2. září 2014 v 18:45 | Aranel van de´Corvin
|
Pokračování první jednorázovky o Gigi a Mortym :)
Stála jsem před zrcadlem a připadala si jako ten největší idiot. Nikdy v životě se mi nestalo, že bych na sluníčku usnula. Kdo by taky v takovým hicu usnul?! Povedlo se mi dokonce spálit si i uši. Alespoň, že jsem usnula na břiše. Spálený obličej by byl horší. Opatrně jsem si sednula na židli a čekala na meloun, který jsem si vyprosila u skřítků. Začínala mi být zima. Pitomý sluníčko. Teď ho budu mít na čas zase plný zuby. Přitom se opaluju docela dobře. Málokdy jsem červená.
Málem jsem na Morta vyflusla pecku, když se zničehonic objevil v jídelně. Čtyři hodiny. Co tu straší tak brzo? Ignorovala jsem jeho pohled a dál se cpala melounem. Snědla jsem ho snad půlku a jestli s tím brzy nepřestanu, budu se do pokoje muset dokoulet. Povzdechla jsem si, když jsem si uvědomila, že od něho něco potřebuju. Zrovna dneska! Total ignor bude muset počkat. Problém je v tom, že bych si ta záda chtěla něčím natřít. Žádný mudlovský krém tady na to nemám (a i kdybych měla a ten pošuk si toho všiml, tak bych ho stejně nestihla použít), takže budu potřebovat nějaký jiný sajrajt, který bezpochyby on má. Má snad všechno. Viděla jsem jeho pracovnu. Severus by z těch jeho zásob měl orgasmus. Přemýšlela jsem, jak slušně začít rozhovor.
"Spálila jsem si záda. Nemáte na to něco?" šla jsem rovnou k věci.
"Máš si dávat pozor."
"Usnula jsem."
"A co já s tím?" Potlačila jsem nutkání protočit oči. Jeho oblíbená věta.
"Jen se ptám, jestli na to něco nemáte. Nechci po vás, abyste mi pofoukal bebíčka," řekla jsem klidně.
"Možná na to něco mám, možná ne. Každopádně takhle se poučíš." Měla jsem na něj tu pecku flusnout.
"Fajn," sedla jsem si zpátky a začala do sebe tlačit zbytek toho melounu. Hodil po mě jeden z těch svých "milých" pohledů. Jo, ty mi taky můžeš políbit prdel. Spolkla jsem poslední sousto a zvedla se k odchodu. Morty si na stůl hodil nějaký pergameny a začal si rozvazovat kravatu, což znamená, že se tu hodlá utábořit. Dneska na něj nemám náladu.
"To je všechno?" ozvalo se mi za zády.
"Jo, čekal jste toho snad víc?" To mu mám dát ještě jako pac a pusu, když odcházím?!
"Vždycky je toho víc."
"Vždycky očividně ne," odsekla jsem a šla do svého pokoje.
V pokoji jsem se válela na posteli, ale když se doplazil můj strážce, šla jsem raději do koupelny, kde jsem si napustila vlažnou vodu. Plavky jsem si nesundávala. Bylo to příjemný. Naginy naštvaně syčel za dveřmi. Nechápu s čím má zase problém. Voda mu stejně vadí, tak co? Leknutím jsem nadskočila, když se otevřely dveře a v nich sám majitel domu. Zarazila jsem se. Moc dlouho tu nejsem. Večeři jsem určitě nezmeškala.
"Děje se něco?" zeptala jsem se zmateně. Nikdy sem nechodil. I kdybych tady umírala na infarkt, tak sem nevleze.
"Dneska mám dobrou náladu," začal.
"To jsem si všimla," skočila jsem mu do toho. Káravě se na mě podíval. Zajela jsem ještě víc do vany.
"Proto ti dám na výběr. Buď se mnou půjdeš k Lestrangeům, anebo ti dám něco proti tomu spálení a předejdu tak i zimnici a bolesti hlavy. Vyber si." V hlavě mi to začalo šrotovat o sto šest. Zas tak moc spálená nejsem. Jenomže v šatech budu vypadat jako idiot. Bojovně jsem si stoupla a vylezla ven z vany.
"Jdu si najít nějaké šaty," oznámila jsem mu.
Byla jsem na sebe pyšná. Slušelo mi to. Oprášila jsem staré černo-stříbrné šaty, které mi sahaly pod kolena a krásně zvýraznily můj dekolt. Odkrývaly i záda, ale podařilo se mi najít šál, který se k šatům perfektně hodil, navíc byl lehoučký jako pírko a krásně chladil. Otočila jsem se, abych se prohlídla zezadu. Nešlo poznat, že jsem spálená. Akorát na lýtkách to bylo trochu vidět. Jediné, čeho se tak trochu bojím, jsou boty. Mají vysoký podpatek a nejsem si jistá, jestli v nich vydržím delší dobu. Naposledy jsem se zkontrolovala. Perfektní! Může se jít na "barbecue" k Lestrangeům!
Mort už čekal dole v hale. Byl vyfiknutý. Ostatně jako vždycky. Nedivila bych se, kdyby ve slavnostním hábitu i spal. Sjel mě pohledem od hlavy až k patě.
"Můžeme?" zeptala jsem.
"Ano, ale nejdříve ti vysvětlím jak se budeš chovat." Podařilo se mi potlačit nutkání protočit oči. "Slušně oblečená seš," prohodil jen tak mimochodem. Takhle on říká "sluší ti to"? Zasloužil by si ránu mezi oči. "Základy etikety ti doufám nemusím vysvětlovat." Tentokrát se mi podařilo potlačit povzdech. Jestli to takhle půjde dál, tak mi moje trpělivost dojde už u nás na chodbě.
"To opravdu nemusíte," řekla jsem chladně, když zmlkl a očividně očekával moji reakci.
"Ve společnosti je známo, že jsi moje snoubenka, tak bych byl rád, kdyby ses držela u mě."
"Tohle bych chtěla trochu víc vysvětlit,"zamračila jsem se "Chci říct... Můžu si snad popovídat s Narcisou? Nebo tam budu jenom stát těsně vedle vás a nebudu se moci hnout ani na krok." Třeba ještě vodítko bychom si mohli vzít!
"Nechci tě ztratit z dohledu. Jakmile mi někde zmizíš, budeš mít problém. A s určitými jedinci nechci, abys mluvila vůbec. Třeba s panem Malfoyem," řekl chladně.
"Předpokládám, že máte na mysli Juniora a ne Seniora," ušklíbla jsem se. Jeho oči potemněly. Chápu. Tohle téma tady asi bude tabu.
"Georgiano, nepokoušej moji trpělivost!" Jak můžu pokoušet něco, co nemá?!
"Dobře. Chápu."
"A co se týče našeho zasnoubení bylo dobrovolné. Vyzvedl jsem tě ve škole a ty jsi šla sama... Protože jsi chtěla. Je ti to jasné?!"
"A tomu bude někdo věřit?" zeptala jsem pochybovačně.
"Budeš přesvědčivá! Nejsem idiot. Je mi jasné, že všichni tomu věřit nebudou, ale ty je přesvědčíš o opaku. Jestli si všimnu, že házíš na ostatní nějaké významné pohledy, budeš v maléru."
"A co když mi neuvěří?"
"To bude jejich problém. Oficiálně to bylo tak, jak jsem řekl a ty nebudeš tvrdit nic jiného! Rozumíme si?"
"My? Vždycky!" Opět ten varovný pohled. "Dělala jsem si jenom srandu! Jdeme na párty! Musím se trochu rozveselit. Přeci nebudu za smutnou snoubenku!"
"Není to žádná párty! Jen sraz s pár čistokrevnými rodinami. A teď mě tak napadá... Ne, že se tam opiješ! Zas tak moc veselá být nemusíš."
"Neměla jsem v plánu opít se! Nemáte o mně asi moc vysoké mínění, že?" ztvrdly mi rysy.
"Všemu rozumíš?" ignoroval mě. Blbec. Kývla jsem. "Jestli zaregistruju něco, co se nesluší, doma si to s tebou vyřídím!" zasyčel nebezpečně. Přejel mi mráz po zádech. Nevím, jestli to způsobil tón jeho hlasu a nebo slovo "doma".
Přemístili jsme se před luxusní sídlo. Bylo jenom o něco málo menší než to Morta. Tohle bylo určitě novější.
"Chovej se slušně a nezapomeň, na čem jsem se domluvili," syknul ke mně, když jsme se blížili k sídlu. Nabídl mi rámě jako správný gentleman. Nejistě jsem se ho chytla. Bylo to divný. Dotýkat se ho. I když musím přiznat, že jsem byla ráda, že se mám o koho opřít. Ty boty budou za trest. A to spálení od sluníčka brzy taky. Hned u vchodu stál skřítek, který se neustále klanil a roztřeseným hlasem nás vyzval, ať ho následujeme, jeho pán nás už očekává. Už v hale byly slyšet hlasy.
Úžasem se mi rozzářily oči, když jsem spatřila tu krásu před sebou. Zahrada byla krásně vyzdobená a osvětlená. Všechno to působilo velice důstojně a zároveň trochu romanticky - nebo se mi to možná jenom zdálo. Není se čemu divit. Byla jsem zavřená až moc dlouho v tý ponurý bažině, takže mi teď krásné osvětlení připadá jako vrchol romantiky. Jakmile nás zaregistroval pán domu, vydal se k nám i se svojí manželkou. Chtěla jsem se porozhlédnout okolo, ale musela jsem si dávat pozor, abych nezakopla, když jsme scházeli ze schodů. Pan Lestrange působil mileji než jeho syn a stejně tak i jeho paní. Třeba ho adoptovali. Slušně jsme se pozdravili a prohodili pár zdvořilostních frází. Byla jsem slušná tak, jako nikdy v životě.
Začínala jsem se nudit. Snad každý, kdo tu byl, nás musel přijít pozdravit. Ne, samozřejmě ani ne tolik mě, jako Morta. To bylo pořád jenom samý "Pane vítejte", "Pane co si myslíte" a tak dále a tak dále. Byla jsem milá a zdvořilá. Moc lidí jsem tu neznala. Kromě pár svých spolužáků. Zahlédla jsem tu Narcisu
a Bellatrix, ale na Blackovi se ještě nedostala řada, takže jsem se nemohla nenápadně vypařit s Narcisou. Severus se tu taky mihnul. Jenom zdvořile kývnul naším směrem a pokračoval dál. Severus se s tím nikdy nepáral. Zajímalo by mě, jestli Morta vytočil jeho jednoduchý pozdrav. Možná, že se Severus ještě ukáže. V hlavě se mi zničehonic vybavila vzpomínka na Severuse u Drusily v posteli, jak na mě vystrkuje svůj zadek. Cukly mi koutky, což Mortovi neušlo. Sledoval mě jako ostříž. Čekal, až udělám nějaký průser. To víš, že jo a dát ti tak záminku, abys na mě mohl doma řvát - v tom lepším případě. V horším případě nezůstane u řvaní... I když musím přiznat, že na mě nevztáhl ruku ani jednou.
"Je tady něco směšného?" zeptal se bez špetky zájmu.
"Nic. Na něco jsem si vzpomněla," řekla jsem popravdě.
"A na co, jestli to smím vědět?" Merline, zrovna teď nám musí dát všichni pokoj?! Takhle s ním budu muset konverzovat! Kde je nějaký opozdilec?
"Hm, nemyslím, že byste se tomu zasmál. A navíc si nejsem jistá, jestli by dotyčná osoba chtěla, abych vám to říkala," snažila jsem se z toho vykroutit.
"Třeba tě mile překvapím." Podívala jsem se na něj všeříkajícím pohledem. Ten a překvapit? To určitě.
"Pane," uslyšela jsem povědomý mužský hlas. Periferním viděním jsem si všimla blonďaté kštice. Malfoy Senior. Bezva. Takovýho opozdilce jsem neměla zrovna na mysli. Nestihli jsme si vyměnit ani základní zdvořilosti a po jeho boku už stála jeho žena se synem. Snažila jsem se na Luciuse nedívat. Nejsem sebevrah. Ale i tak mi občas sklouzl pohled jeho směrem. Mort ani Malfoy tohle setkání nijak neprotahovali. Všichni jsme si byli vědomi toho, že já a Lucius... Máme svoji historii. Chtěla jsem s ním mluvit! Chtěla jsem mu vysvětlit jak to doopravdy je a že mě mrzí, že jsme se ani nestihli rozloučit. Jenomže Mort by mě zabil. Snažila jsem se alespoň něco vyčíst z Luciusova pohledu, ale nic. Buď byl na mě naštvanej, anebo se snažil nedávat nic najevo před Mortem.
Srdce mi bilo jako splašený i pět minut potom, co odešli. Očekávala jsem nějakou jízlivou poznámku od Morta, ale byl překvapivě zticha. Třeba si to šetří na doma, abychom se měli o čem bavit. Nebo spíš, abychom měli důvod na sebe ječet. Přišel k nám skřítek s podnosem, na kterém bylo šampaňský.
"Chceš?" zeptal se, když sebral skleničku. Zakroutila jsem hlavou.
"Dala bych si vodu, kdyby to bylo možné," řekla jsem po chvíli. "A potom si někde sedla, kdyby to nevadilo," dodala jsem. Začínaly mě bolet nohy. Podíval se na mě nic neříkajícím pohledem. Řekla jsem něco špatně?
"Jdi si sednout támhle," ukázal k jednomu z prázdných stolů. "Donesu ti něco k pití." Nepočkal si na odpověď. Důstojně odkráčel a mě tam nechal samotnou. To je nějaká zkouška, jestli nevezmu do zaječích, jakmile se otočí? Neříkám, že mě to nenapadlo. Dokonce jsem měla už vykročeno opačným směrem, ale pak mě zastavil... Instinkt? Moje nedávno nalezené pudy? Nebo jenom zdravý rozum? Taky mě napadlo, že bych mohla začít křičet a všem tak z plných plic říct, co si myslím o jejich "pánovi" a že tohle určitě není z mé strany dobrovolné. Stejně to všichni ví. Jenom je to nezajímá natolik, aby projevili zájem a nedejbože s tím něco udělali. Unaveně jsem se doplazila k volnému stolu a sednula si. Bolí mě hlava a začíná mi být hrozná zima. Možná jsem přeci jenom měla zůstat doma. V klidu bych se vyspala. A hlavně bych neviděla Luciuse. Bála jsem se porozhlédnout po zahradě, abych ho někde neviděla. Tolik mě bolel pohled na něj. On vypadal v pohodě. Jako by mu nevadilo, že jsem odešla.
"Koukám, že se dobře bavíš," ozvalo se nade mnou. Usmála jsem se, když jsem si uvědomila o koho jde.
"Jenom jsem se zamyslela," ušklíbla jsem se. "Hrozně ráda tě vidím. Konečně někdo v mým věku," usmála jsem se.
"Můžu?"
"Proč bys nemohla?" nadzvedla jsem nechápavě obočí.
"Nevím, třeba chcete být sami," pokrčila rameny a sedla si na volný místo.
"My?" zeptala jsem se nechápavě.
"No ty a... tvůj snoubenec."
"Jo aha. Toho bych se nebála. Užiju si ho doma až dost," ztišila jsem hlas a protočila oči.
"Mám představu," cukly jí koutky. "Povídej, jak se máš?! A jak to, že ses nerozloučila?! Víš jaký to byl šok. Vzbudíme se a ty nikde! Potom, co jsi nedorazila ani na oběd, začali jsme tě hledat. Teprve až večer nám Brumbál řekl, že jsi odjela," začala vykládat s patřičně ztlumeným hlasem.
"Bylo to... Hodně narychlo."
"To asi ano, když sis nevzala věci. Stavoval se pro ně tvůj otec."
"A ve škole vědí, proč jsem odešla?" začala jsem vyzvídat.
"No, oficiálně jsi nemocná, ale znáš zmijozel. Je to takový veřejný tajemství. A samozřejmě, že Sirius něco tuší, vzhledem k tomu, že bylo zrušený vaše zasnoubení. Jenom neví, o koho jde."
"To se muselo Siriusovi ulevit, co?" zasmála jsem se.
"No, spíš byl zaražený a přijde mi, že i naštvaný."
"Dneska tu asi nebude, co?"
"Blázníš? Ten dobrovolně nikam nejde. Neříkej, že se ti po něm stýská?" Stýská se mi po každý živý bytosti! Anakonda není zrovna na povídání a Mort jakbysmet.
"Ne, jen jsem zvědavá. Nikdo mi nic neřekne! Spíš ty mi povídej, co je novýho ve škole! Já bych tě jenom znudila." Narcisa se už nadechovala k proslovu, ale potom jenom zavřela pusu a na sucho polkla. Nemusela jsem být genius, aby mi došlo, kdo za mnou stojí. Slušně se pozdravili. Vzala jsem si od Morta
sklenici vody a modlila se, aby vypadl. Ještě chci s Narcisou mluvit a s ním za zadkem to rozhodně nepůjde. Všichni si před ním dávají majzla, jak jsem si všimla.
"Musím něco probrat s panem Malfoyem. Slečno Blacková," kývnul lehce hlavou jejím směrem.
"Za chvíli přijdu," řekla jsem dřív, než on stihl něco vypustit z pusy.
"Dobře."
"Páni," zamumlala Narcisa, když odešel.
"Co?"
"Ty se ho nebojíš?"
"Občas," připustila jsem potichu.
"Nevypadáš tak. Já se vždycky celá rozklepu. Má takový... Intenzivní pohled."
"To mi povídej. Ale pojď řešit něco jinýho," zaprosila jsem. Jako by nestačilo, že s ním musím bydlet. Nemusím svůj volný čas vyplňovat tlacháním o něm.
"Promiň, jen jsem hrozně zvědavá! Tohle je největší událost za posledních několik let! Nikdy bych nevěřila, že zrovna on se bude chtít ženit."
"A zrovna se mnou, co?" zasmála jsem.
"Připouštím, že je to trochu ujetý. Stejně mě trochu mrzí, že ses nerozloučila," řekla po chvíli.
"Nešlo to. Věř mi. Kdybych mohla, udělala bych to."
"To sis nemohla sbalit věci, nebo co?" zamračila se.
"Narciso, neřeš to, prosím. Nechci o tom mluvit."
Narcisa se tématu "já a Mort" nechtěla za žádnoucenu vzdát. Fascinovalo ji to. Stejně tak jako většinu lidí tady. Koukali na mě, jak na cvičenýho psa a čekali, až udělám nějakou chybu. Nakonec jsem Narcisu donutila mluvit o škole. To bylo poprvý, co mi škola připadala zajímavá. Hltala jsem každý její slovo. Hlavně tu část o Severusovi a Drusile. Jsou pořád spolu a očividně si myslí, že je to státní tajemství. Kdyby jen tušili, že si o nich vyprávějí už i holuby na střeše.
"Já jsem ti už všechno řekla, teď jsi na řadě ty," řekla káravě.
"Není co," pokrčila jsem rameny.
"Jak není co?" nedala se.
"Tak co chceš slyšet? Že jsem tam od rána do večera sama? Že nikam nesmím? Že si dokonce nemůžu ani s nikým dopisovat?" řekla jsem potichu.
"A to k vám nechodí návštěvy?" zamračila. Neznám normálního člověka, který by do toho domu dobrovolně vlezl. Hlavně, když vrátnýho dělá Naginy.
"Ne."
"Ale je tam přece on. To spolu nemluvíte?"
"Ani ne, což je možná dobře. Jinak bychom se už dávno zabili," ušklíbla jsem se.
"To je mi líto."
"Říkala jsem ti, že není o čem povídat. Ale kdyby se někdo ptal, jsem z toho zasnoubení šťastná jako blecha," zasmála jsem se. "Kdyby slyšel, co ti tady vykládám, už bych v životě nesměla vytáhnout paty z domu, takže to prosím nikomu neříkej."
"To je samozřejmý. Až se vdám, tak si můžeme stěžovat spolu," usmála se. Usmála jsem se taky, i když pochybuju, že bych stěžovala, kdybych si měla vzít Luciuse.
"Věř mi, že ve stěžování povedu. Nedovedu si představit, že by si Lucius jako domácí mazlíčka dotáhl hada," řekla jsem vševědoucně.
"Opravdu ho má?" vypískla potichu.
"Jo, byla to první věc, co jsem viděla a málem to nerozdýchala. Takovýho hada jsi v životě neviděla. Desetimetrový anakondy jsou oproti Naginymu mimina," protočila jsem oči.
"Co-o? A kde ho máte? To se nemůže vejít do žádnýho terárka," zamyslela se.
"To ne, proto se nám plazí volně po domě." Málem se udusila douškem vína.
"Děláš si srandu, že jo?"
"Vypadám na to?"
"Merline, doufám, že tenhle koníček nerozšíří dál. Nedokážu si představit, že bych s něčím takovým žila v domě!"
"Chtěla bych taky nějakýho domácího mazlíčka, ale ještě jsem nepřišla na žádnýho takovýho, kterýho by Naginy nesežral. Možná tak žirafa nebo slon, ale mám takový tušení, že by mi to neprošlo."
"Jak dlouho žijí hadi?" zeptala se.
"Nevím. Proč?"
"Tak třeba brzy chcípne..."
"To dřív pojdu já," povzdechla jsem si.
Vydržela bych si s Narcisou povídat celou noc, ale vyrušila nás její matka. Možná to bylo dobře. Poslední informaci, kterou jsem z ní vydolovala, jsem nemohla rozdýchat. Musela jsem to rozchodit, proto jsem šla na záchod a ignorovala tak Mortovo pravidlo číslo jedna. Neztrácet se z dohledu. Nepochybuji o tom, že mě viděl. Doufám, že mu dojde, kam jdu a neudělá kvůli tomu scénu. Nebudu se ho ptát, jestli si smím odskočit! Ještě k tomu, když okolo něj stojí banda čarodějů. Záchod byl v domě. Když jsem osaměla, dovolila jsem si vztekle zafunět. Vím, že mi do toho nic není, ale naštvalo mě to! Měla jsem o něm lepší mínění. Jenomže jsem zapomněla, že je to pořád chlap a jakmile vidí prsa, přestává myslet. Merline, co to s těma chlapa je? Dobře, uznávám, že se taky podívám na chlapa a zajímá mě jak vypadá, ale rozhodně se s ním potom nevyspím, i když je to úplný debil!
Fajn!
Možná bych našla i u sebe výjimku. Třeba letos o Vánocích, že?
Jenomže to byla vypjatá situace! Povzdechla jsem si a vztekle si opláchla ruce. Vždyť je to nakonec jedno, ne? Tak si to Mort rozdával s Bellatrix. No a co?! Třeba ji během toho zalepil hubu, aby nemusel poslouchat ty její blbý kecy. Je to jeho věc. Doufám, že už s ní nespí. Nerada bych poslouchala pokaždý, když na ni narazím, že spí s mým snoubencem. Myslím, že všichni víme, jak by se v tom Bellatrix vyžívala. To byla první věc, která se mi na tomto zjištění nelíbila. Druhá mě bohužel i znepokojovala. Prý to má rád tvrdší - Bella se pochlubila své sestře. Jak moc tvrdší jsem se už nedozvěděla, protože musela přijít její matka!
"Do prkenný ohrady!" zanadávala jsem si potichu, když jsem před koupelnou narazila na svého otce. Dneska na sebe nechal čekat nějak dlouho. Možná už není ve formě tak jako dřív.
"Jeden by si myslel, že se mi vyhýbáš," ušklíbl se.
"Nenapadlo mě, že jsi tady a ani mě to nezajímá. Když dovolíš, musím jít," procedila jsem skrz zuby. Zmínila jsem se už, že naše poslední setkání nebylo zrovna ve znamení míru?
"Chci si s tebou promluvit, takže to ještě chvíli počká."
"Nepočká," ujistila jsem ho o opaku a prošla kolem něho. Chytil mě za loket a otočil mě zase k sobě.
"Dej ze mě ty pracky pryč!"
"Takhle se mnou mluvit nebudeš. Budeš se ke mně chovat s náležitým respektem. Jsem tvůj otec."
"Nepovídej? A odkdy? Ó počkej, nech mě hádat, od tý doby, co jsem zasnoubená s ním, že? Novinka. Nejsem tvoje dcera a ty nejsi můj otec, takže dej ty pracky pryč," zavrčela jsem bojovně. Nevím, co to do mě vjelo. Vždycky jsem se ho bála, i když jsem na venek nedávala nic znát. Teď byl všechen strach pryč. Možná to bylo tím, že Mort nasadil vyšší laťku. Vysmekla jsem se mu ze sevření. Věděla jsem, co má v plánu. Rozhodla jsem se, že tentokrát budu rychlejší. Dala jsem mu facku jako první. Vyjeveně na mě zůstal civět. Taky bych na sebe vyjeveně civěla, kdybych mohla.
"Zkuste to a zlomím vám vaz dřív než řeknete crucio," ozvalo ze tmy v momentě, kdy se otec napřahoval k odvetě. Moc dobře jsem ten mrazivý hlas poznávala.
"Pane, já-" zakoktal otec. Mort se vynořil ze tmy a přísahám bohu, že kdyby uměl zabíjet pohledem, byla bych sirotek. Trhej Morte, trhej!
"Já moc dobře vím, o co tady šlo a jestli na ni ještě někdy vztáhnete ruku, bude to to poslední, co v životě uděláte," zasyčel. Tím myslím doopravdy zasyčel. Cítila jsem tu čirou hrůzu, co otce zaplavila až sem. Taky mě to poprvý vyděsilo. "Máte štěstí, že mám dnes dobrou náladu. Jinak byste po svých rozhodně neodešel!" Vsadím se, že z tohohle bude mít otec noční můry ještě několik týdnů. Otec jenom zdvořile kývnul a s hranou důstojností odešel. Moc dobře jsem si všimla toho naštvanýho pohledu, který po mně hodil. Ušklíbla jsem se. Právě mi došlo, že dokud budu mít za zády Morta, má otec po ptákách. Aspoň k něčemu je Mort dobrý.
Páni, proč je to jednorázovka? Vůbec by mi nevadilo, kdyby to pokračovalo více-méně pravidelně