close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

Epilog

21. května 2014 v 20:17 | Aranel van de´Corvin |  Kouzla jsou pro slabochy!
Stále ještě nemůžu uvěřit tomu, že je konec. Tahle povídka mi přirostla k srdci. Vím, že co se týče zápletek nebylo to nic moc- ostatně jako všechny moje povídky :D, nějak neumím psát dramata, ale Gigi mi přirostla k srdci. Stejně tak jako její spolužáci.
No, nebudu se tady víc rozepisovat. přečtěte si dovětek pod epilogem :)
P.S.: jen připomínám, že Voldemortovi tady táhne teprav na 30 (ještě má nos a vypadá jako člověk a ne jako I.T. :D)- vím, že to nesedí podle knížky, ale na to už jste si snad zvykli :D



Namířil na mě hůlkou. Zmlkla jsem. Jednak mi došel dech a jednak nejsem sebevrah.
"Vidím, že si rozumíme." Potlačila jsem ten nutkavý pocit protočit oči.
"Proč mě nenecháte jít. Jestli máte zájem o moji ruku, řekněte to otci!" zasyčela jsem vztekle.
"Nejsem hlupák, Georgiano. Jakmile odtud zmizím, poběžíš za Brumbálem a všechno mu řekneš."
"Nepoběžím za Brumbálem. Nejsem sebevrah. Teď mě pusťte," rozkázala jsem mu. Chyba. Prudce mě k sobě přitáhl.
"Ty mi nemáš, co rozkazovat a o tvých sebevražedných sklonech vím své. Teď mě dobře poslouchej. Máš dvě možnosti. Buďto půjdeš se mnou, nebo tě zabiju. Vzhledem k tomu, že jsem gentleman, volba je na tobě," řekl ledově a upřeně se mi zahleděl do očí. Hledala jsem jakýkoliv náznak toho, že žertuje, ale jeho ledový pohled mě ujistil o pravdivosti jeho slov. Zachvátila mě panika. Někde v hloubi duše jsem věděla, že je schopný to udělat. Bellatrix z něho na plese nemohla spustit oči, ale také na ní bylo vidět, že z něho má respekt. Bellatrix, která by mě bývala umučila na chodbě. Čeho je asi schopný on?
"Jestli něco neřekneš, rozhodnu za tebe." Viděla jsem jak v ruce svírá svojí hůlku. Pohltil mě strach. Nechci umřít. A přeci mě nemůže jen tak odvést ze školy. Někdo ho určitě zastaví.
"Dobře, půjdu," zašeptala jsem uvězněná v jeho pohledu. Připadala jsem si jako ten největší srab na světě, ale nemohla jsem si pomoci. Lepší živý srab než mrtvý hrdina.
"Já vím. Příště si odpusť ten humbuk. Mám jen jedny nervy," ušklíbl se a namířil na mě hůlkou. Vyděšeně jsem se na něj podívala. Neříkala jsem, že chci žít? To si ze mě dělal srandu? Jak mě asi zabije? Nepromluvil. Jenom máchnul hůlkou a mě obklopila temnota.
Zdál se mi hrozný sen. Potkala jsem toho nejhrůzostrašnějšího muže v mém životě a ten mě chtěl zabít. Nikdo neslyšel můj křik o pomoc. Najednou okolo mě byla tma. Snažila jsem se křičet, ale z mých úst nevyšel ani hlásek. Nemohla jsem ani ovládat své tělo. Slyšela jsem jenom něčí hlasy a hluk. Všechno to ke mně přicházelo z velké dálky a já nedokázala rozeznat slova. Zoufale jsem chtěla něco vidět nebo cítit. Po nekonečně dlouhé době nastala změna. Cítila jsem své tělo. Někdo se mě dotýkal a to mě vyděsilo. Myslím, že jsem nikdy nebyla tak vyděšená. Ani otec mě nedokázal tak vyděsit - a Merlin ví, že se o to snažil. Donutila jsem se uklidnit, v tom jsem ucítila nepříjemné škubnutí. Tohle škubnutí jsem moc dobře znala. Pomalu jsem otevřela oči. Splašeně jsem zamrkala. Srdce rozdýchávalo ten šok se mnou. První, co jsem zaregistrovala, byly Voldemortovy oči, které mě pozorovaly. Zamrkala jsem. Kdybych mohla, vyskočila bych mu z náruče, ve které mě svíral, jenomže mé tělo se probouzelo pomalu a rozhodně nebylo připraveno na rychlé pohyby. Co to se mnou udělal? To mě nějak uspal a zmrazil? Takové kouzlo neznám. Tolik otázek, ale nebyla jsem schopna zformulovat ani jednu. Chtěla jsem na něj křičet. Pěkně mu vynadat, ale strach mi to nedovolil. Blížili jsme se k ohromnému domu se zahradou. Dobře slovo dům tu stavbu nevystihuje. Byla to spíš vila, ale bylo na ní vidět, že už tu nějaký ten čas stojí. Všechno působilo tak staře a velkolepě, až mi to na chvíli vyrazilo dech. Úplně jsem zapomněla na svého společníka, který ignoroval déšť a bez jakéhokoliv náznaku emocí mě nesl ke dveřím. Odkašlala jsem si, abych na sebe upozornila. Věděl, že jsem už vzhůru, a přesto nic neříkal.
"Umím chodit," řekla jsem ochraptěle.
"Jak si slečna přeje," ušklíbl se a položil mě na zem. Trochu jsem zavrávorala, ale balanc jsem udržela. Podívala jsem se za sebe. Tohle byl jediný dům v okolí, takže křičet nemělo cenu. A mám takový pocit, že daleko bych taky neutekla. Po levé straně domu byl les, ze kterého bych se živá nejspíš nedostala. Můj orientační smysl stál vždycky za pendrek.
"Ani bych se nenamáhal. Tak akorát by sis ušpinila boty," řekl, když si všimnul kam se dívám. Neodporovala jsem mu. Odvážila jsem se svůj pohled přesunout na něj. Otevřel mi dveře a pokynul mi, ať jdu dovnitř. Stáhlo se mi hrdlo. Ještě před chvíli jsem se cpala k prasknutí a civěla na Severusův zadek a teď stojím uprostřed ničeho, s úplně cizím chlapem a mám vejít do svého "nového domova"? Nohy se odmítly hnout. Nedivím se jim.
"Vím, že se ještě moc dobře neznáme, ale prozradím ti, že nejsem moc trpělivý." Zatnula jsem zuby a spolkla všechny urážky, které se mi draly na jazyk. Nejistě jsem vstoupila dovnitř. Zavřel za námi dveře. Infarkt na sebe nenechal dlouho čekat. Jakmile se za námi zavřely dveře, z protější místnosti se k nám začala plazit anakonda. Buďto to kouzlo, který na mě seslal má vedlejší účinky v podobě halucinací a nebo se ke mě skutečně plazil obří had! Zapomněla jsem na všechny nesympatie k tomu člověku a stoupla si těsně k němu a instinktivně ho chytla za rukáv. Musela jsem se hodně přemáhat, abych mu neskočila na záda a nezačala řvát "Zabij to!". Samozřejmě, že si mého zděšení všiml. Nepouštěla jsem se ho - jeho ta anakonda určitě nesežere. Místo toho, aby mi cokoliv vysvětlil, podíval se na hada a zasyčel! Civěla jsem na něj jak chleba z batohu.
"To je Nagini," poučil mě.
"Pravda, ještě se neznáme. Proto ti taky něco prozradím. Tenhle můj výraz neznamenal 'Jak se to roztomilý zvířátko jmenuje,' ale 'Co tady sakra dělá?!'" poučila jsem ho zpátky.
"Není to žádný 'to'! Je to můj... domácí mazlíček, dalo by se říci," tajemně se usmál. "Koukám, že jsi se už vzpamatovala. Myslel jsem, že to bude trvat déle," řekl pobaveně.
"Chápu, že lidi mají hady jako domácí mazlíčky, ale v normální velikosti! Tenhle drobeček k snídani sežere krávu," ignorovala jsem jeho předchozí poznámku.
"Být tebou tak si na něj hodně rychle zvyknu. Bude tady s námi," zastavil moje protesty. Zamračila jsem se. Nechci, aby to tady bylo! Je to děsivý. A ty oči! Brrr!
"A nepamatuji si, že bych ti řekl, že mi můžeš tykat. Nejsem žádný Lucius Malfoy, kterého budeš mít omotaného kolem prstu."
"Taky si nepamatuju, že bych ti dovolila tykat mi, ale vzhledem k tomu, že jsi mě právě unesl ze školy, tak si myslím, že mám právo na to ti tykat," řekla jsem s jistotou v hlase, ale uvnitř jsem se krčila jako malé dítě. Omylem jsem mu zatykala a ani si toho nevšimla. Není zase tak starý, abych mu vykala.
"Budeš mi vykat! A jestli máš problém s tím, že jsi tady, stačí říct," ledově se usmál. Pochopila jsem. Rozhlédla jsem se po domě. Možná by bylo snadnější umřít. Hm, snadnější možná ano, ale rozhodně bych tím ničeho nedosáhla. Brumbál mě sice obrovsky zklamal, ale pořád věřím, že mě budou hledat... Když už to tak náš ředitel školy podělal. Kde k sakru byl? Musel si odskočit? A co všichni
ostatní? To mě nikdo neslyšel? Tlachali jsme na té chodbě snad deset minut! A jak mě vůbec dostal z hradu. To řekl Hagriddovi: "Tuhle si beru sebou, máš s tím snad problém?".

Seděla jsem na posteli a vstřebávala celou tuhle noční můru. Jak se mohlo všechno během deseti minut tak změnit? Včera večer jsem se mazlila s Luciusem a dneska sedím ve svém novém pokoji a za dveřmi se mi plazí had, který mě hlídá. Každou chvíli budu muset sejít dolů na večeři a čelit svému problému. Sirius byl sice kretén, ale rozhodně to byla lepší partie než tenhle psychopat s divným mazlíčkem. Dostala jsem od Voldemorta kázání o tom, co tady můžu a nemůžu dělat a jak se budu v jeho přítomnosti chovat. Celé jeho kázání jsem poslouchala mlčky. Připadalo mi, že má horší náladu, než když jsme se potkali a nechci dráždit hada bosou nohou - tohle přirovnání zní v této situaci trochu ironicky.
Můj pokoj byl docela hezký. O trošku míň depresivnější než zbytek domu. Stěny sice taky byly zelené, ale ve světlejším odstínu, takže jsem si nepřipadala jako, když se propadám do bažiny. Ten, kdo to tady maloval, neměl vkus. Nábytek byl také laděn do tmavých barev. Dům sice i zevnitř působil majestátně, ale smutně a ledově. Jediná dobrá věc byla postel. Nadýchaná a obrovská. Musela jsem se štípnout. Znovu. Určitě se každou chvíli vzbudím a celé téhle noční můře se budu smát. No, uznejte. Severusův vystrčený zadek? Sirius, který mě nestřeží na každém kroku? Chlap, co si povídá s hadem? Určitě spím. Z přemýšlení mě vytrhl až skřítek, který se mi zjevil u postele.
"Slečna má jít na večeři," řekl spěšně a s dalším "puf" zmizel. Rozklepala jsem se při uvědomění si, že budu muset projít kolem Naginiho. Morty, tak jsem zkrátila jméno svého věznitele, se rozhodl, že mi odteď bude dělat Nagini společnost, abych si na něj zvykla. I ten had z toho byl méně nadšený jak já. Ten parchant měl radost z toho, že se bojím.
Morty už seděl u stolu a četl si noviny. S kamenným výrazem jsem si sedla po jeho pravici, kde byl přichystaný talíř s příborem. Zamyšleně jsem sledovala talíř před sebou a snažila si urovnat myšlenky. Začínala jsem si uvědomovat, že tohle je realita. Odpoledne mě napadlo, jestli tohle není jeden z otcových vtipů. Nechceš Blacka? Fajn, ale uvědom si, že bys mohla dopadnout i hůř. Mohla. A očividně tak dopadnu. Moji pozornost upoutali hodiny, které právě odbyly sedm hodin. Jak dlouho může trvat než zorganizují nějaké pátrání? Určitě ví, že nejsem ve škole. Sirius musel zalarmovat půlku hradu, když se vzbudil a nemohl mě nikde najít. Sice nevím jak to dělá, ale vždycky ví, kde jsem. Třeba to ví i teď. Tentokrát mě z přemýšlení vytrhla skřítka. Nalila mi polévku a spěšně odešla. Ani se na mě nepodívala. Na nikoho se nepodívala. Nejenom na ní, ale na všech skřítcích, co jsem tu dneska potkala, bylo vidět, že se svého pána bojí. V jeho přítomnosti se potili, tak intenzivně, že kdyby s ním strávili víc jak pět minut, umřeli by na dehydrataci. Bylo mi jich líto. Vím jaký mají někteří kouzelníci postoj k domácím skřítkům. Doma jsme je taky měli.
Chtěla jsem začít jíst, ale Morty ještě četl. Nevěděla jsem, jestli mám začít bez něj. Otec mi za to vždycky nadával. Z polévky se kouřilo. Netečně jsem sledovala chladnoucí polévku a přemýšlela, jak na sebe upozornit. Na druhou stranu Nagini byl mnou přímo fascinovaný. Koukal na mě těma svýma děsivýma očima u toho sem tam zasyčel.
"Říká něco?" odvážila jsem promluvit.
"Říkala jsi něco?" zeptal se bez zájmu a odložil noviny. Pozitivní zpráva byla, že začal jíst. Nepřiznala bych to, ale měla jsem hlad jako vlk. Oběd jsem s "díky" odmítla a zavřela se do pokoje.
"Ptala jsem se, jestli něco říká," zopakovala jsem svoji předešlou otázku a podívala se na Naginiho.
"Nic podstatného."
"Hm," zamručela jsem zamyšleně. "Mluvíte i s jinými zvířaty?" zeptala jsem se po chvíli ticha. Nemohla jsem si pomoct, byla jsem zvědavá. Tohohle člověka vidím podruhé v životě a nic o něm nevím a to, co jsem zatím zjistila, moc uklidňující není. Chtěla jsem se dozvědět, co nejvíc. Například to "mluvení" s hady. Kdyby uměl mluvit i s jinými zvířaty, nebyla by tato jeho schopnost tak děsivá. Třeba s pejsky nebo kočkami. To by bylo hezký. Asi. Kdyby mluvil s kočkami, to by mňoukal? Představila jsem si jak mňouká na koťátko. Podívala jsem se na něj. Ne, to by bylo možná děsivější než mluvení na hada.
"Ne," odpověděl a upřeně se mi podíval do očí. Snažila jsem se nesmát, ale nedokázala jsem zabránit koutkům, aby mi necukly. Rychle jsem z tváře smazala úsměv. Stále mě pozoroval.
"Pobavil jsem tě něčím?" Musím začít myslet na něco vážného. Jenomže ten malý zlobivý čertíček uvnitř mě chtěl, aby Lord Voldemort zamňoukal. Věděla jsem, že ho o to nemůžu požádat. No, defacto můžu, ale nemyslím si, že bych se dožila snídaně. Myšlenky mi samovolně odpluly k tématu "poslední večeře". U Merlina, soustřeď se!
"Ne," zakroutila jsem hlavou.
"Usmála ses."
"Já vím. Nevěděla jsem, že se nemůžu usmát," zamračila jsem se.
"Máš zajímavou, osobnost, Georgiano," řekl zamyšleně- myslím, že to bylo zamyšleně - a opřel se. Pokynul skřítkovi, aby mu dolil víno. Dojedla jsem zbytek polévky a čekala na dalšího chod. Ignorovala jsem jeho upřený pohled. Nagini na mě čuměl ze země. Do týdne se z nich zblázím.

Uběhl týden. Zatím jsem se nezbláznila, ale nemám k tomu daleko. Dneska ráno mi došlo, že mě asi nikdo nehledá. Proč by taky měl, že? Údajně jsem odešla ze školy dobrovolně, alespoň to mi tvrdil Morty. Otec tam byl a všechno vyřídil (dokonce mi poslal i nějaké moje věci a oblečení). Myslím si, že tomu stejně nikdo nevěří. Frustrovaně jsem sledovala Naginiho, který se zrovna doplazil do mého pokoje. Ten had mě štve čím dál tím víc. Když pominu jeho děsivou stránku, tak jsem si o něj už dvakrát rozbila hubu. Nechápu, proč leží v noci okolo mé postele! V noci vstanu, s úmyslem jít na záchod, a nejednou bum! Zakopnu o deseti metrovou hadici a ležím na zemi jak široká tak dlouhá. Samozřejmě, že to nezapomenu okomentovat a stejně tak Nagini, který začne syčet. V tom do toho vpadne Morty oblečený v županu a vražedně mě sjede pohledem. MĚ! Chápete to? Občas mi připadá, že mi Nagini dělá naschvály, ale Morty o tom nechce slyšet. Když už jsme u pana "lorda", tak ten je většinou pryč. Ráno se spolu nasnídáme a potom odejde neznámo kam. Nikdy mi nic neřekne. Akorát ve středu byl doma, ale to jsem ho stejně neviděla, protože seděl zavřený v pracovně, kam já nesmím. Další část dne, kdy ho vidím je večeře. Když vytuším, že má dobrou náladu, zkouším z něj
něco vytáhnout. O mé biologické rodině, o škole nebo o tom co dělá. Bezvýsledně. Jediné, co mi řekl je, že příští týden přijde otec a proběhne naše zasnoubení (což jsem zrovna vědět nepotřebovala).
Bylo mi tu smutno. Celý den jsem byla zavřená v tomhle domě s pitomým hadem, který ke mně snad přirostl. Neměla jsem si s kým povídat. Jednou či dvakrát jsem zkusila navázat kontakt se skřítakama, ale málem je trefil šlak, když jsem na ně promluvila. První dny jsem se bavila tím, že jsem zkoumala dům a zbytek týdne jsem strávila v knihovně, což je jen tak mimochodem moje nejoblíbenější místnost v tomhle domě. Morty má hrozně moc knih, sice je většina o černé magii, ale najdou se tu i výjimky. A ze všeho nejhorší bylo, že se mi stýskalo po Luciusovi... ale i po ostatních kamarádech.
Na snídani jsem přišla o chvíli dřív. Vzala jsem si s sebou knížku, abych měla, co číst. Morty měl noviny, ale nechtěl mi je půjčovat. Nechápu proč- jakoby nestačilo, že jsem od světa odříznutá fyzicky. Skřítka mi donesla čaj a já jsem se začetla se do knížky. Byla jsem zrovna v půlce druhé kapitoly o obřích válkách, když vedle mě vrzla židle. Pán domu dorazil.
"Dobré ráno," slušně jsem pozdravila a zavřela knížku. Jindy mi taky řekne "dobré ráno" ale dneska nic, proto jsem k němu zvedla pohled. Hned jsem zjistila, co je špatně a taky on mě o tom neváhal informovat.
"Proč nejsi převlečená?" zeptal se ledově. Chtěla jsem mu říct, že mi alespoň v neděli může dát svátek, ale raději jsem zvolila vybranější slova.
"Chci si jít potom ještě lehnout a navíc jsme tu sami. Přece se nic nestane, když jednou budu v pyžamu," řekla jsem zamračeně. Co je špatnýho na kraťáscích a tričku na ramínka?
"Měla by ses začít chovat jako čistokrevná čarodějka. Nebudeš mi dělat nikde ostudu a-"
"Nebudu vám nikde dělat ostudu. Na veřejnosti se samozřejmě budu chovat jak se patří, ale tady jsme sami! Dělám všechno, co jste mi řekl, tak byste mě mohl alespoň jednou v týdnu nechat najíst v pyžamu!" Byla jsem naštvaná. A nebyla jsem sama.
A máme za sebou naši první větší hádku. Dovolím si tvrdit, že jsem vyhrála. Štěkali jsme na sebe jak psi a on řekl, že takhle s ním rozhodně jíst nebudu, že je to oblečení do postele a ne ke stolu, tak jsem si vzala jídlo s sebou do pokoje a v duchu mu nadávala. Po jídle jsem si v koupelně pobrečela (začínala z toho být pomalu ale jistě tradice), a potom zalezla do postele a četla si. Kolem jedenácté se ozvalo skřípání dveří. Nagini mě "jde" zase zkontrolovat. Neotáčela jsem se.
"Ve dvanáct bude oběd." Zarazila jsem se. Musím mít slyšiny, protože tohle neznělo jako skřítek. Otočila jsem se, abych se ujistila, že je to opravdu on. Morty stál u dveří a bez náznaku emocí mě pozoroval. Zvykla jsem si na jeho nic neříkající výraz.
"Já vím." Co tu dělá? Nemá někde být?
"Na oběd se převlečeš."
"To mám taky v plánu."
"A to, co se stalo dneska ráno, bylo naposled." Na to jsem nic neříkala. Otočila jsem se k němu zády a znovu otevřela knížku, čímž jsem mu chtěla naznačit, ať si jde po svých. Po svých šel, ale do mého pokoje! Bylo to poprvé, co tu byl. Znejistěla jsem. Snad nebude mít to ráno nějakou dohru. Rozhlížel se po pokoji a nakonec svůj pohled stočil na mě.
"Doufám, že se tady v tomhle neválíš celý den," narážel na moje pyžamo.
"Většinou ne."
"Většinou?" přistoupl blíž.
"Tak co mám tady dělat? Nikdo tu není a já nikam nemůžu. O úklid a vaření se starají skřítci. Venku je zima, takže procházka nehrozí a pochybuju, že bych někam mohla. Chodit po domě mě už nebaví a většina knížek stojí za prd! Takže co tady mám dělat?"
"Však ty se nějak zabavíš," pokrčil ledabyle rameny. "A ven jít můžeš, ale s doprovodem."
"Jak jinak," zabručela jsem rozmrzele. "Brzy s Naginim přirosteme k sobě."
"Nejsem hlupák, Georgiano. Nenechám tě tady samotnou. Oba dva víme, že bys zkusila utéct a já nemám náladu na to, běhat po lese a hledat tě."
"Čistě teorteticky, kdybych chtěla utéct, rozhodně by to nebylo přes les."
"A jak by to teda bylo?"
"To ještě nevím, nepřemýšlela jsem o tom."
"Dobře, nechám se překvapit," řekl s ledovým úsměvem a šel pryč. Počkala jsem dokud se za ním nezavřou dveře a pak jsem z tváře smazala ten ironický úsměv.
Směj se mi jak chceš, ale jednou večer až se nevrátíš domů, nezaváhám.
Budu trpělivět čekat a snášet ten tvůj povýšený úsměv.
A pak, až přijde ten správný čas, odejdu a ty mě už nikdy nenajdeš.
Nikdo mě nenajde.

Dovětek: Čistě pro zajímavost:
První kapitola byla zveřejněna 10.12.2011!
Od první chvíle jsem byla rozhodnutá, že Gigi na konci povídky umře. Měla jsem několik scénářů, ale postupem času mi ta bláznivá holka přirostla natolik k srdci, že jsem ji nemohla zabít. Mohli bychom tady sice debatovat o tom, že Morty je horší osud než smrt, ale to už je jiná :D
Co se týče její smrti měl v ní hrát úlohu buď Voldemort nebo její otec.
Jedním z důvodů proč jsem se rozhodla naložit s koncem takhle je, že mám v plánu psát k této povídce jednorázovky. Bude se jednat o takové útržky ze života Gigi. Mám v plánu brát to spíše s humorem,tak uvidíme co z toho vzejde :)
Chtěla poděkovat všem, co to přetrpěli až do konce a podporovali mě komentáři. Bez vás by to nešlo- nebo možná šlo, ale dopsala bych to tak v padesátí :D
A na závěr bych ráda poděkovala za beta-read karolina.martinkova11@seznam.cz a IgnisTsumi@email.cz,
které po mě opravovaly chyby a že jich bylo :)
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka: Kouzla jsou pro slabochy?

Ano
Ujde to
Ne

Komentáře

1 Äki Äki | 21. května 2014 v 21:45 | Reagovat

Už se na ty jednorázovky těším :-D

2 annie annie | 22. května 2014 v 15:45 | Reagovat

Ooh!:D
Prosim udělej povidku o jejim životu s Mortym!:D
Prosim!:D
To by byl hukot:D
Mimochodem, prosim popřemyšlej o povidce na tema Pan prstenu;)

3 Bičik Bičik | Web | 22. května 2014 v 18:39 | Reagovat

mě by ani neurazil celej druhej díl, ale jednorázovky si taky nechám líbit :D

4 Andie Andie | 22. května 2014 v 21:02 | Reagovat

Wow krásný konec a je mi líto,ze už to skončí :(  jednorazovky fajn nápad ale víc bych uvítala další dlouhý příběh kde je morty apod.:))  ta povídka je úžasná a rada se k ni zase vrátím abych zazpominala si úžasná spisovatelka :) a každý příběh je od tebe strašné krasne napsány :P

5 Andrea Andrea | 22. května 2014 v 22:17 | Reagovat

Super že se o Gigi budem moct jeste neco docist... :-) mě taky přirostla k srdci... ;-) jo a ty jednorazovky samozrejmě co nejrychlec!!!... :-D  :-D  :-D

6 Rogue Rogue | Web | 23. května 2014 v 11:59 | Reagovat

Takové zakončení jsem nečekala ani omylem, musím říct, že tak do poloviny kapitoly jsem čekala nějakou velkolepou záchrannou akci, v jejímž čele bude Sirius anebo možná i Lucius by se hecnul, ale tohle mi vážně vzalo dech!
Zmínky a vůbec scénky o Nagini neměly chybu... "Už dvakrát jsem si přes něj rozbila hubu..." :D Byla to supr povídka a to zakončení - žjůůů :)
Na jednorázovky se těším. 8-)

7 terka terka | 23. května 2014 v 13:34 | Reagovat

Hele mě by se krome tech jednorazovek zamlouvala i dalsi kapitolovka na tem Mothy + Gigi:D
Jinak nadherna povidka a tesim se na dalsi :* <3

8 Nikkitz Nikkitz | 24. května 2014 v 10:20 | Reagovat

Hej! To se nedělá! Chci ty jednorázovky! Chudáka Gigi nechat s Voldemortem :( každopádně tohle byla fakt super povídka a teď je mi tak nějak smutno ..
Btw. Doufám že Gigi od Voldyho uteče! :D

9 Zuzik Zuzik | 24. května 2014 v 13:11 | Reagovat

wow tak tohle je mega mazec, už se nemůžu dočkat xD

10 kačíííííííííííííííííí kačíííííííííííííííííí | 24. května 2014 v 18:16 | Reagovat

Povídka byla skvělá, moc ráda jsem jí četla a je mi líto, že už končí. A moc se těším na ty jednorázovky ze života Gigi.
                    Jinak píšeš skvěle. Pokračuj v tom :)

11 Ela Ela | 25. května 2014 v 15:04 | Reagovat

To je taková škoda, že už je konec. Na druhou stranu se těším na jednorázovky;)

12 Dollxynka Dollxynka | 25. května 2014 v 21:46 | Reagovat

Tě prsty skoro 3 roky ?? To to uteklo tuhle povídku jsem si zamilovala okamžitě je mi líto že končí ale v nejlepším se má přestat:) A ty jednorázovky jenom souhlasím :)

13 moira moira | E-mail | Web | 25. května 2014 v 22:28 | Reagovat

lásko, tohle určitě neuslyšíš ráda, ale nějaké jednorázovky si můžeš strčit... za klobouk. :D Chci pořádné pokračování, pal to čert, jestli budeš přeskakovat po rocích, hlavně, když budu mít jakous takovou jistotu, že tu bude kapitola týdně. :D
Jinak, většinou mě příběhy bez pořádného děje nebaví, a FF poslední dobou taky nečtu, ale... G. je prostě Gigi a tohle nešlo si neoblíbit!!! Jsem fanda špatných konců, ale u Gigi jsem ráda, jak to skončilo, hlavně proto, že o ni zase uslyšíme.
Kamarádko, nenech se přemlouvat, zkus napsat pokračování navazující na tohle. :D Nebo, když už ne celistvá povídka, alespoň nevynechej v těch jednorázovkách první týdny soužití těch dvou, nemůžu si prostě pomoc, jsem zvědavá, jak to ti dva udělají bez toho, aby se nezabili. :D :D A ovládnutí světa s Gigi na krku? Oh my, ani si to nedokážu představit. :D
Otázečka nakonec - zabije Gigi Mortyho za jeho pitomost, až přijde o nos? :D

14 Kriss Kriss | Web | 28. května 2014 v 9:49 | Reagovat

Tak tahle povídka byl neskutečná!
Vážně jsem si jí hrozně oblíbila a Gigi,ale i ostatní postavy mě hrozně bavily! :-) Nikdy jse neměla Luciuse moc ráda,ale díky téhle povídce jsem změnila názor.A konec? No čekala jsem něco ráznějšího ,ale zase jsem ti moc vděčná,že jsi Gigi nenechala umřít.Byla bych fakt ráda,kdybys napsala třeba druhý díl ,jako pokračování,protože vztah mezi Gigi a Mortym byl fakt zajímavej! :-D  :D Každopádně budu ráda i za ty jednorázovky. Jéé,to jsem se zas rozepsala. :-D
Takže když to shrnu musím ti poděkovat,že jsi napsala tak skvělo povídku a dopsala ji až do konce! určitě bys měla v povídkách s podobným tmatem pokračovat! :-)  :D

15 lu lu | 28. května 2014 v 18:30 | Reagovat

Tak to se mi vůbec nezdá, že by jsi to psala tři roky 8-O Toto letí :D A upřímně jsi mi udělala strašnou radost, že budeš pokračovat dál, já bych nejspíše Giginu smrt vážně nepřežila, protože je to moje nejoblíběnější fiktivní zmijozelka, která konečně dala chlapům (Lucius + Siri ♥) a hlavně Belltatrix na frak! :D Ten konec není úplně to, co jsem si představovala, přece jenom to bylo od zpočátku bráno v hůmorném duchu, ale docela se mi představa Gigi a Mortyho ( :D :D dokonalá přezdívka!!! :D ) společně začíná pozdávat, protože v tomto případě se Morty vážně přepočítal a mám tušení, že možná bude ještě utíkat spíše od ní on! :-D  :D A chtěla bych ti moc a moc poděkovat za tuto povídku, protože mi vážně za ty roky přirostla srdci a postavy v ní jakbysmet :) ;-)

16 rainy rainy | 29. května 2014 v 9:51 | Reagovat

veľmi veľmi veľi som dúfala, že ju nzabiješ. tiež mi priprástla k srdcu. aj keď byť Voldyho manželkou.. ale nie, som spokojná, nezabila si ju. :D a 3 roky? :D to tak letí ten čas?? :D
teším sa na jednorázovky. :-)

17 Mais Mais | 29. května 2014 v 13:48 | Reagovat

Vůbec by mi nevadilo, kdybys z toho udělala nekonečný seriál jednorázovek :D Těším se, jak si s ní Morty poradí, ono něco jiného je přetrpět soužití a něco jiného s někým žít tak, jak by si to nejspíš představoval, když už tedy má tu čistokrevnou :-?  ;-)

18 Sinead Sinead | 30. května 2014 v 14:53 | Reagovat

mám rada také tie neukončené konce, ale trochu mi vadí, že tam zostalo tolko nezodpovedaných vecí...celkom by som chcela vedieť že čo sa vlastne stalo keď ju nikto nehladal...samozrejme nápad pokračovať v jednorázovkách sa mi velmi páči :-D

19 Šílenej Šílenej | Web | 31. května 2014 v 12:08 | Reagovat

upřímně? JSEM Z TOHO JELEN! chcípni Voldy a naval Lucku! todle je hnus! :-?
na jednorázovky kašli, vytvoř druhej díl - zapoj Poťase, odprav Volďase a pořiď Gigi "gigola" s dlouhym platinovym hárem a přijmenim Malfoy :D  :D  :D  :D

20 Gabux Gabux | Web | 31. května 2014 v 22:14 | Reagovat

Tahle povídka mi přirostla k srdci nejvíce ze všech tvých povídek! :)
Jsem docela rása za tenhle konec, Je to zajímavé :)
A na jednorázovky se těším. Snad tam bude Nagini a Voldy hodně vystupovat :D

21 Anna Anna | 16. června 2014 v 19:48 | Reagovat

Sice mám ráda štěstné konce, ale tady udělám vyjímku :-) Skončilo to zajímavě, těším sa na jednorázovky.

22 - Alice - Alice | E-mail | Web | 30. srpna 2014 v 20:21 | Reagovat

Tak za prvé : obdivuji tě jako spisovatelku! Protože bodle mě si jedíná spisovatelka co do toho dává snad všechno ( aby to bylo tak dokonalí jak to je )... A za druhé : níkdy nepřestávej psát povídky JSI V TOM VÁŽNÉ DOBRÁ :)))..... Díky tobě jsem totiž začala číst povídky a oblíbíla jsem si i to co jsem nesnášela ( povídky o Eragonovi atd...) Děkuji, že jsi si tohle přečetla a pamatuj!Ty a Psaní povídek k sobě patříte stejně jako James a Lily :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

23 Armen Sangmanová Armen Sangmanová | Web | 7. listopadu 2014 v 21:44 | Reagovat

to jako nebude pokračování!!??
ok, s jednorázovkana se snad smířím... i když...
ach jo, jdu číst dál ;)

24 Lůca Lůca | 24. května 2015 v 20:45 | Reagovat

Dobrá povídka ale ten konec O_O  no ono se tomu skoro ani nedá říkat konec. Kdyby Gigi umřela tak by to byl konec ale tohle...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama