Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

jednorázovka sedmá

25. října 2015 v 17:42 | Aranel van de´Corvin |  Život s Mortym
Z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu nám nešel internet, naštěstí se nám ho včera podařilo zprovoznit, tak přidávám další kapitolu :) V dnešní kapitole Mort už takový beránek nebude (no nikdo asi ani nečeká, že by byl jako milius pořád)
P.S.: limit 21 komentů ( no jo no, přiznávám se, že se mi dřív přidávat moc nechce )



Srpen se táhl nekonečně dlouho. Byla jsem tady pořád sama - Naginiho jako společníka nepočítám. Mort pořád někde lítal, takže jsme se nestíhali ani hádat. Potřebovala bych někde vypustit páru. Zkusila jsem to na Naginim, ale vůbec mi to nepomohlo. Začínám tady z toho bláznit. Musím mezi lidi, jinak to nedopadne dobře. Taky to mám v plánu Mortovi navrhnout, až se vrátí. Neviděla jsem ho tři dny, takže počítám s tím, že se dneska dostaví. Obvykle nemizel déle jak na dva nebo tři dny.
A co jinak nového v mém zeleném vězení? Začala jsem běhat a cvičit. Už tři týdny na sobě dřu jako nikdy a musím říct, že se ta dřina vyplácí. Už nebývám tak často unavená a dokonce se mi zlepšila i fyzička, takže dokážu vyběhnout schody, aniž bych se zadýchala. Snažila jsem se změnit i stravu, ale přiznám se, že v této rovině jsem zklamala na plné čáře. Nedokážu se dívat na jídlo a říct ne. Co se týče Morta, žádná změna. Chováme se k sobě pořád stejně. Vlastně kdybychom neměli společnou ložnici, ani se nepotkáme. Vyhovovalo by mi to, kdybych nemusela trčet tady.
Odpoledne jsem si šla zaběhat jako vždycky. Původně jsem chtěla chodit běhat ráno, ale vzhledem k tomu, že ráno jsem obvykle nucena prosedět u záchodu... no, chápete. Dneska jsem se rozhodla, že si zaběhnu až do lesa. Nebaví mě běhat kolem baráku a zahrady. Navíc Naginimu taky prospěje nějaký ten pohyb. To víte, jakmile se vzdálím od domu víc jak deset metrů, je mi v patách. Takže do lesa "běží" se mnou a syčí u toho jak divý.
"Pauza," oznámím svému pronásledovateli a začnu se protahovat. Byli jsme na kraji lesa. Hezky to tu vonělo. Příjemná změna. Chtěla jsem se podívat hlouběji, ale pochybovala jsem o svých orientačních schopnostech. Jenom kousek. A i kdyby se mi podařilo ztratit se na těch pár metrech, Nagini určitě domů trefí. Doufám.
Našla jsem svůj nový koníček. Rostou tu houby. Zítra sem doběhnu s košíčkem a pár si jich nasbírám. Moc hub sice neznám, ale hřib nebo klouzka poznám a to stačí. Ne, že by mě nenapadlo nasbírat je všechny a udělat Mortovi míchanici, ale něco mi říká, že by to stejně prokoukl. Taky bych od něj nic nejedla. Zrovna jsem čichala k houbě, o které jsem předpokládala, že je to hřib anebo hořčák - nějak nemám náladu to zkoušet, když jsem uslyšela, jak něco křuplo. Hrklo ve mě. Poplašeně jsem se podívala po Naginim, jestli to není on, ale ten byl obtočený kolem stromu a ignoroval mě. Rychle jsem se ohnula pro těch pár hub, co jsem našla a otočila se k odchodu.
"Merline!" vyjekla jsem, když jsem do někoho vrazila. O koho se jedná mi došlo vcelku rychle. Morta poznám už i po čichu. "Vylekal jste mě!" vynadala jsem mu. Chtěla jsem sebrat hřib, co mi vypadl z ruky, ale nenechal mě. Chytil mě za loket a otočil k sobě. Byl naštvaný. Překvapivě. Den, kdy ho neuvidím naštvanýho, prohlásím za státní svátek.
"Co tady děláš?" sykl ledově a přeměřoval si mě zlostným pohledem. Měla jsem sto chutí mu něco odseknout, ale jeho výraz mě zastavil. Zvedla jsem houby před jeho obličej.
"Myslíte, že je to hřib nebo hořčák?" vyslovila jsem otázku, která mě posledních pět minut trápí. Nebezpečně zúžil obočí. "Hořčák. Myslela jsem si to," řekla jsem spěšně a zahodila ho. "To byl vtip," protočila jsem oči. Bože, to je ale suchar. "Dívám se, jestli tu rostou houby," dodala jsem, když nic neříkal.
"A to před tebou ty houby utíkaly? Na procházku jsi nějak uřícená." Napadlo mě několik poznámek o utíkajících houbách, ale nejspíš by je neocenil, tak jsem si je nechala pro sebe. "Předtím jsem byla běhat," pokrčila jsem rameny a měla se k odchodu, což se Mortovi nelíbilo.
"Georgiano, řekni mi, že jsem špatně slyšel," zasyčel.
"Co je špatnýho na tom, že jsem šla běhat?" nechápala jsem.
"Nevím, jestli sis toho všimla, ale jsi těhotná."
"Nevím, jestli jste si toho všiml, ale jsem teprve v jedenáctém týdnu. Vždyť to dítě je velký jako pecka! Neřeknu kdybych měla břicho jako meloun, ale není to na mě ani vidět!"
"To je jedno. Neměla bys dělat cokoliv, co by mohlo dítě ohrozit."
"Taky nedělám."
"Co kdybys zakopla?"
"Větší pravděpodobnost, že zakopnu mám v domě... A to o Naginiho, který se mi furt motá pod nohama!" řekla jsem naštvaně.
"Řekl jsem, že běhat nebudeš a víc se o tom nebudeme bavit."
"Dobře, v tom případě nebudeme mít ani sex. Ten je taky rizikový. Náhodou ztratíte nervy a je jak po miminu tak po mě!" řekla jsem ledově, ale měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Málem jsem pukla smíchy, když mu ztvrdly rysy.
"Nervy ztratím asi už teď," informoval mě nebezpečně.
"Co takhle kompromis? Až půjdu k lékouzelníkovi, zeptám se ho, jestli můžu běhat. Když mi řekne, že ne, přestanu. Když mi řekne, že to není nijak rizikový budu pokračovat do té doby, dokud mi to nezakáže."
"Neměla jsi tam být už před dvěma týdny?" zamračil se.
"Měla," přiznala jsem. "Jenomže jste neměl čas," poukázala jsem na jeho vytíženost. "A na to mám taky řešení," pokračovala jsem nadšeně.
"Sama tam nepůjdeš," skočil mi do řeči.
"Nemyslela jsem tím, že tam půjdu sama... Napadlo mě, že bych tam mohla jít s Narcisou." Udělala jsem na něj smutný oči.
"Ne."
"Prosím. Budu se chovat slušně."
"Ne."
"Může jít s námi klidně i paní Lestrangová," dodala jsem. Klidně i Bellatrix, hlavně ať vypadnu z tohohle domu.
"Ne."
"Prosím."
"Ne." V tomhle duchu pokračovala konverzace až do domu. Bezvýsledně. Fajn, vzdávám to! Blbec jeden, už aby zase odešel.

Večeře proběhla v naprosté tichosti. Zuřila jsem jako nikdy. V půlce večeře jsem měla sto chutí dojít si pro polštář a udusit ho. Nedokázala jsem se na něj ani podávat. On si celý dny trajdá po všech čertech a já tady sedím jako pecka! Ještě mi zakaž běhat ty nadutý blbče! Divím se, že se mi ještě nekouří z nozder. Nepochybuju o tom, že to na mě viděl a ještě se mým vztekem dobře bavil. Poznala jsem to podle toho jeho trapnýho úšklebku. Kdyby večeře trvala jen o dvě minuty dýl, nevím jak by to dopadlo.
"Georgiano, pojď sem," ozvalo se ze salónku. Merline, za co mě trestáš?! Vzdorovitě jsem stála u schodiště a přemýšlela, jestli tam jít nebo ne. Měla bych za sebou prásknout dveřmi a vykašlat se na něj. Nakonec jsem tam došla. Sice jsem to vzala přes kuchyni, jídelnu a verandu, ale nakonec jsem tam po deseti minutách došla. Seděl na gauči a něco si četl. Jakmile mě periferním viděním zpozoroval, odložil knížku a ledově sledoval krb, ani se na mě nepodíval.
"Zkoušíš moji trpělivost?"
"Ne, jen jsem si byla pro nějaký dezert," řekla jsem taky podrážděně. Potřebuju něco sladkýho na uklidnění. Sedla jsem si do křesla a pustila se do jablečného koláče. Mort dál bez hnutí seděl a pozoroval stěnu před sebou. To jsem sem měla přijít jen kvůli tomu, abychom mohli kolektivně mlčet? Super. Odložila jsem prázdný talířek na stůl. Hm, co teď? Kdybych věděla, že se bude konat tichá hodinka, vzala bych si knížku.
"Změnil jsem si na zítřek plány. Zítra ráno, půjdeme k lékouzelníkovi."
"Hm," pokrčila jsem rameny. To mu mám jako líbat zadek, za to, že si udělal čas a vezme mě k lékouzelníkovi, i když ho tam vlastně nepotřebuju? "Už můžu jít?" zeptala jsem se po chvíli ticha.
"Ne." Nádech. Výdech. Přeci jen v sobě nosím dítě a potřebuju, aby nás někdo živil. Teď už ho zabít nemůžu. Měla jsem to udělat předtím, než jsem otěhotněla. Poučení pro příště. Neváhat. "Pojď sem." Nechtělo se mi, což jsem taky dala najevo tím, že jsem zůstala sedět. Měla jsem v úmyslu se zvednout, ale za chvíli. Nemusí srát jenom on mě. Jenomže dřív, než jsem se stihla zvednout, se prudce postavil a během vteřiny překonal vzdálenost, která nás dělila. Málem jsem se polila čajem, který jsem si donesla k tomu koláči. Vytrhl mi hrníček z ruky a naštvaně s ním prasknul na stůl.
"Hádám, že dopít to asi nemůžu," řekla jsem si spíš pro sebe. Slyšel to, ale nijak na to nereagoval. Místo toho mě vzal a ne zrovna jemně mě položil na gauč.
"Georgiano, o tohle sis řekla sama. Nebudeš ze mě dělat vola. Když něco řeknu, tak to taky uděláš."
"Udělala bych to, kdybyste mě nechal dopít," řekla jsem naštvaně. Ušklíbl se.
"Oba dva víme, že ses mě snažila jenom naštvat. Stejně tak jako s tím příchodem. Však ty se naučíš poslouchat," zasyčel a stáhnul mi kalhoty. Ztuhla jsem, když mi došlo, co se bude dít dál. Nechci už další takový kolo.
"Hlavně, že nesmím běhat, co kdybych zakopla," zasyčela jsem ironicky a snažila se tím skrýt svůj strach. Teď mě tak napadá, že jsem možná měla zvolit jinou taktiku.
"Neboj se, dám si pozor," řekl ledově a hrubě mi sundal kalhotky. Když si všiml, že se snažím zkřížit nohy, lehl si mezi ně a dál pokračoval v rozepínání svých kalhot. Nadzvedla jsem se na loktech a začala ho ze sebe strkat. Byla jsem příšerně vytočená. Co si to dovoluje?! Jak se opovažuje?! Silou jsem mu mlátila do hrudníku, ale ani to s ním nehnulo. Chtěla jsem mu dát pěstí do obličeje, ale chytnul mi ruku dřív, než jsem mu jedna vrazila. Vytočilo mě to. Zasloužil by si ránu mezi oči. Držel mi ruce za hlavou. Vrtěla jsem se jako ryba na suchu. Doufám, že z toho nebudeš nic mít, ty bastarde! Volnou rukou mi přitlačil bok ke gauči, abych se nemohla hýbat.
"Pusťte mě," řekla jsem naštvaně.
"Pustil bych tě, ale mám takový pocit, že bys byla schopná dokroutit se až na zahradu," ušklíbl se.
"Nekroutila bych se, kdybyste se nechoval jako hulvát."
"Nechovám se jako hulvát. Pouze si beru to, co je moje. Kdybys neměla tak prořízlou pusu mohlo by to vypadat jinak."
"Jo, to určitě," odfrkla jsem si. Stiskl zesílil.
"Když se přestaneš vzpírat, nebude to bolet," řekl ledově. Ucítila jsem ho na mezi svýma nohama. Zkusila jsem se mu ještě jednou vykroutit, ale měl pevný stisk. "Uvolni se," rozkázal.
"Ale pusťte mi ruce!" rozkázala jsem mu taky. Ignoroval mě. Začínal do mě pronikat. Potichu vzdychl. Za to já jsem potichu sykla. Jednak jsem to dlouho nedělali a jednak jsem nebyla vzrušená, takže to trochu bolelo. Připadalo mi, jakoby ho měl dvakrát tak většího než obvykle. Podařilo se mi uklidnit, když jsem si všimla, že opravdu není agresivní. Dával si pozor a pronikal do mě pomalu. Tomu se říká štěstí v neštěstí. Když jsem přestala odporovat pustil mi jednu ruku. Neváhala jsem a zkusila ho znovu odstrčit. Předem jsem věděla, že je to prohraný boj, ale aspoň jsem si párkrát pěkně bouchla. Rozhodl se moji zábavu přerušit. Odstrčil mi ruku a lehl si ke mně blíž, abych do něj nemohla bušit. Pevně jsem mu stiskla rameno, když tvrdě přirazil. Cítila jsem na sobě únavu. Zavřela jsem oči a v duchu si přiznala svoji prohru. Nechápu, z čeho je tak podrážděný. Jindy ho prudím víc a přejde to bez řečí. Jestli ho zase nějak Malfoy senior naštval, tak mu rozbiju hubu!
"Dívej se na mě," řekl potichu. Předstírala jsem, že to neslyším. "Řekl jsem, aby ses na dívala!" Vzdorovitě jsem se na něj podívala. "Chci, aby ses na mě dívala a uvědomila si, že se mnou musíš mluvit
s respektem. Toleroval jsem to dlouho." Měla jsem sto chutí poslat ho někam ,ale zastavila jsem se dřív než jsem stihla plácnout nějakou blbost. "Rozumíš tomu?Odpověz."
"Rozumím tomu."
"To je dobře," řekl ledově a dál mě sledoval. Odvrátila jsem od něj pohled. Nemůže se už prostě udělat a pustit mě? Otočil mi hlavu zase zpátky. "Jsi hrozně úzká. Bolí tě to?"
"Už ne," řekla jsem popravdě. Zajímá se opravdu brzo. Začal se pohybovat rychleji. Konečně mi pustil i druhou ruku. Nebránila jsem se. Brzy bude po všem. Čím víc se teď budu cukat, tím to bude delší. Začal mě líbat na krku a postupoval výš. Zastavil se u mého spánku a potom se přesunul na mé rty. Jindy by mě to potěšilo, ale teď jsem se ním opravdu líbat nechtěla. Tohle bylo podruhý, co mě políbil. Poprvý to bylo o svatební noci v bazénu. Po té noci jsem si myslela, že se budeme líbat častěji, ale doteď mě znovu nelíbal.... a že si vybral ale chvilku. Ucukla jsem mu, ale jeho rty si znovu našly ty mé a tentokrát mě jemně kousl.
"Nebraň se," přikázal mi, když jsem znovu uhnula. "Nebo je to snad tak moc hrozný?" To byla pravda. Nebylo to hrozný. Tehdy jak ke mně vletěl do pokoje to bylo o hodně horší. Teď se krotí. Znovu mě začal líbat. Donutila jsem se k pohybu. Nejistě jsem pootevřela rty. Nedivila bych se, kdyby znovu přitvrdil, když jsem se uklidnila. Kupodivu to neudělal. Uvolnila jsem nohy, které jsem měla doteď křečovitě zatnuté. To bude bolet, až to přijde k sobě. Začínal se mu zrychlovat dech. Cítila jsem, že brzy bude. Přestal mě líbat. Přitiskl se ke mně a zrychlil tempo. Mezitím jsem u mě probíhal vnitřní boj. Jedna strana na mě nadávala, že jsem si to nechala líbit a ta druhá naopak říkala,že jsem udělala dobře. Mohlo to být o dost horší, kdybych se dál vzpírala. Na druhou stranu bych teď ze sebe neměla tak příšerný pocit. Jsem největší zbabělec pod sluncem. Během mého vnitřního monologu se Mort udělal. Kdyby věděl, že jsem ho přestala vnímat, moc nadšený by nebyl. V duchu jsem se ušklíbla.


V noci jsem nemohla dlouho usnout. Byla jsem naštvaná na Morta, na sebe, na Naginiho, na skřítky, prostě na všechny! A když jsem usnula nebylo to o moc lepší. Zdálo se mi o otci. Ano, přesně tak. Komanduje mě i ve snech! Vlastně si přesně ani nepamatuju, co se mi zdálo. Vím jenom, že na mě ječel,pak mi jednu vrazil a potom jsem se vzbudila. Seděla jsem na posteli a snažila se jsem uklidnit dech. Funěla jsem, jako kdybych právě uběhla maraton. Jo, otec tady dneska fakt chyběl. Stejně nevěřím tomu, že je mrtvý. Dokud neuvidím jeho hrob, ničemu nevěřím.
"Copak, zdálo se ti o mě?" ozvalo se vedle mě. Nadskočila jsem. Nevěděla jsem, že je vzhůru. Protočila jsem oči nad jeho poznámku.
"Ne, o vás ne," odbyla jsem ho a lehla si k němu zády. Nebavím se s ním. Doufám, že zítra jakmile přijdeme od lékouzelníka, odejde zase alespoň na tři dny pryč.
"A o kom?"
"Jsem unavená, dobrou noc."

Ráno mě musel vzbudit Mort - a že mu to dalo zabrat. Byla jsem unavená a nikam s mi nechtělo. Bohužel, co se dá dělat. Vůbec nevím, jak jsem se dostala do jídelny, ani co jsem jedla. Všechno probíhalo automaticky. Vím, jenom to, že v deset hodin jsem stála u schodiště a čekala na svoji druhou polovičku. Co se dělo mezitím netuším. Beze slova jsme se přemístili ke sv. Mungovi. V čekárně byla jenom jedna paní, která vypadala, že každou chvíli porodí. To bylo ale břicho. Nedokážu si představit, že budu mít taky takový. Vždyť se nemohla ani zvednout, když ji sestřička vyzvala, že je na řadě. Mort čekal se mnou v čekárně. Děs. Myslela jsem, že si odskočí na kafe jako minule.
"Skočíte mi pro něco k jídlu, než se vrátím?" zeptala jsem se, když jsme v čekárně osaměli. Mimochodem to je dneska moje první věta.
"Chci tam jít s tebou," oznámil bez zájmu. Hodila jsem na něj všeříkající pohled: Možná že chceš, ale nepůjdeš.
"Ocenila bych, kdybyste nechodil. Už tak nejsem zrovna ve své kůži, když mě... tam někdo prohlíží. Přihlížející opravdu nepotřebuju."
"Mě se zase nelíbí, když se ti TAM dívá cizí chlap. Měla to být ženská!"
"Jenomže ta má dovolenou," povzdechla jsem si. "A jen tak mimochodem. Taky z toho nejsem nadšená. Nemusíte mi to ztěžovat," zamručela jsem.
"Až budeš hotová, počkáš tady. Rozumíš tomu?!" zeptal se mrazivě. Přikývla jsem. Zrovna včas. Jsem na řadě.
Lékouzelník byl moc milý. Nejspíš na mě viděl, že jsem nervózní. Kdo by taky nebyl? Bojím se lékouzelníků všeobecně, ale tihle mě ještě k tomu uvádí do rozpaků. Ze začátku se ptal na takový y běžný otázky. Když jsem ho ujistila, že je všechno v pořádku, zeptala jsem se ho na to běhání. Samozřejmě, že můžu běhat. Potom přišla na řadu prohlídka. Všechno bylo v pořádku. Alespoň to předpokládám, protože se lékouzelník usmíval. Na chvíli nasadil vážnější obličej. Nebo snad všechno v pořádku? Nejistě se na mě usmál, což mě totálně vyděsilo.
"Neděste se hnedka. Jste v pořádku," začal mě uklidňovat, když si všiml mého výrazu. Nevěřila jsem mu. Něco se tím jeho ošíváním skrývalo. "Jde jenom o to, že slyším dvě ozvěny," dodal. Nevěřícně jsem na něj koukala. "Budete mít dvojčata," řekl s úsměvem, když jsem na něj dál civěla. Jediný na co jsem se zmohla, bylo otevřít pusu. S hubou dokořán jsem na něj zírala a nebyla schopna cokoliv říct. Polil mě pot a roztřásly se mi ruce. "Jste v pořádku? Mám zavolat manžela?" zvedl se k odchodu.
"Jen to ne," chytla jsem ho za rukáv. "Potřebuju tuto informaci jenom nějak vstřebat. Nevadilo by, kdybych se na chvíli posadila?" vydolovala jsem ze sebe.
"Jistě. Posaďte se." Kristepane, dvojčata. Dvojčata! To snad není pravda. To není pravda. Nemůže to být pravda!
"Kristen, doneste mi sem prosím sklenici vody," houkl na sestřičku.
"Děkuji," poděkovala jsem slušně sestřičce, když mi podala vodu. "Omlouvám se, já jen-"
"Chápu," skočil mi do řeči lékouzelník. "Jste prvorodička. Máte strach."
"Strach? Jsem vyděšená!" zaskučela jsem.
"Určitě to zvládnete. Manžel vám pomůže. Uvidíte, že se nemáte čeho bát." Mort? Ten určitě.
"Ale jak to? Když jsem tu byla naposled nikdo mi nic o dvojčatech neříkal!" Lékouzelník se podíval do záznamů.
"Byla jsem tady v šestém týdnu, to to bývá málo kdy slyšet."
"Merline, to si ze mě už děláš prdel!" zaklela jsem potichu.
"Prosím?"
"Nic, to nebylo na vás," mávla jsem nad tím rukou. Mezitím, co jsem se probouzela z toho šoku se mi lékouzelník snažil vysvětlit, že v prvních týdnech nejde poznat, jestli se jedná o dvojčata. Neposlouchala jsem ho. Místo toho jsem se ho ještě třikrát zeptala, jestli se neplete. Prý ne.
"Omlouvám se, že jsem vás zdržela," řekla jsem nakonec omluvně.
"To je v pořádku."
Nohy se mi třásly ještě v čekárně. Sestřička se na mě nejistě dívala. Ujistila jsem ji, že už jsem v pořádku. Nechtěla mě tady nechat samotnou, ale to se do čekárny vřítil Mort se sendvičem v ruce. Díkybohu, potřebuju do sebe něco dostat. Spěšně jsem se se sestřičkou rozloučila. Mort střelil pohledem po mě a potom po mizející sestřičce.
"Děkuju," řekla jsem rozechvěle a vzala si od něj sendvič.
"Je ti dobře? Jsi bílá."
"Jo, jenom jsem... To je jedno. Necháme to na doma."
"Stalo se něco? Něco ti je?"
"Ne, nic mi není. Všechno je v pořádku."
"Sedni si na chvíli," zastavil mě a posadil na nejbližší židli. "Počkáme než se ti vrátí barva." Neodporovala jsem mu. Nohy jsem měla jako z rosolu. Pustila jsem se do toho sendviče. Dřív jsem si myslela, že celá ta věc s Mortem je jenom noční můra, ale teď vím, že to není pravda. Tohle by si totiž moje podvědomí nikdy nedokázalo vymyslet. "Co říkal lékouzelník?"
"Necháme to na doma. Nechci se tady o tom bavit."
"Je něco s dítětem?"
"Ne, není," zakroutila jsem hlavou. "Už můžeme jít. Je mi dobře."
"Co říkal?" zapakoval ostřeji, když jsme stáli před Mungem.
"Však už se to za chvíli dozvíte," snažila jsem se ho uklidnit. Dokážete si Morta představit jako otce? Jako dvojnásobnýho otce? A mě jako dvojnásobnou matku? Panebože, já budu rodit dvě děti najednou! Nebyla jsem si jistá, jestli dokážu odrodit jedno, natož dvě!

Objevili jsme se před našim domem. Proč jsem se na tu prohlídku tak cpala? Mohla jsem žít v nevědomosti ještě pár dní. Jakmile se za námi zabouchly dveře, podívala jsem se na Morta. Viděla jsem na něj, že mu každou chvíli dojde trpělivost.
"Nic mi není a obě naše děti jsou zdravý," řekla jsem bez obalu, otočila se na podpatku a hbitě vyběhala po schodech do naši ložnice. Musím si jít lehnout, jinak mě trefí šlak. Rozplácla jsem se na posteli a zabořila hlavu do polštáře. ještě předtím než upadnu do kómatu jsem si zavolala skřítku, ať mi donese zmrzlinu. Akutně potřebuju cukr. Zahrabala jsem se pod peřinu a čekala na svoji objednanou dobrotu. Místo zmrzliny přišel Mort. Dneska je to jedno zklamání vedle druhýho. Odhodil si na křeslo hábit a sednul si na kraj postele. Čekala jsem až spustí. To by nebyl den, kdyby si na mě neřval.
"Budeme mít dvojčata." Nevěděla jsem jestli to je otázka nebo oznamovací věta.
"Hm," zamručela jsem.
"Nevypadáš moc nadšeně," zkonstatoval. Povzdychla jsem si.
"Taky byste nebyl, kdyby jste zjistil, že vás neroztrhne jedno dítě ale rovnou dvě," řekla jsem kousavě.
"Myslím si, že o tom druhým nebudeš ani vědět."
"Když jste tak chytrý, proč nerodíte za mě!" vyjela jsem. "Sakra, musíme do knihkupectví," zabručela jsem a vyskočila na nohy. Uvědomila jsem si totiž, že o dětech toho moc nevím a teď když budu mít rovnou dvě, bude lepší když budu připravena dopředu. Melrine, proč jsem se lékouzelníka nezeptala na víc věcí? Najednou mě napadá milión otázek.
"Určitě tam nepotřebuješ jít teď," posadil mě zase zpátky.
"Nebo vy máte snad něco důležitějšího na práci?" zúžila jsem nebezpečně oči. Měla jsem v plánu seřvat ho jak malýho kluka, i když jsem se včera zařekla, že budu alespoň pár dní sekat dobrotu, ale nebezpečně se mi zhoupl žaludek. Ztuhla jsem a čekala, jestli to přejde. Nepřejde.Tak rychle jsem v koupelně nikdy nebyla. Zabouchla jsem za sebou dveře a utíkala na moje "oblíbené" místo. Kdy už tyhle nevolnosti přestanou?! Pravda, že už jsem je neměla tak často, ale i tak! Lékouzelník tvrdil, že u většiny žen to probíhá jen na začátku. Definujte mi někdo, kdy končí začátek těhotenství! Automaticky jsem si šla vyčistit zuby. Když jsem si uvědomila, že v ložnici je Mort, lehla jsem si do vany a povzdechla si, když jsem si uvědomila, jak budu vypadat. Panebože, vždyť nebudu schopna ani pohybu! Ta ženská v čekárně se sotva valila a to se vsadím, že čekala jenom jedno! Budou mít na mě vůbec nějaký oblečení? A kdo mi bude pomáhat? Na Morta se spolehnout nedá. Kdybych nedejbože upadla, ležela bych na zádech jako
želva, která se převrátí na krunýř a čekala, až mě někdo postaví na nohy. Teda, jestli by mě někdo uzvedl! Podívala jsem se na své nohy. Musím si je pořádně prohlédnout, protože za pár měsíců je už neuvidím. Bože. Před rokem jsem se chystala do nové školy a jedinou mojí starostí bylo, aby tam byli normální lidi. O rok později trčím v domě s manželem, domácím mazlíčkem a dvěma dětmi na cestě. Raději ani nechci vědět, co bude za rok.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti jednorázovky Život s Mortym?

Ano
Ne

Komentáře

1 mell mell | 25. října 2015 v 18:25 | Reagovat

Skvělý jako vždycky... Vždyť Mort nebyl zas až tak zlý :DD Dvojčata jako vážně... :))) dva malý Mortíci (ňuňu)
Už se nemůžu dočkat další kapitoly :))) !!!!!!!!!

2 Mais Mais | 25. října 2015 v 18:59 | Reagovat

Je to perfektní, musím říct, že je to docela změna - je vidět, jak pěknej ignor si Gi vypěstovala vůči Mortovi. Ten už je jenom zoufalej, musel by jí vážně jedině zabít... Jsem hrozně zvědavá, kam až se tihhle dva dostanou :D

3 moira moira | Web | 25. října 2015 v 19:25 | Reagovat

huh, dvojcata. ti mortyho plavci jsou vazne trida. :D
taky myslim, ze mort nebyl tak zly. pri uvodu jsem cekala neco vazne pres caru, treba muceni starych znamych nebo zavreni na samotce. i kdyz prijemne to taky nebylo, i kdyz me prekvapilo, ze s mortyho temperamentem se neco podobneho nestalo drive.
ha! uvazovala jsem, kdy ji nicnedelani zacne lezt na mozek a zacme cvicit. jen jsem necekala, ze bude cvicit tehotna. :D
zajimalo by me, jak daleko je mortona svetovlada. nebo co chystaji jeho nepratele. projevi se to nekdy na zivote Gigi?
taky me napadlo, jestli se ji nebude mort snazit prevychovat. u know, na smrtijedku. a jak by G. reagovala. :D

4 Karitsa Karitsa | 25. října 2015 v 20:39 | Reagovat

No čekání se vyplatilo, chekovala jsem to tu každý den  ;-)

chudák Gi, ty dvojčata jsou vrcholnou tečkou v její samotce u Morta. :-D ke konci mi Mortík přišel zase trošku jako beránek, tak uvidíme jestli mu to vydrží :-)
strašně by mě zajímalo, jaká jména těm špuntům vyberou :-?  :-D

5 Mia Mia | 25. října 2015 v 21:55 | Reagovat

Vyborny! Mort byl dneska za krutase, tak jsem zvedava jaky bude az se narodi dvojcatka:)

6 Viki Viki | 26. října 2015 v 12:20 | Reagovat

Dvojčata? Wow. :D Zajímá mě jaký bude Morty otec. :D Jinak také by mě zajímalo, stejně jako moiru, jak daleko je s krutovládou, jestli se to projeví v životě G. atd. :-? Ale jinak se Ti tato kapitola povedla a určitě pokračuj. : :-)

7 seannabeell seannabeell | 26. října 2015 v 21:58 | Reagovat

Super...už sa teším na ďalšiu kapitolu :D si veľmi nadaná a tvoje príbehy ma vedia vždy pobaviť.

8 Gabux Gabux | 27. října 2015 v 0:16 | Reagovat

Skvělé jako vždy :D dvojčata a ta poslední věta - to mě dostalo nejvíc! :D

9 May May | Web | 29. října 2015 v 19:18 | Reagovat

Supek jednorázovka. Chudák Gi, ten šok, že bude mít hned dva Mortovy potomky. Už se těším na další díl. :-D

10 Tess Tess | 29. října 2015 v 21:36 | Reagovat

Bylo mi jí trochu líto už předtím a teď dvojčata :-D tak to jsem zvědavá co bude dál :-)

11 Verka Verka | 1. listopadu 2015 v 13:15 | Reagovat

Hodně povedená jednorázovka :-) Dvojčátka s Mortem? Tak to jsem zvědavá, jak se s tím vypořádají :-)

12 Puf Puf | 2. listopadu 2015 v 19:15 | Reagovat

Ďalšia super časť! :-D Čakáme pokračovanie

13 Denny Denny | 3. listopadu 2015 v 16:18 | Reagovat

Páni, tak to byla jedna perla vedle druhé :-D Já ty dva trotly tak miluju. Ale absolutně si Morta ani Gigi nedokážu představit jako rodiče... :-? Well, uvidíme. 8-)

14 agata agata | 3. listopadu 2015 v 18:54 | Reagovat

Dobrý!!!Vlastně..kdyby teď, co je těhotná, Mortyho přetáhla po hlavě něčím masivním, ani by jí to nemohl vrátit, ne?, když je jednou těhotná..?Může mu nakukat dost bubáků, aby se držel zpátky! ;-)  ;-)  ;-)  :-D  :-D  :-D  8-)  8-)  8-)  :-P

15 Jarka Jarka | E-mail | 4. listopadu 2015 v 15:17 | Reagovat

Ahoj, :) čítam tvoje poviedku už dlhšiu dobu...ale až teraz som sa rozhodla to aj komentovať...si asi ten najlepší človek pod slnkom...každá tvoja poviedka je proste úžasná..( hlavne tieto jednorázovky a Eragon) odkedy som začala čítať tvoje poviedky tak to nakoplo k písaniu vlastných, síce sú to len také hovadinky ale predsa :-)  :-)  a som veľmi rada že som na tento blog narazila lebo mi vždy vieš podvihnúť náladu :-)  :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

16 kyma kyma | 6. listopadu 2015 v 22:40 | Reagovat

Bozi, bozi :))) Tohle je tak skvela.povidka. Vzdycky jsem moc nadsena, kdyz se tu objevi dalsi cast. Pri cteni se odreaguju, zasmeju a zapomenu na vsechno okolo. Jsi bajecna :)

17 Nessa Nessa | Web | 8. listopadu 2015 v 23:53 | Reagovat

Jéj! Ja som nehodila koment k poslednej kapitole. To musím napraviť :-D Každopádne bolo to super, dvojčatá.. ach. Neviem si to úplne predstaviť :D Ale teším sa na pokračovanie tehotenstva a ako sa to všetko vstrebe.

18 Jarka Jarka | 13. listopadu 2015 v 17:17 | Reagovat

:3

19 mell mell | 13. listopadu 2015 v 19:20 | Reagovat

Vážně se nemůžu dočkat další kapitoly :))) už aby to bylo :D
Jinak píšeš skvěla, takže.... smekám :D :D :D :D :D

20 pipizena pipizena | 14. listopadu 2015 v 13:38 | Reagovat

Boží! Je to tak úžasně originální. :-D  :-D  :-D  :-D

21 :D :D | 14. listopadu 2015 v 16:45 | Reagovat

....nooo už chceme ďalšiu :D

22 Viki Viki | 19. listopadu 2015 v 10:53 | Reagovat

Koukám, že další jednorázovka je hotová. :D Už se těším, jak to bude pokračovat. :D

23 Tess Tess | 20. listopadu 2015 v 22:54 | Reagovat

Tak 21 komentářů splňeno tak kde je další ? :-)

24 mell mell | 21. listopadu 2015 v 13:13 | Reagovat

Ty jo, už aby byla ta korekce hotová.... těším se moc moc moc moc :DDDDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama