2. května 2015 v 18:02 | Aranel van de´Corvin
|
Určitě jste si všimli, že blog má nový design. není to moje zásluha, ale mais.oreo@seznam.cz (která mi dělá zároveň i korekci). Já bych v životě takový design nevytvořila :D- nějak na to nemám vlohy. Takže ještě jednou děkuji. :)
Jinak přiznávám, že to na mé straně docela vázne. Kapitolu jsem poslala už snad před týdnem na korekci, mais ji hned opravila a já nebyla schopná to ani zveřejnit. Tak trochu se topím v učení, brigádě a v práci doma a u babičky. Lidově řečeno "nevím kam dřív skočit" (k tomu je ještě s přítelem stěhujemem do Brna a hledáme byt), takže jsem si nebyla ani schopná vzpomenout, že mám něco zveřejnit.
P.S.: Teď mi začíná zkouškový, do toho musím udělat ještě seminárku do aj, čeká mě intenzivní jazykovů kurz a brigáda, takže nevím, kdy budu schopná něco dopsat (někam mezi zkoušky, učení a práci, musím vmáčknout stěhování- nerada bych se učila pod mostem). Zkrátka a jednoduše teď dva nebo tři týdny nic nepřidám.
"Ty se tedy znáš se Stínovrahem?" prolomil neklidné ticho Dylan. Seděli jsme u ohně. Většina lidí už spala, ale já jsem nemohla zabrat, takže jsem to rovnou vzdala a koukala do plamenů, společně s Dylanem, který měl hlídku. Za hodinu ho vystřídá ten voják s IQ houpajícího koníka.
"To byla otázka nebo jsi mi to oznamoval?" zašeptala jsem. Nechtěla jsem vzbudit ostatní. Dylan si toho všimnul a přesunul se blíž ke mně, abychom spolu mohli tiše mluvit.
"Proč si myslíš, že je jezdec už na cestě?" ignoroval moji otázku.
"Safira mi to řekla," pokrčila jsem rameny.
"Drak s tebou mluvil?!" obočí mu vylítlo překvapením nahoru. Naznačila jsem mu, ať se ztiší. Nebyla jsem si jistá, jestli všichni spí a opravdu jsem netoužila po tom, aby nás někdo poslouchal.
"V myšlenkách."
"Říká se, že draci komunikují jenom s těmi, kterých si váží," řekl vážně.
"Nemyslím, že by si mě Safira vážila," zasmála jsem se potichu. "Možná bys neměl věřit všemu, co se říká."
"Možná ano, možná ne. Drby bývají občas položeny na nějaký skutečných základech," pokrčil rameny.
"Jenomže lidi to dokážou překroutit tak, že se skutečnost zcela překroutí a pak si lidi mezi sebou povídají úplný hovadiny."
"Vypadáš jako někdo, kdo mluví z vlastní zkušenosti."
"Lidé dokáží být krutí," řekla jsem zamyšleně při vzpomínce na hradní drby. "Schválně, co se v posledních dnech povídá," pobídla jsem ho. "Ke mně se moc klepů poslední dobou nedostalo."
"Říká se, že se jezdec hodlá oženit." Málem mi vypadli oči z důlků. Eragon je sice extrémista, ale nemyslím si, že by měl v plánu se hnedka ženit. Bože, třeba se jedná o Aryu! U všech bohů co blbnu? Jako kdybych sama před chvílí neříkala, že spoustu věcí si lidé přikrášlí.
"Který?" napadlo mě se potom zeptat.
"Murtagh." Měla jsem, co dělat, abych se nezačala válet po zemi a smát se na celý kolo. Murtagh a ženit se! To budou dřív prasata létat! Tiše jsem se pochechtávala při představě Murtagha ve svazku manželském s jednou ženou.
"Podle tvého smíchu soudím, že tomu nevěříš."
"Samozřejmě, že tomu nevěřím! Murtagh a ženit se? Věř mi, tomu monogamie nic neříká."
"Jsi si nějak jistá."
"Bodejť bych nebyla. Noc předtím, než jsem odjela z hradu, jsem ho zastihla na chodbě s kalhotami dole a poprsím jedné služky v rukou," zasmála jsem. "Jenom to nikomu, prosím tě, neříkej. Zabil by mě, kdyby se dozvěděl, že jsem to vyslepičila," dodala jsem rychle.
"Znáš se s oběma jezdci?"
"Ano."
"Vy jste nějak příbuzní?"
"Bože ne! Vypadám snad jako Murtagh?" zděsila jsem se. Zasmál se.
"Ne, jen že je to neobvyklý. Připadá mi, že o nich mluvíš... Tak nějak zasvěceně." Nadzvedla jsem obočí.
"Ty jsi s jezdci ještě nikdy nemluvil nebo co?"
"Mluvil, ale všechno se to týkalo výcviku nebo taktiky."
"To buď rád. Murtagh má ve zvyku vypouštět z pusy hrozný kraviny, když se to zrovna netýká výcviku," ujistila jsem ho. Opravdu o nic nepřichází.
"Nebojíš se?"
"Čeho?" zeptala jsem se zmateně.
"Takhle mluvit o jezdcích veřejně. Mohli by tě za to zavřít." To by si mohl Jelimán zkusit.
"To ne, sice se občas ti dva dokážou chovat... Prostě jako chlapi, ale nikoho by za takovýhle řeči nezavřeli," musela jsem jim přiznat bod k dobru.
"Koukám, že ty nemáš moc dobrý mínění o mužích."
"Nic proti druhému pohlaví, ale přijde mi, že někdy věci raději řešíte pěstmi než hlavou. A občas vám to doopravdy nezapaluje," dodala jsem.
"Zato ženy jsou dokonalé," ušklíbl se.
"To netvrdím. Jak se říká "i hovno má své mouchy"."
"Ale muži mají podle tebe těch "much" víc."
"Jak který," zamyslela jsem se. "Měníme téma," zarazila jsem ho. Nechtělo se mi rozebírat chování mužů a žen. Mohli bychom o tom mluvit nekonečně dlouho a stejně bychom se na ničem neshodli.
Povídala jsem si s Dylanem až dokonce jeho hlídky. Mluvil o své rodině, o bratrovi a otci. Matka mu umřela, když byl ještě malý. Vyrůstal kousek od Dras-Leony, takže znal tyto lesy jako své boty. Spánek se ke mně po delším přemlouvání přeci jen dostavil, ale vzbudila jsem se, když ten tupec, co držel hlídku zakopnul o polínko a spadl. Nebudu to komentovat. Od té doby jsem spala jenom napůl. Myšlenky mi nedovolily usnout naplno. Nemohla jsem z hlavy dostat obrázek Rebečiny matky, která ležela na zemi v kaluži krve. Až moc mi to připomínalo vzpomínku na moji vlastní mámu. Slyšela jsem, jak se střídá hlídka. Tentokrát byl na řadě Eric. Zívla jsem. Musím se smířit s tím, že dneska už asi spát nebudu. Však se vyspím dneska, až přijedeme do Teirmu.
Zjistila jsem, že Eric bude jeden z těch lidí, co se permanentně udržují v dobré náladě. Ze začátku jsem si toho nevšimla, nechápu jak se mi to povedlo. Možná to bylo tím, že jsem mu nevěnovala svoji pozornost. Myslím, že s klidným svědomím můžu prohlásit, že Dylan a Eric jsou
jediní normální vojáci, které jsem potkala. Taky jsem mu to řekla. Samozřejmě, že se tomu smál. Když jsem mu řekla, že ostatní vojáci jsou chlípný prasata, zasmál se a řekl mi, že to on taky, akorát to před dámou nedává najevo. Usoudila jsem, že by si dobře rozuměl s Jorahem.
"Pst," zarazil mě v půlce věty a zvážněl. O chvíli později jsem to uslyšela taky. Dusot kopyt. Kéž by to byl nepřítel, pomyslela jsem si ironicky. Mám ale takový pocit, že to bude Eragon a ne zrovna v dobré náladě.
"Bude to jen jeden jezdec," řekl si spíš pro sebe. Chtěl vzbudit Dylana, ale zastavila jsme ho.
"Když je to jeden jezdec, nemusíš budit ostatní. Navíc to stejně asi bude Eragon."
"Proč si seš tak jistá, že je to on?"
"Říkej tomu tušení." Stejně šel svého přítele vzbudit. Unaveně jsem si povzdechla. Dylan spal jako zabitý. Tiše jsem se smála Ericovým pokusům ho vzbudit. "Dívej," řekla jsem a zacpala mu nos. Netrvalo to ani půl vteřiny a byl vzhůru.
"Co to sakra-"
"Někdo sem jede," skočil mu do řeči Eric. Dylan na nic nečekal a vyskočil na nohy. Tou dobou už jezdec seskočil z koně a rychlým krokem se k nám blížil. Moc dobře jsem Eragona poznala, i když mu nebylo vidět do obličeje. Eric v ruce třímal meč, byl připraven k boji. Nebránila jsem mu v tom. Ochranu budu potřebovat. Dylan chtěl něco říct, ale Eragon ho předběhl a oznámil mu, kdo je.
"Jezdče," řekli oba dva uctivě a Eric schoval meč zpátky do pochvy. A je po obraně. Oheň ozářil Eragonův rozzuřený obličej. A jéje. Všimli si toho i ti dva vedle mě. Bylo na nich vidět, jak jim to v hlavě šrotuje.
"Stínovrahu, vše máme pod kontrolou," začal hlásit Eric.
"O tom nepochybuji," ujistil ho.
"Tak proč-" chtěl se zeptat, ale Eragon ho přerušil.
"Jistota je jistota a navíc tady se slečnou mám nevyřízené účty," kývl na mě. Přemýšlela jsem jakou taktiku mám zvolit. Postoj á la "nejsem tady" a nebo nahodit nevinný výraz? Moc dobře jsem si byla vědoma toho, že na mě všichni tři zírají. Začala jsem jim pohled intenzivně oplácet. Poslední svůj pohled jsem věnovala Eragonovi. Vypadal, jako by čekal na omluvu. To se mi snad zdá. Hodila jsem na něj všeříkající pohled, aby pochopil, že popel na hlavu si sypat opravdu nebudu.
"No, jelikož tady nikdo není zvědavý na naše rozepře, a ani v tuto chvíli nejsou důležité, co kdybyste si promluvili o těch lapcích. Já se mezitím... Vzdálím," prolomila jsem jako první ticho. Bylo mi jasný, že Dylan ani Eric neví jak reagovat a kdyby v mluvení pokračoval Eragon, nejspíš bychom se začali hádat.
"Kam jdeš?" zeptali se naráz všichni tři, což bylo svým způsobem děsivé.
"Odskočit si a jak jsem řekla už včera, na to vás opravdu nepotřebuji," řekla jsem, co nejtišeji to šlo. Nemusíme všechny vzbudit. Byla jsem ráda, že se mě nikdo z nich nepokusil zastavit. Na Eragonovi bylo vidět, jak se musí přemáhat, aby za mnou hned nešel. Zatím. Předpokládám, že jakmile mu Dylan s Ericem řeknou, co se stalo a prodiskutují to spolu, půjde za mnou. Ráda bych to vyřešila mimo uši ostatních vojáků. Raději ať si dál kolují drby o Murtaghovi.
Opřela jsem se o strom a zadívala se na potok, který kolem mě tiše zurčel. Bylo to krásný. Ušklíbla jsem se, když se mi zastesklo po horách. Když jsem tam byla, potřebovala jsem mezi lidi a teď, když jsem mezi lidmi, potřebuji hory. Možná přeci jen nejsem moc společenský člověk. Vyhovovalo by mi strávit tři týdny v roce mezi lidmi a zbytek v horách. Dobrá, to už možná trochu přeháním. Stýskalo by se mi po některých lidech. Zvykla jsem si usínat vedle Eragona, v jeho náručí. Chyběl by mi, i když často mám sto chutí ho nakopnout do zadku, aby se vzpamatoval. Každopádně teď bych pro chvíli klidu zabíjela. Nejraději bych teď vyskočila na koně a všem ujela do hor. Zavřela jsem oči. Praskla za mnou větvička. Během vteřiny jsem byla na nohách. Vypadá to, že se mi zase začínají vracet reflexy. Nevím, co to se mnou ten hrad dělá. Celkově, když to tak vezmu, jakmile se ocitnu v uzavřeným prostoru nejsem sama sebou. Byl to Eragon. Nechtěla jsem začínat rozhovor, protože jsem věděl, kam bude směřovat a neměla jsem náladu na hádky.
"Vy jste se s Murtaghem zase pohádali?" zeptal se, když ke mě došel. Snažil se udržet klidný tón, ale moc to nešlo.
"My jsme se někdy nehádali?" zeptala jsem se zdviženým obočím, abych mu dala najevo, jak je jeho otázka absurdní.
"Tak proč jsi odjela bez něho? Vždyť je to-" Gestem ruky jsem ho zarazila a vážně se na něj podívala. Je načase, abychom si to vyjasnili.
"Nechci se hádat. Jsem unavená," řekla jsem rovnou ze začátku. "Ale jedno si musíme vyjasnit, jinak se budeme neustále hádat. Vím, že se o mě bojíš. Chápu to. Já se taky o tebe bojím, ale to neznamená, že tě zavřu doma pod zámek a zakážu ti bez doprovodu někam chodit, takhle to nefunguje."
"To je něco jinýho."
"Ne, není," skočila jsem mu do řeči. "Eragone, jak určitě víš, moc toho nemám. Nemám rodinu, nemám majetek nebo peníze, ale mám to nejdůležitější. Svobodu. A od nikoho si ji nenechám vzít. Nesnáším dny, kdy jsem zavřená doma. Musím být venku na čerstvém vzduchu, cítit slunce na své tváři, vítr ve vlasech. To jsem já. Když sedím doma a poslouchám pořád dokola jenom to, jak je všechno nebezpečný, jsem nešťastná. Možná, že mě díky tomu udržíš v bezpečí, ale budu mít ten nejnešťastnější život, jaký si dovedu představit. A popravdě? Raději mrtvá, než celý život nešťastná," řekla jsem potichu a překvapila samu sebe. U všech bohů snad na starý kolena nezačnu dělat proslovy. Původně jsem chtěla říct jednu větu. Eragona na mě bez mrknutí oka koukal. Nečekal takový proslov. Nic neříkal. To čekal až budu mít doslov nebo co? Nebo to nepochopil? Opakovat už to nebudu.
"Ellie, já to vím. Taky jsem rád vlastním pánem, ale občas to prostě jinak nejde. Občas se musíš podřídit."
"Myslím si, že mluvíš spíš o sobě a ne o mně," odpověděla jsem po chvíli ticha. "Vím, že máš spoustu povinností a jako jezdec si nemůžeš dovolit...Dělat si, co chceš. Jenomže si představ, že máš den volna a oni tě rovnou zamknou do tvého pokoje, aby se ti náhodou něco nestalo."
"To už trochu přeháníš."
"Přeháním? Kdyby to bylo na vás, tak mě přivážete pro jistotu i k posteli!"
"Byla to výjimečná situace."
"Ano, ale už skončila! Tudíž nechápu, proč v tom pokračovat."
"Třeba proto, že vyjet do lesa plnýho lapků není zrovna nejchytřejší."
"Nejela jsem sama a to víš moc dobře. Však proto tu jsou ti vojáci nebo ne?! To chceš říkat všem lidem v Alagäesie, aby zůstali zavření doma?"
"Ellie, ty to přeháníš a moc dobře to víš! Nikdy bych tě na hradě nedržel násilím."
"A neříkej mi Ellie!" vybuchla jsem. Doopravdy jsem si díky tomu připadala jako malé dítě.
"A jak ti mám asi tak říkat! Je to tvoje jméno!" zvýšil taky hlas.
"Já vím, ale zní to jako kdybys káral svoje děcko."
"Co to do tebe vjelo? Nikdy ti to nevadilo."
"Bože o tu teď nejde! Jenom říkám, že jsem svobodný člověk a když budu chtít, můžu odejít. To je všechno."
"Samozřejmě, že můžeš, ale-"
"V tom případě odcházím. Za chvíli vyrážíme na cestu a Rebeka mě už stejně asi hledá," řekla jsem klidným hlasem.
"Ty víš, že tě nechci nikde držet."
"Možná nechceš, ale děláš to, ať už si to uvědomuješ nebo ne. Proto ti to teď říkám, aby sis to uvědomil," zabručela jsem. Rozešla jsem se zpátky do tábora, ale v půlce jsem se zarazila.
"Poslední dobou, když tě vidím, hned mi v hlavě vyskočí myšlenka, že mě chceš zase kárat nebo mě někde zavřít. A to já nechci," řekla jsem potichu. Nechtěla jsem slyšet jeho odpověď.
Během cesty jsem se nesnažila o komunikaci s Eragonem. Jednak jsem si povídala s Rebekou a jednak Eragon s Dylanem hlídali lapky. Uvědomovala jsem si, že jsem to trochu přehnala. Neměla jsem mu vyčítat, že mi říká jménem - za což jsem schopná se omluvit, ale rozhodně se nebudu omlouvat za to, že jsem odešla z hradu. Rebeka mě zatahala za rukáv, abych se sehnula dolů.
"Bolí mě nožky," zašeptala mi Rebeka do ucha. Usmála jsem se na ni.
"Vysadíme tě na koně, co ty na to?" mrkla jsem na ni. Rozpačitě se podívala kolem sebe.
"Neboj, Eric ti nic neudělá. Navíc je s ním zábava," povzbudila jsem si. Po chvíli na mě souhlasně kývla. Vzala jsem ji do náruče a zrychlila tempo, abych dohonila Erica, který jel pár metrů před námi. "Ericu, nesu ti společnost," zavolala jsem na něj. Ušklíbl se.
"Samozřejmě, že neseš. Rebeka se určitě doslechla o tom, jaký jsem skvělý vypravěč." usmál se na malou.
Nechala jsem Erica, ať zabaví Rebeku nějakou tou pohádkou. Potřebovala jsem si na chvíli odpočinout od toho neustálého úsměvu, který jsem se snažila udržet po celý čas, co jsem byla s Rebekou. Unaveně jsem si promnula krk a přitiskla si ruce víc k hrudi, abych se zahřála. Začínal se u mě projevovat spánkový deficit. Periferním viděním jsem si všimla Eragona, který mě dohonil. V tichosti jsme šli vedle sebe.
"Za to, jak jsem na tebe vyjela kvůli tomu, že jsi mě oslovil mým jménem, se omlouvám. V noci jsem nespala," prolomila jsem jako první ticho. Přišlo mi to správný. Nechci, aby mě měl za protivnou pipinu.
"Jo, všiml jsem si těch kruhů pod očima," prohodil. Hodila jsem na něj otrávený výraz.
"No, obvykle muži říkají ženám, jak jim to sluší," zabručela jsem potichu, aby to nikdo neslyšel.
"Neříkal jsem, že ti to nesluší. Ty jsi hezká i s kruhy pod očima," usmál se. Ušklíbla jsem se. To určitě. "Nechtěl jsem tě nikde věznit," navázal na předchozí konverzaci. Zastavila jsem ho hned ze začátku.
"Já vím, že jsi to asi myslel dobře. Nechci se už o tom bavit. Svoje jsem ti k tomu řekla a je jen na tobě, jak si to přebereš," pokrčila jsem rameny. "Navíc se o tom nechci bavit tady," poukázala jsem na fakt, že nejsme sami.
"Jen chci, abys to věděla. Nechci, aby sis při myšlence na mě vybavila vězení," řekl taky tiše. "Možná bych ti měl do hlavy nasadit jiný myšlenky," ušklíbl se. Tázavě jsem nadzvedla obočí. A ihned ho zase stáhla, když jsem si všimla, že se ke mně začal víc přibližovat. Moc ráda bych se k němu přitiskla, ale nechtěla jsem to dělat před ostatními. Nemám ráda, když na mě lidé civí a už vůbec ne z tohoto důvodu.
"Na to bude čas později a jak už jsme naznačila, nejsme tady sami."
"Tohle bych si mohl brát osobně," zúžil nebezpečně oči.
"Proč?"
"Protože jeden by si myslel, že se za mě stydíš."
"Eragone, ty víš, že to není pravda. Jenom nemám ráda čumily."
"Stejně už to většině lidí došlo," pokrčil rameny. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Lid na nás házel zvědavé pohledy. Čím víc jsme šeptali tím víc napínali uši.
"Možná to tuší, ale nemíním jim to potvrzovat."
"To se ti po mně asi moc nestýskalo, když nechceš ani pusu na uvítanou," podotkl tiše.
"Kdo říká, že nechci?" ušklíbla jsem se. "Ale víš, jak se to říká? Na dobré věci, se vyplatí počkat."
"Nerad čekám." Cítila jsem, jak červenám. Nebylo to ani tak těmi řečmi o polibku, ale spíš o tom, jak dál pokračovala moje fantazie. Eragon si toho samozřejmě všiml a začal se potutelně usmívat. Zrudla jsem se ještě víc, když jsem si uvědomila, že na mě pár lidí kouká. Super. Kdy už tam budeme? Mám sto chutí se rozběhnout a zastavit se až v Teirmu. Sice bych plíce vyplivla už po prvním kilometru, ale aspoň bych se zahřála.
"Co ti vůbec Murtagh řekl?" napadlo mě se zeptat.
"Když už jsme u toho, byl to celkem zajímavý vzkaz. Prý jsi vyrazila sama na cestu a předtím se jen tak mimochodem zmínil, že už jste našli toho traviče. Na můj vkus to bylo až moc stručný."
"Znáš Murtagha, nechodí kolem horké kaše," zasmála jsem se nervózně.
"Jo, to bude určitě ono," řekl ironicky.
"Pak ti to povím," zamručela jsem nakonec.
"Proč ne teď?"
"Mám takový tušení, že tě to rozčílí," řekla jsem popravdě.
"Začínám se docela děsit."
"Nemusíš."
"Co se stalo? A chci to slyšet celý. Murtagh mi nechtěl nic říct."
"Poprosila jsem ho o to. Nezlob se na něj. Stejně jsem v šoku z toho, že ti to nevykecal," řekla jsem si spíš pro sebe. "Řeknu ti to, až přijedeme. Hlavní je, že travič je mrtvý a já žiju."
"Ty bys nemohla dětem vyprávět pohádky. V tvým podání by to vypadalo: "Za sedmero horami a sedmero řekami žila jedna princezna, která potkala prince... A jestli neumřeli žijí spolu dodnes"."
"Ale to hlavní tam je, ne?" zasmála jsem se.
"Jistě. Koho by zajímala ta "omáčka" mezitím," řekl ironicky. Všimnul si, jak si objímám hrudník. Sundal si plášť a přehodil ho přese mně. "Nechceš chvíli jet na koni? Jel bych s tebou, aby ses mohla o mě opřít a chvíli se vyspat."
"Ne, to je dobrý. Vyspím se až dojedeme."
"Proč musíš být pořád tak tvrdohlavá?" protočil oči.
"Protože mě to baví."
"A co kdybys-" zarazil se v půlce věty.
"Co je?" zamračila jsem se.
"Nic, jenom k nám za chvíli dojede skupina vojáků z Teirmu."
"Aha, a proč se teda takhle tváříš?" poukázala jsem na fakt, že mu nějak divně ztuhly rysy.
"Jede s nimi Arya."
Arya? ne ne
proč mám pocit že to špatně dopadne? 