close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

27.kapitola

4. července 2015 v 10:56 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
To jsou vedra, co? Divím se, že jsem se v práci nerozpustila- jediný stín nám tam tvoří maringotka, za kterou si sedáme o obědové pauze a stejně se tam všichni nevejdeme :D :/. Doufám, že užíváte prázniny a válíte se někde u vody. No nebudu to protahovat. Další kapitola :)



Rozhodla jsem, že v zájmu zachování svého duchovního zdraví, budu mlčet a raději nic nekomentovat. Stálo mě to všechny mé síly, ale ušetřilo nám to krveprolití. Nevím proč to Arya dělá, ale snaží se mě vytočit. Pokaždé, když nebyl nikdo na doslech, rýpla si do mě. Nic jsem jí na to neříkala. Nemám náladu na hádky a už vůbec ne s ní. Proto jsem se raději nenápadně přesunula dozadu a v tichosti šla za ostatními. Získala jsem tím chvilku pro sebe a konečně jsem mohla v klidu popřemýšlet o událostech posledních dní. Čím víc jsem přemýšlela o svém pobytu na hradě, tím víc jsem si byla jistá tím, že se tam už nikdy nevrátím. Ano, samozřejmě ráda navštívím Katrinu, ale tím to končí. Nevím, jak je to možné, ale připadá mi, že jakmile se vrátím do toho zatraceného hradu, ztratím kousem sama sebe. Jako kdyby mi někdo vymyl mozek. Stane se ze mě zase ta ustrašená malá holka, která je závislá na ostatních... A ostatní mě taky tak vidí. V horách jsem si vybudovala vlastní zázemí! Byla jsem nezávislá, svobodná a v kritickém okamžiku jsem se dokázala rozhodnout s klidnou hlavou. Zatímco na hradě se klepu jako vystrašený pes a čekám, až mě někdo zachrání. Možná proto mě Eragon tak chrání. Cítí ze mě, že se bojím a potřebuji jeho pomoc. A tomu je konec. Jsem venku a je na čase, abych začala být zase sama sebou. Ďábelsky jsem se usmála.
"Raději ani nechci vědět, co se ti honí hlavou," ozvalo se vedle mě.
"A děláš dobře," usmála jsem se. "Kdy jsi přišel?" zeptala jsem Dylana, kterého jsem neviděla přicházet.
"Pár minut už to bude. Sledoval jsem tvůj vnitřní boj." Tázavě jsem nadzvedla obočí. "Ale no tak, toho tvýho zadumanýho výrazu by si všimnul i slepý."
"Nepřeháněj."
"Tak jaký je verdikt?"
"Cože?" zeptala jsem se zmateně.
"Vsadil bych se, že jsi přemýšlela o tom, jestli ji zabít nebo ji ušetřit," kývnul na Aryu.
"A sázku bys prohrál," usmála jsem se. "Je hodně vidět, že se nemusíme?" dodala jsem o chvíli později.
"Jestli to je vidět? Visí to ve vzduchu. Jakmile se k sobě přiblížíte, atmosféra by se dala krájet." Šli jsme mlčky vedle sebe, ale viděla jsem na něm, že se chce ještě na něco zeptat.
"Tak na co se chceš zeptat?" protočila jsem oči.
"No, přemýšlím o příčině vaší nenávisti... Milostný trojúhelník?" zeptal se tišeji.
"Doufám, že ne," vytřeštila jsem oči. "Proč si to myslíš? Já a Eragon-"
"Prosím tě, hlavně mi netvrď, že jste přátelé. Chlap pozná na jiným chlapovi, když mu jde o nějakou holku," poučil mě.
"Fajn. Měníme téma."
"Za to na tobě nejde poznat nic," pokračoval dál.
"O to mi taky šlo."
"No, Stínovrah ti tvoji strategii trochu kazí."
"Nebudu o tom tady s tebou diskutovat."
"Hm, zajímavý," zamručel si pro sebe a přidal zase do kroku.
Odpoledne se mi vrátila dobrá nálada, což Arya nemohla z nějakýho důvodu rozdýchat. Pokaždé, kdy jsem se zasmála, ucítila jsem na sobě její pohled. Neváhala jsem, otočila se na ni a vycenila radostně zuby.
"Dneska záříš jako sluníčko," prohodila jsem vesele, když jsem kolem ní procházela. Pro jistotu jsem zrychlila tempo, aby mi nestihla vyškrábat oči.
"Nemáš náhodou rozdvojenou osobnost?" zeptal se mě Eric.
"Měla bych mít?" nadzvedla jsem obočí.
"Před dvěma hodinami to vypadalo, že máš depresi. Před hodinou jsi nejspíš dumala nad smyslem života a teď jsi šťastná jako blecha. Takže si říkám, co zapříčinilo tu změnu."
"Předsevzetí ," pokrčila jsem rameny.
"A smím vědět jaký?"
"Ne," usmála jsem se a natáhla ruce k Rebece, která na mě před chvíli volala. "Už tě jeho pohádky znudily?" usmála jsem se na ni.
"Ano," odpověděla upřímně. Eric se zatvářil dotčeně a zároveň nevěřícně. Začala jsem se smát. Jedno se dětem musí nechat. Někdy jsou až moc upřímné.
"No dovol!" naježil se. "Příště ti už nic nepovím!"
"To nevadí," vypískla vesele a zamávala mu. Smích se tentokrát podařil potlačit, ale úsměv nešlo schovat.
"Abys věděla, tak tobě taky už žádnou pohádku neřeknu," zafuněl a pobídl koně.
"Ta pohádka o princezně s jedním okem byla strašidelná," řekla Rebeka po chvíli ticha. "Bojím se, že se mi o ní bude zdát," svěřila se mi šeptem.
"Mně se spíš bude zdát o dvouhlavém medvědovi," řekla jsem zamyšleně. Kam vůbec na ty pohádky chodí? Jestli se někdy ožení, vyhledám jeho ženu a řeknu jí, ať mu zakáže říkat pohádky jejich dětem.
"Brum, jsem dvojhlavý medvěd!" zasmála se Rebeka a začala během mezi lidmi. Periferním viděním jsem si všimla Eragona, který ke mně mířil.
"Do dvou hodin budeme v Teirmu. S Aryou máme v plánu odpojit se už teď. Půjdeš taky?" zeptal se mě.
"Půjdu s ostatními. Uvidíme se až tam," usmála jsem se na něj.
"Ty jsi na mě pořád naštvaná? Myslel jsem, že jsme si to už vyříkali."
"Vyříkali. Jenom nechci cestovat s Aryou a navíc tu nechci nechat Rebeku." Eragon se podíval po smějící se Rebece.
"Dobře. Zkus se do tý doby nezabít," ušklíbl se.
"Jediný důvod mé předčasné smrti odjíždí s tebou, takže se nemusíš bát," poukázala jsem na Aryu. Když už jsme u Aryi, ta se rozhodla poctít mě svou přítomností, jakmile se ode mě Eragon vzdálil. Chtěla jsem se otočit na podpatku a jít za Dylanem, ale Arya to vycítila a začala kdákat dřív, než jsem ji stihla zastavit.
"Vypadá to, že Eragon dal přednost mně před tebou. Zase." Mluvila tiše, ale i tak jsem slyšela ten jízlivý podtón.
"Přednost a zase?" ušklíbla jsem se nad jejími slovy. "To, že s tebou jede do Teirmu nic neznamená. Ptal se mě, jestli chci jet taky, ale vysvětlila jsem mu, že na tebe nemám náladu," řekla jsem po pravdě.
"Eragona za chvíli omrzíš a ty to moc dobře víš," zasyčela potichu. "Jsi jenom jeho rozptýlení. On ví, kdo je doopravdy v jeho srdci."
"Aryo, co se to s tebou u všech bohů stalo? Namyšlená jsi byla vždycky, ale nepamatuji si, že bys byla i taková slepice," nadzvedla jsem tázavě obočí. Nebezpečně přivřela oči.
"Jestli si myslíš, že mě urazí někdo jako ty, pleteš se!"
"Teď poslouchej ty mě. Eragon je spíš tvoje rozptýlení. Když tě chtěl, odkopla jsi ho jako kus hadru, ale jakmile o tebe ztratil zájem..." nechala jsem větu nedokončenou a s úšklebkem odešla. Zajímalo by mě proč to dělá. Doopravdy něco k Eragonovi cítí, nebo se mě snaží naštvat?
Snažila jsem se protlačit davem k místnímu trhu. Měla jsem chuť na něco dobrého a navíc se mi ještě nechtělo k Eragonovi. Jakmile jsme přijeli do Teirmu nastal takový menší problém. Rebeka mě musela představit tatínkovi. Dylan s Ericem chtěli zajít na večeři do hospody a Eragon mi poslal po Safiře vzkaz, že má zatím nějaký jednání (s Aryou!), ale mám přijít k jeho domu, který je naproti majáku. Neměla jsem náladu na Aryu, takže možnost jít za Eragonem jsem zamítla. A navíc po tom, co jsem rozloučila s Rebekou jsem neměla náladu na hospodu. Výsledek? Chvilka pro sebe. Na ostatní si udělám čas později. Jediné, co mě momentálně zajímá je ta omamná vůně, kterou cítím někde před sebou. A za boha se nemůžu k tomu stánku dostat! Tolik lidí. Vždyť je večer!
Po půl hodině jsem konečně našla svůj cíl a byla na mě řada. To, co tady tak krásně vonělo, byla grilovaná kuřata. Měla jsem co dělat, abych si neposlintala bradu. Ostražitě jsem hlídala své okolí, když jsem nesla svůj kousek kuřete. Kdyby mi ho někdo sebral, živý by z toho nevyvázl. Našla jsem si odlehlé místo na kraji města, opřela se o kamen a vychutnávala si tu dobrotu. Mezi přežvykováním jsem se snažila vymyslet, co budu dělat dál. Měla bych se stavit za Eragonem, ale nechce se mi u něj zůstávat. Alespoň pro dnešek ne. Potřebuji ze sebe setřást poslední dva dny a s Eragonem v zádech to nepůjde. Mám živou představu o tom, co by se dělo, kdybych předním uronila byť jen jednu jedinou slzu. Ne, potřebuju být sama. A stejně nevím jak to Safira myslela. Nezmínila se
o tom, jestli Eragon chce, abych přišla jen tak, anebo jestli tam u něho budu moci zůstat na noc... A s tím jsem vyrazila hledat volný pokoj.
V Teirmu se mi začínalo líbit čím dál tím víc. Připadalo mi, že jsou tady slušnější lidé než v hlavním městě, anebo to jenom hráli. Pokoj jsem našla hned v prvním hostinci. Ukázalo se, že majitel si mě pamatuje! No věřili byste tomu? Před dvěma lety jsem tu byla jenom na otočku, abych prodala nějaké kůže a Rick si to pamatuje. Narozdíl ode mě. Vůbec si nevybavuji jeho tvář. Jenomže v té době jsem se nikde nezdržela moc dlouho a nikoho si neprohlížela. To už muselo být, abych šla do města. Většinou ven z hor chodila Evelin.
Pokoj byl hezčí než ten, který jsem měla v hlavním městě - a hlavně čistější. Hostinec byl poblíž majáku, takže budu poblíž Eragona, kdyby se něco, nedej bože, stalo. Trvalo mi snad věčnost, než jsem se rozhoupala k činu. Eragon musí být opravdu pracovně vytížený, jinak by mě nechal svým domácím mazlíčkem už dávno hledat. Nebo možná pochopil to, co jsem mu dneska říkala. Najít jeho současný domov nebylo vůbec těžké. Vlastně to byl jediný dům naproti majáku. Už z dálky jsem si všimla Safiry, která zrovna přistávala. Díky odlehlosti domu měla dost místa pro sebe a nemusela se nikde mačkat. Všude měla místa dost. V domě se svítilo a když jsem se k domu přiblížila, uslyšela jsem i hluk. Tříštění skla, abych byla přesná. Zastavila jsem se kousek ode dveří a zaváhala. Vypadalo to na hádku. Nemusím být u všeho. Zaposlouchala jsem se. Slyšela jsem holčičí hlas a bohužel jsem ho pochvíli dokázala i identifikovat. Arya... U tohohle rozhodně být nemusím. Otočila jsem se na podpatku a šla za Safirou. Doufám, že Eragonovi předá můj vzkaz.
Nestihla jsem ani otevřít pusu a rozlétli se dveře. V nich samozřejmě naštvaná Arya a Eragon za ní. Zamrzla jsem v půlce pohybu a snažila se vymyslet nějakou vhodnou hlášku, ale nic mě nenapadalo. Odkašlala jsem si, abych na sebe upozornila. Nechtěla jsem být nedobrovolně přítomna jejich hádce. Arya se na mě prudce otočila. Páni, co jí asi řekl? Takhle ji neumím vytočit ani já.
"Měla bys jít, Aryo," promluvil jako první Eragon.
"No, zůstávat tady rozhodně nebudu," zpražila ho pohledem. Arya se hbitě otočila a zmizela nám z dohledu. Tázavě jsem se podívala na Eragona.
"Jenom se nemůžeme na něčem shodnout," mávl nad tím rukou.
"Nepovídej," protočila jsme oči.
"Týká se to strategie, nebudu tě tím zatěžovat. Navíc se o tom už dneska nechci bavit. Mám toho plný zuby," promnul si oči.
"Jsi unavený, přijdu zítra. Jen jsem ti chtěla říct, že jsem ubytovaná v hostinci pod kopcem."
"Ubytovaná?"
"Ano, ubytovaná."
"Proč?" Přemýšlela jsem jak to říct co nejjemněji. Očividně měl blbý den a nemusím tomu přidávat.
"Abych mohla přemýšlet."
"Jinde přemýšlet nemůžeš?" nadzvedl obočí.
"Nechci se hádat. Je pozdě a oba jsme unavení," povzdechla jsem si. "A musíš přiznat, že na mě pravděpodobně ani nebudeš mít čas. Takhle budu ve svým a až budeš mít čas, najdeš si mě. Nebudu sedět tady a čekat až se vrátíš."
"Dneska ti to projde, protože nemám náladu na hádky, ale příště už takový štěstí mít nebudeš," vyhrožoval.
"To se uvidí," ušklíbla jsem se.
Nakonec to byl pěkný večer. Na chvíli jsme si sedli u Safiry a povídali si o blbostech. Byla jsem neskonale vděčná za to, že nevytáhl téma "travič". To by už tak klidný hovor nebyl.
"Málem bych zapomněl. Dneska ráno dorazil dopis od Murtagha."
"Hm?" zamručela jsem neurčitě.
"Je adresovaný tobě." Nadzvedla jsem obočí. Co by mi Murtagh asi tak psal? Upřednostňuje konverzaci z očí do očí. V dopise se mu na mě špatně řve. "Je od nějaké Eve-něco," zamyslel se nahlas.
"Evellin?" vyhrkla jsem. Panebože, co se stalo? Nepsala by mi, kdyby to nebylo důležité.
"Přišel do Uru´baenu chvíli potom, co jsi odjela. Muragh ho nechal poslat sem."
"A kde je?" vyskočila jsem na nohy.
"Mám ho v domě."
"Tak na co čekáme?" začala jsem ho tahat na nohy.
"Zpomal. Dopis nikam neuteče."
"Dopis ne, ale Evellin by mohla! Nepsala by mi, kdyby se něco nedělo," vysvětlila jsem.
"A to jsem si myslel, že konečně budeme mít chvíli pro sebe."
"Taky jsme ji měli a jestli z toho dopisu nevyskočí Evellin, tak ji ještě mít budeme."
"Mám takový tušení, že nebudeme."
Káravě jsem se na něj podívala.
Nervózně jsem přešlapovala v jeho pokoji a čekala, až vyhrabe ten dopis. Chlapi. Nebudu to komentovat. Nejspíš to bude mít pod tou haldou hadrů, která mu samovolně roste na křesle. Už chápu, proč i jezdci musí mít služky. Ano, oni umí kouzlit, ale copak je napadne, že by to mohli použít i na uklízení? Dobře, dobře! Už to komentuju. Končím. Nebudu řešit jeho bordel... Proč mám tendenci uklidit to tady? U všech bohů dávám tomu deset minut a pak nejspíš posbírám špinavé prádlo.
"Haló, mám to," zamával mi dopis před očima. "Nebo už ho nechceš?" nadzvedl obočí.
"Chci. Jenom jsem se zamyslela," vytrhla jsem mu dopis z ruky dřív, než ho někde stihne zase ztratit.
"A nad čím?"
"Radši se ani neptej," zamumlala jsem a pustila se do čtení. Bylo to napsané kostrbatě. Evelin neumí moc psát, takže jsem se musela soustředit, abych všechno správně přečetla. Druhý řádek jsem si musela přečíst nejmíň šestkrát, abych se ujistila, že je to tam vážně napsané. Stejně jsem tomu nevěřila. Začaly se mi drát slzy do očí.
"Co se děje?" zeptal se mě už poněkolikátý Eragon. Ignorovala jsem ho. Prvně jsem musela dopis dočíst do konce. A pak jsem ho začala číst znovu.
"Vnímáš mě?" Konečně jsem odlepila oči od dopisu. "Tak co se děje?"
"Marcus umírá."
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Můj život služky II?

Ano
Ujde to
Ne

Komentáře

1 Viki Viki | 4. července 2015 v 11:32 | Reagovat

Děkuji Ti za další díl. Ani nevíš jak jsem se těšila. :-D

2 Rogue Rogue | Web | 5. července 2015 v 17:20 | Reagovat

Teplo celkem nadprůměrné, ale zase lepší než kdyby pršelo :D
Arya je opravdu milá slečna, povídat si s ní to je radost. Ale ta závěrečná zpráva není nijak veselá :-(

3 Andrea Andrea | 6. července 2015 v 22:15 | Reagovat

Umírá? O_O Honem další díl... :-)

4 Fluffy Fluffy | 7. července 2015 v 21:15 | Reagovat

Skvělá, boží, úžasná kapča...těším se na další, jak se to vyvrbí s Marcusem :D

5 Annie Annie | 7. července 2015 v 22:23 | Reagovat

Doufám že to Marcus přežije... už se nemůžu dočkat další kapitolky :-D

6 hlk hlk | 9. července 2015 v 23:54 | Reagovat

kdy bude dalsi kapitola k povidce Zivot s Mortym???

7 Lenka Lenka | 12. července 2015 v 17:30 | Reagovat

Super kapitolka. :-D

8 Mais Mais | 15. července 2015 v 14:40 | Reagovat

Ten konec je vražedný... přímo. Nemůžu se dočkat další kapitoly krucíš. :D

9 Jaruš Jaruš | E-mail | 22. července 2015 v 12:05 | Reagovat

Veľmi pekná poviedka...vlastne všetky...:) Ale táto je asi najlepšia :)...teším sa na ďalšie kapitoly :)

10 M M | 6. srpna 2015 v 18:19 | Reagovat

Oh wow. To ne! Nesnáším cliffhangery :(
Těším se na pokračování :)

11 Krp Krp | 21. srpna 2015 v 18:53 | Reagovat

jooooo, prosím další kapitoluuuu
nejlepší povídka

12 Šílenej Šílenej | Web | 23. ledna 2016 v 19:19 | Reagovat

éééééééhm skleróza... kdo je Marcus? ovšem Dylan s Ericem na hrad! borci prostě!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama