínaly se mi klížit víčka. Trhla jsem sebou. Nebylo by zrovna nejchytřejší usnout tady. Hlavně už začínala být studená voda. Br, vážně už to není na koupání. Ztuhla jsem v půlce pohybu. Uslyšela jsem bouchnutí dveří a následně kroky. Natáhla jsem pro osušku.
"Ellie," uslyšela jsem Eragonův hlas. "Ellie!" vykřikl naléhavě
"Jsem tady," zavolala jsem, co to šlo. Stoupla jsem si a omotala kolem sebe osušku. Nevěděla jsem, jestli mě slyšel, proto jsem dodala. "Koupu se!" Odkašlala jsem si. Můj hlas zněl otupěle.Když jsem chtěla vylézt ven, rozrazily se dveře. Eragon vypadal rozhozeně. Chtěla jsem mu říct, ať jde pryč, protože nejsem oblečená, ale nestihla jsem to. Rázným krokem přešel ke mně. Ze skříně vyndal další osušku a omotal mi ji kolem těla. Všechno se odehrálo tak rychle, že jsem se nestihla ani vzpamatovat z toho šoku, že mě viděl skoro nahou- osuška toho moc nezakrývala.
"Co tady děláš? Musíš ležet!"
"Já jsem se vzbudila a nikdo tu nebyl, tak jsem se šla vykoupat," zadrkotala jsem zuby.
"Vždyť je to studený!"
"To až teď, já-" Nedořekla jsem to. Eragon mě vyndal z vany. Čekala jsem, že mě postaví na nohy, ale místo toho mě odnesl do pokoje. Na zem mě postavil až u postele.
"Promiň, že jsem tady nebyl. Musel jsem jít něco zařídit. Už asi víme, kdo to udělal."
"Já ničemu nerozumím," chytla jsem ho za ruku, když chtěl jít pryč.
"Všechno ti vysvětlím, ale teď si musíš jít lehnout."
"Ale já-"
"Oblečení máš v koupelně?" Nečekal na moji odpověď. Stála jsem na místě jako solný sloup. Já vím, kdo to udělal! Položil moji oblečení na postel a k tomu přidal čistou košili ze své skříně.
"Mohl by ses otočit?" požádala jsem ho, když na mě zůstal koukat.
"Jo, jasně, promiň."
"Já vím, kdo to byl," řekla jsem naštvaně, když jsem se oblékla. Co člověk musí udělat, aby ho někdo poslouchal?
"Ty víš, kdo tě otrávil?" podivil se Eragon a já s ním.
"Co? Mě nikdo neotrávil, ale-" Nevěděla jsem jak přesně to zformulovat. Nemusela jsem se ani namáhat. Eragon mi zase skočil do řeči. "To, co jsi viděla, byly halucinace. Jdi se lehnout," rozkázal mi. Ignorovala jsem ho. Civěla jsem na něj jako kdyby se zbláznil. Halucinace? To těžko. Přísahám, že jsem ty jeho nechutný ruce na sobě cítila.
"Co? Ne!"
"Ellie, měla jsi halucinace, protože tě někdo otrávil. Našel tě Roran s Murtaghem."
"Ne, já... si to nepamatuju! Museli přijít až později, když jsem byla v bezvědomí," zakroutila jsem hlavou.
"Nepřišli. Byla jsi při vědomí. Ty si opravdu nic z toho nepamatuješ? Roranovi došlo, o co se jedná a donutil tě alespoň něco vyzvracet," mluvil opatrně a zvažoval každé slovo. Oh, můj bože. To by vysvětlovalo proč mi ten "voják" strkal prsty do pusy. Polil mě studený pot, když jsem si uvědomila, že jsem králi pravděpodobně pozvracela boty. Hůř. Viděl to Murtagh. A ještě horší bylo, že jsem určitě plácala nějaký nesmysly... Nebo jsem křičela?
"To by dávalo smysl," připustila jsem.
"Musíš si lehnout. Jsi ještě moc slabá," strkal mě zpátky do postele. Tak hezky voněl. V duchu jsme si děkovala za ten nápad, jít se vykoupat. S tichým zamručením jsem si zalezla pod peřinu.
"Kdo jsi si myslela, že to je?" sednul si na kraj postele.
"To už je jedno. Kdo si teda myslíte, že to byl?"
"Původně jsme si mysleli, že to byla Honorie, ale ukázalo se, že to ona nebyla. Musím jít něco vyřídit. Vrátím se, co nejdřív to půjde. Zůstaň tady a ani se nehni."
"Kam jdeš?" poposkočil mi hlas. Myslela jsem, že tu se mnou chvíli bude.
"Pak ti všechno řeknu. Teď musím jít do žaláře. Roran tam už na mě čeká."
"Do žaláře?" zamračila jsem se.
"Pak, ano? Opravdu už musím jít. Přišel jsem tě jenom zkontrolovat. Za chvíli za tebou přijde Katrina. Šla jenom na večeři." Chtěla jsem ještě protestovat, ale umlčel mě jemným polibkem a spěšně odešel. Bylo mi znovu do breku, když jsem si uvědomila, že tu budu sama. Sice jenom chvíli, ale i tak. Pořád jsem v sobě měla v sobě ten odporný pocit strachu. Na stole svítila jenom svíčka. Přitáhla jsem si peřinu až pod bradu. Měla jsem nutkání nadzvednout peřinu a zkontrolovat, jestli pod ní není nějaký strašidlo. Protočila jsem nad svojí paranoiou oči. Jde to se mnou z kopce. Hodně z kopce, protože jsem tu peřinu nakonec přeci jen nadzvedla. Do konce roku ze mě bude blázen.
Ležela jsem na boku a snažila se usnout. Byla jsem unavená, ale vzpomínky mi nedaly spát. Když jsem si to celé přehrála znovu... Nedávalo to smysl. Jak by se tam ten voják dostal? A ten mizící prst? Jak jsem jenom mohla uvěřit, že je to skutečný? Jsem hloupá. A blbá! Jak jsem se mohla nechat otrávit?! Uslyšela jsem vrznutí dveří. Opatrně jsem se posadila. Katrina se usmála, když si všimla, že jsem vzhůru.
"Jak ti je?"
"Bylo i hůř," pokřiveně jsem se usmála.
"Je mi to moc líto. Měla bys ale odpočívat."
"Já už nechci odpočívat. Musím vědět, co se stalo. Nedá mi to spát!"
"Dobře, co chceš vědět?" povzdechla si, když viděla, že se mnou nehne.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Jenom jeden den."
"Eragon šel za Joanou, že?" Kývla. "Mohla bys mi prosím trochu pomoct? Přemýšlení mi momentálně moc dobře nejde," zamumlala jsem.
"Říkal ti už něco Eragon?"
"Jenom to, že mě našel Roran a Murtagh. Bože, já jsem ti pozvracela manžela," schovala jsem si hlavu pod polštář.
"Ellie, věř mi, že mu to bylo jedno a pomohl ti rád," zasmála se.
"Měla jsem pozvracet Murtagha," povzdechla jsem si.
"To by sice bylo vtipnější, ale i tak byl dost v šoku."
"Jak Roran poznal, že jsem otrávená?"
"Jednak si všimnul, že něco vidíš a k někomu, kdo tam není mluvíš, a jednak, když se k tobě přiblížil, tak jsi měla rozšířený zorničky. Udělal jedinou věc, která ho napadla a Murtagh šel zatím pro pomoc."
"Kdo to udělal? Jak? Kdy?" zeptala jsem se zmateně.
"Honorie byla naše první volba, ale nebyla nikde k nalezení. Našli jsme ji až dneska v poledne a ukázalo se, že to ona nebyla a ani o ničem nevěděla. Popravdě byla docela vyděšená, když se to dozvěděla."
"Takže Joana?"
"K ničemu se nepřiznala. Eragon tam šel, aby se jí podíval do hlavy."
"Ale jak by to udělala? Vždyť je zavřená."
"Musel jí někdo pomáhat. Co si ze včerejška pamatuješ? Co si jedla nebo pila?"
"To, co všechny služky tady. Nic jiného jsem neměla." Katrina se zamračila.
"Musela jsi jíst něco, co nikdo jiný neměl. Jinak by se otrávily všechny služky."
"Opravdu jsem jedla jenom věci z kuchyně."
"Co pití?" Zakroutila jsem hlavou.
"A když jsi jedla, byl někdo s tebou?" A jéje. A já blbá husa jsem si myslela, že je na mě hodná! Mezitím, co jsem si představovala se svatozáří, tak mi otrávila jídlo!
"Jo, obědvala jsem s nějakou novou služkou."
"Jak se jmenovala?"
"Nevím."
"A jak vypadala?"
"Stará asi jako já, hnědý vlasy, hnědý oči," moc jsem si ji neprohlížela.
"Jdu to říct Roranovi. Vydržíš tady chvíli sama?"
"Ne, bez dozoru tady umřu," řekla jsem ironicky. Káravě se na mě podívala. "Budu hodná a ani se nepohnu," protočila jsem oči.
"Hned jsem zpátky," vyběhla ven.
Slyšela jsem jak někdo chodí po pokoji. Byla jsem unavená a celá rozlámaná. To mám z toho, že neumím spát na boku jako normální lidé. Kdepak, já si pod sebou musím všelijak zkroutit ruce a nohy. Unaveně jsem otevřela oči a otočila se na druhý bok, odkud jsem slyšela kroky. Chvíli mi trvalo než jsem zaostřila a rozpoznala postavu stojící přede mnou. Eragon se potichu přehraboval ve skříni.
"Já jsem usnula," zamumlala jsem celkem zbytečně. Pochybuju, že si toho nevšiml.
"Vzbudil jsem tě?" zavřel skříň. Zavrtěla jsem hlavou.
"Jak dlouho jsem spala?"
"Pár hodin. Je noc. Spi," zašeptal.
"Co Joana?" přešla jsem jeho poslední poznámku.
"Nebyla to ona. O ničem neví," zavrčel potichu. Byl naštvaný. Poznala jsem to podle toho, jak zatíná zuby. Zhasnul svíčku.
"Zůstaneš tady?" zeptala jsem se nejistě, když se ke mně otočil zády a šel pryč.
"Zůstanu. Jenom se jdu trochu opláchnout." Spadl mi kámen ze srdce.
Netrvalo to dlouho a uslyšela jsem, jak jde k posteli. Přetočila jsem se na druhý bok a počkala, až si zaleze pod peřinu. Nedočkavě jsem se mu stulila do náruče. Eragon si mě k sobě přitiskl ještě pevněji.
"Začínáš mě trochu dusit," zasmála jsem se, když jeho medvědí stisk nepovoloval.
"Promiň, jen jsem rád, že jsi v pořádku."
"To já taky... A zjistili jste něco?"
"Ne." Tím naše konverzace jako končí?
"Udělala jsem něco?" zeptala jsem se zamračeně. Připadalo mi, že sese mnou nechce bavit. Poslední dva dny jsem de facto prospala, takže mě nenapadá nic, za co by se na mě mohlzlobit. Zlobit! Bože, jak já to slovo nesnáším. Kdy jsem ho začala používat?
"Nic jsi neudělala, proč?"
"Připadá mi, že..." Že se na mě zlobíš? Dejte mi někdo přes držku! "jsi na mě naštvaný," řekla jsem po chvilce přemýšlení.
"Nejsem. Promiň, jsem jenom unavený a nechce se mi o tom bavit." Nebo mi něco nechce říct.
"Vypadáš, že máš starosti..." zašeptala jsem.
"Slibuju, že ráno s tebou zůstanu a popovídáme si."
"Dobře," usmála jsem se, ale i tak mi to přišlo divný. Bylo na něm něco divného. Vypadal... Napjatě. Znovu jsem se mu stulila do náruče a nechala se hladit po zádech. Ačkoliv říkal, že je unavený, nespal. Nechala jsem to být. Věděla jsem, že by mi stejně nic neřekl a navíc jsem byla unavená. Poslední, co jsem zaregistrovala než jsem usnula, byl polibek do vlasů.
Ráno jsem si připadala jako, když po mě přeběhne stádo koní, ale jinak mi bylo dobře. Hlava mě nebolela. Jakmile jsem se přetočila na bok, abych se přitiskla zase k Eragonovi, ztuhla jsem. Nebyl tam. Nevěděla jsem, jestli ho mám zabít nebo se o něj bát. Říkal, že si na mě ráno udělá čas. Třeba šel jen něco vyřídit. Lehla jsem si na záda a koukala do blba. Fajn. Podívám se po něm. Do oblékání jsem zapojila veškerou svou energii. Zakručelo mi v žaludku. Naposled jsem obědvala... před dvěma dny?
Málem mě trefil šlak, když jsem otevřela dveře a do někoho narazila. Strážný se mi hned začal omlouvat, jako kdybych byla bůhvíkdo.
"To nevadí," usmála jsem a raději šla pryč. Cítila jsem pohled obou dvou strážných na mých zádech.
Napadlo mě, že Eragon možná bude v trůním sále. V druhém poschodí jsem uslyšela hlasy. Potichu jsem se podívala za roh. Byl tam Eragon s Roranem a Katrinou a o něčem se dohadovali. Katrinu jsem neslyšela, protože mluvila potichu. Za to Eragon s Roranem šli slyšet dobře.
"Teď nikam nemůžu odjet!" zavrčel Eragon. Katrina mu něco říkala... Sakra! Nahlas. Neslyším. "Já vím, že tady budete, ale dokud ho nenajdeme, nebudu mít chvíli klid!" Opět Katrina. Rorane vyjádři se taky, nedrbej se jenom na bradě!
"Může jet Murtagh!" Rozešli se mým směrem a mě tím nastalo velké dilema. Mám jim jít naproti a dělat jako, že jsem je neslyšela. Nebo mám utéct? přiznat, že jsem je poslouchala? Půjdu tam.
"Kam jdeš?" ozvalo se za mnou.
"Za Eragonem."
"Nemáš být v posteli?" nadzvedl Murtagh obočí.
"Nevím. Mám?"
"Neměla bys tady chodit sama."
"Odjakživa tu chodím sama."
"Jenomže to bylo předtím, než se tě někdo pokusil otrávit."
"Ehm, děkuju, že jsi mi pomohl," řekla jsem trochu rozpačitě, když jsem si vzpomněla, že tam byl taky.
"Rádo se stalo."
"Tím považuji celou tuhle věc za uzavřenou."
"Věř mi, že tahle věc uzavřená zdaleka není."
..No.(: Začíná se to zajímavě zamotávat. Uvidíme, co bude v další kapitole..:P Ale konečně se objevil i Murtagh a Ellie po něm neječí jako smyslu zbavená. (; (:
A ještě bych chtěla všechny poprosit, jestli by se mohli podívat na tuhle povídku: http://www.ourstories.cz/6-na-pokracovani/utok-m-prolog-kapitola-1-zmena/
Ta povídka není moje, ale moc lidí ji nekomentuje, tak doufám, že se někdo najde, komu se bude líbit. Nechci totiž, aby autorka ztratila motivaci psát, protože podle mě je to opravdu skvělá povídka. (: Už má více kapitol než jednu, stačí si najet na profil autorky. (((:
Děkuju a omlouvám se za "reklamu".