Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

29.kapitola

10. dubna 2016 v 14:06 | Aranel van de´Corvin |  Můj život služky II.
Ano, i zázraky se dějí... Potřebovala jsem si na chvíli oddechnout od bakalářky.



Bylo mi mizerně. Bojovalo ve mně snad tisíc pocitů. Nedokázala jsem se soustředit na cestu. Neměla jsem tam Murtagha nechat a utéct. Až se vzbudí bude pěkně naštvaný, a ani se mu nedivím. Bohužel, jinak to nešlo. Nepustil by mě do Carvahallu. Chápala jsem proč mě tam nechce pustit. Doopravdy ano, ale musela jsem tam. To snad ne. Nade mnou něco proletělo. To už se Murtagh vzbudil a vystřízlivěl? Vždyť podle toho, jak vypadal před pár hodinami, by se neměl udržet v sedle. Neudržel by se anina židli, natož na drakovi.
Úžasem se mi rozšířily oči. To nebyl Murtagh.
Eragon hledal místo na přistání. Zamrkala jsem. Ano, byla to Safira. Eragona jsem sice neviděla, ale kdyby tady nebyl, Safira by nehledala místo na přistání. Řvala by po mně hezky z výšky tak, jak to mají draci ve zvyku. Zvolnila jsem tempo. Nemá cenu před ním utíkat. Povzdychla jsem si. Pomalu jsem šla dál. Snažila jsem se si v hlavě všechno urovnat. Logicky mu vysvětlím, proč je pro mě důležité, abych šla do Carvahallu. Minule jsme si všechno vyříkali, takže mě snad pochopí.
Blížil se nebezpečně rychle. Zajímalo by mě, jestli už mluvil s Murtaghem, anebo letěl přímo za mnou, když se to dozvěděl. Vypadal naštvaně. Donutila jsem se zastavit. Napjatě jsem čekala, až ke mně přijde. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu jsem měla knedlík v krku. Kousek ode mě zvolnil do kroku. Čekala jsem až něco řekne, ale nic neříkal. To dusno by se dalo krájet. Přemýšlela jsem co říct, aniž bych hned vyvolala hádku.

"Poletíš se mnou po dobrým nebo po zlým?" přerušil jako první ticho.
"Co myslíš?" napodobila jsem jeho bojový postoj. Unaveně si promnul oči. "Eragone, nemusel jsi za mnou letět. Určitě máš důležitější věci na práci," dodala jsem už klidnějším hlasem. Byl unavený a určitě taky nestál o hádku.
"Nemusel, ale chtěl. Copak si neuvědomuješ, že když vstoupíš do Carvahallu, můžeš to chytit a umřít?!"
"Uvědomuju... Ale jsem optimista," pokusila jsem se u úsměv.
"No, to snad ne," zavrčel si pro sebe.
"Eragone je pro mě důležitý, abych se tam dostala," pustila jsem se do vysvětlování. Zastavil mě hned na začátku.
"Věř mi, že to chápu. Vím, že je to pro tebe důležité. Jenomže si taky uvědom, že když Evellin ten dopis psala, nevěděla, že je to mor. Myslíš, že by ti napsala, aby jsi přijela, kdyby věděla, že ti hrozí nebezpečí?" spustil naštvaně a nebezpečně se přiblížil.
"Jenomže-"
"Žádný jenomže! Musíš začít přemýšlet racionálně!"
"Já-"
"Pojedeme zpátky do Murtaghova tábora a tam všechno v klidu probereme."
"A co Jorah, ten-"
"Joraha do toho vůbec netahej. Je to voják a plní svoji povinnost!" řekl prudce. Byl v ráži. "Věř mi, že si tě klidně přehodím přes rameno, jestli ještě o krok ustoupíš!" Teprve až potom co to řekl, jsem si uvědomila, že před ním podvědomě ustupuju. Kdo by taky neustupoval? Jeho výraz nebyl zrovna přívětivý.
"Já to musím vědět," vyhrkla jsem. Zamračil se.
"Co?"
"Jestli je Marcus v pořádku." Nekompromisně jsem se na něj podívala.
"Dobře. Spojíme se s Jorahem a ten nám řekne, jak to vypadá ve vesnici."
"A co když je nakažený i Jorah?" hrklo ve mě.
"A co kdyby ses nakazila ty ksakru?!" Trhla jsem sebou. Nečekala jsem, že zařve tak nahlas.
Handrkovali jsme se skoro hodinu, než jsem svůj boj prohrála. Eragon byl tolik rozčilený, že by mě klidně uspal, hodil přes záda a odvezl do tábora. Můj návrh, že bych šla pouze k vojákům a zeptala se, jak to vypadá, razantně zamítl. Prý jsem už i tak došla daleko. Měla jsem na krajíčku. Nechtěla jsem před ním brečet.
"Ellie, jedeme zpátky. Až se trochu prospíš, budeš se na to dívat jinak," řekl už klidnějším tónem a vzal mi hlavu do dlaní. "Přísahám všem bohům, že jestli mě ještě jednou takhle vyděsíš, tak za sebe neručím. Pojď sem," přitáhl si mě k sobě. Zlobila jsem se na něj. Začala jsem ho od sebe odstrkovat. Nenechal se. "Teď mě od sebe neodstrkuj!" Nekompromisně si mě přitáhl do svého náručí a přitiskl si moji hlavu na hrudník. Bušila jsem do něj skoro čtvrt hodiny, než mě přešel vztek. Unaveně jsem se o něj opřela. Chovala jsem se jako nějaká hysterka. Bylo mi ze mě na nic. Eragon mi udělal v hlavě zmatek, takže jsem se nedokázala rozhodnout, jestli tryskem vyrazit do vesnice a nebo mu zůstat v náručí.
"Promiň," zašeptala jsem potichu. "Vím, že jsem hysterická," dodala jsem ještě tišeji. Styděla jsem se za sebe. Taky jsem celou tu záležitost mohla pojmout trochu jinak a nevyvádět tak. Alespoň ne před ostatními. Vyvádět jsem mohla pěkně v soukromí.
"Nejsi a nebudeme se o tom už bavit. Pojedeme do tábora. Musím všechno s Murtaghem probrat."
"Ale spojíme se s Jorahem," zastavila jsem ho.
"Vždyť jsem ti to slíbil."
"A když bych se i pak rozhodla, že chci jít. Mohla bych pomoci Angele," nedala jsem se. Pohled mu opět ztvrdl.
"Nemůžu tě nikde držet pod zámkem," řekl tiše. "Jediný, co teď chci, je, aby ses na to podívala s odstupem. Určitě bys tam neměla vtrhnout v tomhle stavu."
"V tomhle stavu?" nadzvedla jsem obočí.
"Jsi unavená, hladová a nevyspalá. Jednáš zbrkle a neuvědomuješ si ostatní rizika. Měla by sis uvědomit, že jakmile se dostaneš do vesnice, už tam zůstaneš, abys nerozšířila nákazu dál," řekl
ledově. Přejel mi mráz po zádech. Pustil mě a vydal se směrem k Safiře. Pomalu jsem se vydala za ním. Pořád jsem měla tendence vzít nohy na ramena a zjistit si všechno sama. Nebo bych mu možná jednou mohla věřit, jak mi během naší hádky naštvaně řekl. Fajn. Jeden den. Pokud se do zítřejšího poledne nedovím, co se děje. Odcházím si to zjistit sama.
"Ou," vyjekla jsem, když jsem vrazila do Eragona. Neslyšela jsem ho. Dívala jsem se na zem a přemýšlela o svém rozhodnutí.
"Budeme muset jít kousek pěšky. Safira si šla něco ulovit. Předpokládala, že to bude na dlouho." Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to jedno.
Šli jsme mlčky. Vadilo mi to, ale bála jsem se začít konverzovat jako první. Eragon byl pěkně naštvaný a nebyla jsme si jistá, jestli o moji společnost momentálně vůbec stojí.
"Jestli tě zdržuju, můžeš jít napřed. Vím, že běháš rychle," vysoukala jsem ze sebe po pěti minutách. "Neboj se, nemám v plánu utéct," dodala jsem, aby to nevyznělo blbě.
"Copak už máš mé společnosti plné zuby?" nadzvedl obočí.
"Ne, myslela jsem že je to spíš naopak," řekla jsem popravdě.
"Promiň, zamyslel jsem se. Slibuji, že teď už ti budu věnovat pozornost."
"Nechtěla jsem tě rušit. Myslela jsem jen, že-" Umlčel mě polibkem. Na chvíli jsem ztratila rovnováhu. Nečekala jsem tak rychlý pohyb. Stál vedle mě a najednou mě svíral ve svém náručí. Donutila jsem se uvolnit a obmotat mu ruce kolem krku. Rozptýlení se hodilo. Jakmile zpozoroval, že se nebráním, začal náš polibek prohlubovat. Stála jsem na špičkách a ctižádostivě mu polibky oplácela. Nepatrně jsem se zachvěla, když jsem na rtech ucítila jeho jazyk. Pootevřela jsem rty a nechala ho, ať mě dráždí jazykem. Musela jsem se ho pevně držet, abych neztratila rovnováhu. Měli bychom to dělat častěji. Nechápu, proč se pořád hádáme, když můžeme dělat tohle.
"Já už to nevydržím," zavrčel mezi polibky a vzal mě do náruče. Málem jsem znovu vyjekla, když se rozběhl neuvěřitelnou rychlostí. Doběhl k menší skále a položil mě. Sundal si plášť a hodil ho na zem. Nestihla jsem říct ani "popel" a už jsem ležela na zemi a Eragon vedle mě. Zachvěla jsem se. Eragon se na chvíli přestal věnovat mému krku, aby zkontroloval, jestli je všechno v pořádku. Nebyla jsem si jistá, jak moc daleko chce zajít. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Ze tří stran nás obklopovala skála, což mě trochu uklidnilo.
"Kdyby někdo šel, uslyším ho," ukázal si na ucho. Přikývla jsem. Toužila jsem po tom, aby mě znovu líbal. Tentokrát jsem první krok udělala já. Byla jsem nesvá z toho, jak si prohlíží můj dekolt. Cítila jsem, jak mi jeho levá ruka jede dolů po břiše, bocích a stehnech. Rychlým pohybem se dostal po moje šaty a nechal svoji ruku na mém obnaženém stehně.
"Je ti zima?" zeptal se potichu. Zmohla jsem se na zakroucení hlavou. "Kdyby ti byla zima, řekni," zašeptal mezi polibky. Neuvědomovala jsem si, jak mi chyběly jeho doteky. Líbilo se mi, když jsme se mazlili. Znejistěla jsem až v okamžiku, kdy mi začal rozvazovat živůtek. Dychtivě se dobýval pod mé šaty. Potřebovala bych, aby mě někdo štípnul. V posledních dvou dnech se toho stalo tolik. Nemůžu uvěřit, že teď ležíme uprostřed hor a chystáme se spolu poprvé vyspat. Zaplavil mě stud, ostatně jako
vždycky. Styděla jsem se za své tělo. Naskočila mi husí kůže, když mi dlaní přejel po holém břiše a postupoval výš.
"Eragone," zašeptala jsem. abych na sebe připoutala pozornost. Podíval se na mě, ale přitom mě nepřestal vysvlékat.
"Bojíš se mě?"
"Ne, ale-"
"Slibuju, že to nebude bolet," usmál se a konečně mě vymotal ven z šatů. Stydlivě jsem si přikryla prsa rukou. Znovu se usmál. Připadalo mi, že se mými rozpaky baví. "Řekl bych ti, že jestli chceš můžu toho nechat, ale nemyslím si, že by to šlo. Jsem moc vzrušený," zašeptal a sundal si košili. Rozechvěla jsem se při představě, jak do mě vniká. U všech bohů, musím se sebrat. Nemůžu se ostýchat do smrti. Navíc mě začala lákat jeho nahá hruď a zrak se mi automaticky začal stáčet k jeho poklopci, kde se ukrývalo jeho vzrušení. "Nechápu, proč ty šaty šijí tak složitě," zamrmlal, když je odhazoval. Byla jsem úplně nahá. Přitiskla jsem se k němu a začala prsty zkoumat jeho široký hrudník. Pomalu jsem dojela až k jeho poklopci a začala ho rozvazovat. Napnul se, když jsem se dotkla jeho vzrušení. Párkrát jsem mu po něm přejela prstem a potom ho nejistě uchopila. Neměla jsem tolik zkušeností, ale zhruba jsem věděla, co se mužům libí. Zatnul čelisti a potichu vzdychnul. Připadalo mi, že trochu zavrčel, když jsem ho pustila. Chtěla jsem mu sundat kalhoty. Nadzvednul se a pomohl mi. Ještě, že mi neviděl do tváře, když jsem poprvé viděla jeho penis. Zase jsem se začala bát, že to bude bolet.

Opět se ozval můj vnitřní hlas, který mě nabádal k tomu, abych ho zastavila. Mohl za to pohled na jeho obnažené tělo, obrovské obnažené tělo. Připadala jsem si malá. Znovu jsem ho uchopila za jeho chloubu tentokrát silněji. Byla jsem natolik zabraná do své činnosti, že jsem zapomněla dávat pozor, co dělá on. Překvapeně jsem se napnula, když jsem ucítila jeho prsty mezi mýma nohama. Hřbetem ruky mě donutil roztáhnout nohy. Než jsem se stihla vzpamatovat, vniknul do mě prsty a začal se ve mě pomalu pohybovat. Palcem mi jemně kroužil na citlivém místečku. Tiše jsem vzdychla. Cítila jsem, jak mi pod rukou tvrdne. Přidala jsem na tempu.
"Tak tohle už dýl nevydržím," zavzdychal a zvednul se na loktu. Vklínil se mi mezi nohy. Už jsem se tolik nebála. Naopak. Přinutil mě, abych po něm toužila. Naklonil se ke mně a políbil mě. Ucítila jsem mezi nohama tlak. Pomalu do mě vnikal. Sevřela jsem mu pevněji ramena.
"Bolí to?" zašeptal. Zakroutila jsem hlavou. Neskutečně se mi líbilo, když byl ve mně. Zprvu se pohyboval opatrně, ale později začal přirážet rychleji. Pohybovala jsem se ve stejném rytmu jako on a užívala si každý jeho dotek. Všimla jsem si, že víc vzdychá, když se pořádně prohnu, proto jsem se propínala jako luk při každém přírazu.
"U všech bohů," zavzdychal. Vzal mi slova z pusy. Bylo to překrásné. Cítila jsem, jak se mi tam dole rozlévá teplo. Opět jsem se prohnula. Tentokrát neskutečnou slastí. Eragon začal přirážet tvrději. "Eragone," zašeptala jsem. Buď mě ignoroval ,nebo neslyšel. "Eragone," zašeptala jsem znovu. Konečně jsem upoutala jeho pozornost. "Musíš si dávat pozor," upozornila jsem ho.
"Bolí tě to?" zeptal se udýchaně.
"Ne, ale... Nemám nic, co by zabránilo otěhotnění," vysoukala jsem ze sebe.
"Neboj, dávám si pozor," vtisknul mi rychlý polibek. Pevně jsem ho sevřela. Pohybovali jsme se jako jeden člověk. Naposledy tvrdě přirazil a potom ze mě vyklouznul. Oba jsme byli zadýchaní, jako bychom běželi závod. Překvapeně jsem zamrkala. Kdy začalo pršet?
Nestihli jsme se ani vydýchat a už nad námi kroužila Safira. Tomu se říká načasování. Nejraději bych ještě zůstala v jeho náručí a vstřebala všechny své pocity, ale jednak pršelo a jednak Safira už chtěla letět. Oblékla jsem se v rekordním čase. Eragon byl ale rychlejší. Taky bych chtěla být rychlá jako on. Zjistila jsem, že se trochu třesu. Nohy jsem měla jako z rosolu. Naštěstí jsem se po pár krocích dala dohromady. Bylo mi trapně z pomyšlení na to, že Safira pravděpodobně ví, co jsme tady dělali. Nevím, jak jejich propojení funguje, ale doufám, že to Eragon umí přerušit.
"Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě Eragon, když se mi podařilo doběhnout k Safiře.
"J-jo," nejistě jsem se usmála. "Jenom mi je zima," řekla jsem napůl pravdu. Pravda byla, že mi bylo ze mě špatně. Rychle jsem Evellin vypustila z hlavy a začala si užívat. Co to se mnou je? Poslední dobou mi připadá, že to nemám v hlavě v pořádku. Není možné, abych cítila tolik pocitů najednou. Strach. Smutek. Nenávist. Beznaděj. Osamělost. Vzrušení. Všechny emoce se ve mně bouřily a já se děsila okamžiku, kdy se dostanou ven. Možná mám jenom opožděnou reakci na události z předchozích týdnů. Pokus o otravu jsem vydýchala docela dobře. Špatné vzpomínky kupodivu taky. Co mě zlomilo? Nejspíš to jak se mě ten poblázněný trouba snažil umlátit k smrti a skoro se mu to povedlo. Při té vzpomínce se mi strachy sevřelo hrdlo. No, to napadení lapky mi zrovna taky nepřidalo. A zpráva o Marcusovi to všechno pěkně završila. U všech bohů, měla jsem sto chutí zalézt někam do kouta a plakat a plakat. A řvát. Hodně řvát.

Eragon mi moje vysvětlení zrovna moc nebaštil. Posadil si mě na klín. Zhluboka jsem se nadechla nesnáším vzlétání. Když jsem se k němu přitiskla, zabalil mě do svého pláště. Při vzpomínce na naše milování, mnou projela vlna vzrušení. Bylo to krásné. Špatně načasované ale krásné. Zajímalo by mě, jestli se mu to taky líbilo. Nic jsme si nestihli říct, z čehož jsem byla nesvá. Přišlo tak nečekaně.
"Udělal jsem něco špatně? Vypadáš... Tak nějak vystrašeně?" prolomil jako první ticho.
"Ne," zvedla jsem hlavu a pokusila se o úsměv. "Jenom jsem... přemýšlela."
"O čem?"
"Jen tak... O událostech posledních týdnů," pokrčila jsem rameny. Zamračil se.
"Pravda. Neměla jsi klidný období," zamručel zamyšleně. "Alespoň že už jste chytli toho traviče... Když už jsme u toho, jak jste to vůbec udělali?" Ztuhla jsem. Byla jsem natolik zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla, že už letíme. Nejsem si jistá, jestli mu zrovna tuhle novinu chci sdělovat ve vzduchu. Bude se zlobit, protože jsme mu tak trochu zamlčeli okolnosti onoho "dopadení".
"Ehm," zakašlala jsem nervózně. Nenapadalo mě, jak to podat. "On našel spíš mě," přiznala jsem potichu. Cítila jsem jak ztuhnul.
"Cože?" vykřikl.
"Ale pak přišel Bernard, voják, a zachránil mě," přeskočila jsem na šťastný konec.
"Pak?" naježil se.
"Pak," řekla jsem prostě. Nemohla jsem ze sebe víc dostat. Jeden by řekl, že dostat ze sebe pár vět nebude problém, ale jakmile jsem si na to vzpomněla, sevřelo se mi hrdlo.
"Ellie, jak blízko se k tobě dostal?"
"Docela blízko," zašeptala jsem. "Nebudeme se o tom bavit," nejistě jsem se usmála. "Nechci tuhle chvíli kazit vzpomínkami na toho poblázněnýho idiota," řekla jsem popravdě.
"Udělal ti něco?" nedal se odbít.
"Bylo už hůř. Vážně se o tom nechci bavit," zašeptala jsem sklesle. Začaly mě štípat oči, prudce jsem zamrkala. Teď brečet nesmím. Jako by nestačilo, že jsem brečela před Murtaghem. Vsadím se, že ten je z toho v šoku ještě teď. A navíc si moc dobře pamatuju, co se stalo naposled, když jsem plakala před Eragonem. Nepotřebuju, aby kolem mě chodil po špičkách.
Eragon správně vytušil, že se už na nic nemá ptát. No, spíš mu to prozradil můj skelný pohled, ale co. Hlavně, že jsme se o tom už nebavili. Navíc jsme byli už u tábora. Vsadím se, že Murtaghovi je pěkně špatně. Před tím, než jsme přistáli, jsem donutila Eragona přísahat, že na Murtagha ohledně toho traviče nebude naštvaný. Chtěla jsem to po něm já a on kupodivu ctil moje přání, takže Eragon se po něm nemusí vozit - i když by chtěl. Jakmile jsme přistáli, seběhli se kolem nás vojáci. Teda těch pár vojáků, co včera nepilo. Ostatní pospávali buď ve stanech nebo před nimi. Murtagh nebyl nikde vidět. Zastyděla jsem se za sebe. Doufám, že mu nic není. Neměla jsem ho tam tak nechat.
Murtagha jsme našli v jeho stanu. Bylo mu blbě jak psovi. Když mě zpozoroval nepatrně ztuhnul, ale jenom na okamžik. Myslím, že si toho Eragon ani nevšiml. Vzpomněla jsem si na to, co říkal. Byl opilý. Střízlivý by takové věci neříkal, ani nedělal. Eragon byl naštvaný. Už cestou jsem mu říkala, jak se mi podařilo utéct - samozřejmě, že tu část o líbání jsem vynechala. Teď mě tak napadá, že si to Murtagh třeba ani nepamatuje. Psychicky jsem ho připravila na to, co uvidí a zároveň ho prosila, ať má taky trochu pochopení. Však on ví, jaké to je být pod neustálým tlakem. Vypadá to, že si má slova vzal k srdci. Unaveně si promnul obočí a sednul si na židli.

Žádná hádka se nekonala. Kupodivu. Možná to bylo tím, že jsme byly všichni unavení a po psychické stránce vyřízení. Nebo alespoň já. Když si Murtagh všiml, jak jsem unavená, zavolal vojáka a nechal mi vyklidit jeden stan, kde bych se mohla v klidu vyspat. Byla jsem mu za to vděčná. Mám takový pocit, že kdybych měla cokoliv rozebírat, explodovala by mi hlava. Jediná dobrá věc, která se v posledních dnech stala, byl sex s Eragonem.
Prudce jsem sebou trhla, když jsem cítila něčí dotek na svém rameni. Jindy by mě to nevzbudilo, ale v poslední době mám lehké spaní. Vylekaně jsem se otočila po "útočníkovi". Byl to Eragon. Srdce se mi konečně zase rozbušilo.
"Promiň. Nechtěl jsem tě vylekat... Myslel jsem, že spíš."
"Spala jsem," pokrčila jsem rameny a znovu si lehla. Cítila jsem, jak si lehl vedle mě. Objal mě. Otočila jsem se k němu čelem a stulila se mu do náruče. Krásně hřál. Měla jsem na něj několik otázek, ale jakmile jsem se mu uvelebila v náručí, začínala jsem zase usínat. Spokojeně jsem se usmála. Cítila jsem se bezpečně.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Anketa

Líbí se ti povídka Můj život služky II?

Ano
Ujde to
Ne

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | 10. dubna 2016 v 21:05 | Reagovat

Júúú konečně další kapitola :-D už jsem málem ani nedoufala, doufám, že se brzy dočkáme další, je to skvělý příběh :-)  :-)

2 Viki Viki | 11. dubna 2016 v 19:58 | Reagovat

No, konečně. :D Byla jsem napnutá jak kšandy z očekávání, co bude dál. :D :D

3 Andrea Andrea | 18. dubna 2016 v 11:28 | Reagovat

Hurá pokračuješ :-D ale zatím se tam nic moc neděje... :-| přesto mám radost, že jsi povídku neukončila :-) možná by to chtělo zvolnit a pak zas nějakou pecku :-D v tom jsi mistr :-D :-D :-D

4 Luci Luci | 1. května 2016 v 15:33 | Reagovat

jeee, konečně další díl :-D :-D už se nemůžu dočkat dalšího, je to skvělý příběh :-)  :-)  :-)

5 Jane Jane | 8. května 2016 v 9:07 | Reagovat

Na tvůj blog jsem narazila náhodou a fakt se mi moc líbil..včetně tvých povídek. Vůbec nechápu, kam chodíš na ty hlášky, ale fakt mě vždycky rozchlámaj  :D Hltem jsem přečetla všechny povídky a už se těším na další díl této. Je fakt skvělá

6 Len Len | 9. května 2016 v 14:31 | Reagovat

Wohoo, konečně další díl! :-D Už jsem se nemohla dočkat a jsem celkem zvědavá, jak to nakonec mezi všemi dopadne. Pořád si nemůžu vybrat, koho mám z bratrů s Ellie radši. :D Těším se na další! :-D

7 spovedjednejzeny spovedjednejzeny | 21. května 2016 v 20:11 | Reagovat

Kuknite na môj blog :) budem veľmi rada http://spovedjednejzeny.blog.cz/ prepáč za reklamu ale dáko začať musím :) :-)  :-)

8 Anamiel Anamiel | 23. května 2016 v 0:33 | Reagovat

Ani si neumíš představit tu eufórii, když jsem zjistila, že jsi vydala další kapitolu :-D  :-D  :-D

9 Lucíí Lucíí | 21. září 2016 v 11:03 | Reagovat

juhů, rychle další díl :-) povídku jsem četla v době, kdys ji začala vydavat a pak až dnes. Musím říct, že tuto noc hsem spala asi jenom hodinu, jak jsem se do čtení zažrala :-) prosím pokračuj

10 Effy Effy | 27. prosince 2016 v 19:56 | Reagovat

Vím, že už asi ani nemám doufat, ale prosím o novou kapitolu!   :-D Když už jsou zase mimo hrad tak je to vzrůšo! Navíc už od služky 1. fandím Ellie+Murtaghovi, takže doufám že se v dalších kapitolách něco stane, a druhý díl mi dělá hroznou radost a děkuju ti za něj.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama