Stav povídek: Život s Mortym.: jednorázovka desátá 100% (korekce)

jednorázovka desátá

21. srpna 2016 v 19:30 | Aranel van de´Corvin |  Život s Mortym
Omlouvám se, omlouvám se, omlouvám se. Nějak mě zamněstnalo učení na státnice a po takovém učícím maratonu (při představě, že mě ještě dva týdny čekají se mi chce brečet) můžu říct, že mi je jedno jak to všechno dopadne, ale učení už nechci ani vidět :D ! Každopádně přidávám další část, která ještě ale neprošla korekcí, takže zkusme předstírat, že tam ty chyby nejsou :)
P.S.: děkuju za komentáře, bez nich bych nic nenapsala :)



Koncem ledna mi začala docházet trpělivost. Ty děti musí ven. Je mi jedno jak to Mort zařídí, ale dneska jdou ven. Nesnesu další den kolébání, kutálení a neustálého chození na záchod. Sice se porodu bojím víc než Morta, a to už je co říct, ale tohle už vážně déle nezvládnu. Při představě, že mě tohle utrpení čeká další čtyři týdny, se mi dělá zle a přepadají mě sebevražedné sklony. Nechápu jak někdo do tohohle může jít dobrovolně. A víckrát za sebou! Přísahám bohu, že jestli Mort bude chtít další děti, řeknu mu, aby mě zabil. Ušetřím trápení nám všem. Protože tohle už nikdy neabsolvuju. Nikdy. NIKDY!
Cesta na snídani mi trvala celou věčnost. Poslední dobou mi všechno trvá věčnost! Kupodivu to budoucí otec bere v klidu. Zvykl si, že poslední dobou jsem spíš nepohyblivá než pohyblivá. A taky si všimnul, že není dobrý nápad mě dráždit. Nic není nebezpečnějšího než těhotná ženská. Cítím na sobě jak se mnou mlátí hormony a snažím se to zastavit, ale čím víc se snažím, tím je to horší. Občas jsem měla i tendenci se za to Mortovi omluvit, ale pak si vzpomenu čí je to chyba a všechny omluvy s radostí spolknu. Chtěl jsi děti? Tak trp! Nemusím trpět sama.
S námahou jsem si sedla na židli a modlila se, abych z ní zase vstala, až bude třeba. Připadala jsem si před Mortem nemožně. Titanik na suchu. Unaveně jsem si promnula bolavá záda. Pamatuji si, jak jedna matčina přítelkyně řešila bolest zad kvůli velkým prsou. Přála bych ji tuhle zátěž.
"Vypadáš unaveně," konstatoval Mort, když odložil noviny. Klid. Neřvi na něj hned po ránu. Uklidni se a dýchej. Nemůžeš mu hned po ránu říct: A kvůli komu asi ty jeden egoistický imbecile?!
"Jsem unavená," řekla jsem klidně. Vzal si hrnek s kafem a upřeně mě začal pozorovat. Po chvíli se mi začalo chtít brečet. Proč? Protože si určitě myslí, že jsem tlustá jak hroch. Ano, takhle jednoduchý to bylo. Nesnáším těhotenství. Vykuřte někdy ty děti ven! Chci zpátky svoji na oko klidnou povahu!
"Vypadáš nějak divně," podotkl ledově Mort. Nejspíš si všiml toho mého výrazu.
"Dneska porodím," oznámila jsem mu odhodlaně. Teď vypadal divně pro změnu on. Pravděpodobně to bude jeho zaskočený výraz, těžko říct.
"Praskla ti voda?" Nebo že by to byl vylekaná výraz?
"Ne."
"Tak jak to víš?" vrátil se ke svému znuděnému výrazu.
"Vím to tak, že jestli se do tří hodin odpoledne nerozhodnou sami, rozhodnu se já."
"Ty?" řekl pochybovačně.
"Mě je jedno, jak je ze mě dostanu, ale dostanu. To my věřte."
"Ještě máš čtyři týdny."
"Dvojčata stejně přichází na svět většinou dřív."
"Ne dřív než musí."
"Věřte mi, musí!"
"Nemusí. To vydržíš." Utíkej nebo ti něco udělám! Překvapeně jsem na něj zůstala koukat, když se doopravdy zvedl a šel pryč. To mi četl myšlenky? Vím, že to umí, ale teď si nemyslím, že by to udělal. Vzhledem k tomu, že jsem s ním ještě neskončila, jsem se chtěla zvednout a jít mu říct, že mu bude po mým, ale nemohla jsem se z té pitomé židle zvednout! To je k vzteku! Chtělo se mi zase brečet. V klidu. Ovládni se. Nádech a výdech. Zkusila jsem to znovu a už to šlo. Vypadalo to komicky, ale nakonec jsem se zvedla na nohy a byla připravena dokoulet se za Mortem i kdyby to bylo na samý kraj světa. Dobře na kraj světa asi ne... Ale na zahradu bych to zvládla.
Našla jsem ho v jeho pracovně. Mezitím než jsem se tam dovalila stihl už popsat celý pergamen. Moc přívětivě se na mě zrovna nedíval.
"Mám práci," oznámil ostře.
"To vidím. Počkám," řekla jsem klidným hlasem a sedla si do křesla naproti němu. Deset minut mě ignoroval, proto jsem si nestydatě začala prohlížet věci , co měl na stole. Jenom nějaký serepetičky.
"Nech toho," řekl ledově.
"Až po vás," ušklíbla jsem se. Měřil si mě ledovým pohledem. Neucukla jsem. "Musíme si promluvit," řekla jsem zcela vážně.
"Později."
"Ne. To "později" trvá už pět měsíců. Musíme vybrat jména dětí."
"Jména už mám vybraná." Teď jsem se upřímně zhrozila. "No to tedy ne," vyjekla jsem.
"Ještě jsi ani neslyšela, jak se budou jmenovat."
"Mám živou představu," zašklebila jsem se.
"Myslíš si, že mě znáš natolik dobře?" zeptal se kysele.
"Salazar se moje dítě jmenovat nebude," upozornila jsem ho. Potemněly mu oči. Trefa. Líbí se mi, jak si muži myslí, že jsou tajemní jak hrad v Karpatech. Nadechoval se k tomu, aby něco řekl, ale předběhla jsem ho.
"A ani Zmijozel není vhodné jméno pro dítě... I když spolu se svým bratrem Salazarem by byli trapní alespoň společně."
"Připadá ti snad Salazar Zmijozel jako trapný jméno?!" zasyčel. A jéje.
"Pro děti ano," připustila jsem váhavě. Zvednul se ze židle. Ani jsem se neobtěžovala pokusit opustit místnost. V mém stavu útěk nepřipadá v úvahu. "Podle mě byste se na to měl dívat z jinačí stránky," šla jsem na to diplomaticky. Stále měl nebezpečně zúžené oči.
"Georgiano, přísahám, že jestli budeš pokračovat neudržím se," ke konci už doslova syčel. Škoda, že Nagini neumí "lidsky". Na tu druhou větu, co Mort řekl bych totiž potřebovala tlumočníka. Měla jsem sto chutí začít taky syčet, ale asi by pokus o vtip nepochopil.
"Podle mě, pojmenování po určitých osobách časem ztrácí... Význam. Představte si, že v budoucnu bude desítky Salazarů. Nechcete snad, aby vaše děti měli nějaké originální jméno? Nebo alespoň jméno, které není tolik známé?" Pořád mě nevraživě sledoval. Mám takový pocit, že za chvíli mu rupne cévka... Říkala jsem, že dneska porodím. "Myslím to dobře," dodala jsem nakonec.
Civěli jsme na sebe snad hodinu. Čekala jsem na reakci. Jakoukoliv reakci. Po nekonečně dlouhé době se posadil.
"Jména vybírám já. Nemám důvod se tady s tebou handrkovat." Naštvaně jsem se na něho podívala.
"Jsou to i moje děti a vzhledem k tomu, že je nosím, porodím a defacto se o ně budu starat, mám právo podílet se na výběru jmen!"
"Nemáš."
"Mám."
"Nehádej se se mnou!"
"A co kompromis? Vy jedno a já jedno?" navrhla jsem.
"A co takovýhle kompromis: já dvě a ty ani jedno." A co takhle kdyby tě nakopala do zadku?!
"Ještě jste ani neslyšel návrhy jmen."
"Mám živou představu," zopakoval po mně a ušklíbl se.
"Schválně," popíchla jsem ho. "Pochybuju, že se trefíte."
"To bude určitě něco jako Benjamin." Zakroutila jsem hlavou.
"Nejste ani blízko."
"Předpokládám, že odtud neodejdeš dokud mi nesdělíš svůj názor."
"Spíš jsem myslela na Eliase... Vy mě neposloucháte!" obvinila jsem ho.
"Já vím." Merline dej mi sílu! Neskutečně to ve mě vřelo. Připadalo mi že mi snad vzteky rupne hlava. A pak se to stalo. Ne, nerupla mi hlava. Prskla mi voda. Překvapením jsem otevřela pusu dokořán. Přišlo to z ničeho nic. Myslela jsem si, že předtím budu mít alespoň nějaký ten vnitřní pocit, že to přijde. Panebože.
Panebože.
Panebože!
JEŽIŠIKRISTE!
Tohle snad nemůže být pravda. Vím,že jsem říkala, že dneska porodím, ale nemyslela jsem to tak! Nebo vlastně myslela... Ale rozhodně jsem nečekala, že se to doopravdy stane! Strach mě celou zparalyzoval. Nebyla jsem schopná zavřít pusu a říct Mortovi, že naše děti, které se rozhodně nebudou jmenovat Salazar nebo Zmijozel, jdou na svět.
Panebože já budu rodit. Dvě děti.
"Georgiano," uslyšela jsem jakoby z dálky. Úplně jsem zapomněla na budoucího otce, který mě pozoroval. "Georgiano," zopakoval znovu tentokrát víc mrazivým hlasem. Nejspíš si myslel, že ho ignoruju. Egoista jeden. Pořád se všechno musí točit kolem něho!
"Budu rodit," dostala jsem konečně ze sebe, když se mi podařilo rozpohyboval rty.
"To už jsi mi říkala už u snídaně," řekl podrážděně.
"Vy jeden ignorante! Tvářila jsem se takhle u snídaně?!" vyjela jsem na něj aniž bych provedla cenzuru svých slov. "Já vím, že vám nemám říkat ignorante, ale teď mě roztrhnou dvě děti vejpůl! Nenecháme tuhle hádku na jindy?!" dodala jsem vzápětí.
"Takhle jsi mi řekla naposled!"
"U Merlina, na tohle není čas! Musíme zavolat lékouzelníka... A Narcisu!"
"Nevidím důvod proč volat mladou Blackovou."
"Protože budu rodit a chci mít někoho u sebe!"
"Budu tu já a lékouzelník. Nikdo jiný tu být nemusí," řekl ledově.
"Vy budete dole v salónu. Narcisa bude u mě, když budu rodit!" Mezitím co jsme se hádali poslal Mort pro lékouzelníka. Zvedla jsme se ze židle.
"Kam jdeš?" Stoupnul si taky.
"Nebudu rodit ve vaší pracovně," řekla jsem podrážděně. Roztřeseně jsem se narovnala. Nevěřila bych kolik vyteče plodové vody. Je to normální? "Napište ještě Narcise, prosím. Prosím. Prosím. Prosím. Vidíte? Škemrám! To nasvědčuje tomu, že je to pro mě doopravdy vážná situace," mlela jsem během chůze. Mort mi byl v patách.
"Nepotřebujeme ji tady," řekl nekompromisně.
"Vy ji možná nepotřebujete."
"Ty taky ne."
"Ale ano. Ráda bych měla u sebe někoho, kdo si se mnou mezi kontrakcemi bude povídat a odvádět moji pozornost jinam."
" Když ti na tom tolik záleží, budu tam s tebou sedět. Jsi spokojená?" zeptal s ledově. Zastavila jsem se v půlce pohybu.
"To radši sama, než s vámi."
"Vidím, že jsme se dohodnuli." To je takový... Takový... Áaa nemůžu ho ani pojmenovat. Každopádně díky jeho aroganci jsem zapomněla na to, že začínám rodit. Začala jsem se smát. Mort vypadal překvapeně, i když se to snažil skrýt.
"Možná, že nakonec není špatný nápad, abyste tam se mnou byl. Mám na vás takový vztek, že většinu času se vás budu snažit zabít a na porod si ani nevzpomenu," zasmála jsem se.
"Georgiano, pozor na jazyk."
"Nebuďte pořád tak upjatý! Nikdo tu není, aby mě slyšel, takže vás před nikým moje chování nezostudí a navíc jste chtěl, abych vám nelhala." Rozešla jsem se k tomu nejvzdálenějšímu pokoji pro hosty. Nechci rodit v ložnici. Na tu místnost mám už i tak dost špatných vzpomínek. "A pořád čekám na tu kočku!" pokárala jsem ho cestou k pokoji.
"Jak jsi si teď vzpomněla na kočku?" zavrčel.
"Mám docela divoký pochodový myšlenky, jestli jste si nevšimnul. Slíbil jste mi ji," udělala jsem psí oči a vzápětí je bolestně zavřela. První kontrakce. Ne, ještě ne! Ještě jsme nic nedořešili. Ani nemáme jména pro děti!
"Georgiano?" Ježiši co si myslíš, že mi asi je?! Ucítila jsem na zádech jeho ruku.
"Dobrý," zamumlala jsem. "Tohle bude jízda," řekla jsem roztřeseně. Zrychlila jsem a zavolala si skřítku, ať rychle připraví pokoj. Noční můra právě začíná.
Když jsem se ráno vzbudila a přesvědčila sama sebe, že budu rodit, tak mi nedošlo, co všechno to obsahuje. Pokoj sem měla už připravený. Nervózně jsem chodila tam a zpátky, protože jakmile jsem si lehla, myslela jsem že mi praskne páteř. Lékouzelnice mi vysvětlila, že jsou dva druhu bolesti. Buďto mě bolí jakoby břicho nebo záda. V mém případě to jsou záda. Když už jsme u té lékouzelnice, tak tu si k sobě do pracovny zavolal Mort a něco tam spolu řeší. Na co on potřebuje porodní bábu?! Zakázal mi Narcisu a jediná osoba, který by mě měla uklidnit je sním a ke všemu vypadá dost vyděšeně. Chápu, že se bojí Morta, ale nemůže se překonat a předstírat, že je tu kvůli mě? Při další kontrakci jsem si musela sednout. Kdy už to konečně skončí?
Bylo to nekonečný. Nebo mi to tak aspoň připadalo. Občas dorazil Mort a snažil se mě naštvat. Taky jsme ty jména mohli probrat dřív než mezi mými kontrakcemi. Zabila bych ho, kdyby se mě naši potomci nesnažili zabít. Snažila jsem se z Morta vytáhnout jeho jméno, třeba by jsme jedno dítě-kdyby to byl kluk- mohli pojmenovat po něm, ale jakmile jsem to navrhla, vypadalo to, že mě na místě zabije. To bude ale jméno. Bohužel jsme se to nestihli dořešit... Tak nějak jsem začala mít jiné starosti. Vykázala jsem Morta do jeho pracovny. U porodu nebude. Porod je stresová situace sama o sobě. Nebudeme si nic nalhávat. Dvakrát jsem ho pobízet nemusela.
Byla jsem mokrá jako myš. Připadalo mi, že už mě bolí úplně všechno. Nohy jsem necítila z toho chození tam a zpátky, k tomu mě začala bolet hlava a to nemluvím o zádech. Vsadila bych se, že mi jedno z dětí prokoplo páteř. Největší krize nastala těsně před porodem, když jsem si musela lehnout. Nechápu jak někdo může chtít dobrovolně děti. Stojí to za to? Není lepší si je adoptovat? Korunu tomu nasadila lékouzelnice, která mi začala vykládat o tom, jak je porod krásný okamžik v životě matky.... Jestli je tohle krásný okamžik v životě matky, tak to potom nechci zažít tu výchovu.
"Až vám řeknu, začněte tlačit," zvážněla. Merline. Merline. Já nechci!
Koho to zajímalo, že jsem nechtěla. Neměla jsem na výběr. Nakonec to nebylo tak hrozný. Myslela jsem, že to bude o dost horší. Možná to bylo tím, že z té několika hodinové předehry jsem byla vyřízená. Víc už mě nic bolet nemohlo.
"A máme venku první," usmála se na mě. Nemělo by plakat? Už jsem se nadechovala k otázce, ale v tom okamžiku dítě začalo plakat. Oddechla jsem si.
"Je to kluk nebo holka?" zeptala jsem se udýchaně.
"Kluk. Za chviličku půjde ven druhý." Chtěla jsem se podívat na dítě, ale odnesla ho pryč a začala ho umývat. Podívám se potom. Teď ještě to druhý. Utřela jsem si pot z čela a zhluboka se nadechla. Jedno jsem zvládla, zvládnu i to druhý. Pohled mi stále sklouzával na provizorní pultík, na kterým křičel... Můj syn. Syn. Nemohla jsem tomu uvěřit. "Tlačte," vytrhl mě z přemýšlení lékouzelničin hlas. Šlo to kupodivu hladce. Tentokrát se dítě okamžitě rozplakalo a plakalo opravdu vydatně. Nadechovala jsem se k otázce, ale lékouzelnice už věděla na co se chci zeptat. "Holčička," řekla a opět se usmála. Do očích se mi vhrnuly slzy. Nevím, jestli to bylo vyčerpáním nebo tím, že jsem koukala na svoje děti. Celá jsem se třásla. Kluk a holka. Usmála jsem se. Chtěla jsem, aby alespoň jedno byla holčička. Kdybych měla vychovávat dva kluky a k tomu Morta, asi by mě vezli k Mungovi.
"Jste v pořádku?" přiběhla ke mě, když oba umyla. Lehce jsem kývla hlavou a znovu si utřela slzy. "Dám vás trochu do pořádku a zavoláme vašeho manžela ano?" Znovu jsem kývla. Nebyla jsem schopna slova.
Nikdy jsem nebyla tolik vděčná za to, že žiji v kouzelnickém světě, tak jako teď. Nedokážu si představit, že bych rodila v mudlovském světě. Mudlové nemají takový luxus jako jsou lektvary, takže ženy mají po porodu bolesti o dost delší dobu. Díky lektvaru od lékouzelnice, budu už zítra večer v pořádku. A lehká sprcha mi taky dost pomohla. Zbavila jsem se potu, co jsem během porodu poctivě nashromáždila.
"Běžte si lehnout," nařídila mi lékouzelnice, ale nebrala jsem ji na vědomí. Chtěla jsem se podívat na děti. Už ani jedno neplakalo. Obě byly oblečené a malýma očkama zkoumaly okolí. Oči měly ještě novorozenecky modré, ale vlásky měly černý- stejně jako Mort. Opatrně jsem k nim natáhla ruku. Děsilo mě jak jsou malý. "Musíte si jít ještě lehnout. Podám vám je a pak skočím pro vašeho manžela," odtrhla mě. Unaveně jsem si lehla. Lektvar proti bolesti sice už působil, ale únava nechtěla odejít. Tohle už znovu absolvovat nechci. Nikdy! Ať si Mort říká co chce, ale dvě děti mu musí stačit. Navíc má kluka! Lékouzelnice mi přistrčila postýlku s dětmi a odešla pryč. Přemýšlela jsem, který si vezmu jako první. Kluk vypadal větší. Nevěděla jsem jak ho chytit. Nakonec jsem ruce stáhla pryč. Spokojeně ležel. Chytla jsem ho za ručku. Neplakal, což mě překvapilo. Čekala jsem řev nejvyššího stupně, jakmile se jednoho z nich dotknu. Kdybych nebyla roztrhnutá vejpůl, nevěřila bych že jsou moje... Možná ani tak tomu nevěřím. Tohle přece nemůže být pravda. Čas nemůže letět tak rychle a ještě k tomu takhle nevyzpytatelně.
Očividně může.
A já mám dvě děti.
Dvě!
DVĚ!
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Líbí se ti jednorázovky Život s Mortym?

Ano
Ne

Komentáře

1 Karitsa Karitsa | 21. srpna 2016 v 20:29 | Reagovat

Tak za tu kapitolku to čekání stálo, moc děkují ;-) koukám, že Mort je stejná osina v zadku jako předtím...Gigi si ho bude muset ochočit aspoň doma :-D hlavně ať má Voldyho potomstvo aspoň trochu normální jména :-D

PS: hodně štěstí na Státnice ;-)

2 Evelína Evelína | 21. srpna 2016 v 23:17 | Reagovat

To je super kapitolka. Kéž by se mohla holčička jmenovat Magdaléna, ale to se asi nestane, že? :D Každopádně úžasné. Doufám, že Mort bude mít rád i tu holčičku. :-?

3 Ela Ela | 22. srpna 2016 v 8:16 | Reagovat

Ja tak doufala v holcicku:)) Krasne!

4 Elline Elline | 22. srpna 2016 v 15:34 | Reagovat

Velká otázka ohledně dětí je rozlousknuta... no teď co dál? Další mise ZABÍT MORTA :D moc pěkné i když se u toho porodu mohl ještě nachomítnout Severus... :)

5 Puf Puf | 22. srpna 2016 v 16:55 | Reagovat

:-D Super kapitola! Ak sa deti povahou podajú na rodičov, to ešte bude sranda :-D

6 moira moira | 23. srpna 2016 v 14:16 | Reagovat

aaaah, trochu jsem se bála, jestli u porodu nebudou komplikace, ale nakonec vše bylo v pořádku. A ta jména! Vážně jsem zvědavá, na čem se dohodnou. :D :D
a čekám na kočku.
hodně štěstí se školou. .)

7 M. Helen M. Helen | 1. září 2016 v 17:39 | Reagovat

Wow. Jsem zvědavá jak nakonec pojmenují dvojčata. Jinak skvělý díl jako obvykle :-)

8 Bloody Mel Bloody Mel | 12. září 2016 v 22:05 | Reagovat

Už sa teším na ich mená (dúfam že si Mortík nepresadí svoje :-! ) :-D  inak super kapitola a teším sa na ďalšiu ;-)

9 Tereza Křížová Tereza Křížová | Web | 6. října 2016 v 18:26 | Reagovat

Ahoj, skvělej blog, až budeš mít někdy chuť, určitě uvítám, když se podíváš na můj :)

10 any any | 7. října 2016 v 18:10 | Reagovat

Tvoje povídky mě moc baví a tahle o Gigi nenívyjímkou. Na všechny vždycky napnutě čekám a nemůžu se jich dočkat.
Bohužel intervali mezi jednotlivými kapitolami se neustále prodlužují a mě to trošku přestává bavit. Smozřejmě chápu, že máš i jiné  aktivity a spisovatelská můza se ne vždy dostaví. Ale pro mě to má za následek jen to, že si moc nepamatuji o čem byla poslední kapitola a že čekání je pro mě utrpení.
Nechci tě nijak urážet nebo napadat - je to jen můj osobní názor :)....

11 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 19. ledna 2017 v 13:52 | Reagovat

boží

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama