24. dubna 2014 v 18:25 | Aranel van de´Corvin
|
Ne, nejsou to halucinace. Konečně jsem dopsala další kapitolu. Ještě neprošla korekcí, tak předstírejte, že tam ty chyby nejsou. Tahle kapitola je s největší pravděpodobností předposlední. Trhá mi to srdce, ale jednou to přijít muselo a všichni víme, že jsem to oddalovala, co nejvíc to šlo. Děkuju za komenty bez nich bych se k psaní ani nedokopala. Limit pro další kapitolu je 21 komentů.
"Rušíš," řekl ledově Lucius a odtáhl se ode mě. Neměla jsem ani sílu zvednout prostředníček. Sirius tam stál s elegancí strašáka v zelí a házel na mě vševědoucí pohled. Jo, taky vím, co se tady děje. Všichni, co mají oči, to pochopili.
"Nemáš se s ním, co tahat. Jelikož jsi mě neposlouchala, tak jsem se rozhodl, že to tady Malfoyovi, vysvětlím z očí do očí."
"Blacku, to je smutný. Copak ty jsi nepochopil, že tě nechce?"
"V posteli se tvářila jinak," ušklíbl se, ten debil!
"Každý má občas slabou chvilku," vrátil mu to Lucius. Lucius sice věděl, že jsem se se Siriusem vyspala, ale rozhodně mu nebylo po chuti o tom mluvit.
"Ty o tom musíš něco vědět," zasmál se Sirius, čímž Luciuse totálně rozčílil. Oba dva vytasili hůlky.
"Ach jo," zamumlala jsem si pro sebe. "Dejte pryč ty hůlky. Stejně tím nic nevyřešíme. Siriusi jdi pryč," řekla jsem pevným hlasem.
"Ne," řekli oba dva naráz. Zkusila jsem jim to vysvětlit znovu. Siriusovi jsem už poněkolikátý vysvětlila, že my dva spolu už nic nemáme a defacto jsme ani neměli. Luciusovi jsem se zase snažila vtlouct do hlavy, že tohle nestojí za žádný problémy a ať to nechá plavat. Co oni na to? NE! My jsme chlapi a před ničím neustupujeme! Stáli tam naproti sobě, připraveni jeden na druhého zaútočit. Nezapomněli si vyměnit pár pěkných nadávek. No, chápejte bez nich by to nebylo ono.
"Fajn, už jsme si zanadávali, můžeme jít?" otočila jsem se na Luciuse.
"Jenom tady tomu frajírkovi natrhnu prdel a můžeme jít."
"Prdel? Ó pan Velký Salazar používá sprostá slova?"
"Hele doteď mi bylo jedno, že jste vedli rozhovor o mně beze mě, ale už toho mám plný zuby. Svoje jsem si k tomu řekla a vy dva s tím rozhodně nic neuděláte! Takže se ptám znova. MŮŽEME UŽ KONEČNĚ JÍT." Prosebně jsem se podívala na Luciuse.
"Mám návrh, co kdybys tady dala Malfoyovi sbohem?" Lucius mě popostrčil kousek bokem. A jé, tady budou každou chvíli létat kletby.
"Taky mám návrh, co kdys zavřel hubu?"
"A víte vy co? Taky mám pro vás návrh. Polibte mi oba dva prdel!" řekla jsem naštvaně a šla pryč. Na tohle se dívat nebudu. Když je blbá hlava, trpí celý tělo. Jednou jim to dojít musí. "Tohle já nemám za potřebí," zavrčela jsem ještě dostatečně nahlas. Prvně jsem si naivně myslela, že Lucius toho nechá a připojí se ke mně, ale ne.
Musela jsem se trochu uklidnit, proto jsem se rozhodla, že si projdu pár chodbiček ve sklepení. není zrovna nejlepší nápad v téhle náladě přijít do společenky, kde trůni Bellatrix se svojí polovičkou. V jedné z chodeb jsem nenarazila na nikoho jinýho než na Krvavýho barona.
"Copak? Lucius ti dal den volna?" Vražedně se na mě podíval a odplul pryč. Zavzpomínala jsem nad tím, jestli jsem toho ducha slyšela vůbec někdy mluvit. Možná jsem pod jeho úroveň. Byla jsem tak zamyšlená, že jsem si málem ani nevšimla Petra, který se vynořil z jedné zapomenuté chodby.
"Co tady děláš?" podívala jsem se na něj s nadzvednutým obočí.
"Ehm," zčervenal. "Něco s klukama ch-chystáme," vysoukal ze sebe a už chtěl zmizet.
"Na koho?"
"To ti nemůžu říct," zafuněl.
"Co jste tady chystali? Vždyť sem ani nikdo nechodí." Kdepak, chlapče. Beztak ho sem poslal Sirius.
"Už musím jít. Zatím ahoj," zamrkal těma svýma prasečíma očkama. Fajn, uteč. Zeptám se Remuse.
S úsměvem na rtech jsem se proplížila do našeho pokoje. Byla sobota večer a já jsem si užila krásný den s Luciusem. Šli jsme na procházku a potom se zašili ve sklepení ve staré učebně, kde jsme si rozložili deky a polštáře. Naprostá pohoda! Takhle by měli vypadat moje víkendy. Hlavně žádný Sirius Black! Ten kluk mi už vážně leze krkem. Od jejich střetu s Luciusem uběhli už dva týdny a myslíte, že tím něco vyřešili? Kdepak. Všechno je pořád stejný. Sirius mě "nenápadně" pozoruje a občas má takový tendence mi připomínat, že jsme zasnoubení. Nejsme! Budu s tím muset něco udělat, protože mít Siriuse neustále za zadkem je unavující. V pokoji bylo mrtvo. Slyšela jsem jenom spokojené oddechování.
Ráno jsem vstala brzo. Opět. Poslední dobou nemůžu spát. V hlavě se mi honí snad tisíc myšlenek najednou a nedovolí mi odpočinout si. Vím, že Sirius mi může být někde, ale to jeho věčné dotírání mi začíná lézt na mozek, doslova. Pojem psychická šikana dostává nový význam. Děsím se toho dne, kdy se ráno vzbudím a Sirius bude stát u mé postele. Povzdechla jsem si. Tohle musí skončit. Neplánuju se po OVCE dostat do blázince... Když už tak před nimi. Nebudu se tady učit zbytečně!
"Kolik je hodin?" zamumlá rozespale Drusila.
"Brzo, spi," otočila jsem se na ni s úsměvem. Svaly jako by přestaly fungovat. Otevřela jsem pusu dokořán a málem poslintala koberec. Polkla jsem a donutila se zavřít pusu. Merline, foťák! Narcisa tu někde určitě bude mít foťák. Musím přiznat, že kouzelnický fotoaparáty mají své kouzlo. Kdybych teď vyfotila Severuse ležícího vedle Drusily mudlovským foťákem, nebylo by to ono. Takhle zaznamenám jak se vrtí a majetnicky si ji přitahuje k sobě. To není možný. Musím mít halucinace, a nebo spím. Místo abych odešla do koupelny, jak jsem měla původně v plánu, se moje nohy samy od sebe rozešly k jejich posteli. Možná se mi jenom zhoršil zrak. Nezhoršil. Fakt je to on. To je... Merline! Oči mi málem vypadly z důlků. Kdybych měla deníček, tohle bych si do něj určitě zapsala - a podtrhla to. Tohle je, dámy a pánové, den, kdy vidím Severuse Snapea bez jeho pláště! A bez košile. Trochu jsem se naklonila. A BEZ KALHOT! Mě na sobě jenom trenky. Bože, nemůžu dýchat. On vážně něco pod tím pláštěm má! Teorie o lidském netopýrovi oficiálně padá. Severusi, mám takový pocit, že ode dneška tvůj "osobní prostor" není už tak... Osobní.
Dobře, odcházím do koupelny. Kdybych tady na ně ještě chvíli zírala, začalo by to být úchylný. Naposledy jsem se ohlédla. Jedno ale musím uznat. Sluší jim to spolu. Mezitím, co jsem si čistila zuby, jsem se chytla při tom, jak dumám o tom, proč Severus pořád nosí ten plášť. Myslela jsem si, že bude hubený jak vyžle, ale ve skutečnosti měl pěknou postavu. Nějaký ten sval tam byl. Když už jsme u toho. Kde ty svaly vzal? Dělá lektvary po litrech? Zatřepala jsem hlavou.
Když jsem odcházela, pohled mi padl na spící Narcisu. Trochu jsem se zarazila. Teď mi došla jedna věc. Co tu Severus dělá? Spí tady jenom tehdy, když tu já ani Narcisa nejsme. Hm, vzhledem k jejich sporému oblečení jsem usoudila, že "po tom" usnuli. Na tváři se mi opět objevil úsměv. Severuse trefí šlak, až zjistí, že nám tu nechal svůj vystrčený zadek. Přepadla mě touha, napsat na kousek pergamu vzkaz typu "přišla jsem, viděla jsem a odcházím". Ne, nebudu svině. Každopádně, jestli mě bude někdy něčím vydírat, mám mu to čím oplácet. Už teď mě napadá tolik narážek...
Nevím, proč jsem si myslela, že Lily bude už ve Velké síni na snídani. Kromě mě, tu byl jenom jeden kluk. Samozřejmě. Proč by někdo chodil v neděli v půl sedmé na snídani? Kousla jsem si do rohlíku a rozhlédla se kolem sebe. Nepamatuji si, že by tu kdy bylo takhle mrtvo. Dokonce i ten kluk vypadal víc mrtvě než živě. Zarazila jsem se v půlce pohybu. Merline, vždyť tu není Sirius, což znamená, že mě nikdo nehlídá. Konečně můžu jít bez povšimnutí za Brumbálem a zeptat se na to zrušení zasnoubení. Nevěřím tomu, že nemám na výběr... Ať si Sirius říká, co chce. Nacpala jsem si do pusy zbytek rohlíku, ze stolu vzala dvě koblihy a šla za Brumbálem. Zrovna teď se musel ten kluk otočit! Hubu jsem měla plnou, že jsem ani nemohla polykat- musela jsem vypadat jako křeček, který si syslí zásoby. Nejistě jsem se usmála. Otočil se zase zpátky k jídlu, ale moc dobře jsem si všimla těch vykulených očí. Nevím, jestli jeho údiv byl způsobený mými stolovacími zvyky nebo tím, že viděl někoho ze zmijozelu se smát. Každopádně podruhé se už neotočil.
Posnídat jsem stihla cestou k ředitelně. Cestou jsem nikoho nepotkala. Kousek od chrliče jsem zpomalila, abych stihla spolknout poslední sousto. Moc dobře jsem věděla jaká laskomina je tenhle týden jako heslo. Severus se zase chytnul se Siriusem a oba měli tu čest navštívit ředitelnu. Aspoň k něčemu jsou ty jejich hádky dobrý. Leknutím jsem nadskočila. Chrlič se pohnul a někdo vyšel ven. Byl to muž. Byl mi povědomý. Kde už jsem ho viděla?
"Georgiano, rád vás znovu vidím," řekl, jakmile mě uviděl. Civěla jsem na něj jak na poslední brambor. Překonal poslední vzdálenost, která nás dělala. Teď, když stál kousek ode mě, jsem si vzpomněla. Tohle neznačí nic dobrého.
" Krásné šaty. Sluší vám." Podívala jsem se na toho narušitele. Mohlo mu být tak sedmadvacet. Byl hezký, ale už od pohledu šlo vidět, že je z vyšší společnosti a nos má značně nahoru. Ten chlad z něho přímo vyzařoval.
" Děkuji," odpovím slušně a vyrazím opačným směrem. Vypadá jako psychopat. Pryč od něj.
" Smím prosit?" zeptá se s lehkou úklonou. Ne, ale co mi zbývá. Odložím skleničku stranou a snažím se netvářit jako mučedník, když mě vede na parket.
" Líbí se vám ples, Georgiano?" začne zdvořilou konverzaci.
" Asi bych měla být překvapená, že znáte mé jméno, ale kupodivu nejsem. Mám se vzhledem k okolnostem docela dobře. Děkuji za optání." Jak dlouhou to bude trvat? To si musel vybrat zrovna tu nejdelší skladbu? Pořád na mě chladně civí a já se musím přemáhat, abych ho neposlala někam. Když
jsem hledala hodiny, abych zjistila jak dlouho mě tu už drží, tak jsem si všimla divné věci. Proč na nás lidi koukají?
" Kolují tu u vás zajímavé řeči," pokračuje dál. Pravděpodobně vycítil, že konverzovat nehodlám.
" O vás určitě také, ale to bych musela vědět kdo jste, takže já vás drby neobohatím." Nebudu poslouchat, co o mě Blacková roznáší.
" A chcete vědět jak se jmenuji?" Díky Merline, skladba skončila!
" Ani ne. A navíc gentleman se vždy představí bez vyzvání," ukloním se a prchám z parketu dřív, než mě někdo odchytí.
"Já vás taky," zalhala jsem chladně. Cuknul mu levý koutek. Ano, vím že neumím lhát, ale nemusel by dávat najevo, že o tom ví.
"Dostala se ke mně zpráva, že chcete zrušit zasnoubení s panem Blackem." Běhal mi z něho mráz po zádech.
"Myslím, že tohle se dostalo snad ke všem," odsekla jsem. Nebudu se o tom bavit s někým koho vůbec neznám.
"Špatně jste se vyspala?"
"Ne, takhle milá jsem pořád," mile jsem se usmála.
"Váš otec měl pravdu. Výchovou zrovna poznamenaná nejste."
"To bude tím, že jeho výchova stála za nic."
"A nebo to možná bude tím, že to není váš otec. Věřím tomu, že váš biologický otec, byl měl daleko větší vliv." Za ten jeho aristokratický tón bych mu nejraději jednu vrazila. Nic jsem na to neříkala. Jak mám vědět jaký by měl na mě vliv můj skutečný otec? Chladně na mě koukal a čekal na odpověď.
"Ráda bych tady s vámi dál konverzovala, ale mám něco naplánovaného, pokud mě tedy omluvíte..."
"Co kdybych vám řekl, že váš biologický otec je z jedné z nejčistokrevnějších rodin." Zarazila jsem se. Co to tady na mě zkouší?
"Proč bych vám měla věřit. Ani nevím, kdo jste, protože jste se minule nepředstavil," připomněla jsem mu.
"To je pravda. Omlouvám se za svoji nevychovanost... Lord Voldemort, rád vás poznávám," přistoupil ke mně a vzal mě za ruku, kterou si jemně přitiskl k svým rtům. Cítila jsem jeho dech. Naskočila mi husí kůže. Nebylo to tím, že by se mi jeho blízkost líbila. Děsila mě. "Teď, když už se známe. Možná byste si chtěla promluvit o zrušení zasnoubení."
"Proč vás to vůbec zajímá?" řekla jsem pevným hlasem, ale uvnitř jsem se klepala jako malé dítě.
"Zaujala jste mě, Georgiano. Zaujala jste mě natolik, že jsem si zjistil něco o vaší minulosti. Mám známé na různých místech... Jak jsem řekl. Pocházíte z čistokrevné rodiny. Byla by škoda, kdybyste se zahodila se Siriusem Blackem." Slyšela jsem tlukot svého srdce. Zajímalo mě, kdo jsou mí rodiče, ale rozhodně jsem to nechtěla slyšet od něj. Nikdo z čistokrevných nedělá ostatním laskavosti. Rozhodně ne zadarmo.
"Nejsem hloupá, pane... Voldemorte? Co je to kruci za jméno? Voldemort je jako jméno nebo příjmení?" vztekala jsem se pro sebe. Slyšel to, samozřejmě. Přísahala bych, že jeho rysy zchladly ještě víc. Myslím, že jsem narazila na velkého "kápa", od kterého se všichni učí ten mrazivý pohled. "Vím, že byste za to něco chtěl. Takže... Nemám zájem," dořekla jsem. Očima jsem začala nervózně těkat po chodbě. Jak to, že tu nikdo není? To se tu tenhle psychopat potuluje sám?
"Nauč se krotit ten svůj přidrzlý jazyk! Kdybys jenom tušila, s kým tady mluvíš, neopovážila by ses vydat ani hlásku," zajiskřily mu oči.
"Myslím, že je nad slunce jasné, že my dva si nerozumíme. Teď mě prosím omluvte. Musím jít něco vyřídit," řekla jsem se vztyčenou hlavou.
"Omlouvám se. Špatně jsme si rozuměli," chytnul mě surově za ruku, když jsem chtěla okolo něho projít. "Já tě nežádám o to, aby ses se mnou bavila. Já ti to přikazuju," zasyčel. A slovem "zasyčel", myslím zasyčel! Vážně mi připadalo, že na konci věty syčel. Ohromeně jsem zamrkala a omylem se mu podívala do očí. Byli jsme od sebe pár centimetrů. Takhle z blízka byl děsivý. Bez přestání jsem mu civěla do očí. Nebyla jsem sama. Upíral na mě svůj chladný pohled a mě opět naskočila husí kůže.
"Co chcete?"
"Už jsem to říkal."
"Takže mám věřit tomu, že mi jen tak z dobroty srdce pomůžete?" zeptala jsem se ironicky.
"Řekněme, že to budu oboustranně výhodný obchod."
"Rozvinete to?" řekla jsem už trochu ostřeji. Kde to vázne? Brumbále, ty si tam nahoře dáváš šlofíka, nebo co? Stiskl zesílil. Úplně jsem zapomněla na to, že mi svírá ruku.
"Byl by hřích, dovolit čistokrevné vdát se za krvezrádce. Nabízím ti pravého manžela. Toho nejlepšího..." Jak dlouho si tykáme? Taky bych mu ráda zatykala, ale strach mi to nedovolil. "Potomka Salazara Zmijozela," řekl hrdě. Nejsem blbá. Podle jeho pyšného hlasu mi došlo, kdo by měl být mít nastávajícím. Nejraději bych teď padla na kolena a zplna hrdla zařvala: Bože, co jsem komu udělala?! Jeden blbec vedle druhýho. I když pravda, že tady s Voldemortem přichází nový level v podobě psychopata.
"No, asi jsme si zase nerozuměli. Já se nechci vdávat!"
"Na to se tě nikdo nikdy neptal. Je to tvoje povinnost. Porodit čistokrevného potomka." Obočí mi automaticky vylétlo vzhůru. Potomka? Zbláznil se? Před třemi minutami se mi představil a už se bavíme o našem potomstvu?
"Dobře. Budu upřímná. Zbláznil jste se?!" vyjelo ze mě automaticky. "Ne! Nikdo mi nemůže rozkazovat, koho si mám vzít!"
"A v tom se právě pleteš," ušklíbl se a rozešel se pryč... I se mnou! Držel mě za loket a surově mě tahal pryč.
"Okamžitě mě pusť." Nic. Fajn. Doufám, že z tohohle ohluchneš ty bastarde. Začala jsem šíleně řvát. V životě jsem takhle neječela. Aspoň něco jsem pochytila od Blackový.
"Přestaň." Ani ve snu. Každou chvíli někdo přijde, protože tohle musí být slyšet i ve sklepení. "Dobře, jak chceš." Hlas se mi zadrhl, když jsem uviděla jak drží v ruce hůlku. Chtěla jsem rychle sáhnout po svojí, ale nebyl čas. Byl neuvěřitelně rychlý.
A do prdele.
Tak tohle nabírá úplně nový obrátky! A že předposlední kapitola? Muhaha. Co bude teda v poslední? (: