Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

jednorázovka osmá 2/2

3. března 2016 v 8:32 | Aranel van de´Corvin |  Život s Mortym
Pokračováni osmé jednorázovky. Děkuji za korekci mais.oreo@seznam.cz



Svatba není tak hrozná, když nestojíte u oltáře vy. Bavilo mě pozorovat členy rodiny ženicha a nevěsty. V každém obličeji se zračila úplně jiná emoce. A co teprve budoucí manželé. Musím potom říci fotografovi, že chci fotky také. Během pozorování fotografa jsem si uvědomila, že bych chtěla společnou fotku s nevěstou a našimi kamarády, čímž myslím Drusilu a Severuse. Severus mým nápad nadšený nebyl. Razantně mě odmítl.
"Severusi, Merlin ví kdy se takhle zase všichni sejdeme! Musíme tento okamžik nějak zachytit," zamračila jsem se.
"Mám ho zachycený v mysli. To stačí."
"Drusilo, no tak mi pomoz a necul se tak!" napomenula jsem ji.
"Promiň, v tomhle jedeš sama. Na fotky moc nejsem," pokrčila rameny.
"Ale no tak! Podívejte se na mě. Vypadám jako ledovec, do kterýho narazil Titanic a přece se chci fotit."
"To je obdivuhodné," poznamenal Severus a s nadzvednutým obočím pozoroval moje břicho. Drusila do něho strčila, aby toho nechal. "Promiň, snažil jsem se ji dostat do zorného pole... celou."
"Severusi, jestli si myslíš, že mě takovou poznámkou naštveš, nezapomeň, s kým bydlím."
"A proč myslíš, že jsem se tě snažil naštvat? Pouze jsem konstatoval fakt."
"Už radši nic nekonstatuj," zamručela jsem.
"Dělám to rád, dělám to dobře," spokojeně se usmál.
"Severusi nedonesl bys mi prosím něco k pití?" vložila se do toho Drusila. Přikývnul a beze slova odplachtil k baru. Vsadím se, že Drusile se na něm líbí právě to plachtění. Nikomu nevlaje plášť tak elegantně jako Severusovi. Zajímalo by mě jak to dělá. Musí si pomáhat nějakým kouzlem, jinak to nedovedu vysvětlit.
"Tak ráda tě vidím," usmála se Drusila upřímně a opatrně mě objala, aby náhodou nerozmačkala Mortovi potomky.
"Musíš mi povědět, co je novýho! Co Severus?" začala jsem se vyptávat.
"Čím dál tím lepší. Trochu jsem se bála, že se budeme víc hádat, když teď spolu bydlíme, ale-" Chytla jsem se za srdce.
"Vy spolu bydlíte?" vyjekla jsem. "Jak to že mi to nikdo neřekl?!" skočila jsem jí do řeči.
"Znáš Severuse. Moc o soukromých věcech nemluví."
"Severus nemluví o ničem. Tohle byla narážka na naši nervózní nevěstu!" Drusila pokrčila rameny. "A jak to, že tě Severus nevzal na moji stavbu? Hrozně jsem mi tam chyběla."
"No víš," začala nejistě. "Ne, že bych nechtěla přijít na tvoji svatbu, ale..." "Voldemort, co?" povzdechla jsem si. Přikývla.
"Víš, nemám tak čistou krev jako vy..."
"Chápu, už nic neříkej."
"Moji rodiče i prarodiče byli kouzelníci, ale-"
"Drusilo, vážně. Já to chápu. Kdyby mě na tý svatbě nepotřebovali, taky bych tam nešla," usmála jsem se na ni.

Obřad byl dojemný. Téměř celou dobu jsem potlačovala smích a slzy. Trochu jsem se za sebe styděla. Neměla bych se smát cizímu neštěstí - i když ono to takový neštěstí, jak tvrdí Narcisa, rozhodně nebude. Mohla dopadnout o dost hůř. S úsměvem na tváři jsem pozorovala Luciuse, který se modlil k Merlinovi, aby nehodil šavli na svoji budoucí ženu. Severus mu odmítl dát lektvar na kocovinu. Prý že ho zapomněl. To určitě. Moc dobře jsem viděla ten jeho spokojený výraz. V duchu jsem si představovala ten skandál, kdyby to Lucius vážně nevydržel a všem ukázal obsah svého žaludku. Vsadila bych se, že by se senior na místě propadl do země. To by byla krása.
"Když tě tak pozoruji, kladu si otázku, proč jsi na naší svatbě taky takhle šťastně nezářila," prohodil lhostejně Mort. "Vzala jsem si příklad z vás. A z toho co jsem vypozorovala, jsem pochopila, že se máme tvářit jako když stojíme ve frontě na banány," řekla jsem stejně lhostejným hlasem jako on. Překvapeně jsem zamrkala, když jsem uslyšela potlesk. Kvůli Mortovi mi ušel novomanželský polibek. Sledovala jsem pobledlou Narcisu, jak kráčí vedle zeleného Luciuse. Nevím, koho mi bylo víc líto.
"Jdu najít Drusilu," oznámila jsem mu a už se hrnula směrem, kde jsem tušila náš šťastný pár.
"Nejdeš," ujistil mě Mort o opaku.
"Proč? Za chvíli se sem stejně přiřítí senior..."
"Protože jsem to řekl," zasyčel podrážděně. Co mu zase přelítlo přes nos? Vážně. K tomu chlapovi by se měl dávat manuál na použití. Nikdy nevím, co ho naštve nebo pobaví.
"Kdo je Drusila?" zeptal se po chvíli ticha. Zavěsila jsem se do něj a vyrazili jsme k baru.
"Kamarádka ze školy."
"Jaký má příjmení?" Povzdechla jsem si. Proč k nám asi nikdo nechce chodit na návštěvu?
"Nebojte se, je z čistokrevný rodiny," řekla jsem už taky podrážděně. "Je to přítelkyně Severuse," dodala jsem už o něco klidnějším tónem.
"Snapea?"
"Taky jsem byla v šoku, když jsem se to dozvěděla... A to jste ho neviděl v posteli, jak-" zarazila jsem se v půlce věty. Vzpomínka na Severusův zadek mě tak rozveselila, až jsem se o ni málem podělila se svou drahou polovičkou. Cítila jsem, jak mě jeho pohled spaluje. "To je jedno. Prostě mě to překvapilo... Merline," poslední slovo jsem zašeptala. Neřítil se k nám nikdo jiný, než paní Lestrangová. Už její pohled naznačoval, že má spoustu otázek. Sevřela jsem Mortovi pevněji ruku,
aby mi náhodou neutekl a nenechal mě tak s Rudlovou matkou o samotě. Když mám trpět já, bude i on.
"Mistře," pozdravila uctivě Morta a pak se otočila na mě. "Georgiano! Vypadáš skvěle!" Merline je to tady. Dřív než jsem ji stihla něco říct, natáhla ke mě ruce a začala mi šahat na břicho. Ať toho okamžitě nechá. Proč to lidí dělají? Nemůžu uvěřit, že to říkám ale... Osobní prostor! Jdi ode mě pryč ženská! Nešahej na mě. Málem jsem Mortovi vzteky rozdrtila paži.
"...A kdy máš termín?" zeptala se zvědavě. V duchu už nejspíš spekuluje, jak dlouho jsem v tom.
"Na konci února."
"Února?" podivila se.
"Budeme mít dvojčata," promluvil poprvé budoucí otec.
"Dvojčata!" spráskla ruce paní Lestrangová. Leknutím jsem nadskočila a pár lidí, co stáli kousek od nás taky. Taky by se mohla ztišit. Podívala jsem se na Morta všeříkajícím pohledem.
"Tomu říkám dvojitá radost," usmála se na mě. "A už víte, co to bude?" otočila se tentokrát na Morta.
"Ne," odpověděl ledově. Paní Lestangové došlo, že víc toho už neřekne a otočila se na mě.
"Necháme se překvapit," dodala jsem a pokusila se u úsměv.
"A už víte, jak se budou jmenovat?" Zarazila jsem se. O tomhle jsme ještě nediskutovali. Byla jsem z té "dvojité radosti" natolik vedle, že jsem ani nepřemýšlela o tom, jak jim budeme říkat.
"Ještě jsme se nerozmysleli," ozval se Mort, když si uvědomil, že ze mě nic kloudného asi nevypadne. "Teď jestli nás omluvíte, musíme jít popřát novomanželům," řekl ledově a aniž by čekal na odpověď, otočil se k odchodu.
"Jestli mi ještě jednou sáhne na břicho, další společenskou událostí bude její pohřeb," zavrčela jsem potichu, když byla z doslechu. Morta narušení mého osobního prostoru nezajímalo. Už vím, jak se cítí Severus. Možná by mi narušení jeho osobního prostoru zvedlo náladu. Kde vlastně je?
"Pane Malfoyi dnes svojí barvou děláte koleji opravdu čest," obrátil Mort svoji pozornost na Luciuse, když jsem se k nim prodrali. S Narcisou jsme se na sebe usmály.
"Aniž bych se snažil Mistře," zašklebil se Lucius. Pogratulovala jsem jim k manželství dřív, než se začnu smát.
"Narcisso myslíš, že by sis na nás s Drusilou vymezila později trochu času?" zeptala jsem s úsměvem.
"Určitě. Jakmile skončí gratulace a dám si něco malýho k jídlu, najdu vás." Chtěla jsem se ještě na něco zeptat, ale Mort mě odtáhnul pryč.
"Vzpomínáš, na čem jsme se dohodli?" zeptal se, když nebyl nikdo v doslechu. Málem jsem se rozesmála. Proto mě u sebe tak drží. Nejraději by mě teď hned někam zatáhnul a donutil mě splnit dohodu. Nevadilo mi to. Posledních pár dní mám nemravný myšlenky. Ty hormony mě jednou zabijí. Otočila jsem se k němu čelem.
"Samozřejmě," zasmála jsem se. Naklonila jsem se k němu blíž, aby mě náhodou nikdo nezaslechl. "Myslela jsem, že budete chtít počkat do večera, než vezmu váš penis do pusy a začnu ho jemně sát," zašeptala jsem a olízla si rty. Kdybych to měla říct před půl rokem, nejspíš bych se studem propadla do země. Snažil se tvářit ledově a bez zájmu jako vždycky, ale věděla jsem, že ho moje slova překvapila. Prozradili ho jeho oči a obočí, které se nepatrně nadzvedlo.
"Georgiano," varoval mě.
"Co?" zeptala jsem se nevinně.
"Myslel jsem, že jsi se už poučila. Nedopadá to dobře, když mě provokuješ," sykl ledově. Pokrčila jsem rameny.
"Na něco se umřít musí," řekla jsem bez zájmu. "Jde sem senior," informovala jsem ho jen tak mimochodem. "Už mám povoleno odejít?"
"Chci tě mít na očích, rozumíš? Nebudu tě tady potom nikde nahánět."

Poslední čtyři hodiny jsem Severuse a Drusilu obšťastňovala svoji přítomností. Opustila jsem je akorát na půl hodiny, když za mnou přišel Mort s tím, že se mnou potřebuje mluvit. Ve skutečnosti se dožadoval mé společnosti z úplně jinýho důvodu. Zalezli jsme si do knihovny, kde jsem ho uspokojila, což jsem samozřejmě Drusila ani Severusovi neřekla. Stejně by o takovou informaci ani jeden z nich nestál.
Drusile má přítomnost nevadila. Zato Severus nebyl moc nadšený, když jsem párkrát narušila jeho osobní prostor. Nejvíc ho naštvalo, když jsem mu začala hladit břicho. To víte. Musela jsem ilustrovat, co přesně paní Lestrangová dělala, aby pochopili, co mě vytočilo. Severus po mé názorné ukázka odešel a hodinu už po něm není ani stopa. Alespoň mi Drusila mohla vyprávět, co je nového. Před Severusem se trochu zdráhala. Dokonce se k nám připojila i pečená novomanželka, která už stihla chytit trochu barvy.
Začínala na mě padat únava. Bylo už docela pozdě a v noci jsem toho moc nenaspala. Morta jsem samozřejmě zrovna nemohla nikde najít. Zajímavé... Jakmile ho potřebujete, jako by se po něm slehla zem. Možná, že si odskočil na záchod. Půjdu se po něm podívat. Nevím, co mě bolí víc, jestli záda, nohy nebo hlava z toho hluku.
"Uh, pardon," omluvila jsem se, když jsem do někoho vrazila. Dívala jsem se pod nohy, abych na schodech neupadla, ale co dělo přede mnou jsem nevnímala. Zpoza schodiště vyšel Lucius.
"V pohodě."
"Ehm, pěkná svatba," řekla jsem nejistě, když tam pořád stál a díval se na mě. Jako správný paranoik jsem začala kontrolovat okolí. Nedivila bych se, kdyby se teď zpoza rohu vyřítil i Mort a náležitě mě seřval za to, že se bavím s Luciusem. Má na to čich.
"Poslední dobou jsem přemýšlel," řekl po chvíli ticha. Trpělivě jsem čekala, až bude pokračovat. "Nechci, abychom se rozešli ve zlém." Snažila jsem se tvářit klidně, ale moc mi to nešlo.
"To jsem viděla," pronesla jsem kousavě.
"Neodešla bys bez rozloučení, kdybys měla na výběr. Měl jsem si to uvědomit dřív," ignoroval moji poznámku. Chvíli jsem nad jeho slovy přemýšlela.
"Ty jsi mluvil s Narcisou," vydedukovala jsem.
"Ano." Samozřejmě, že ano. Pochybuju, že by sám došel k takovému prozření. "Děje se něco?" zeptal se, když si všimnul jak pozoruju každý stín.
"Čekám, kdy se tu vynoří moje druhá polovička," přiznala jsem.
"Je v pánském salónu s mým otcem. Mají tam nějaký nový doutníky." Trochu jsem se uklidnila. Mort a doutníky. Ten jen tak nepřijde.
"Dobře. Shrnu to velice rychle," začala jsem jako první. Musela jsem mu říct, co mám na srdci. V tomhle století se nám už znovu nepodaří být o samotě. "To, že jsme se nestihli rozloučit mě hodně mrzelo a ranilo mě, když jsi mě obvinil, že jsem chtěla odejít bez rozloučení, protože jsem se na MISTRA doslova třepala... Ale oba dva víme, že touhle dobou bychom stejně už nebyli spolu," hlesla jsem.
"Tak trochu jsem si udržoval představu, že se s tebou budu vídat, i když budeš s Blackem," ušklíbl se.
"V tom případě sis udržoval pěkně blbou představu," sjela jsem ho. "Ah, nemáme čas na hádky," zavrčela jsem. Mortův radar se může každou chvíli zapnout.
"Souhlasím." Mlčky jsme se na sebe dívali. "I když mi hádky s tebou chybí," cukl mu koutek.
"Mně chybí i jiný věci," usmála jsem se. Merline, jestli tu je někde Mort a slyší nás, je po mně! Je načase to ukončit. "Musím jít. Nerada bych měla průser." Vševědoucně kývl
"Teď mě dobře poslouchej, protože tohle už nikdy nikomu neřeknu," řekl o něco tišeji."Promiň."
Upřímně jsem se zasmála. "Cože? Neslyšela jsem tě? Mohl bys to zopakovat?" popichovala jsem ho.
"Ne," zamručel a zmizel pryč.

Musela jsem náš rozhovor rozchodit. Nemohla jsem uvěřit tomu, že jsme spolu mluvili. A rozumně! Možná, že spím a všechno se mi to jenom zdálo. Kdepak. Kdyby se mi to zdálo. Lucius by mě na rozloučenou políbil a objal. Rozhodně bychom nestáli metr od sebe. Stejně mě překvapil, když se omluvil. Říká se, že muži v manželství dospějí. Zasmála jsem se vlastní myšlence. To určitě.
Došla jsem až do posledního patra. Musela jsem z obličeje setřást ten šťastný výraz. Bylo by divné, vrátit se ze záchoda a tvářit se jako sluníčko. Cestou z koupelny mě zarazilo, že zadní dveře od pokoje pro hosty, byly pootevřené a vycházelo odtud slabé světlo. Zamračila jsem se. Nespíš někdo zapomněl zavřít. Otočila jsem se k pokoji zády a vydala se zpátky. V půlce kroku jsem se zastavila. Měla jsem divný pocit. Jenom tam nakouknu. Doufám, že nikoho nevyruším z určité činnost. To by odtud musely jít ale nějaké zvuky. Nic neslyším. Přede dveřmi jsem se zastavila. Bylo tam ticho jako v hrobě.
"Je tu někdo?" Vevnitř hořely svíčky. Hodně svíček. Někdo tady měl intimní chvilku. A ten někdo tu ještě byl. Kousek ženské ruky koukalo zpoza postele.
"Ehm, nechci rušit, ale všude vám tu hoří svíčky," došla jsem k ní. "Mohlo by to tu chytit," dodala jsem potichu. Jediný pohled mi stačil k tomu, abych poznala, že tuhle dámu už rušit opravdu nebudu. Nevěřícně jsem na ni koukala. Teprve, když mi vyschlo v puse, jsem zjistila, že na to koukám z otevřenou pusou. Nemělo ani cenu kontrolovat, jestli žije. Ano, bylo tu hodně krve, ale ty vytřeštěný oči.... Musela se před smrti strašně vyděsit. Zamrkala jsem a párkrát se zhluboka nadechla. To chce klid. Co mám dělat? No, určitě bych tu neměla stát jako blbec a čekat až se vrátí ten, kdo to udělal. I když pochybuju, že by byl takový sebevrah, aby sáhl na něco, co patří Mortovi. Což mě vede k myšlence... nebyl to on? Kdepak. Tuhle paní někdo zabil pěkně po mudlovsku. To není jeho styl. Otočila jsem se na podpatku a urychleně odešla ven. Byl tam hrozný vzduch. Divím se, že jsem nezvracela. Neměla jsem ty svíčky zhasnout? Ne. Sama tam už nejdu.
Nejistě jsem šla zpátky. Přemýšlela jsem komu to mám říct. Srdce mi splašeně tlouklo až v krku. O tom vyděšeným výrazu se mi bude zdát ještě měsíc!

"Severusi!" houkla jsem na něj a ignorovala jeho pokus o útěk. "Můžeš prosím tě najít Voldemorta a poslat ho za mnou? Potřebuju s ním mluvit," zašeptala jsem, když nebyl nikdo z doslechu.
"Jdu na záchod. Najdi si ho sama."
"Je to důležitý. Prosím," chytla jsem ho za rukáv, čímž jsem dneska už minimálně po sté narušila jeho osobní prostor. Chtěl mi taky za to náležitě vynadat, ale když si všimnul mého výrazu, protočil oči a zavrčel něco v tom smyslu, že tady mám počkat. Předstírala jsem, že si prohlížím na chodbě obrazy. Připadalo mi to jako věčnost. Začala jsem pochybovat, že to co jsem viděla, bylo skutečný. Jsem unavená. Možná jsem viděla něco, co tam ve skutečnosti ani nebylo. Nebo to byl nějaký vtip. Mort má divný smysl pro humor a jeho kumpáni jakbysmet.
"Georgiano," ozvalo se kousek ode mě. Leknutím jsem nadskočila. Neviděla jsem ho přicházet. A byl sám. Severus šel na záchod radši někam jinam. Nejspíš mě nechtěl znovu potkat a riskovat tak narušení osobního prostoru. Stáli jsme blízko schodiště. Naznačila jsem mu, ať jde se mnou. "Co chceš? Vedl jsem zrovna důležitý-"
"Musím vám něco ukázat," skočila jsem mu do řeči.
Cestou brblal něco o doutnících a Malfoyvi. Neposlouchala jsem ho. Začínal být naštvaný a dožadoval se odpovědi na to, co tu děláme. Odpověď, že na to se bude muset podívat sám, ho nepřesvědčila.
"Georgiano, dochází mi trpělivost!" To už jsme byli nahoře. Ukázala jsem naproti. Dveře byly stále trochu pootevřené, tak jak jsem je nechala. Nadzvedl obočí.
"Hormony?" ušklíbl se. Podívala jsem se na něj jako na debila, protože mi nedošlo na co naráží. Cvaklo mi to o chvíli později. To je ale prase. Každý nemyslí jen na to jedno! Dokonce ani těhotná ženská, se kterou to mlátí, jako by byla znovu v pubertě!
"Ne!" zavrčela jsem a pokračovala v cestě. Kousek od dveří jsem se zastavila a naznačila Mortovi, že může jít první. Byla jsem mu v patách. Jakmile vkročil do místnosti nakrčil nos. Smrděly tu svíčky a předražený parfém. K tomu tu bylo teplo. Ruky si všiml jakmile překonal první dojem. Přešel k posteli a podíval se na nebohou ženskou. Potom se podíval na mě. Co je?
"No, na mě se nedívejte. Já ji tady našla!" vyhrkla jsem dřív, než stihl něco říct.
"Co jsi tady dělala?" zeptal se, aniž by mě spouštěl o očí. Znovu jsem se podívala na mrtvolu, abych se přesvědčila, že tam doopravdy je. Tvářil se, jako kdyby tam bylo rozlité mlíko a ne krev.
"Byla jsem na záchodě. Chtěla jsem si trochu odpočnout od toho hluku, co je dole," řekla jsem napůl pravdu.
"A proto jsi šla až sem nahoru?"
"Jo." Kdepak. Mě nezastraší. Nevím, z čeho mě chce obvinit, ale já se nedám!
"Řekla jsi to ještě někomu?" Zakroutila jsem hlavou.
"Šla jsem hnedka za vámi." Znovu se podíval na zem.
"Jdeme," otočil se a lehce mě pobídl, abych šla ven. Zamračila jsem se. To je všechno?
"Vy nic neuděláte?" zeptala jsem se zaraženě. Pohled se mi nechtěně stočil k místu, kde ležela. Proč se tam k sakru dívám?
"Co bych měl dělat? Není to můj svinčík," pokrčil rameny. "Informuju o tom Malfoye a tím má povinnost končí." Málem jsem otevřela údivem pusu dokořán. Asi jsem přecitlivělá, ale haló! Je tu mrtvola! Není to divný? Nevadí vám, že tu možná běhá její vrah?
Strach rychle vystřídal vztek. Jak může být někdo takhle chladný? Copak je to normální reakce? Podívat se na mrtvolu, pokrčit rameny a být rád, že to nemusí uklízet? Tiše jsem šla vedle Morta a zuřila.
"Znal jste ji?" zeptala jsem se, když se mi podařilo uklidnit.
" Beamontovi byli na naší svatbě. To si to nepamatuješ?"
"Pamatuji si obličeje, ne jména," řekla jsem nevrle. "Takže to byla paní Beamontová," řekla jsem si spíš pro sebe. Snažila jsem si vzpomenout na cokoliv, co jsem kdy o téhle rodině slyšela, ale na nic jsem si nevzpomněla. "Nepamatuju si, že bych o ní někdy slyšela," řekla jsem nahlas.
"Beamontová nemá zrovna zajímavý rodokmen," řekl bez zájmu.
"Proto ji zabili?" ušklíbl se.
"Pochybuji." Zamračila jsem se.
"Víte o tom něco?" nedalo mi to. Musela jsem se zeptat. Neodpověděl. Místo toho pokrčoval v cestě. "Zabil jste ji?" zeptala jsem se přímo. Zastavil se. Oj. Možná jsem se neměla ptát uprostřed chodby, kde nikdo není.
"Ne," řekl mrazivě. "Nezabíjím čarodějky, který v sobě nemají mudlovskou krev. Alepsoň ne bez důvodu."
"Tomu věřím," řekla jsem popravdě.
"Žena musí věřit svému muži," vysvětlil mi. Bože.
"Dobře. Cítím tady blížící se ponaučování, tak přejdu rovnou k věci. Proč si myslíte, že nezemřela kvůli tomu, že nemá zrovna nejčistší krev?"
"Georgiano, Georgiano. Ženy jsou přelétavá stvoření." Zamračeně jsem ho pozorovala. Dobře, vypadalo to tam intimně, ale proč hned vydedukoval, že se jednalo o nevěru?
"Mohla tam být se svým manželem."
"S manželem to můžou dělat doma. Tady si užívala s někým jiným, mezitím co její muž byl dole v salonu a kouřil jeden doutník za druhým." Na malou chvíli ve mě hrklo. Blbost. Copak by mohl vědět, že jsme se s Luciusem potkali na chodbě prohodili pár vět? A i kdyby. Nic se nestalo.
"My jsme to tady taky dělali a to nejsme doma," ušklíbla jsem se vítězně.
"Georgiano, Beamontová očividně podváděla svého muže, kterého jsem jen tak mimochodem už pár hodin neviděl."
"Ale proč by ji hned zabíjel?" nedala jsem se. Nevěřím, že to byl její manžel.
"Georgiano, vím že moje výhružky ti jdou jedním uchem tam a druhým ven, ale tohle si dobře zapamatuj. Jestli mě někdy podvedeš, nebo to jenom zkusíš, dopadneš o dost hůř než Beamontová. Věř mi, že v posledních hodinách svýho života bys trpěla víc než za celý svůj život. Beamont s ní skoncoval na můj vkus až moc milosrdně. Neloajalita se trestá," řekl ledově. "Doufám, že si to budeš pamatovat," sykl a otočil se k odchodu. Něco mi říká, že budu.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti jednorázovky Život s Mortym?

Ano
Ne

Komentáře

1 Karitsa Karitsa | 3. března 2016 v 16:13 | Reagovat

Hezký díl, konec trošku drastický, ale to  by nebyl Mort, aby debatu nekončil výhružkou :-D  :-)

2 Ela Ela | 3. března 2016 v 16:31 | Reagovat

Mort me bavi! Dalsi prosim))

3 LU LU | 3. března 2016 v 16:53 | Reagovat

Já se tak těšila na nový díl! :-D Tuhle sérii bych mohla číst pořád a nikdy by se mi neomrzela!♥ A udivuje mě,  jak se to otáčí do detektivního žanru :D

4 Bičik Bičik | Web | 3. března 2016 v 17:10 | Reagovat

snape na hrad! chcípala jsem smíchy z každý jeho věty a voldy je "překvapivě" psychopat, jsem zvědavá, jak to nakonec pro Gigi dopadne

5 Evelína Evelína | 4. března 2016 v 0:30 | Reagovat

Upřímně... Já bych byla taky ráda, že bych nemusela uklízet ten svinčík. :D Samozřejmě jako vždy dobrá kapitola a jsem stále zvědavější, jak to s Georgianou dopadne. Snape jako vždy nezklamal a bude kočička nebo ne? Nakonec Snape v tom sobím svetříku byl... :-?  :D  Těším se na další kapitolu a stejně tak se těším na další kapitolu služky. :-)

6 Andrea Andrea | 4. března 2016 v 21:09 | Reagovat

Mám straaaaaašnou radost, že jsi se k další kapitolce dokopala :-D doufám že bude další :-D

7 moira moira | Web | 5. března 2016 v 22:09 | Reagovat

oooh, skvělá kapitola. vtipná pokračování jsou fajn, ale když se tam zamíchá i nějaká vražda, je to pro mě úplně jiná úroveň. jsem zvědavá, kam to celé povede. :)

8 Lin Lin | 5. března 2016 v 23:10 | Reagovat

Luxusní!! Málem jsem samým čekáním zešílela :D
Těším se na kočičku. Inspiraci zdar! :-D  :-D

9 agata agata | 7. března 2016 v 10:16 | Reagovat

Hezká kapitola. ;-)
Teď je to napínavé; kdo paní Beamontovou zamordoval? Jestli to byl manžel, tak to taky mohl nechat až na doma! Kdo to má po něm uklízet,žejo!? 8-O  To se na návštěvě nedělá :-? Mort se zachoval správně; co ho nepálí, nehasí.
Už se těším, co bude dál! :-P  Hlavně s tou kočičkou/jestli ji ovšem Gigi dostane? 8-)

10 Lulu Lulu | 7. března 2016 v 16:23 | Reagovat

Popravdě mám tuhle povídku raději než Můj život služky II

11 ann ann | 1. dubna 2016 v 23:09 | Reagovat

Paráda! Těšín se na další dilecek!

12 andy andy | 5. dubna 2016 v 11:18 | Reagovat

bombastická povídka!!! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama