7. května 2014 v 14:58 | Aranel van de´Corvin
|
Nečekejte žádný převraty, rozhodla jsem se dát prostor Murtaghovi, takže je to spíš taková oddechová kapitola... Děkuju moc za komenty, bez nich bych to nedopsala :) Limit jako vždy
"Co tady děláš?" ozvalo se za mnou hned třikrát. Podrážděně jsem se na ně otočila- no co, někdo mě chtěl zabít, mám právo na to být protivná.
"Předpokládám, že ta otázka byla mířena na mě?" nadzvedla jsem obočí. Eragon těkal očima ze mě na Murtagha.
"Máš-"
"Ležet. Já vím," dořekla jsem to za Katrinu. "Ehm, Rorane chtěla jsem ti poděkovat. Kdybys tam nepřišel, nebyla bych tady." Původně jsem se mu chtěla ještě omluvit za pozvracený boty, ale před publikem se mi do toho nechce, i když vím, že půlka z nich to viděla na vlastní oči.
"To je snad samozřejmost," usmál se na mě.
"Měla by sis jít lehnout," napomenul mě Eragon.
"Pracuju na tom. Ještě se chci na něco zeptat," ignorovala jsem Eragonův pokus odvést mě zpátky. "Ty někam jedeš?" zeptala jsem se ho přímo. Snažil se zakrýt ten šok, ale nešlo mu to.
"Co? Jak..." zamračil se a podíval se na svého bratra.
"On někam jede?" zeptala jsem se raději Rorana. "Murtagh mi nic neřekl," otočila jsem se ještě na Eragona, který nepřestával sledovat tu testosteronem posedlou bytost.
"Ehm," zamručel Roran a dělal, že přemýšlí.
"To je na dlouhé povídání," skočila mu "řeči" Katrina.
"To vůbec nevadí. Vzhledem k tomu, že mám jenom ležet, ráda uvítám nějaký to zpestření..."
"Přijdu za tebou později a všechno ti vysvětlím. Teď musím jít s Roranem něco zařídit."
"Srabe," zamručela jsem si pod nos, ale dostatečně hlasitě na to, aby to slyšeli i ostatní.
"Já to slyšel," zavolal Eragon na moje vzdalující se záda.
"Taky jsi to měl slyšet," otočila jsem se a vyplázla na něj jazyk.
Má jediný štěstí, že mám hlad. S prázdným žaludkem se mi blbě přemýšlí. Nestihla jsem ani dojít do dalšího poschodí a uslyšela jsem za sebou rychlé kroky. Srdce se mi splašeně rozbušilo. Vypadá to, že paranoia na nějaký čas bude moje kamarádka. Automaticky jsem přidala do kroku, ale po pár krocích jsem se otočila, abych se podívala, kdo to za mnou běží. Murtagh. Tep se mi zase začal zpomalovat, stejně tak jako můj krok.
"Kam tak spěcháš?" zeptal se, když mě dohonil.
"Do postele." Murtagh se na mě podíval pohledem "tohle-vyprávěj-holubům-na-střeše". "Dobře, mám hlad," přiznala jsem se.
"To už zní aspoň důvěryhodně... Dostal jsem za úkol tě hlídat, aby se ti něco nestalo."
"A co by se mi asi mělo stát? Zvládnu dojít do pokoje, aniž bych se zabila."
"Nechci ti kazit tvé představy, ale statistiky říkají pravý opak."
"Ha ha ha," zamračila jsem. "Slibuju, že nikde nezakopnu nebo neuklouznu," protočila jsem oči.
"Momentálně ani tak nejde o tvoji šikovnost, ale spíš o to, aby tě nezabil někdo jiný."
"Ať už to byl kdokoliv, bude dávno pryč... Teda jestli to není sebevrah."
"Třeba jich bylo víc," pokrčil rameny.
"Prosím tě, ty to říkáš, jako kdybych štvala půlku hradu!" založila jsem si protestně ruce na hrudi.
"Nemyslím si, že štveš půlku hradu... bude to víc jak půlka," řekl pevně.
"Co?"
"No, nediv se. Služek je v tomhle hradě víc než stálých obyvatel. Ani se tomu nedivím, když k vyprání mých trenek jsou zapotřebí tři služky... Když o tom tak přemýšlím, možná jich tu máme až mo-"
"Tady tě zastavím. Jednak nevím, kde jsi přišel k informaci o tom, že ti spodní prádlo perou tři služky a jednak mě nezajímá tvůj názor na množství služek v tomhle hradě. A NEMYSLÍM SI, že bych všechny služky nějak štvala. Vždyť je ani všechny neznám!"
"Promiň, to jsem blbě zformuloval. Ne, že je štveš všechny, jenom nějaký. Zbytek tě prostě jenom nemá rád. Služky tě nemají všeobecně v lásce a nějaký stráže taky."
"Odkdy mě nemají rády stráže? Vždyť s nimi ani nemluvím! Chápu, proč služky, ty naočkovala Joana s Honorií."
"Od té doby, co spíš s Eragonem a údajně, alespoň podle drbů, i se mnou. Obyčejné vojáky štve, že s nimi odmítáš spát. Prý jsou pod tvoji úroveň."
"Cože? Kde jsi to vzal?!" zavrčela jsem vztekle. To už jsme stáli před Eragonovým pokojem. Murtagh mi otevřel dveře. Pokud jsem si myslela, že odejde, spletla jsem se. Vetřel se za mnou do pokoje a rozvalil se v Eragonově křesle.
"Jak dlouho tady budeš?" zamračila jsem se při představě, že s ním budu celé dopoledne, jestli se to Eragonovi protáhne. A proč tam vůbec, ať je to kdekoliv, musí být Eragon. Není jedno, který jezdec to dělá? Sakra, začíná mě štvát, že nic nevím.
"Tak dlouho dokud se nevrátí můj bratr."
"A to bude zhruba..."
"Nevím," pokrčil lhostejně rameny. "Vadím ti snad?"
"Zatím ne," přiznala jsem opatrně. "Ale známe se," dodala jsem.
"Copak se spolu nedokážeme chvíli bavit bez toho, aniž bychom se hádali?" nadzvedl pobaveně obočí.
"No, nechci ti kazit tvoje představy, ale statistiky ukazují opak," vrátila jsem mu to s úšklebkem.
"Nemůžu za to, že se vždycky začneš hádat."
"Uvědomuješ si, že právě zaděláváš na další hádku?"
"Tímhle? To jste celý vy, ženský. Chlap něco řekne a hned je oheň střeše..."
"Jenomže něco v tvým podání je většinou pěkná blbost."
"Nemyslím si to, ale jelikož nechci vyvolat další hádku..."
"Dobře, nebudu se k tomu vracet. Vrátím se ale k mé původní otázce. Kde jsi přišel k těm drbům?"
"Od Honorie," připustil po chvíli.
"Oh," vypadlo ze mě. "Myslela jsem si, že na pomlouvání nemáte čas," ušklíbla jsem se pobaveně.
"Použij minulý čas. Už se s ní nevídám. A na řeči nebyl čas. Ona jenom stihla říct neuvěřitelnou spoustu věcí, než se oblékla a samozřejmě ještě při svlé-"
"Opět tě zastavím ," skočila jsem mu do toho. "Chápu. A proč už spolu nejste?" nedalo mi to. Musela jsem se zeptat. Ženská se ve mně nezapře.
"Proč tě to zajímá?"
"No, vzhledem k tomu, že ti už jakou dobu říkám, jak je pošahaná... To jsi to vzal na vědomí až teď?"
"Nejsem s ní od tý doby, co ti dala krysu do pokoje. Stačí?" Začínal být podrážděný.
"Nemusíš se hned čepýřit. Jen jsem se ptala... Ale nedá mi to. Budu to muset říct."
"Co?" zeptal se nechápavě. Zhluboka jsem se nadechla, abych mu hrdě mohla říct to tváře větu, kterou máme všichni rádi.
"Já jsem ti to říkala."
"Jestli ti ten škleb nezmizí z obličeje, tak přísahám všem bohům, že ti něco udělám," zúžil nebezpečně oči.
"Tak to si stoupni do řady," ušklíbla jsem se.
"Uvědomuješ si, že tohle ve skutečnosti není vtipný," nahodil vážný tón. Divný. Vůbec mi to k němu nesedí.
"No jo pořád," zamrmlala jsem. Nemusí mi to pořád připomínat. Vím, že ať už to byl kdokoliv, myslel to vážně. Problém byl v tom, že jsem se nebála nebezpečí, které na mě čekalo venku. Moji mysl stále zaměstnávala ona halucinace, která ve mně dokázala vzbudit hrůzu, jakmile jsem zavřela oči nebo něco zaslechla. Je zajímavé jak se vám některé věci dokážou dostat pod kůži. Třeba jako sen. Měli jste někdy špatný sen, který vám ovlivnil den? Nemusíte si ten sen ani pamatovat. Stačí, když ve vás zůstane ten děs. Vzbudíte se a máte strach, který přetrvává. Nedokážete to vysvětlit. Víte, že to byl jenom sen, ale přesto, něco se změnilo.
"Vypadáš ustaraně," vytrhl mě z přemýšlení Murtagh.
"To se ti jen zdá. Znáš mě, dokud se nenajím, není se mnou řeč," ušklíbla jsem se.
"Nemyslím si."
"Murtaghu, můžu mít na tebe prosbu?" Kývnul. "Nerýpej se v tom, ano?"
"Tebe chce někdo očividně zabít a ty na to řekneš, nerýpej se v tom?"
"Ty víš jak to myslím."
"Já jen, že..." Podívala jsem se na něj. Nemohl se vymáčknout. "Jen mi vadí, jak to mezi námi skončilo," řekl po chvíli. Zbytek svých sil jsem vynaložila na to, abych udržela pusu zavřenou. To je něco jako omluva?
"Mě taky," přiznala jsem po chvíli.
"Neměl jsem spát s Honorií."
"Hm." Neměla jsem k tomu, co říct.
"Jenomže ty jsi... Nevěděl jsem, co chceš!" zničehonic se rozohnil.
"Co?" zamračila jsem se.
"Původně jsem si myslel, že ke mně něco cítíš, že něco chceš, ale pak jsi přestala jevit zájem. Hrozně mě to zmátlo."
"Murtaghu, co kdybychom za tím udělali tlustou čáru a už se k tomu nevraceli? Nechce se mi hádat. Nemůžeme zase být přáteli?"
"Přáteli? Tehdy mi nepřipadalo, že jsme jenom přátelé."
"Jenomže to bylo tehdy! Teď už jsme každý úplně někde jinde. A neříkej, že to není pravda."
"Je, jenomže čí vinou?"
"Myslím, že za to můžeme oba," řekla jsem rázně a považovala tím tuhle konverzaci za vyřízenou.
"Možná ano, ale ty-"
"Murtaghu dost! Já se už o tom nechci bavit. Stejně tím nic nevyřešíme!"
"Třeba vyřešíme."
"Už se zase hádáme," poukážu na fakt.
"Ani ne."
"Já se chci prostě normálně bavit! Nechci řešit to co bylo. Chci jenom, abychom se normálně bavili a vycházeli spolu."
"To já taky, ale nejde mi to, když nevím, co se pokazilo."
"Pokazilo se to kvůli válce. Každý jsme skončil jinde. Ty jsi se změnil a já taky."
"Ty tomu věříš?" ušklíbl se. Zamračila jsem se. Nestihla jsem mu odpovědět, protože se otevřely dveře. Eragon se vrátil. Díkybohu.
"Jste v pohodě?" nadzvedl obočí, když nás uviděl.
"Jo," odpověděla jsem za nás za oba.
"Už půjdu," zamručel Murtagh a zvednul se k odchodu.
Eragon si chtěl se svým bratrem ještě promluvit, tak šli za dveře. Štvali mě oba dva! Dřív jsem nijak neřešila to, že mi nic neříkají. Bylo mi to jedno. Jenomže teď mě to neskutečně vytáčelo. Vždyť nic nevím. Nevím, co pořád řeší Eragon. Proč někam odchází. Nevím, co se děje v Alagäesii. Kdybych byla v úplně jiné zemi, ani bych si toho nevšimla. Vždyť nevystrčím ani paty z hradu! Dobrá, paty bych možná vystrčila, ale jen na chvíli. Možná už mám jen plný zuby toho být služka. Není to špatná práce, jenom mi občas připadá, že jsem se sekla na jednom místě a pořád řeším jedny a ty samý problémy. Murtagh. Služky. Eragon. Joana- momentálně Honorie. Pořád dokola. Pravda, že pokus o to mě otrávit byl nový. Juchů, konečně venku ze stereotypu.
Byla jsem tak rozčílená, že jsem nevydržela ani ležet. Jdu se převléct a půjdu se projít. Někam za hradby. Předtím se ale půjdu někam najíst. Do hospody! Jo, přesně tak, takový jsem rebel. Povzdechla jsem si. Tohle začíná být smutný. Eragon s Murtaghem debatovali nějak dlouho. Slyšela jsem je přes dveře. Neměla jsem v plánu je nijak rušit. Jenom kolem nich proběhnu a oni ať si probírají, co chtějí. Stejně se nejvíc informací dozvím v hospodě. Upravila jsem si šaty a zkontrolovala se v zrcadle. Byla jsem sice bledá, ale jinak to šlo. Venku bylo krásně. Alespoň to mi zvedlo náladu.
Zhluboka jsem se nadechla. Vím, že mě nebudou chtít pustit, ale nedám se. Půjdu ven, nadýchám se čerstvého vzduchu, dám si dobré jídlo, projdu se a pak se vrátím a vymlátím z Eragona pravdu o tom, co se děje a proč musí pryč. To zní jako plán. Jakmile jsem otevřela dveře, oba přestali mluvit.
"Nenechte se rušit," zavřela jsem za sebou.
"Kam jdeš?" zeptali se oba naráz a zatvářili se nekompromisně. Zamrazilo mě v zádech. Občas se chovají úplně stejně, Jelimáni. Nikdo nemůže popřít, že jsou to bratři.
"Jdu se najíst. Máte s tím snad problém?" nasadila jsem svůj bojovný výraz.
"Jídlo ti donesou. Měla by sis lehnout" zastavil mě Eragon.
"Jo, to je možný, ale já nechci a držet mě tady nemůžete. Stejně probíráte něco u čeho očividně nemám být. Takhle to můžete probírat v soukromí a nemusíte stát na chodbě jak dvě drbny."
"Slibuju, že ti řeknu, o co jde. Jenom si jdi prosím lehnout."
"Slibuju, že si lehnu, až přijdu. Potom si poslechnu, co mi chceš říct a přijď se sakra dobrým důvodem, proč jsi mi to neřekl dřív," píchla jsem ho ukazováčkem do hrudi.
"Nikam sama nepůjdeš. Je to nebezpečný," vložil se do toho Murtagh.
"Fajn. Stavím se za Katrinou a půjdeme spolu. Spokojení?" nadzvedla jsem obočí. S Katrinou půjde půlka stráží, takže kdyby mě chtěl někdo oddělat, bude to mít těžký.
"Byl bych klidnější, kdybys zůstala u mě," nedal se Eragon.
"Já bych byla klidnější, kdybys mi pořád něco nezatajoval," zúžila jsem nebezpečně oči.
"Nedělej z toho takovou tragédii. Tak ti o tom neřekl, no bože," protočil oči Murtagh.
"Ty se radši ani neozývej. Oba dva jste úplně stejní! Nejde jenom o to. Vy mi neříkáte vůbec nic! Děláte ze mě idiota a mě to přestává bavit! Už od začátku. Vím, že jsem hloupá holka z vesnice, ale to neznamená, že nepochopím, co se tady děje!" začala jsem se vztekat.
"Proč mluvíš v množným čísle?" skočil mi do toho Murtagh.
"Protože jsem tě považovala za přítele a od vás obou jsem čekala, že byste mi alespoň jednou v životě začali říkat pravdu! O počkat, vy mi nelžete! Vy mi radši o ničem neříkáte a tváříte se, že se nic neděje!"
"Však se nic neděje," zkusil to Eragon. Dala jsem mu pěstí do ramene.
"Víte vy co? Trhněte si oba dva. Jdu pryč. Zeptám se na to někoho, kdo mě nepovažuje za úplnou husu!" zakončila jsem to.
"Nepovažuju tě za husu," dohonil mě Eragon.
"Vážně? Tak se ke mně tak přestaň chovat! Dokážu se o sebe postarat sama, i když to posledním incidentu, tak nevypadá. Proč mi nikdy neřekneš o co se jedná? Vždycky raději počkáš až to praskne a dozvím se to nějak jinak. Řekl bys mi vůbec o tom, že jedeš pryč? Nebo bys počkal až by mi bylo divný, že tu nejsi a někoho se na to zeptala?"
"Řekl bych ti to! Navíc ještě ani nevím, jestli někam pojedu. Počkej tady chvíli na mě. Jenom něco řeknu Murtaghovi a pak tě půjdu doprovodit ke Katrině. Nechci abys chodila po chodbách sama, když nevím, kdo tě chtěl otrávit. Hned jsem zpátky." Nemusela jsem je ani slyšet, abych pochopila, co mu Murtagh říká: "Chlapče, užij si ji."
super kapitola, sice furt čekám, kdo je "vrah", ale co se dá dělat, musim si počkat