4. června 2014 v 20:39 | Aranel van de´Corvin
|
Bože, ať už to skončí. Tři týdny zkouškového za mnou- 9 zkoušek za mnou! A další 3 zkoušky přede mnou- bohužel ty nejtěžší. A jakmile dozkouškuju mám dva dny prázdniny a pak hurá na 3 týdny na praxi :/ Fakt super. Doufám, že to bude aspoň placený. Nechce se mi 10 hodin denně házet lopatou zadarmo (1 kredit, chápete to? 3 týdny praxe za 1 kredit! Proč mě rovnou nezabijete?). Děkuju za předešlé komentáře, moc mě potěšily :)
P.S.: limit opět 21- pokud mě nenakopnete, tak se k tomu nedokopu...
Nečekala jsem na to, až si ti dva dají pac a pusu. Otočila jsem se na podpadku a šla za Katrinou. Nebo ne? Naproti mě šla Gertruda. Zazubila jsem se. Eragon stále nikde.
"Ahoj, nemám moc času. Řekneš, prosím tě, Eragonovi, že jsem se šla najíst a že přijdu tak za dvě hodiny?" zeptala jsem se naláhavě.
"Tobě už je dobře?" ignorovala moji předchozí otázku.
"Prosím, jen jim to řekni. Jdu se najíst do hospody a nestojím o tucet vojáků," naléhala jsem na ni.
"Mně se to nelíbí," řekla pevným hlasem.
"Prosím," nahodila jsem svůj nejsmutnější výraz. Když jsem viděla, že povoluje, s "děkuji" jsem se rozběhla pryč. Na tváři mi hrál úsměv. Cítila jsem nově nabytou svobodu a hodlala jsem ji využít. Při troše štěstí je Eragon na cestě ke Katrině a než ho Gertruda najde, budu se už v krčmě a cpát se k prasknutí.
Na čerstvém vzduchu bylo krásně. Sluneční paprsky dopadaly na moji promrzlou kůži a zanechávaly po sobě hřejivý dotek. Zastavila jsem se až uprostřed náměstí a vychutnávala si krásný den. Všude už byly krámky a jejich majtelé nabízeli zboží nejrůznějšího druhu - ovoce, koření, látky, šperky, keramika, hračky pro děti. Byla tady toho spousta. Stánky upoutaly moji pozornost víc než krčma. Přepočítala jsem si těch pár drobáků, které jsem měla v kapse. Mám s sebou dost na to, abych si koupila nějakou drobnost, a k tomu se ještě dobře najedla. Možná ani nebudu muset do krčmy. Hned vedle ovoce je stánek s pečivem a sýry.
Spokojeně jsem žvýkala čerstvý kus chleba a výborný sýr, který jsem koupila od jedné milé paní. Už jsem zapomněla jak jsou tihle lidé na trhu milí a upovídaní. Když jsem dojídala poslední zbytky chleba, uviděla jsem velmi naštvaného dračího jezdce, který mě už bohužel zaregistroval a mířil si to ke mně. Lidé ho uctivě zdravili a uvolňovali mu cestu. Otočila jsem se ke stánku s ovocem, kde jsem právě stála a předstírala, že si prohlížím jablka.
"Zbláznila ses?" sykl na mě. Byl naštvaný, samozřejmě.
"Ještě ne," odpověděla jsem mu klidně a poodešla pryč od stánku. "Hlavně tady nedělej scény," utnula jsem ho hned ze začátku.
"Jak nemám dělat scény. Ellie, teď nesmíš nikam chodit sama," káral mě jako malou holku.
"Věděla jsem, že za mnou přijdeš."
"Bylo štěstí, že jsem tě tady zahlédl!"
"Eragone, mám svůj vlastní rozum a když chci někam jít, je to moje rozhodnutí a ty nemáš právo mi v tom bránit," řekla jsem pevným hlasem a nebezpečně zúžila oči.
"Vím, že ti nemůžu nic zakazovat, ale-"
"Ale přesto to děláš. Tam nesmíš. Tam nechoď. Tam nejdeš beze mě. Zůstaň tady. Nejsem tvůj pes nebo drak. Rozkazuješ takhle Safiře?" zeptala jsem s nadzvednutým obočím.
"Nerozkazuju jí, ale žádám a stejně tak tebe."
"Jenomže ty prvně rozkážeš a až pak žádáš."
"Ellie, nechtěl jsem, aby to tak znělo. Omlouvám se, ale události posledních dnů mě vyděsily."
"Mě taky, ale nechci zbytek svého života strávit u tebe v pokoji, protože se bojím. Pochop to. A ten, kdo to udělal, bude už dávno pryč a i kdyby ne, tak teď si nic nedovolí," zašeptala jsem. Začínalo tu být moc lidí a tohle není zrovna jedna z věcí, které bych chtěla probírat na náměstí.
"Dobře, ale slib mi, že mi nebudeš takhle utíkat. Jediné, co chci, je, abys teď pár dní zůstala pod dozorem. Do té doby ho chytíme."
"Na tom se domluvíme někde jinde. Teď se chci podívat po stáncích a potom chci slyšet, kam jedeš." Nepochybuju o tom, že mi chtěl říct něco hrozně důležitého, ale zastavila jsem ho. "Chápu, že tohle není místo, které by lákalo muže, takže si klidně jdi vyřídit, co potřebuješ a sejdeme se přesně tady třeba za hodinu?" navrhla jsem.
"Zůstanu tady s tebou," zakroutil hlavou.
"Tohle tě ale nebude bavit. Budu se koukat po různých blbostech a tebe to bude nudit," snažila jsem se ho varovat. Dokážu civět na náramky z korálků a podobné blosti klidně hodiny.
"Nebudu, když budeš se mnou ty," poprvé se usmál. Úsměv jsem mu opětovala, ale předpokládám, že po deseti minutách bude svého rozhodnutí litovat. Naklonil se ke mně a chtěl mě políbit. Ucukla jsem. Ne tady na veřejnosti.
"Tady ne," zašeptala jsem.
"Stejně to už všichni vědí."
"To asi ano, ale já nejsem zvyklá dělat takovéhle věci před lidmi."
"To ti nesmím dát ani obyčejnou pusu?"
"Můžeš, ale ne tady. Navíc jsem na tebe pořád naštavná," otočila jsem se k němu zády hrnula se k nejbližšímu stánku s náramky.
Po hodině jsem svoji oblíbenou činnost musela vzdát. Eragon se sice tvářil, že ho to zajímá, ale není moc dobrý herec. Navíc ostatní lidé na nás pořád civěli. Nebylo to zrovna nic příjemného. Eragon to s přehledem ignoroval - očividně si na příliv pozornosti už zvykl. Měla jsem toho dost. Korunu tomu nasadil Murtagh, který se zničehonic objevil u stánku s bižuterií. Koukal tam na sponu do vlasů, pak ji půl hodiny zkoumal a nakonec mi ji strčil pod nos s dotazem: "Na co to je?". Tím jsem svoje dosavadní plány na dopoledne zrušila. Murtagh měl snahu odvést Eragona nevím kam, ale slušně jsem mu vysvětlila, že s Eragonem prvně potřebuju mluvit já a nemíním znovu někomu ustupovat.
"Půjdeme?" zeptala jsem se Eragona, když Murtagh konečně odešel - dneska se ho nejde nějak zbavit.
"Už? Myslel jsem, že tady budeš chtít být dýl. A ani jsi si nic nekoupila."
"To nevadí," pokrčila jsem rameny.
"A nechceš třeba tady ten řetízek?"
"Ne a pokud si myslíš, že mě obměkčíš tím, že mi něco koupíš, tak se pleteš," ujistila jsem ho.
"Tak jsem to nemyslel."
"To je jedno. Jdeme? Pokud možno někam, kde by nás půlka města nešmírovala."
"Ke mně do pokoje?"
"Proč zase k tobě do pokoje? Nechci být pořád zavřená v hradu, hlavně když je takhle krásně," zamračila jsem se.
"Dobře," řekl zamyšleně a chytil mě za ruku. Pevně jsem se ho držela a nechala se táhnout ven z toho davu. Pustit se ho, tak mě ti lidi ušlapou. Prodírali jsme se ven z náměstí a lidé na nás vyjeveně koukali, jako kdyby nikdy neviděli živou bytost. Až potom mi došlo, že koukají na naše spojené ruce. Vymanila jsem mu ruku se sevření, stejně už jsme pryč z náměstí.
"Děje se něco?" zamračil se.
"Ne, proč?"
"Připadáš mi taková odtažitá."
"Jednak jsem na tebe naštvaná a jednak mi vadí, jak na nás ostatní civí."
"Ono je to za chvíli přestane bavit."
Eragon mě protáhnul uličkami, ve kterých jsem v životě nebyla a vyšli jsme kousek za hradem. Byla tu malá mýtinka a potůček. Vyjeveně jsem na to koukala. Nevěděla jsem, že kousek od hradu je takové klidné místo. Okraj paloučku lemovalo několik stromů, čehož jsme využili a pod jeden z nich si sedli, abychom se schovali před sluníčkem, které začalo pálit jako za horkých letních dnů.
"Tak kam jedeš?" spustila jsem jakmile si sednul vedle mě.
"Ještě nevím, jestli pojedu. Mohl by tam jet Murtagh."
"Kam?"
"Do Teirmu."
"Na jak dlouho?"
"To přesně nevím."
"Eragone, co se děje? Proč tam musíš někdo z vás jet?"
"V Teirmu mají základnu vzbouřenci," ztišil hlas.
"Cože?" zamračila jsem. "Jací?"
"Všichni zrovna neuznávají Rorana jako svého krále. V Teirmu se začali shromažďovat vysoce postavení lidé a je potřeba dohlédnout na to, aby neoblbli místní obchodníky... Celkově aby nikoho neoblbli. Kdyby za nimi lidé šli jako ovce, nemuselo by to dopadnout dobře."
"Oni jako uznávali Galbatorixe?!" vyjela jsem trochu.
"Ne, to zase ne. Jenom se jim nelíbí nová volba krále. Mluvíme tady o bohatých lidech. Lidech, co měli dřív moc. Nelíbí se jim, že králem je nějaký "hloupý" farmář. Neuznávají ho jako autoritu, protože podle nich nic o kralování neví a zemi dříve či později ekonomicky vyčerpá."
"To je ale blbost. Roran je dobrý král. Spravedlivý a hodný. A nemyslím si, že by zrovna on nějak rozfofroval pokladnu."
"Já to vím, jenomže lidé mají tendenci naslouchat lidem, kteří říkají jen to, co druzí chtějí slyšet a pak skutek utek."
"Takže jedeš do Teirmu, abys zastavil... Povstání?"
"Zatím to není povstání. Jenom plánují, ale je potřeba to zarazit dřív než bude pozdě."
"A to je jedno, kdo tam pojede? Jestli ty nebo Murtagh?"
"Jde o to, že v Teirmu mám určité postavení a lidé mi budou naslouchat víc než Murtaghovi. Navíc si musíme ohlídat místní správce a já tam mám nějaké známé..." Potom mluvil o obchodu s kořením a jak "vzbouřenci" manipulují s některými obchodníky. Jelikož začal mluvit v termínech, kterým jsem nerozuměla, začala jsem se v tom ztrácet. Hlavní je, že základ jsem pochopila. Jestli do měst přestanou dovážet zboží například ze Surdy a naopak, lidem se to nebude líbit a dají to za vinu Roranovi, čímž povstalci dostanou lidi na svoji stranu.
"Takže prostě musíš odjet," konstatovala jsem.
"Nechce se mi, když nevíme, kdo se tě pokusil otrávit. Zatím by tam mohl jet Murtagh-"
"To je hloupost. Musíš tam jet. Tohle je důležitější," zakroutila jsem hlavou. Jestli chce Rorana někdo sesadit, musí se to zastavit. Stejně... Povstání? Jak to, že o ničem takovém nevím? I když Eragon říkal, že je to teprve v počátcích a do vesnic a k chudým se ještě nedostali. Živě si dokážu představit ten masakr, až vpadnou do vesnic nebo chudinských čtvrtí a začnou slibovat pomalu zázraky.
"Nic není důležitější než ty," zamumlal.
"Za nabalovací techniku záskáváš deset bodů z deseti," usmála jsem se a snažila se tím skrýt svoje rozpaky. "Ale stejně jsi mě naštval. Vím, že nejsem žádný genius a nikoho z těch lidí, co jsi tady jmenoval neznám, ale to podstatný jsem pochopila a byla bych ráda, kdybys mě do děje zasvěcoval pořád. Nerada bych pak byla překvapená."
"Dobře, ale chápeš, že některý věci ti říkat nemůžu."
"Chápu, že něco mi říct prostě nesmíš, ale to, co můžeš, bych ráda věděla."
"Dobře," usmál se naklonil se ke mně. Tentokrát jsem neucukla. Přiznávám, že mě obměkčil a už se mi nechce ho nějak trestat.
"Co vůbec Murtagh chtěl?" zaptala jsem se a opřela se o něj.
"Lapkové zavítali do hor. Očividně dostali málo za vyučenou a myslí si, že do Dračích hor za nimi nepůjdeme."
"Proč si to myslí?"
"Protože jsme vojáky z té oblasti odvolali. Byl tam dlouho klid, tak jsme tam nechali jen dva důstojníky s pár vojáky. Samozřejmě, že není problém poslat tam zase nějaké jiné, ale vypadá to, že se o to postará Murtagh. Úplně se na to třese," ušklíbl se.
Vydrželi jsme tam snad dvě hodiny. Nebyla jsem moc nadšená z toho, co jsem se dozvěděla. Člověk si myslí, že je v zemi klid a všichni jsou spokojeni, ale přitom to tak není. Nechápu to. Galbatorix byl tyran. Mají být rádi, že je klid a Roran se snaží dát zemi zase do pořádku. Začal obnovovat vesnice a snaží se pomoci těm, kterých se válka nejvíc dotkla. Do toho všeho lapkové, kteří okrádají vesničany. Raději na to ani nechci myslet. Ještěže jsem odešla z hor. Touhle dobou bych tam už nejspíš měla společnost.
Na nádvoří jsme potkali Katrinu, takže jsem od Eragona odpojila a raději byla s ní. Byla pořád smutná, i když to nedávala moc znát. Občas jen tak seděla a koukala do jednoho místa, dokud na ní někdo nepromluvil. Potom s úsměvem řekla, že se jen zamyslela a dělala, že se nic nestalo. Eragon měl stejně teď něco na práci. Museli se domluvit, co budou dělat a kdo kam pojede. Nechtěla jsem, aby Eragon někam jel, ale musel. Murtagh podle všeho poletí do Dračích hor.
"Nemůžu si pomoct, ale vypadáš vyrovnaně," řekla Katrina, když jsme se vracely zpátky do hradu.
"Tak co mám dělat? Na deprese jsem moc unavená," ušklíbla jsem se.
"Chtěla bych mít tvoji povahu," usmála se.
"Proč?"
"Nic tě nerozhází."
"Ale rozhází, jenom to nedávám najevo."
"I tak bych chtěla mít tvoji povahu."
"Co je na tvé povaze špatnýho? Jsi hodná, milá, chytrá, všichni tě mají rádi..."
"Všichni? " nadzvedla tázavě obočí.
"Nemají tě rádi leda tak lidi, co tě neznají. Začínám si myslet, že většina lidí jsou idioti. Hloupé ovce, které bez rozmyslu naslouchají těm, kteří je jenom využívají. Bojí se mít vlastní názor."
"No, myslím, že pro dnešek bylo tohohle tématu dost. Roran mě tím zásobuje po večer a mně už se o tom i zdá, co kdybychom změnili téma?"
"Dobře."
"Teda to téma, co chci začít, tě asi nepotěší..." Zkoumavě jsem se na ni podívala a přemýšlela jaké pomluvy zase kolují po hradě. S většinou jsem se už stihla seznámit, ale je pravda, že v posledních dnech nabírají na rozměrech.
"Jestli je to něco, co jsi slyšela od služek, tak asi ani nechci slyšet," zabručela jsem.
"Ne, nemám to od služek, ale od Rorana."
"Proč se tváříš tak, jak se tváříš?" zastavila jsem se.
"Jde o to, že Arya tlačí na Rorana, aby ji poslal do Teirmu také..." Nemusela to rozvádět. Hned mi došlo kam tím naše elfí nádhera míří. Je v přechodu nebo co? Prvně Eragona nechce a pak k němu není div přilepená.
"No, zakázat jí to nemůže a pravda je, že Arya by se nám tam hodila jako zástupce elfů. Znáš lidi. Uvidí elfa a jsou z toho celý paf," protočila oči. Jo, to chápu. Taky bych z elfů byla celá paf, kdybych jako první nepotkala Aryu.
"Proč vůbec není v těch svých úžasných lesích, kam člověk nemůže vkročit? Vsadím se, že je tam spousta elfů, co by jí lezlo do zadku."
"Odvykla si na život mezi elfy. Chce nadále působit jako velvyslankyně."
"To je super, fakt že jo."
Rozdělily jsme se kousek od mého pokoje. Katrina šla na večeři. Nabízela mi, ať jdu s ní, ale s díky jsem odmítla. Na večeři chodí i Arya a na tu dneska opravdu nemám náladu. Raději si skočím pro něco do kuchyně a budu doufat, že travič doopravdy utekl, než abych seděla za jedním stolem s Aryou. Po cestě do kuchyně jsem míjela vojáky i služky. Někteří po mně nenápadně pokukovali a jiní se to ani nesnažili skrýt. Nevšímala jsem si jich, dokud jsem nespatřila jednoho vojáka, který mě nenávistně pozoroval. Koukal na mě jako kdybych mu vyvraždila celou rodinu. Běhal mi z toho mráz po zádech. Zrychlila jsem se. Chtěla jsem být od toho chlapa, co nejdál. Prosvištěla jsem kolem něho jako uragán. Dívala jsem se, jestli mě nesleduje. Nic jsem neslyšela.
"Kam tak uháníš?" uslyšela jsem před sebou Murtagha. Dneska je vážně den "Murtagh".
"CO?" vydechla jsem.
"Stalo se něco? Vypadáš jako bys potkala ducha."
"Už mi z vás úplně hrabe!" obvinila jsem ho.
"Cože?"
"Před chvíli mi jsem potkala vojáka a přísahala bych, že na mě nenávistně civěl... Nebo, co je pravděpodobnější, jsem z vás mimo! Pořád poslouchám žvásty o tom, jak mě chce půlka hradu zabít a potom tohle!"
"Hele, nadechni se. Začínáš mě děsit." Teprve teď mi došlo, že jsem za celou dobu nenadechla. Jednoho krásnýho dne mě tady trefí šlak a travič se nebude muset ani obtěžovat.
Úžasný, ale už chci vědět, kdo je travič! =D honem další =D