10. dubna 2015 v 17:53 | Aranel van de´Corvin
|
Konečně jsem se dokopala k Eragonovi! Další díl by mi neměl trvat tak dlouho (už na něm dělám).
Naštvaně jsem přešlapovala u svého koně. Když jsem dělala služku na hradě, měla jsem se víc soustředit na vojenský slang. Potom by mě nepřekvapilo, že slovem "chvíle" myslí tři hodiny. Na koho ještě čekají, na elfskou královnu? Už hodinu nikdo další nepřišel. Je nás tu deset a musím říct, že já jsem naštvaná asi nejmíň. Dávám tomu deset minut a ten farmář v kloubu umlátí prvního vojáka, který se mu dostane pod ruku. Nejsem proti. Jakmile začne bitka, beru nohy na ramena.
"Můžeme vyrazit?" došel k nám onen voják, který se mě ptal na to, jestli tu jsem sama. Řekl to takovým tónem, jako by se doteď čekalo na nás. Blbec. Pochybuju, že přežije cestu lesem a tím nenarážím na lapky. Odpověděli jsme mu souhlasným zamručením.
Připadala jsem si, jako kdyby mě převáželi do vězení. Vojáci se nás snažili držet mezi sebou a nikomu nedovolili vystoupit z chumlu. Všichni jsme se to snažili tiše přetrpět, ale jedné malé holčice se to nelíbilo. Vztekala se a chtěla si hrát. Maminka se jí snažila uklidnit nějakou pohádkou, ale nezabralo to. Trochu jsem zpomalila, abych se dostala na konec. Tušila jsem, že brzy přijde pláč a nechtěla jsem být přímo u zdroje toho řevu. Máme před sebou ještě dlouhý kus cesty a musím být psychicky stabilní.
"Jste unavená?" ozvalo se za mnou. Byl tam ten voják, který mi šel tehdy pro batoh a další dva vojáci. Další čtyři byli vepředu.
"Ne," odpověděla jsem, když jsem se ujistila, že otázka patřila doopravdy mně. Voják popohnal koně, aby mohl jet vedle mě. Já jsem šla pěšky. Půjčila jsem svého koně jedné staré paní. Bylo jí snad sedmdesát a bolela ji záda. Jinak nikdo z nás, kromě vojáků, koně neměl, takže jsme šli hlemýždím tempem. Eragon už musel dávno dostat dopis, že jsem na cestě. To bude průser. Voják seskočil z koně.
"Jsem Dylan," pokračoval dál v rozhovoru. Přemýšlela jsem, jestli mám náladu na družení. Vojáci mi připadají jako idioti a ochlastové, ale přeci nemůžu odsoudit všechny jedním vrzem. Koneckonců, cesta bude dlouhá.
"Ellie," řekla jsem nakonec.
"Ellie? To je zdrobnělina čeho?" zeptal se zvědavě. "Eleanor?"
"Není to zdrobnělina," zastavila jsem ho dřív, než mohl pokračovat.
"Oh, aha. Já jen, že... No to je jedno," mávl nad tím rukou.
"Že to zní, jako jméno pro malou holku?" řekla jsem to, co on měl očividně na jazyku. "Máma si asi představovala, že když mě takhle pojmenuje, tak nikdy nevyrostu," usmála jsme se při vzpomínce na mámu, jak mi říkávala, že navždy budu její malá Ellie. Nikdy jsem se nad svým jménem moc nezamýšlela, ale jak nad tím teď tak přemýšlím, vůbec se mi nelíbí. Vždyť je to hrůza. Jak ze mě mají mít lidi respekt, když mě oslovují jako desetileté dítě? I když na mě křičí, zní to, jako by hubovali dítěti. Možná bych se lidem měla představovat pod jiným jménem. Ellie nezní moc důstojně. Kdyby se Eragon jmenoval Eragonek, taky by se na něj lidi zprvu dívali jinak. Zdravím, jsem Eragonek. Děs. U všech bohů, jen si to představím a ztrácí u mě respekt.
"Žádná matka nechce, aby její dítě vyrostlo, a i když vyroste, je pro ní stále dítě," poznamenal.
"Hm, asi jo," pokrčila jsem rameny.
"Jsi na cestách dlouho?" změnil téma, když jsem mu přestala věnovat pozornost. Zamyslela jsem se nad jeho otázkou.
"Záleží na tom, jak to bereš," zamračila jsem se. "Cestuji už dlouho, ale občas se někde usadím a pracuji. Potom se vydám znovu na cestu."
"Baví tě cestovat, nebo tě nebaví dělat?" Zasmála jsem se jeho otázce a pokrčila rameny.
"Nevím, snažím se...," zamračila jsem se. Nevěděla jsem jak to mám popsat. "Snažím se, najít to, co hledám. Já... To je jedno, stejně to zní jako nesmysl," zavrtěla jsem hlavou. "Prostě jsem zvyklá cestovat," ukončila jsem to.
"Nezní to hloupě," usmál se. "A to cestuješ sama?" vyptával se dál.
"Jak kdy. Poslední dobou se mi často stává, že se ke mně někdo připojí, i když mu jasně říkám, ať si jde po svých."
"Jo, v dnešní době jsou všichni hrozně vlezlý," ušklíbl se. Chtěla jsem mu říct, ať se mě přestane vyptávat na takové věci, ale zničehonic jsme zastavili. To zas někdo potřebuje na záchod? Mám podezření, že jeden z těch obchodníků má snad prasklý močový měchýř. Dvakrát za hodinu kvůli němu zastavujeme.
Všechno se seběhlo neuvěřitelně rychle. Myslela jsem si, že kvůli někomu stojíme, ale ukázalo se, že jsou to lapkové. Zjistila jsem to díky šípu, který prolítl těsně kolem mé hlavy. Automaticky jsem se skrčila a cupitala ke svému koni, kde jsem měla schovaný luk a toulec s šípy. Všude kolem mě panoval ruch. Vojáci sice zaujali obrannou pozici, ale ostatní začali utíkat na všechny strany a u toho hystericky křičeli, takže ani nemohli slyšet vojáky, kteří nám dávali instrukce. Vytřeštila jsem oči na muže, který přímo vběhl do směru, z kterého sršel jeden šíp za druhým. To je idiot. Dylan začal rozdávat rozkazy. Půlka vojáků zůstala s těmi, co se nerozutekli a zbytek začal útočit na nevítané hosty. Během chvíle se ke mně donesl zvuk řinčení oceli. Šípy přestaly létat. Vystrčila jsem hlavu ze svého úkrytu. Pohled mi sklouzl na onu starou paní, která jela na mém koni. Byla mrtvá stejně tak jako kůň.
Vyběhla jsem ze svého úkrytu. Chtěla jsem se podívat, kolik jich je. Schovávala jsem se za stromy a nedbala na vojáka, který na mě volal, ať jdu okamžitě zpátky. Oddychla jsem si, když jsem si všimla, že jich není moc. Mohlo jich být kolem deseti a vojáků tam bylo šest. Vytáhla jsem z toulce šíp a bez zaváhání vystřelila. Je na čase zmenšit jejich počet. S potěšením jsem zjistila, že jsem ještě nevyšla ze cviku. Jeden z lapků padl k zemi. Druhého jsem zasáhla do ramene. Možná jsem ze cviku přeci jen vyšla. Sakra. Tak tak jsem se stihla schovat před šípem, který byl určený pro mně. Prvně jsem si nevšimla muže, který běžel z mírného kopce. Klekla jsem si na zem, zhluboka se nadechla, hbitě se otočila zpátky k bitce a vystřelila. Trefila jsem se, ale ne do toho, do kterého jsem chtěla. No, čistě teoreticky je jedno, kterého lapku dostanu, ale momentálně byl problém onen lučištník, který si mě všimnul. Nenechala jsem se zastrašit a vzápětí vystřelila znovu. Šíp ho zasáhl přímo mezi oči. Na chvíli jsem ztuhla. Znepokojoval mě pohled na jeho mrtvé tělo a šíp trčící mu z hlavy. Vojákům se mezitím podařilo zpacifikovat zbylé lapky. Vrátila jsem se zpátky ke zbytku naší skupiny. Se zděšením jsem pozorovala čtyři mrtvá těla. Myslela jsem si, že zabili "jenom" tu starou paní a muže, který tak
hloupě vběhl přímo mezi šípy. Na zemi ale ležel ještě jeden muž a žena. Musela jsem všechnu svoji sílu soustředit na to, abych nepadla na kolena a nezačala brečet. Pohled na malou holčičku, která klečela u své maminky, a volala ni, ať se probere, mi drásal srdce. Věděla jsem, že její maminka už se neprobudí a nechtěla jsem být ten, kdo jí řekne krutou pravdu a zlomí jí tím srdce.
Neměla jsem náladu na komunikaci, proto jsem se od ostatních držela dál. Mrtví byli už zabaleni do různých dek a všeho možného, co jsme našli. Jeden z vojáků se ihned vydal směrem k Teirmu, aby informoval ostatní, co se tady stalo. Pět mrtvých, jeden z vojáků podlehl zranění, a čtyři zajatí lapkové. Lapkové byly v bezvědomí. Nikdo nechtěl poslouchat jejich kecy, tak dostali pecku mezi oči, aby byli zticha. Klekla jsem si na zem vedle koně a začala zpod něho dolovat svoje věci. Bylo mi líto i toho nebohého zvířete, i když jsem na něj celou tu dobu nadávala. Doufám, že ho Roran nebude chtít zpátky.
"Ukaž, pomůžu ti," ozvalo se nade mnou a vzápětí mě Dylanova ruka strkala dál od koně.
"Mám tam nějaký věci, co bych chtěla," řekla jsem a ukázala na batoh, který jsem měla připevněný k sedlu, zrovna na straně, na kterou kůň spadl.
"Teď." Nadzvednul trochu koně, abych si mohla vyndat batoh. Díkybohu, že nepřevážím nic křehkého. "Viděl jsem tě střílet," řekl po chvíli ticha.
"Hm," zamumlala jsem nezúčastněně a dál zkoumala batoh, který byl od krve. Zamračeně jsem vyndala svoje věci. Krev prosákla i dovnitř a zbarvila některé moje oblečení.
"Střílíš dobře."
"Ani ne," pokrčila jsem rameny.
"Ale měla jsi zůstat u ostatních. Bylo nebezpečné oddělit se od skupiny."
"Na tohle nemám náladu," řekla jsem mu narovinu.
"Na co?" zamračil se.
"Na chlapský kecy," vysvětlila jsem a naházela zbytek svých věcí zpátky do batohu. Eragon mi je v Teirmu vyčistí pomocí kouzel. Teď s tím nic neudělám.
"To nejsou chlapský kecy."
"Řekl chlap," hodila jsem na něj otrávený výraz. "Kdy vyrazíme?" skočila jsem mu do řeči.
"Za chvíli. Ta malá pořád brečí. Nemáme čas na to, abychom čekali až se vzpamatuje," podíval se na uplakanou holčičku.
"Jo, já vím," řekla jsem potichu a vydala se k holčičce. Jeden z vojáků se jí snažil uklidnit povídáním nějaké rádoby veselé historky.
"Necháte nás chvíli o samotě?" zeptala jsem se vojáka, který okamžitě bez váhání odešel. Nevěděl, co si s ní počít. Vzala jsem jí za ruku a odvedla kousek stranou, aby nás nikdo neslyšel.
"Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se jí. Koukla na mě se slzami v očích.
"Já chci maminku."
"Já vím," zašeptala jsem. " Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se znovu.
"Ten pán říkal, že už se neprobere," vzlykala dál. "Je to lhář! Lhář!"
"Není to lhář."
"Ty jsi taky lhářka!"
"Kéž bych byla, zlatíčko," usmála jsem se smutně. "Teď mě poslouchej. Musíme odtud pryč. Určitě na tebe čeká tatínek. Nechceš přeci, aby se o tebe bál."
"Tatínek se nikdy nebojí!"
"Bojí a jestli se nevrátíš domů, zlomíš mu tím srdce. Navíc mu budeš muset pomocii."
"Pomoc?" zeptala se nechápavě.
"Vždycky měl tebe a maminku. teď bude jenom na tobě, aby ses o něj postarala. Jsi ještě moc malá, abys to věděla, ale myslím si, že už ti to můžu říct," řekla jsem na tajemně.
"Co?" Konečně přestala plakat. Buďto jsem dokázala odvést její pozornost, nebo si už vyplakala oči, což je pravděpodobnější. Nikdy jsem ještě neviděla nikoho tak dlouho brečet.
"Muži se o sebe nedokážou postarat sami, proto mají nás. A bůh ví, jak by dopadl tvůj tatínek, kdybys tady zůstala!"
Po dvaceti minutách Rebeka pochopila, že je její máma opravdu mrtvá. Dlouho ale neplakala. Vysvětlila jsem jí, že by maminku velice trápilo, kdyby pořád jenom plakala. Kupodivu to zabralo. V tichosti jsme šli vedle sebe. Ve stejné formaci jako předtím. S jediným rozdílem. Nikdo nic neříkal, každý byl zabrán do svých myšlenek. Rebeka se mě držela za ruku, ale byla unavená a připadalo mi, že každou chvíli usne, proto jsem ji vzala do náruče. Držela se mě kolem krku jako klíště. Netrvalo dlouho a začaly mě bolet ruce. Jeden z vojáků si všiml, jak se ji snažím chytit nějak jinak. Naznačil mi, ať mu ji podám. Malá se ani neprobrala, když si ji přebíral. Byla úplně vyřízená.
"Jsi v pořádku?" zeptal se po další hodině mlčení Dylan, který mě dohonil a sesedl z koně.
"Jo."
"Nevypadáš tak. Nemáme na chvíli zastavit? Nechceš si odpočinout?"
"Ne, jsem v pohodě."
"A doopravdy nechceš jet na koni?" Protočila jsem oči. Tuhle konverzaci jsme už měli snad za sebou.
"Nechci," ujistila jsem ho. "Koně moc nemusím," dodala jsem už mírnějším hlasem. Nemusím být na všechny protivná. Nemůžou za to, co se stalo.
"Můžu se na něco zeptat?"
"Protože doteď ses na nic neptal?" nadzvedla jsem obočí.
"Všiml jsem si, že sis zachovala chladnou hlavu. Byla jsi už někdy v takovéhle situaci?"
"Ano," řekla jsem jednoduše. Nemám v plánu se mu tady svěřovat o svém životě v horách nebo na cestách. Lapkové vždycky byli, jsou a budou. A nejen lapkové. Za války jste nemohli věřit nikomu - hlavně jako žena ne. Každopádně jsem měla radost z toho, že nepoznal, jaký jsem měla strach. Když jsem se krčila za stromem, klepala jsem se jako osika. Klidná jsem byla jenom v momentě, kdy jsem střílela.
"Rozvedeš to?"
"Ne," ušklíbla jsem. Co se vůbec tak vyptává? To, že jsme se už jednou potkali neznamená, že mu všechno vyklopím. "Na chlapa jsi nějaký zvědavý," podotkla jsem.
"Jsem zvědavý jenom tehdy, když potkám někoho zajímavého," zvláštně se na mě podíval. Nevěděla jsem jak si jeho pohled vyložit.
"Není na mě nic zajímavého." Zasmál se.
"To možná proto, že se nevidíš. Máš velice tajemný pohled... Jako bys každému, kdo se na tebe podívá, říkala, že máš tajemství a rozhodně mu ho neřekneš. To vzbudí u ostatních zvědavost." Neodpověděla jsem. Byla jsem zaražená jeho upřímností a lehkostí s jakou se mnou mluví, jako kdybychom se znali už léta. Možná je to nějaká balící technika. Moc mužů se mě okouzlit nesnažilo, takže nevím, jak to vypadá. Když už o mě někdo měl zájem, byl spíš hrubý a sprostý. Kromě Eragona a vlastně i Murtagha, i když ten se mě očividně snažil okouzlit neustálými hádkami. "Urazil jsem tě něčím?"
"Ne, jenom přemýšlím."
"Nad čím, smím-li vědět?" Nad tím, jestli se na mě snažíš zapůsobit a u kolika žen se ti to asi povedlo.
"Nesmíš," ušklíbla jsem se. Nepochybuji o tom, že tomuhle muži padají ženy k nohám. Byl pěkný, usměvavý a hlavně charismatický.
"Často používáš úšklebek jako obranu?" zeptal se se zdviženým obočím. Na chvíli mě jeho otázka vyvedla z míry. Prý, že jsem tajemná! Než dojedeme do Teirmu, bude mě mít prokouklou!
"Vždycky jsi tak všímavý?" odpověděla jsem otázkou.
"Musím být. Je to moje práce."
"Očekáváš ode mě snad nějaké nemilé překvapení?"
"U žen jeden nikdy neví."
"A co teprve u mužů," poučila jsem ho.
Začínalo se stmívat. Slyšela jsem Dylana, jak mluví se svými kolegy o tom, jestli budeme pokračovat nebo se na noc utáboříme. Do Teirmu to rozhodně dneska už nestihneme. Hodně jsme se po cestě zdrželi. Rebeka už byla vzhůru, připravena na další vlnu pláče. Naříkala, že jí hrozně bolí nohy, a že v noci nikam jít nechce. Podobně na tom byl jeden z mužů. Ten tedy nenaříkal nahlas, ale
bylo na něm vidět, že ho bolí záda, a když se ho Eric (jeden z vojáků) zeptal, potvrdil to. Já bych nejraději pokračovala dál v cestě, jenomže samotnou mě nepustí. Zkusila jsem to navrhnout Dylanovi, ale rázně to zakázal. Stejně tak jako Eric. Dalších jsem se už neptala, nemělo to cenu. Pozorovala jsem Erica s Dylanem. Byli to přátelé. Poznala jsem to podle toho, jak se spolu bavili po cestě. Eric se na chvíli přidal ke mně a Dylanovi. Byla jsem za to vděčná, protože Eric změnil téma na jeho nezbednou sestru a Dylan se mě tak konečně přestal vyptávat na můj život. Překvapeně jsme zjistila, že mi jejich přítomnost zvedla náladu. Možná budu muset poupravit svůj názor na vojáky. Všichni to nebudou idioti, násilníci a ožralové.
Utábořili jsme se. Slyšela jsem potok. Zvedla jsem se k odchodu, ale Eric si toho všimnul. Slušně jsem mu vysvětlila, že se chci jenom trochu opláchnout a odskočit si, takže jejich přítomnost vážně neocením. Voda v potoce byla ledová, ale i tak jsem se pořádně opláchla. Nechtělo se mi k nim vracet. Potřebovala jsem být chvíli sama. Nejraději bych se rozplakala, abych ze sebe dostala dnešní příšerné zážitky. Bohužel to ale nešlo. Všimli by si, že mám oči rudé od pláče a nechtěla jsem před nimi vypadat jako slaboch. Opřela jsem se o strom a poslouchala tiché zurčení vody. V dálce jsem zaslechla sovu. Obklopil mě klid. Připadala jsem si, jako kdybych byla zase v horách. Zaposlouchala jsem se do zvuků noci. Zamračila jsem se, když jsem uslyšela kroky a následně svoje jméno. Povzdychla jsem si.
"Už jdu," zavolala jsem na Dylana a vstala.
"Začínali jsme si myslet, že jsi nám utekla."
"Na útěk nemám náladu."
"Rebeka se po tobě ptá," oznámil mi Eric, jakmile jsme došli do tábora.
"Už-" zasekla jsem se v půlce věty. Nad námi něco proletělo. Stromy se začaly kymácet a připadalo mi, že slyším povědomé máchání křídel.
"Jezdec," řekl Dylan a tím vyslovil moji domněnku nahlas, i když si nemyslím, že je to Eragon. Bude to jenom Safira.
"Patric ještě nemohl dojet do Teirmu," poznamenal Eric. A sakra. Eragonovi už asi došel dopis od Murtagha, že jsem na cestě a Safira pravděpodobně kontroluje, jestli ještě žiju. Nebo si letěla zalovit.
"Jsi v pořádku?" ozvalo se mi vzápětí v hlavě.
"Samozřejmě, že jsem v pořádku! Nejsem malý dítě!" vztekala jsem se v duchu. Zamračeně jsem pozorovala oblohu.
"Stalo se něco? Viděla jsem jezdce, který uháněl do Teirmu. Měl naspěch." Nechtělo se mi přiznávat, co se stalo, ale neměla jsem na výběr. Stejně to v mé hlavě viděla dřív, než jsem byla schopna zformulovat myšlenku.
"Eragon už vyráží na cestu," řekla po delší odmlce. Ne!
"Ať nikam nejezdí! Zítra tam budeme!"
"Pozdě." Chtěla jsem jí říct, ať ho odvolá, ale už byla pryč. Marně jsem k ní vysílala své myšlenky.
"Myslím, že je pryč," prolomil ticho Dylam.
"Jo," potvrdila jsem.
"Třeba hledá místo na přistání," pokrčil rameny Eric.
"Nehledá," zakroutila jsem hlavou a tím si vysloužila několik tázavých pohledů.
"Eragon neletěl na drakovi," vysvětlila jsem, ale očividně ne dost jasně. "Ale už je na cestě," dodala jsem.
"A to víš jak?" zeptal se nechápavě Eric a bylo na něm vidět, že mi nevěří.
"Ani se neptej."
Perfektní
Ale stejně, Ellie má prostě štěstí na ukecaný chlapy
Je skoro jako magnet

A je vážně fajn, když je zase na cestách, je víc svoje :) No bylo to vážně supr!