Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

3.kapitola

23. února 2016 v 18:52 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka→ simone.orion@seznam.cz

"Terezo?! Máš tu mapu obráceně!" vztekala se asi po třetí Kriu, načež to její nervy už nevydržely a mapu jí vyrvala z ruky. "Naval to!"
A tak jsme, i přesto, že jsme měli mapu, byli o hodinu později stále na stejné pozici někde uprostřed lesa. A jelikož ani jedna z nás nechtěla přiznat, že nás mapa potrolovala a žádný z hovad nám nechtěl pomoc, protože se naším orientačním smyslem náramně bavili, dostali jsme se takříkajíc do slepé uličky.
"Takže, teď jsme někde…tady!" vydedukovala Kriu a zapíchla prst do mapy. "A musíme někam sem."
"Kdybychom byli tam, kde ukazuješ, stáli bychom uprostřed Bažiny věčnýho zápachu a to mi věř, že to byste poznaly i vy." smál se Robin, když nakoukl Kriu přes rameno na co ukazuje.
"Ty to musíš vědět, ty jsi tady ten chytrej viď!" vyplázla na něj jazyk a odstrčila ho pryč.
"Chtěl jsem pomoc, tak si trhni!" řekl uraženě Robin a popošel o kousek dál. Po chvíli si to ale rozmyslel a namířil si to zpátky k nám.
"Nedolejzej!" křikla jsem na něj, když jsem viděla, kam se snaží nacpat a otočila se tak, aby neviděl na mapu a nemohl nám do ničeho kecat.
"Lenko? Nechceš nám pomoct?" houkla Terka, když viděla, že se Lenka v klidu válí pod stromem.
"Nechci. Jsem Červená Karkulka a ne Robinson Crusoe. Takže si tu mapu můžete strčit víte kam."
"Nuž dámy," vložil se nám do toho znova Robin, "jelikož jsem gentleman, a vy jenom hloupý ženský, naprosto neschopný vyznat se v mapě, nejenom, že vás dovedu na místo určení, já vás tam dokonce nechám dovézt." řekl Robin očividně hrdý sám na sebe.
"Cože, jaký dámy? Jaký hloupý ženský! Cos to řek?!" začnu se vztekat. "Nám ještě nebylo 20, tak si ty dámy laskavě odpusť. Kolik je tobě 40? Navíc většina z nás odmaturovala se samýma jedničkami. A co ty? Umíš vůbec číst a psát vidláku negramotná?"
"Je mi 23. A číst a psát umim náhodou!" pustil se do mě pro změnu on. "A abyste věděla, milá DÁMO…" řvali jsme na sebe jeden přes druhýho na celej les.
Ostatní naší hádce jenom přihlíželi. Holky mě chápaly, ale ty lesní hovada jenom nevěřícně kroutili hlavou.
"Je na náš věk trochu háklivá." osvětlovala jim situaci Terka. "Od doby, co jsme vlezly do baru, kde u vstupu na schodech seděly nějaký děti a pozdravily nás: Dobrý večer, paní a nám došlo, že naše kalící éra skončila a vystřídala nás mladší generace."
"Nemůžu za to, že naše město ovládaj čtrnáctiletý děvky!" vložim se do toho, když uslyším, o čem se baví. "Ach jo. To je fuk. Tak jedeme nebo co?"
"Jasně. Jedem!" vydechl si Robin nadšený, že naší hádku ustál bez újmy na zdraví.
A protože jsme byly zabraný do hádky a předtím do luštění mapy, ani jsme nepostřehly, že některý z hovad zmizeli, zato jsme si bohužel všimli momentu, kdy se vrátili.
Přikodrcali si to k nám v polorozpadlý káře, kterou určitě sebrali někde v zastavárně, nebo odtáhli od kontejneru, a která by nemohla dostat technickou ani v některý z rozvojových zemí, o emisích nemluvě. Vepředu se pak ploužil pohon skládající se ze dvou opelichaných herek, který nejspíš neudali ani do salámu.
"Co je to za pojízdnou popelnici?" začnu se obouvat do jejich vozidla, jelikož je mi jasný, že chlapi jsou všude stejný a jakmile urazíte jejich vozidlo, je to jako kdybyste urazili jejich mámu. "Kde máte normální koně?"
"Nemáme!" řekl jeden z hovad uraženě.
"Utekli vám, co?" rýpla si i Lenka "A já se jim nedivim, když s váma nechtěj žít žádný holky, tak není fér, abyste do toho nutili ty nevinný němý tváře."
"Neutekli!" snažil se bránit další. "Šlohli nám je nepřizpůsobivý občani… Lesní kočovné kmeny."
"Buď zticha!" bouchl do něj Robin naštvaně a nahodil bručounskej výraz.
"Paráda, takže zloději okradli zloděje." uchechtla se Kriu a chtěla pokračovat v rýpání, protože uznejte, že terorizovat lidi a smát se jejich vlastní hlouposti je zábava, která nikdy neomrzí. Já jsem jí
ale raději zastavila a v zájmu zachování dobrých vztahů a duševního zdraví všech zúčastněných jsme to raději už žádná nekomentovala.
"Až po vás slečny…" řekl Robin a podržel nám plachtu, aby se nám líp lezlo do vozu. Musim uznat, že ať ho naštveme sebevíc, vždycky se z toho hodně rychle oklepe. To já když se naštvu, dokážu být uražená třeba na věky věků, i kdyby to naštvání bylo bezdůvodné. Holka by jednou za čas měla mít právo být naštvaná jen tak preventivně.
"Do toho nevlezu…" slyším, jak Terka protestuje.
Robin protočil oči: "Jak chcete, ale je to odsud asi 30 km, takže si užijte pochod."
"Tak to ne! Budeme se muset obětovat." přehodnotila Terka svůj názor a už se drápala nahoru. Vtom se celá pojízdná popelnice rozhoupala, když se jeden kůň oklepal a nervózně zafrkal.
"Kušuj, herko!" sepsula ho Kriu, než vlezla nahoru.
Poslední jsem lezla já. Zrovna, když jsem se chystala vyškrábat se nahoru, pustil Robin plachtu a drze mě pleskl přes zadek. Chtěla jsem se otočit a jednu mu vrazit, jenomže přesně takovou reakci samozřejmě čekal, a tak včas uhnul a zazubil se.
"No tak šup, šup mladá slečno, nemáme na to celej den."
Jenom jsem na něj vyplázla jazyk a nechala to být, na pomstu bude času dost. Vlezla jsem dovnitř a nevěřícně vykulila oči.
"A kam si máme jako sednout, vždyť je to tu samej…rum? Počkat. Co to má být?"
"Vy jako pašujete rum?!" zeptala se Lenka a zvedla nahoru jednu flašku, která jí tlačila pod zadkem.
"Nejenom pašujem ale i pančujem. Ono bohatým brát a chudým dávat je sice velice ušlechtilý záměr, ale vyžít se z toho nedá."
Na to se opravdu už nedalo nic říct, a tak jsme se konečně vydali na cestu. Hovada si naštěstí posedala na káru zvenku, takže jsme nebyly nuceny nechat se oblažovat jejich přítomností.
"Hele holky?" ozvala se během cesty Lenka. "Taky máte pocit, že jste ty hovada už někde viděly?"
"To doufám, že ne. A i kdyby jo, tak o tom nevim, s divnýma lidma se nebavim." konstatovala Terka, mezitím co si pudrovala nos. Člověk by se opravdu divil, co všechno z tý kabelky ještě nevytáhne.
Naší debatu nám ale drze utnul Robin, kterej strčil hlavu do vozu a hodil po Lence balíčkem zabalených hadrů.
"Jo mimochodem, tohle ti posílá Algebra, prý už budeš vědět, co s tim."

"Proč to musim mít na sobě?" vztekala se o pár minut později Lenka, když se navlíkla do červených šatů a na hlavu si přivázala červený šátek, který našla v balíčku od naší babi.
"Vypadám jak členka Komunistické strany Čech a Moravy!"
"Protože jsi Karkulka. ČERVENÁ Karkulka. Chápeš?" snažim se už po sté utnout velice namáhající debatu.
"Nechápu."
"Už tam budem?" zařvala pro změnu Kriu, která vypadala, že už by nejradši vyskočila a opravdu šla pěšky, aby nás nemusela poslouchat.
"Dobrá otázka." konstatovala Lenka a rovnala si šátek. "Ráda bych tam dojela, než bába utratí celej důchod za léky."
Sotva to dořekla, naše pojízdná popelnice se skřípěním zastavila. Avšak ne proto, že bychom byly na místě. Na cestě nás zastavili dva členové lidových milic, kteří nám chtěli zkontrolovat káru, jestli v ní nepřevážíme uprchlíky. Opravdu bych před tím, než jdu něco psát, neměla koukat na zprávy. Naštěstí to byli nějací vidláci, kteří to táhli s Robinem v jeho pašeráckym gangu, a tak dlouho nezdržovali.
"Jaký uprchlíky to hledaj?" zeptala se Terka, když jsme se znova vydali na cestu.
Kriu se zašklebila: "Že by zločince? Což jste mimochodem vy ne?" kývla na Robina.
"Ne, to nebyli královy vojáci, ale lidé z domobrany." odpověděl Robin.
"Ze sousedního království se k nám stahují, utečenci před černými kněžími, který ovládli místní zemi černou magií." pokračoval další z bandy, který nebyl tak zajímavý, abych si pamatovala jeho jméno.
"To je proboha zase co?" zděsila se Kriu.
"Bojíš se?" strčila do ní Terka ramenem.
"Ne. Ale ty bys měla, páč jestli si pro nás přijdou, tebe obětujeme jako první!"
"Černí kněží jsou vyznavači falešného boha."osvětloval dál Robin. "Zasvětili svou víru ďáblu. Kdo se jejich víře nechce přizpůsobit… No řekněme, že má štěstí když jenom zemře bolestivou smrtí."
Lenka se pleskla do čela: "Samý lepší věci tady. Člověk se má hned na co těšit."
"Tak a konec povídání. Jsme tady!" prohlásil zvesela Robin, jako by nám právě nic strašnýho neřekl a jakmile vůz se skřípěním zastavil, začal nás lifrovat ven.
"Až po vás, soudružko Lenko." řeknu s úsměvem a pokynu jí k východu. Terka s Kriu se rozesmály a Lenka po nás hodila pohled: Všechny umřete a upeču si vaše morče. Pak se začala škrábat ven.
"Tady teda nejsme!" řvala Lenka, když se rozhlídla kolem. "Páč tady žádná chajda není!"
"To není," souhlasil Robin "odtud musíte pěšky. Je to asi 2 kilometry tímhle směrem." řekl a ukázal někam mezi borovice. "Dál už musíte samy. My počkáme tady, a až budete mít hotovo, tak se tu zase sejdeme."
"Skvělý, moc dík hrdinové!" zašklebila se na ně Lenka a zavelela: "Jde se!"
A tak jsme se neochotně sebraly a vydaly se k chaloupce po svých.
"Fajn, takže budeme muset prolézt tím lesem, pokud možno bez toho, aby nás něco sežralo…" konstatovala jsem po chvíli pochodu. "Takže jestli potkáte v lese vlka s kulometem a podivným chováním, očekávám, že tu děvku sejmete!"
Cesta lesem ubíhala celkem rychle. Svítilo sluníčko, ptáčci zpívali. Což trvalo ale jen do chvíle, než jsme došly do té temné části lesa, kde doslova chcíp pes. Teda aspoň jsme si to myslely. "Proboha když už tam budem?" začala si stěžovat Lenka asi po 10 minutách naší chůze. "To je terén tohleto."
"Ještě nejsme ani ve třetině, tak šlapej ty naše KarkuLENKO." zazubila jsem se na ní a vzápětí vyjekla leknutím. Kde se vzal, tu se vzal, vyskočil na nás zpoza křoví vlk.
"Baf! Teda Haf!" zaštěkal na nás.
"Aaaa!" zařvala Tereza na celej les. "Ten čokl mluví!"
"Padej odsud, potvoro prašivá!" zaječela i Lenka, zula si botu a bez varování jí po vlkovi mrskla.
Vlk ublíženě zakňučel, oklepal se a chraplavým hlasem štěkl: "No, jak myslíte. Stejně vím, kam jdete."
"Tak to jsi z nás asi jedinej." začala se smát Kriu.
"A budu tam dřív jak vy…" zaprskal vlk, až mu od huby ukápla slina, otočil se a rozeběhl se směr chaloupka.
"Komu to má vadit, ty blešoune?" křičela za nim Lenka a běžela si pro botu, aby jí po něm mohla znova fláknout. Tentokrát však trefila jen nedaleký strom.
"No já teda neběžim!" založila si ruce v bok Tereza.
"Já taky ne!" dodám, a jelikož jsme se naučily, že lepší je nic neřešit, ničeho si nevšímat a hlavně se ničemu nedivit, vydaly jsme se dál směrem, kterým běžel vlk.
Asi po deseti minutách chůze, která připomínala spíše vojenský pochod, než volný procházkový krok princezen, jsme konečně dorazily na místo.
Došly jsme až ke vchodovým dveřím a Lenka na ně zabušila. Nic se ale neozývalo. A protože jsme nepředpokládaly, že by nám vlk přišel otevřít, vlezly jsme dovnitř.
"Babi?" zavolala Lenka, ale odpovědi se jí nedostávalo. Rozhlídly jsme se po světnici. Všude bylo uklizeno, nikde ani známka, že by se tu před chvíli odehrála legendární bitva vlk versus babička.
Chvíli jsme tam jen tak stály a analyzovaly situaci, v tom však Terka najednou zvedla hlavu, zavětřila ve vzduchu, a pak řekla: "Cejtim mokrýho psa?"
"No jo, fakt tu něco smrdí." souhlasila Kriu a já jsem jim po chvíli čmuchání taky musela dát za pravdu. A tak jsme nemohly udělat nic chytřejšího, než jako správný blondýny z hororů, jít zjistit původ toho zápachu. Došly jsme až do ložnice, kde to vypadalo jako po výbuchu. Všude se válely plechovky od piva, lahve od vína, špejle od jitrnic a drobky, které byly jediným důkazem toho, že tu kdysi byla bábovka. Buď se tu konala velká důchodcovská party hard, anebo tu už byl vlk.…
Lenka šla jako první, a tak si jako první všimla divnýho chuchvalce ležícího v posteli, na který nás taky hned upozornila. V posteli někdo ležel. Na sobě měl mysliveckou kamizolku a na hlavě červenou čapku. Což se mi moc nezdálo, jelikož pokud babička nemá tajný milostný poměr s myslivcem, napadá mě otázka…
"Proč je myslivec tam, kde má bejt vlk?" zeptala se nechápavě Kriu a řekla tak nahlas přesně to, na co jsme všechny myslely. Všechny jsme jen nechápavě pokrčily rameny.
Terka šla situaci prozkoumat ještě blíž, a po chvíli zařvala: "Ha! Michal!"
A opravdu v posteli se válel Lenky přítel. A ne žádnej imaginární, ale bohužel ten opravdovej. Na sobě měl mysliveckou uniformu a vypadal, jako kdyby byl v posledním tažení.
"Miláčku," začala pomalu Lenka, a opatrně se plížila blíž "proč tu ležíš v posteli, když jsi myslivec a máš být venku?"
"To abych vytrávil to víno a bábovku, co jsem před chvílí sežral." zafuněl těžce.
"To se mi nechce líbit." zašeptala nám Terka potichu, ale Lenka pokračovala: "A Míšánku? Proč máš na sobě tu červenou čepičku?"
"Ani nevim, sem jí tu našel. Ta je swag…"
"To si dělá prdel? Už mu hráblo úplně." zašeptala nám Kriu.
"Fakt? Mě se zdá, pořád stejnej…" špitla jsem zpátky.
"A Míšánku?" nedala se odbít Lenka. "Proč máš kolem krku ten brindák?"
"To abych vás všechny mohl sežrat!" zařval Michal, vyskočil z postele a proměnil se… ve vlka!
"Panebože! Tvůj kluk se právě proměnil ve vlka!" ječela Tereza, jak už u ní bývá zvykem a běžela najít něco, čím by se mohla vyzbrojit.
"Tvůj kluk pomlčka myslivec! Neměl nám náhodou takhle pomoc?" řekla znechuceně Kriu, hrábla po první židli, co jí padla pod ruku a dala jí před sebe jako štít.
"To je vzpoura!" křičela Lenka. "Počkej doma, ti ten kožich vypráším!"
"Je to čokl!" řekla jsem a ustoupila pár kroků, když se ke mně ta obluda-Míšánek začal blížit s nekalým úmyslem mě sežrat.
"A transvestita! Naval tu čapku, potvoro chlupatá!" ječela zase Terka, která se bůhvíkde vyzbrojila vidlí na maso. "Červená ti nesluší. A navíc se tenhle rok nenosí, četla jsem to v Elle."
"Polož tu vidličku, než si propíchneš oko, děvenko." ozvala se babička, která se bůhví odkud vyvalila.
"Jé babi!" vykřikla Lenka "Ty jsi tu taky! Já už myslela, že tě Michal sežral."
"Já byla vzadu v kůlně zamíchat polívku Prdelačku. Víte, jak to je. Když jí nezamícháte, je v prdeli." sotva to dořekla, všimla si, co se vlastně v pokoji odehrává, a jakmile zmerčila vlka, přiskočila ke skříni a vytáhla z ní brokovnici. Ozvalo se známé cvaknutí při nabíjení.
"Ty se těš zmetku chlupatá!" začala babička zaměřovat.
"Ježiši babi nestřílej!" ječela Lenka. "To není žádnej vlk! To je můj kluk."
"Cože? A proč je tak chlupatej?"divila se babička, ale pistoli dala dolu. "To už je zase Movember?"
"Ne, jenom si myslí, že je hipster." protočila oči Lenka.
A pak teprve všechno začalo. Tereza ječela, Lenka nadávala Michalovi, babička šla vařit, páč jsme určitě nic nejedly a musíme mít zákonitě hlad, a vlk se snažil sežrat Kriu botu.
"Fuj je to! Fuj! Pusť!" řvala Kriu na Michala mlátíc ho do čumáku ve snaze ubránit si tenisku. "To je moje bota!"
A když už jsme si myslely, že horší to být nemůže, někdo zaklepal na dveře. Najednou v místnosti všechno ztichlo, dokonce i vlk Míša pustil oslintanou botu. Hlavně nenápadně.
"Čekáš někoho?" otočila se Kriu na Lenku.
"No jasně, Budulínek přijde na čaj. A bude jelení guláš." řekla ironicky Lenka a protočila oči.
"Kdo tam?" zaječela Tereza. "Šmíráci?"
"Tady Svědci Jehovovi, přišli jsme si popovídat…" ozvalo se za dveřma.
"Tak to už si musíte dělat srandu?!" ječela Lenka. "Kam jsme to zase vlezly?"
Naštěstí jsme měly v moci jednoho hladovýho vlka, ze kterýho se nám konečně podařilo strhnout červenou čapku a sebrat mu tu botu. A tak jsme jim ho šouply za dveře.
"Tak si popovídejte!" křikla Lenka a práskla za nim dveřma. Za chvíli se ozýval křik, pak chroupání a nakonec mlaskání. A pak bylo zase ticho. Jenomže to hovado vlk Míšánek, neměl ani po takovýhle svačině dost, a tak vylezl na střechu a číhal.
"Já ho snad zabiju! Počkej doma, ty se těš!" vřeštěla Lenka, až sem se divila, že jí hlasivky ještě neopustily. Tomu se říká věrnost.
Když jsme se začínaly bát, že se vlk začne cpát do komína, ozvalo se šplouchnutí.
Udiveně jsme se na sebe podívaly a šly jsme se pomalu podívat k oknu, co že se to na dvoře děje. Míšánek si ležel jak dlouhej, tak širokej na dvoře v neckách a chlemtal z nich jakousi mastnou vodu.
"Hej babi?" křikla Lenka. "Co je v těch neckách?"
"No přece voda z jitrnic, co zbyla ze zabijačky." křičela zpátky babča z kuchyně, kde pořád připravovala svačinu.
"Fuj, můj kluk je oficiálně největší prase!"
"Moment" vzpamatovala se Kriu. "Ona tu byla zabijačka? A bez nás!"
"No zase pozdě! To není možný!" vztekala se Terka.
"Ovšem, že byla. Jako každou Sobotu. Museli jsme udělat předběžná opatření." odpovídala bábi, když šla z kuchyně a nesla táct s čajem a štrúdlem. "Znáte to: Hnuslimácké plány zhatí, naši vepři boubelatí!"
"Vy tu máte taky hnuslimáky?" divila se Terka. "Já myslela, že jsme v pohádce. To vlezli i sem?"
"Nikdy jsi neslyšela o pohádkách 1000 a 1 noci?" smála se babča.
"…a sakra" řekli jsme téměř sborově.
"Já jsem ještě ze starý školy." pokračovala babi a usadila se do křesla. "Mně nikdo, natož nějaký hnuslimáci nebudou zakazovat pít pivečko a kořaličku, jíst vepřové maso, lahodnou krkovičku a bůček a už vůbec ne zakazovat mi nosit minisukně a přiléhající šatičky provokující mužskou žádostivost!"
Všechny jsme se začaly smát.
"Ty vole, babi…" nemohla smíchy popadnout dech Lenka. Naší rozjařenou sešlost nám ale překazili ty lesní hovada, když rozrazili dveře a vtrhli dovnitř, jelikož se jim zdálo, že dlouho nejdeme, a tak nás přišli zachránit. To brzo…
A dokonce se objevil i Míšánek, kterej už se konečně nažral a všechny kozy, teda chci říct princezny, zůstaly celý, a tak se milostivě změnil zpátky na člověka.
"No vidíš, už ho máš zpátky…" řekla Terka a poklepala Lence na rameno.
"No, tak vám nevim holky, jestli to je změna k lepšímu…" zašeptala nám Lenka, když viděla, jak její přítel vypadá.
"Zlato…" začal se lísat k Lence Michal, což se Lence moc nepozdávalo. Začala ho odstrkovat a křičela: "Já ti dám zlato! Co to mělo bejt! Tys nás chtěl sežrat ty hovado!"
"Když já měl hroznej hlad!" kňučel Michal. "Dej mi pusu." zkoušel to dál.
"Jsi normální?! Právě si vychlastal celý necky vody z jitrnic, ty prase, podívej se!" ječela dál a dala mu pár facek.
"Jé čau Michale." zakřičel jeden z lesní bandy, když Michala uviděl. Ostatní ho zmerčili taky a začali ho zdravit a dávat si s nim jakejsi chlapáckej pozdrav pěstí. Pěstí do pěsti, bohužel, kdyby si dávali přes držku, bylo by to rozhodně záživnější.
Nechápavě jsme se na sebe s holkama podívaly.
"Co to jako je?"divila se Kriu. "No jo, svůj k svému."
"Ha! Já říkala, že ty hovada odněkud znám!" vykřikla Lenka. "To jsou loňský prýmkaři! Z průmky nad našim gymplem!"
"Cože? Ježiš marjá panno!" vykřikla Terka a chytla se za hlavu.
"Jo to jsou ty, co s nima chodíš za děvkama co?" zařvala Lenka na Michala a vrazila mu další pohlavek.
"Ale támhleten ne," zašeptala nám Terka a ukázala na Robina "ten na průmku nechodil, takhle hezkýho kluka bych si pamatovala."
"Zas tak hezkej není." zabručela jsem.
"Že není? Jseš slepá?!" smála se mi Lenka.
"A kouká po tobě." nechtěla mě nechat bejt ani Kriu. "Jestli mě instinkt neklame, tak se mu líbíš."
"Tomu se líbí všechno, co chodí!" protestovala jsem. "Bydlí s bandou hovad v lese, tak co bys tak řekla?"
"Paráda, takže čapku máte!" přerušil nás s úsměvem Robin, který se náhle objevil vedle nás a který doufám nic neslyšel.
"Co bude dál?" zeptal se.
"To nevim, zato vim, že po tomhle by se nám všem hodil paňák nebo pět!" řekla Lenka. Všechny jsme souhlasně přikyvovaly.
"To není špatnej nápad." přikývl Robin. "Tak tedy vzhůru do knajpy!"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Komentáře

1 Evelína Evelína | 23. února 2016 v 21:16 | Reagovat

Skvělá kapitola. :D "Všechny umřete a upeču si vaše morče." Tato hláška byla bezesporu nejlepší. :D

2 beast-nyuu beast-nyuu | 28. února 2016 v 21:12 | Reagovat

Takže jestli potkáte v lese vlka s kulometem a podivným chováním, očekávám, že tu děvku sejmete!
...jsem jediná, kdo si u tohohle vzpomněl na Psí vojáky? =DD

3 6Katiee 6Katiee | 29. února 2016 v 18:25 | Reagovat

Taky jsem si na to vzpomněla! :-D. Nejlepsi hláška z filmu :-D s kamoskama ji taky pri každý vhodný příležitosti používáme :-). Jinak tahle kapitola je fakt super, jen tak dal . Jsem zvědavá jak se to vyvine :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama