20. srpna 2014 v 10:31 | Aranel van de´Corvin
|
Tak už tu máme traviče :D Nebyla to žádná věda (zas tak moc lidí ta holka naštve :D) Děkuju za komentáře :)
Studená dlažba studila. Připadlo mi, že jsem k ní přimrzla v okamžiku, kdy jsem dopadla na zem. Věděla jsem, že se už nestihnu zvednout. Byl dva kroky ode mně. Nevěděla jsem, jestli mám začít brečet nebo se šíleně smát. Eragona trefí šlak, až se dohmátne, že jakmile opustil hrad, nebyla jsem schopná dojít na večeři, aniž by mě někdo zabil. Ano, zabil. Moc dobře jsem si uvědomovala, v jaké situaci jsem. Říká se, že lidem se před smrtí vybaví celý život. Mně se nic takového nestalo. Žádný sentiment se nekonal. Pouze dvě jednoduché myšlenky. Já se na to vyseru.
A do prdele!
Ano. Takhle jednoduchý to bylo. Žádná lítost nad promarněným životem nebo nad ztracenou budoucností. Jediné, co se mi honilo hlavou během toho, co mě onen voják drapl za ruku a zvedl ze země, bylo, že jsem měla jako malá poslouchat mámu a dívat se, sakra, pod nohy! Taková blbá chyba! Jestli tady teď natáhnu brka, nepřenesu se přes to. Čistě teoreticky. Však víte, co myslím. Byl to jen takový řečnický obrat. Bože, melu blbosti!
"Myslela sis, že mi zase utečeš?" procedil skrz zuby. "Štěstí se tě nemohlo držet celou dobu," ušklíbl se.
"Štěstí bych do toho netahala. To nemůže za to, že jako travič stojíte za houby," vyhrkla jsem automaticky. Blbá. Prostě blbá! Měla bych se naučit filtrovat svoje myšlenky a ne je hned vypouštět z pusy!
"Jak se opovažuješ, ty jedna špinavá děvko! Jako by nestačilo, že jsi zničila život jí! Musíš se pořád nad všechny povznášet, co? Protože jsi něco víc jak my!"
"Jaká ona? A nad nikoho se nepovyšuju!" kvíkla jsem, protože mě zrovna chytil pod krkem.
"Ty víš, o kom mluvím! I když je dost pravděpodobný, že jsi zamordovala víc nebohejch žensjkejch!" Koukala jsem na něj jak poslední brambor. Jaká ona?! No to snad ne. Vždyť říkali, že všechny z jejího okolí prověřili. Jak ta kachna dělá, že jí každý chlap zobe z ruky?! Ta musí dělat v posteli takový věci, o kterých se normálnímu smrtelníkovi může jenom zdát.
"Neříkejte mi, že jste do Joany zamilovaný." Protočila bych oči, ale to vyžadovalo moc energie, kterou jsem momentálně vkládala do kopání toho idiota, který myslí jenom rozkrokem.
"Kdo by se do ní nezamiloval. Je to úžasná bytost!" Tohle bude hrozná smrt. Nejen, že mě zbije jak toulavého psa, než mě konečně kuchne, ale vypadá to, že celou tu dobu budu ještě poslouchat ódy na Joanu. Proč bych taky neměla? Podle slov toho blázna je snad svatá!
Joana je milá.
Pěkná.
Chytrá.
Vtipná.
Ohleduplná.
Plná soucitu.
To je to hlavní, co jsem pochytila. Hýkala bych smíchy, kdybych se zrovna nedusila. Kopala jsem jako divoký kůň, ve snaze srazit ho na kolena, ale měl na sobě brnění a navíc měl sílu jako stádo volů. Z očí se mi začaly řinout slzy. Bezmocně jsem lapala po dechu. V životě se mi nechtělo tak moc křičet.
"Copak? Už to není taková zábava, co?!" zařval.
"Po-pomoc!" kvíkla jsem. Původně to měl být křik, který by slyšeli až v Teirmu, ale hlasivky mě zradily. Pustil mě na zem a kopnul do obličeje. A do břicha. Žeber. Holeně. Plakala jsem. Znovu jsem zkusila zavolat o pomoc. Tentokrát to už bylo hlasitější.
"Neřvi!" zasyčel vztekle a rozhlédl se po chodbě. Zmobilizovala jsem v sobě zbytky sil. Nejsme zrovna v používaný chodbě, ale za rohem by to šlo. A navíc, když pořádně zakřičím, tak mě musí slyšet i o tři chodby dál. Hrozně se to tady rozléhá.
"Konec srandy. Je načase, abys zaplatila." Zuřil. Shýbal se ke mně. Chtěla mě znovu zvednout ze země. Zhluboka jsem se nadechla a všechnu svou energii využila k tomu, abych ho kopla mezi nohy. A to pořádně. Srdce mi poposkočilo radostí, když zasténal a padal k zemi. Stihla jsem mu dát ještě pěstí, než dopadl na zem. Zaradovala jsem se. Možná bych se mohla pochválit později. Teď musím vzít nohy na ramena.
Lehce se to řeklo, hůř udělalo. Asi mám něco zlomeného. Zajímavé je, že to vůbec nebolí - jenom když na to šlápnu. Chňapnul mě za nohu. Chyba. Na oplátku jsem ho kopla do obličeje. Zavyl bolestí. Usmála jsem se.
"POMOC!" zakřičela jsem a tentokrát jsem doopravdy křičela. Nevím, jak se mi podařilo stoupnout si na nohu. Najednou jsem skákala pryč od toho idiota a ze všech sil křičela. A pak bum. Znovu jsem ležela na zemi a na mě ležel ten blbec. Přitáhl si mě k sobě.
"Jak to, že na vás nepřišli?" vysoukala jsem ze sebe. "Joanu kontrolovali jako první."
"Nejsem idiot! Jakmile jsi přišla požádat o práci, odešel jsem, aby na mě pak nepadlo podezření. Musel jsem jenom čekat! Chudák Joana. Ona sedí v žaláři a ty tady běháš, jako by se nic nestalo! Stálo mě to všechnu trpělivost čekat," odfrknul si. "Kdybych zakročil hned, jak jsi přišla, tak by mě taky vyslýchali a přišli by na to. Proto jsem se musel schovat. Samozřejmě, že nebudou vyslýchat někoho, kdo musel jet za nemocnou matkou," zasmál se. "Joana mě budeme milovat ještě víc, až se dozví, co jsem pro ni udělal!"
"POMOC!" zaječela jsem znovu. Stihla jsem to třikrát, než mě stihl umlčet. Znovu mě začal dusit. Takhle umřít nechci. Je to hrozný pocit. Udusit se. Nemohla jsem už ani plakat. Sípala jsem a snažila se volat o pomoc, ale už jsem nemohla. Jedinou mojí prioritou byl vzduch.
Tak to teda ne! Slyšíte?! Takhle neumřu. Podařilo se mi uvolnit jednu ruku. Místo toho, abych se snažila odtlačit jeho ruce, ohnala jsem se mu po hlavě. Jenom zavrčel. To taky není to,co jsem chtěla udělat. Tentokrát jsem se už trefila. Palec jsem pevně přitiskla na jeho oko a začala plnou silou tlačit. Byl to hnus. A on řval. Řval tak nahlas až mi to trhalo bubínky. Ignorovala jsem ten hnusný pocit, když mu můj palec začal zatlačovat oko. Konečně povolil stisk. Křičet jsem sice stále nemohla, ale o to se postaral on. Prudce mě chytnul za ruku a ve vzteku mi ji zlomil. Stačil mu na to jeden jediný chmat. Teď jsem "křičela" já.
"Ty jedna pitomá děvko! Za tohle zaplatíš!" zařinčel a vytáhnul nůž. Znovu jsem kopla. Tentokrát jsem se ale netrefila tam, kam jsem chtěla. I když nepochybuju o tom, že to bolelo, ale ne dost na to, aby upustil nůž.
"ODHOĎ TEN NŮŽ!" ozvalo se za mnou.
"To určitě," ušklíbl se a chytnul mě za vlasy. Na sucho jsem polkla. Podřízne mě jako prase. Viděla jsem ten jeho ďábelský úsměv. Bylo mu jedno, že ho potom za to zavřou. Hlavně, že mě předtím stihne zabít. Zavřela jsem oči a doufala v nemožné. Slyšela jsem kroky, ale ty byly moc daleko na to, aby ho zastavili. Cítila jsem ve svém nitru úzkost. Cítila jsem ji už několikrát ve svém životě, ale nikdy nebyla tak intenzivní. Plakala bych, kdybych mohla. Křičela bych. Kopala. Vztekala se... Ale nic z toho jsem nedonutila svoje tělo dělat. Byla jsem vyčerpaná. A potom se stal zázrak. Všechno to trvalo pár sekund.
Vytáhl nůž.
Vztekle zakřičel.
Trhnul se mnou, aby se mi lépe dostal ke krku.
Bolestný řev, když mu šíp projel krkem.
V tu chvíli jsem nevěděla, co se děje. Skláněl se nade mnou a už se rozmáchl, aby mě podřízl pod krkem a najednou měl sám šíp v krku. Byl vyděšený... A překvapený. Z posledních sil se snažil hmátnout po noži, který mu vypadal z ruky. Nestihl to. Zemřel dřív, než se jeho ruka dotknula rukojeti nože a spadl na mě. Cítila jsem jeho krev, která prosakoval mým oblečením. Škubnul sebou. Málem jsem dostala infarkt. Snažila jsem se ho ze sebe shodit, ale byl moc těžký.
"Jsi v pořádku?" ozvalo se nade mnou a tělo mrtvého vojáka ze mě najednou zmizelo.
"J-jo," zachrčela jsem. Nemohla jsem přestat zírat na mrtvé tělo. Ten výraz v jeho očích, když pochopil, co se stalo a došlo mu, že umírá.
"Holka, ty máš teda štěstí. Kdybych nešel z lovu, neměl bych u sebe luk a nestihl bych ho zastavit," řekl ten muž. Konečně jsem se na něj podíval. Byl to očividně taky jeden z vojáků. Bylo mu kolem čtyřiceti.
"Děkuju," řekla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala.
"To je přeci samozřejmost."
"Stejně d-děkuju," popotáhla jsem. Třásla jsem se.
"Koukám, že ses docela slušně bránila," usmál se, když se podíval na mrtvého vojáka, který měl přeražený nos a zamáčknuté oko - z důlku mu ještě trochu tekla krev.
"Snaha byla," pokusila jsem se o úsměv.
"Musí tě to hodně bolet. Vezmu tě k léčiteli."
"Nebolí," zakroutila jsem hlavou a na důkaz svých slov jsem se pokusila vstát.
"Nejspíš jsi v šoku. Ten ale brzy přejde."
Měl pravdu. Šok brzy přešel. Naštěstí se mi ho povedlo přemluvit, aby mě vzal do mého pokoje a léčitele dovedl tam. Do pokoje mě nesl v náručí a mluvil na mě, aby mě nějak zabavil. Snažila jsem se mu odpovídat, ale moje tělo začínalo přicházet k sobě a mě nebylo zrovna do řeči. Stihla jsem mu ještě desetkrát poděkovat. Bylo to nehorázný štěstí. Pořád tomu nemůžu uvěřit. Tam nahoře mě musí mít někdo rád. Mluvil zrovna o Dračích horách, kam má namířeno s jezdcem. Zbystřila jsem, jestli se tomu dá tak v mém stavu říkat.
"T-tam jede i Jorah," řekla jsem zamyšleně.
"Jorah? Takový vysoký, hnědý vlasy, modrý oči?" zeptal se. Unaveně jsem kývla.
"Znám ho. Sloužili jsme spolu. Vy jste příbuzní?" Zakroutila jsem hlavou. "Známe se z hor." Opatrně mě položil na postel. Sykla jsem.
"Hned jsem zpátky."
Byla jsem sama v pokoji jen pár minut, ale připadalo mi to jako věčnost. Nejen kvůli bolesti, ale ta samota byla najednou nějak strašidelná. To tíživé ticho mě znervózňovalo. Když se rozletěly dveře, málem mě z toho trefil šlak. Do pokoje vběhla postarší žena a za ní můj zachránce. Bernard, tak se jmenuje. Alespoň něco jsem si zapamatovala.
"Mám pro někoho skočit?" zeptal se Bernard.
"Ne, děkuju. Už jste toho udělal dost," usmála jsem se a hned vzápětí se zašklebila. Bolela mě pravá strana obličeje.
"Vážně?"
"Měl byste odejít, pane," upozornila ho léčitelka, která mi začínala rozepínat šaty. "Dítě, ty teda vypadáš," spráskla ruce. Spolkla jsem všechny protesty o tom, že nejsem žádné dítě.
"Ovšemže. Stejně musím jít informovat krále."
"Hned teď?" zamračila jsem. Jakmile se to dohmátne Roran, Katrina je tu jak na koni. A to bude kázání. Možná by mohla počkat na Murtagha a mohli by si střihnout duet.
"Doufám, že vám bude brzy lépe." To já taky.
Nemohla jsem se dočkat toho, až léčitelka vypadne. Ne, nejsem nevděčná. Jenom si potřebuju na chvíli oddychnout. Celá tahle akce mě vyčerpala. Hlavně, když mi dávala nohu do dlahy. To byl zážitek. Ronila jsem slzy víc než, když mi ji ten idiot zlomil - musela mi ji totiž dát zpátky na místo, aby mohla srůst.
"Měla jste štěstí. Spousta vojáků dnes odešla pryč a princezna Arya odpoledne odjížděla, takže ji panstvo šlo vyprovodit." Paní Marie byla hodně upovídaná, jak jsem zjistila. Dokonce stihla mlet i u toho, když mi spravovala tu nohu. Musela jsem se držet, abych ji neposlala do háje, protože v ten okamžik mě růže její tchýně opravdu nezajímaly.
"A kam jela?"
"Nevím, ale potom má v plánu jet do Teirmu."
"Jste informovaná."
"Služebnictvo bývá většinou víc informované než ti nahoře," usmála se.
"To je pravda."
"Je vám už líp? Zabral ten vývar?" Vývar bych tomu rozhodně neříkala. Vypadalo to, jako když to prošlo prasetem, akorát tohle víc smrdělo.
"Myslím, že ano."
"Nerada vás tady nechávám samotnou, ale už budu muset jít. Mám moc práce."
"To je v pořádku. A moc vám děkuji za pomoc."
"Nemáte zač. A opravdu nemám pro nikoho skočit, abyste tady nebyla sama? Nebudete se bát?"
"Ne, to je v pořádku," zalhala jsem. "Děkuji." Stejně počítám s tím, že se tady každou chvíli objeví Katrina. Bernard už musel Rorana najít. Za Marií se zabouchly dveře. Nejraději bych se zamkla, ale nechce se mi vstávat. Hlavně bych to teď asi nezvládla.
Nemůžu uvěřit tomu, že jsem se zvedla. Potřebovala jsem na záchod. Akutně. Skoro jsem si cestou do koupelny přerazila i druhou nohu. Leknutím jsem nadskočila, když někdo vpadl do pokoje. Potichu jsem se utřela ruce.
"Ellie!" ozvalo se vzápětí. Murtagh. Oddechla jsem si. Nevím, koho jsem čekala. Pro dnešek jsem už asi přetížená. Za každým rohem vidím duchy.
"Už jdu," protočila jsem oči.
"Kde jsi?"
"Kde myslíš?" povzdechla jsem si. To je ale otázka.
"A proč neležíš?" odpověděl mi otázkou a strčil hlavu do koupelny. Snažil se nekulit oči, ale moc mu to nešlo. Zamračila jsem se.
"Vím, že mi to dneska nesluší, ale aspoň se tvař, že to nevidíš!"
"Měli mě okamžitě zavolat! Nechápu, proč to neudělali!" zanadával.
"Protože tě očividně nemohli najít."
"Kdybych náhodou nepotkal Rorana, ani to nevím!"
"Co řveš na mě?! Můžu snad za to já?!" vyjela jsem taky. Ještě jedna taková poznámka, sundám si dlahu a přetáhnu ho s ní!
"Promiň, jednom mi to ujelo," připustil. Neměla jsem sílu komentovat jeho omluvu. I když je to pravděpodobně poslední omluva, kterou od něj uslyším. Murtagh se omlouvá jenom zřídka kdy. "Pomůžu ti," nabídl se a ani mě nenechal nabídku slušně odmítnout. Vzal mě do náruče a odnesl na postel. Sykla jsem. "Dobrý?"
"Jo."
"Ukaž, podívám se na to."
"Už to mám ošetřený," upozornila jsem ho.
"Tohle je ošetřený? Promiň, nevšiml jsem si," podíval se na mě pohledem, kterým dával jasně najevo, co si myslí o tom "ošetření".
"Murtaghu, dej mi prosím na chvíli pokoj! Chci jít spát," odstrčila jsem ho od sebe, když mi chtěl sundat dlahu na ruce.
"Jenom ti spravím ty zlomeniny," nedal se.
"Až zítra. Stejně mě to už moc nebolí. Chci si odpočinout." Znovu mi hmátl po ruce. Mluvím snad tatarsky?! Jsem k smrti unavená, vyděšená a pomlácená. Chci jenom na chvíli zavřít oči a upadnout do nevědomosti. Copak toho chci hodně?! Navíc to bude asi zase bolet, až to bude dávat do pořádku a na to už dneska nemám náladu a ani energii.
"Řekla jsem, že nechci!" vyjekla jsem a ucukla. "Vím, že to myslíš dobře, ale já si chci odpočinout," popotáhla jsem se. Nemám sílu na hádky. Hlavně ne na hádky s Murtaghem - jsou vysilující, i když jsem v plné síle. Po tvářích mi stekla první slza. Pevně jsem stiskla víčka. Brečet před Murtaghem je vrchol dnešního dne. A nemohla jsem to zastavit. Z ničeho nic. Chápete to? Myslela jsem si, že dnešní záchvaty pláče mám za sebou. Murtagh na mě koukal jako na zjevení a jako by toho nebylo málo, přišla za mnou další návštěva. Super, tomu se říká vrchol dne. Nemohl by mě někdo praštit po hlavě?
Jako vždy úžasná kapitola :)