Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

4.kapitola

3. dubna 2016 v 18:59 | Aranel van de´Corvin |  Kronika země Knorské
Autorka→ simone.orion@seznam.cz

Ahoj, sice nám teď jedno zkouškový skončilo, ale další je za chvíli zase tady. Proto jsem se rozhodla dát první limit 5 komentářů. Aspoň mě to donutí si k tomu počítači sednout a psát. Takhle kapitola je taková volnější, ale v té další se to zase rozjede. Příjemné čtení. -Simone

A tak jsme se o pár minut později ocitli Na Blbym místě. A to doslova, protože přesně tak se ten pajzl kam nás zatáhli, jmenoval. A nutno dodat, že název nelhal. Opravdu, kterýho chytráka napadlo postavit hospodu na nejvyšší kopec v okolí? Kostel prosim, když mají lidi potřebu být blízko k Bohu, ale hospoda by měla stát tak, aby lidi po cestě do ní nepošli žízní a aby se mohli dostat do ní i z ní, aniž by jim hrozil pád z několika kilometrovýho kopce. Při cestě nahoru mi taky mou teorii potvrdil ožrala, který otestoval, že gravitace funguje, když se kolem nás kutálel dolů jak sud od piva. Zlatý tři schůdky co vedou do naší hospůdky…

"Vítejte na naší základně!" prohlásil hrdě Robin, když nám otevíral dveře, ze kterých se hned vyvalil ostrý zápach kouře a levný kořalky. S holkama jsme se na sebe zděšeně podívaly a žádná se neměla k tomu, jít jako první. Robin stál vysmátej a očividně nadšenej jejich super klubovnou, a jelikož jsem mu nechtěla kazit radost, tak jsem se naposledy nadechla a hrdinsky vešla dovnitř jako první. Jakmile si mé oči trochu zvykly na zakouřenou místnost, mohla jsem se porozhlédnout. No, čekala jsem to o hodně horší. Byl to prostě klasickej pajzl, jako každej druhej. Součástí inventáře byly samozřejmě děvky, hodně děvek. Rum, toho ještě víc, a pak halda ožralejch hovad, těch tu bylo úplně nejvíc. Po chvilce přemlouvání, kdy jsem se holkám snažila vsugerovat, že to vevnitř neni, až tak hrozný, jsme se konečně ocitly vevnitř všechny. Holky však můj názor nesdílely a na dobrym dojmu tomu nepřidalo, ani když nám kolem hlavy prolítla židle a rozbila okno za náma.
"No dámy, jak tak na to koukám, jdu radši dělat děvku na bar. Budu potřebovat panáka, nebo deset." řekla Terka.
"Před chvílí to byl ještě panák nebo pět, jestli tenhle výlet naše játra přežijou, tak to bude zázrak." začala se brodit davem Lenka. Rychle jsme jí následovaly, snažíce se nenápadně infiltrovat do davu a ignorovaly pokřiky, kterýma nás místní ožralové obdařovali. Když jsme se konečně dostaly k baru, trvalo nám asi pět sekund, než si nás všiml plešatý hostinský. Všeho nechal a přištrádoval si to přímo k nám.
"Co si dáte slečinky?" řekl chraptivým hlasem a odplivl si na zem.
"Fuj…Prase."oklepala se znechuceně Kriu.
"Co máte?" zeptám se a ignoruju nutkání volat hygienu, policajty a ministerstvo kouzel.
"Rum…" začal se smát ještě chraplavěji hostinský, což mě donutilo uvažovat, jestli jsem opravdu takovej suchar, nebo jestli ten super "vtip" nepochopilo víc lidí.
"O tom nepochybujem," odvětila mu Kriu, "ani o tom, že to za rohem stáčí v likérce Drak. Něco, po čem neoslepneme, a nevypadají nám všechny vlasy, by tam nebylo?"
"Já bych si dala nějaké bílé polosuché víno, prosím!" ohlásila Terka a procpala se dopředu.
"Heh. Co?" vykulil oči hospodský a podrbal se na plešce.
"Tak aspoň vinný lístek?" zkoušela to Terka dál, i když optimismus už jí pomalu opouštěl.
To hospodského rozesmálo: "Slyšeli jste to, hoši?" zařval na celou hospodu.
"Slečna by si přála vinný lístek!"
To pro změnu pobavilo celej lokál. Tady bude dneska ještě veselo.
"Slečinko, tady jste v hospodě a ne v klášteře. Máme akorát, pivo, rum a kořalku."
"Proboha!" protočim oči.
"Osm jägrů! Čtyři normálně a čtyři do ledu!" poručim a procpu se dopředu provázena nevěřícnými pohledy mých kamarádek.
"Co?" pokrčim rameny. "Bez jägra nehraju. Snad jste si nemyslely, že něco tak důležitýho sem zapomenu napsat."
"To není fér!" začala se vztekat Terka. "Aspoň na blbý Lambrusko sis vzpomenout mohla! To je pěkně blbá párty tohleto!" založila si uraženě ruce na prsou, ale vydrželo jí to jen do chvíle, než dostala svojí dávku Jägermeistera.
Hned jak jsme do sebe koply první várku jägra a zbylí čtyři v ledu si vzaly s sebou na popíjení, chtěly jsme se vrátit k bandě našich samozvaných ochránců. Jenže ty už byli obklopený skupinkou dívek lehkých mravů. Teda děvek jsem chtěla říct, nevim, na co si beru servítky. Rozhodly jsme se ponechat je jejich osudu, akorát Lenka se vrhla vysvobodit svýho kluka, aby ho pak následně mohla ztrestat za ty děvky. K Terce s Kriu se mezitím nacpali nějaký hovada a snažili se o nemožné, totiž zalichotit jim, nebo je nedej bože sbalit.
"Pojď, koupim ti nějaký pití." zaslechnu, jak jeden říká Kriu.
"Není třeba, já vám jednu koupim klidně hned!" odsekla a na důkaz svých slov napřáhla výhružně ruku. Otočila jsem se na druhou stranu a slyšela, jak jiná existence šeptá chudákovi Terce:
"Moc se mi líbíš, dostanu?"
Terka se na něj koketně usmála a pak odvětila: "A chtěl bys?"
"Chtěl!"
"Tak neboj, dostaneš!"
V momentě, kdy už jsem chtěla zakročit, se Terka napřáhla a dala mu pěstí přímo do ksichtu. Což ho, k překvapení všech, hlavně mému posadilo na zadek. Celá hospoda, co už tomu chvíli přihlížela, se rozesmála.
"Tak. A teď jsem děvka!" křičela Terka držíc pořád v jedné ruce zbytek Jägermeistera.
"Kdyby někdo z tvých kámošů chtěl dostat taky, klidně se může stavit. Dneska mám chuť rozdávat."
Musela jsem se smát taky. No uznejte, nejsou moje kamarádky sladký?
Jenže týpek si ten knockout nechtěl nechat líbit, a tak se vyškrábal na nohy, připravený vyrovnat si účty.
V tom se ale u nás zjevil Robin a jeho banda. Nikdy bych nevěřila, že ho ráda uvidím.
"Je tu snad nějakej problém?"
"Jo. Jo, to je. Tahle děvka je můj problém!"
"Komu říkáš děv…" nestačila začít znovu vřeštět Terka, protože v tu chvíli začala mela, když se naši ochránci rozhodli bránit naší čest. Po chvíli už z chumlu lidí, kteří se po sobě váleli na zemi, čouhali akorát ruce a nohy a ani bych se nedivila, kdyby vlastně mlátili sami sebe a ani o tom nevěděli. Po chvíli pak začali jednotlivý kusy odpadávat, a jak rvačka rychle začala, tak i skončila. Dav lidí, který tomu za hlučných pokřiků přihlížel, se rozpustil a vrátil se zpátky ke svý obvyklý činnosti, jako by se nic nestalo.
"Krásko, dáme dancing?" ozvalo se mi za hlavou. Leknutím jsem se rychle otočila a uviděla Robina, jak se na mě culí. Motorika už mu po několika pivech v kombinaci s bůhví čim značně pokulhávala, vlasy měl po rvačce, jak racochejl a z koutku úst mu tekla krev, ne proto, že by ho někdo při rvačce praštil, ale protože se blbec kousnul do jazyka.
"Eee. Ne? Ne! To radši vynechám" vykoktám ze sebe, když zanalyzuju, kolik má upito.
"Měj se." vybafnu na něj a rychle se vzdálím, než to stačí jeho mozek zpracovat.
A protože se holky mezitím strategicky rozptýlily někam do davu, rozhodnu se prozkoumat terén a posbírat drby, protože nikde neseberete tolik drbů jako hospodě, nebo na dívčích záchodech. Po zralé úvaze se přidružim ke stolu starších dědů, hrajících mariáš.
"Můžu?" zeptám se a nasadim nejroztomilejší výraz, co dokážu.
"Zajisté, holubičko." usměje se na mě jeden a odhalí tak svou téměř bezzubou čelist. Než jsem se posadila, všimla jsem si podivnýho individua, který se krčil v rohu místnosti. A jelikož jsem vůbec netušila, kdo by to mohl být, usoudila jsem, že tenhle podivnej týpek není výplodem mé fantazie, ale prostě se tu drze objevil.
"Kdo to proboha je?" zeptám se a kývnu na pochybnou existenci v rohu.
"Říkají mu Vetešník." odpoví mi jeden děda, aniž by se musel podívat, na koho ukazuju.
"Je to místní kněz. Když chce bejt střízlivej, musí pít tejden nic. Vykrádá lidem odpadky a krade různý veteše, ty pak prodává, aby měl na chlast."
Sotva to děda dořekl, nebohý organismus kněze-Vetešníka vypověděl službu, takže se za chvíli kněz ocitl pod stolem.
"No, alespoň padl za vlast ve službě Bohu." snažim se na situaci najít pozitivní stránku.
"Spíš za chlast. Ten by vypil i mrtvýmu z ucha!" rozchechtá se jeden z karbaníků.
A protože opilej kněz pod stolem tady očividně není nic neobvyklého, brzo si ho všichni přestali všímat.
"Proč je tady tolik rytířů?" otravuju dál, když si všimnu, že se sem nakvartýrovalo spousta týpků v brnění, kteří tady předtím nebyli.
"To jsou rytíři z celého království, sjeli se sem na turnaj, co začíná zítra na hradě krále Vilislava." odpověděl mi někdo.
"Vilislav? To je pěkně blbý jméno. Koho to ksakru napadlo?" pomyslím si, pak mi ale vzápětí dojde: "Jo aha, mě."
"Král se chystá na něco velkýho, chce se obklopit nejlepšími bojovníky ze všech království. Když byl ještě dítě, jedna čarodějnice mu předpověděla, že ho z trůnu sesadí banda holek. Od doby, co umřela jeho matka a on dosedl na trůn, si myslí, že je pán světa. Holky bere jako podřadný pohlaví a všechny je poslal do kuchyně nebo pracovat jako služebné, aby se o něj staraly. Nechává je dřít do úmoru, aby prý neměly roupy někoho sesazovat z trůnu."
To bylo něco pro moje feministický uši.
"A kolik tu těch království vlastně je?" otočím se zpátky na dědu.
"Hodně, ale král Vilislav si myslí, že je nejlepší, a že celý tý bandě knorských králů může rozkazovat. A oni jsou tak hloupý, že ho opravdu poslouchaj. Jsou spíš jako gang, než vládci království."
Pousmála jsem se: "Vy jim tady opravdu říkáte knorové?"
"Tak jim tady říkají všichni od nepaměti, akorát už si nikdo nepamatuje proč."
"Ježiš marjá Janek!" vlítne ke mně zničehonic Terka. "Ty rytíři! To jsou ti žebráci naši hokejisti!" pošeptá mi už značně tišeji.
"Sakra!" plesknu se do čela. "Já na ně úplně zapomněla!"
"Pane bože! Mistři play outu a koukej, jak balí ty děvky. To není možný, i kdybys je strčila třeba do příběhu o My little pony, stejně by si nějaký děvky našli, když je nezastavilo ani to, že jsou zavřený do plechovek."
Souhlasně jsem přikývla.
"Dáme ještě jägra!" řekla Terka tónem, který vyjadřoval, že to nebyla otázka.
"Ještě čtyři?" zeptal se hostinský, když jsme se protlačily k baru a po cestě nabalily i Kriu.
Otočila jsem se, abych viděla na Lenku. Ta seděla Michalovi na klíně a vypadalo to, že doslova vrčela na každou děvku, která se k němu chtěla přiblížit. Proboha snad to od něj nechytla.
"Jenom tři řekla bych…" odpovím.

"A kdo jsem já?" otravuje už asi půl hodiny od doby, co jsme dopily další dva panáky Tereza, ve snaze vydolovat ze mě, kdo je v tomhle příběhu ona.
"Ne, máš smůlu!" vypláznu na ní jazyk. "Měla jsi poslouchat, když jsem vám to četla. Kdybyste nechrápaly tak to víte!"
"Já chci vědět, jaká jsem princezna!"
"A kdo říká, že jsi princezna? Třeba jsi dvanáctihlavá saň, ječák na to máš."
"Nechci bejt saň, chci bejt princezna." odvětí a uraženě odkráčí.
A jelikož jsem se zase ocitla sama, neměla jsem na práci nic lepšího, než pozorovat zpoza rohu Robina a jeho partu. Jenže po chvíli mě můj opilej mozek začal otravovat, abych si všimla, že je Robin vlastně fakt hezkej.
"Mlč! Je to blbeček namachrovanej!" řvalo na mě podvědomí, který bylo potlačený někde za pátým panákem jägra. Mého stalkování si všimla jedna z místních děvek a namířila si to přímo ke mně.
"Je pěknej, viď?" řekla a opřela se o sloup vedle mě.
"Co? Kdo?" řeknu nechápavě, i když je mi jasný, že viděla, na co tak čumim.
"Přede mnou se nemusíš stydět. Líbí se snad všem holkám. Taky toho patřičně využívá. Pokaždý nějakou na jednu noc sbalí a ještě než se rozední zmizí zpátky někam do lesa. Když se pak vrátí zpátky, dělá, jako kdyby pro něj neexistovala. Jenom abys věděla…" pokrčí rameny a zářivě se na mě usměje.
"Neboj, to u mě nehrozí. Není můj typ." oplatim jí super falešnej úsměv a potlačim nutkání jí jednu vrazit mezi oči.
Měla jsem na něj hroznej vztek. Ne že by mi vadilo, že chrápe z děvkama. Nežárlim, aby bylo jasno, ale tyhle kluky přímo nesnášim. I když si většina holek za to, co dělá, může sama, existuje malý procento chudinek, který věří, že když se s nima kluk vyspí je to automaticky láska na celej život. Nebo alespoň na hodně dlouho. Nebohý naivky. Ono bejt mrcha je vlastně možná lepší.
Rozhodnu se trochu si okysličit mozek, a tak vylezu ven na vzduch, abych byla chvíli sama. Jenomže, já tady prostě chvilku klidu mít nemůžu.
"Už máš dost?" zjevil se za mnou Robin, který vypadal, že už sotva stojí na nohou.
"Mám tak akorát. Co tady děláš?"
"Mám tě chránit, tak tě chráchránim." škytl. Paráda, kdo by si nepřál takovýho ochránce.
"Radši chraň sebe."
Před pohlavníma chorobama, domyslím si v duchu. Potom, co se Robin opřel o strom, aby neupadl, nastala konečně chvíle ticha. Bohužel to vypadalo, že nad něčim přemýšlí, a tak jsem se začala bát, co z něj zase vypadne.
"Mám pokoj jenom pro sebe, nechceš se jít se mnou na něj podívat?" řekne po chvíli.
Jo, a já hloupá už čekala, že z něj po takový době vypadne něco inteligentního.
"A co bych tam asi tak dělala?" nadzvednu obočí.
"No co bys řekla?" zaculí se a udělá krok ke mně, takže já logicky udělám dva dozadu.
"Že se budu nudit, a pak spát a ty zvracet."
To ho sice na chvíli zarazilo, ale rychle se z toho oklepal. Ten na odmítnutí očividně není zvyklej.
"Nebo máš snad na pokoji nějaký společenský hry?" pokračuju, než se vzpamatuje úplně. "Dostihy a sázky? Activity? Nebo aspoň Scrabble?"
"Eee? Co?" vykulil oči. "Ne, ale mám tam svůj meč!"
To si dokážu představit.
"Chtěla bys ho vidět?" řekne s nadějí v hlase.
"Tvůj meč? Vážně? Zabrala ti tahle hláška někdy?" rozesměju se, což ho tentokrát dokonce urazilo. Asi mu tyhle hlášky obvykle fakt fungujou. Neměla jsem ale čas o tom moc přemýšlet, protože Robin nečekaně přešel do útoku. Přiskočil ke mně, chytl mě kolem pasu a přitiskl své rty na moje. V obecném slangu se tomu asi říká pusa. Chvíli jsem tam jen tak stála v šoku, a když mi konečně došlo, co se děje, rychle jsem se od něj odtrhla.
"Ty seš tak!" nadechuju se, abych ho mohla seřvat, on mě ale drze předběhl.
"Pěknej? Roztomilej?" zamrká a pohodí pačesama. Jednou až budu mít příležitost, mu je za tohle všechno ostříhám.
"Nevítanej!" zavrčím a doufám, že ho to konečně odradí.
Robin měl ale dost upito, a očividně si myslel, že si dělám srandu, protože on je přece neodolatelnej, takže mu žádná holka nemůže dát košem. A tak se začal opět belhat směrem ke mně a naklánět se, aby mi dal znova pusu, což mi spustilo v mozku poslední pud sebezáchovy.
Plán byl jednoduchej: Udělat krok dozadu, napřáhnout se a názorně mu ukázat, kdo je tady děvka. Záměr to nebyl složitej, avšak provedení mi lehce pokulhalo. Sotva jsem udělala krok dozadu, zakopla jsem o šutr, kterej tam musela nastražit nějaká zlomyslná vyšší bytost, a praštila se do hlavy. Hrdinný Robin Hood se mě ovšem pokusil zachránit, akorát jeho mezimozek, který měl vychytat statiku, byl naloženej v etanolu, takže nevychytal nic a ve výsledku Robin akorát zavrávoral a spadl na mě. Což už mi naštěstí mohlo bejt jedno, jelikož jsem nevěděla o světě.
"Tak jestli ty nejsi Šípková Růženka, tak teda nevim" slyším Kriu jak se směje a o chvíli později mi přistane na čele studený obklad.
Odvážím se otevřít oči. Viděla jsem trochu rozmazaně a bolela mě hlava, ale důležitý bylo, že jsem naživu.
"Jsi v pořádku?" zeptala se starostlivě Terka a hupsla ke mně na postel.
"Dala bych si jägra!" zabrblám "Ale s ledem. K snídani jenom něco lehčího."
"Jo, je v pořádku." zasměje se Lenka, která tam očividně celou dobu taky někde stála. "Čím ses zkazil, tím se naprav."
Což o to, v pořádku jsem byla. Horší bylo, když mi došlo, že jsem při dopadu na kámen zapomněla úplně všechno, co jsem kdy napsala do Knoriky. No co, není třeba vyvolávat paniku. Třeba se mi to časem vrátí. Doufám, opravdu.
Pak jsem si ale vzpomněla na něco, v tu chvíli pro mě důležitějšího. Prudce jsem vstala a vyjekla: "Tak kde je?!"
"Kdo?" řekne polekaně Kriu.
"No on přece! Ten ožrala santusáckej Robin! To je všechno kvůli němu!" slyšim se ječet tak, že jsem dostala kocovinu z vlastního hlasu.
"Nechci ti nic říkat, ale podle toho, co říkal on, sis to zavinila sama, když si zakopla o kámen úplně namol." zvedla tázavě obočí Lenka.
"Cože? Tak já že byla na mol?" vyjeknu a snažim se vyhrabat z postele.
"Co si jako myslíš, že děláš?" vřeští pro změnu Terka a začne mě cpát zpátky. "Stejně bys ho tu nenašla. Odjel s ostatníma hovada někam do lesa, nepochybně plnit svojí živnost. A ty bys měla odpočívat, dokud můžeš, jelikož až se vrátí, budeme muset pokračovat v cestě."
"Fajn!" lehnu si, trucovitě založím ruce na prsou a rozhlídnu se po pokoji.
"Moment! Je tu jenom jedna postel. Kde jste spaly vy?" řeknu udiveně, když si uvědomim, co mi tu nehraje.
"Jo no…" uchechtne se Kriu. "Tohle není náš pokoj."
"A čí teda?"
Všechny tři se najednou zvedly a měly se nějak rychle k odchodu. Pomalu začaly couvat ke dveřím.
Terka si povzdechla: "Zlatko, měla bys odpočívat, takže se hlavně nerozčiluj."
"Čí?" zamračim se.
"Robinův." uchechtne se Kriu.
"Cože? A vy jste mě tu jako nechaly napospas tomu hovadu?" vykulim oči a mrštim po nich polštářem. Bohužel jsem ale trefila už jenom zavřený dveře. Ještě že tu ty polštáře jsou dva.
Paráda. Už vim, kde jsem, což je od rána dost velkej pokrok, ale vrací mě to k otázce: Když je tu jenom jedna postel, tak kde sakra spal on?
Po chvilce jsem znovu usnula. Ovšem ne na dlouho. Probudila jsem se, když nějakej inteligent rozrazil dveře, až práskly o stěnu a zařval: "Jak se má naše pacientka?"
"Ty? Ty!" vykoktám ze sebe, když se aspoň trochu vzpamatuju a zjistim, kdo že se to opovážil.
"Jo já! Stýskalo se ti?" zazubil se Robin a drze skočil na mojí postel. Fajn, jeho postel, ale já v ní ležim, takže je moje.
Už jsem se nadechovala, abych ho mohla seřvat, když mě upoutalo, něco jiného.
"Co to máš na obličeji? To jsi zakopl o svojí nohu, nebo se ti podařilo zmlátit sám sebe?"
"Koukám, že už je ti líp. Chtěl jsem se omluvit, ale teď mě to ani nenapadne."
"Mě by zase ani nenapadlo, že by tě to vůbec napadlo." vypláznu na něj jazyk.
"Ehm, co? Ty ses musela opravdu pořádně praštit do hlavy."
Sám jsi praštěnej, pomyslim si.
"K tomu včerejšku." nakousne ožehavý téma. Tak to jsem zvědavá.
"Normálně se takhle nechovám."
"Jo? Já slyšela něco jinýho."
"Co jsi slyšela?"
"Nic."
"Nic? Tak něco asi jo ne?" vyjekl.
"Neřvi na mě!"
"Tak mě nerozčiluj!"
Takhle hádka mohla bejt ještě zajímavá. To by se ale moje hlava nesměla probrat z kómatu. Začala mě najednou bolet, až se mi zatmělo před očima. Sykla jsem bolestí a rychle se za ní chytla, jako by to snad mělo pomoct.
"Je ti něco?" vyskočil starostlivě Robin.
"Hned jak odejdeš, budu naprosto v pořádku."
"Fajn! Musíme ještě odjet něco vyřídit, zůstanete tady, ani se nehnete! A ty koukej odpočívat!" odsekl, zvedl se a uraženě odkráčel. Ještě se ve dveřích otočil a podíval se na mě, jako by chtěl něco říct, pak si to ale rozmyslel a mlčky odešel. Jakmile se za ním zavřely dveře, vyplázla jsem jazyk a začala se soukat z postele.
Asi o deset minut později jsem se konečně dobelhala dolu. V hospodě byly pořád ještě patrné známky po včerejší chlastačce, ale alespoň tu nějaká dobrá duše pořádně vyvětrala. Holky seděly u stolu se dvěma stařenkami a něčím se ládovaly. Když jsem to uviděla, došlo mi, že mám vlastně hroznej hlad, a tak sem se jim nakýblovala ke stolu.
"Ty už jsi vstala?" divila se Lenka.
"Jo, už je mi líp, ale hlavně mám hroznej hlad."
Chvilku jsme jen tak tiše seděly a žvejkaly podlouhlé době první jídlo, co se k nám dostalo.
"Hej holky?" rozhodnu se přerušit naší ranní idylku. "Co kdybychom se zabavily, mezitím, co si hovada někde v lese hrajou na Rumcajze?"
"Co myslíš, tím zabavily?" zeptá se Kriu.
"No, že bychom se mohly jít podívat na ten rytířský turnaj. Je dobrý zjistit, proti jakým hovadům stojíme. Takovou šanci už mít znova nemusíme. A navíc, kdy se budeme moct ztratit v davu lidí na turnaji?"
"Na tom něco je."přikývne Terka. "Ale Robin nás zabije, jestli zjistí, že jsme zmizely."
"Nezjistí!" snažím se jí uklidnit. "A jestli jo, tak ať mi vleze na záda."
"No tak půjdem." souhlasí Terka po chvíli.
"Ježiši!" plácne se do čela Lenka. "Ale co Michal?"
"Coby?" pokrčím rameny a zakousnu se do rohlíku. "Toho tu přivaž někam k boudě."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš u mě na blogu nějakou povídku?

Ano
Ne
Ne, ale přečtu si.
Nečtu povídky!

Komentáře

1 andrea andrea | 5. dubna 2016 v 11:17 | Reagovat

docela velká pomlka... už jsem myslela, že jsi svůj blog opustila... :-| jinak dobrý :-D

2 Karitsa Karitsa | 5. dubna 2016 v 19:53 | Reagovat

Parádní díl, jsem zvědavá co udělá Robin, až se domákne, že odešly na turnaj :-D  :-)

3 Evelína Evelína | 7. dubna 2016 v 15:09 | Reagovat

Sice mi chvilku trvalo než jsem se k tomu dokopala, protože škola, že. :D Každopádně už se těším na další. :-)

4 Anur Anur | 23. dubna 2016 v 0:45 | Reagovat

Vůbec nepochybuji o tom, že se to Robin dozví. Těším se na pokračování. ;-)

5 Lenny Lenny | 19. května 2016 v 16:41 | Reagovat

Dobrá kapitolka, už se těším na další ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama